Jsi šťastná máma, i když jsi nebyla mateřský typ?
Ahoj ženy. Chtěla bych se zeptat na životní zkušenosti žen, které nebyly mateřský typ. Nedívaly se cizím lidem nadšeně do kočárků, nešišlaly jste na děti kamarádek a celkově jste děti moc nevyhledávaly....
Nechci být bezdětná. Jedno nebo dvě děti ve své budoucnosti vidím. Je mi 30 let, manželovi 40 let. Jsme spolu 10 let, máme rodinný dům, finančně jsme taky na tom dobře. Čekám, kdy se mi dostaví touha po dítěti, ale ta furt nepřichází a myslím si, že vyloženě touha nikdy ani nepřijde. A nejde moc čekat, zda tato touha se dostaví třeba za 5 let. Záruka na to není a s vyšším věkem může být otěhotnět těžší.
Obdivuji všechny maminky. Věřím, že to je veliká životní krásná změna, ale i sakra náročná. Bohužel své názory na to podávám vcelku razantně a mé okolí mě nazývá negativistou (včetně mého muže), já se spíš nazývám realistou. Nechci si to malovat a pak být nemile překvapena. Radši vidím tu tíhu toho všeho, probdělé noci, dětský řev, vztekání... A pak budu radši mile překvapena, že to je lepší.
Chci se tedy zeptat, zda jste byly v podobné situaci a jak to vnímáte teď, po tom, co už děti máte? Jste spokojené, šťastné? Nebo byste svá rozhodnutí vrátily, kdyby to šlo?
Neříkám, že na základě toho budu dělat své životní rozhodnutí, ale ráda bych na to nebyla sama, jelikož v okolí zastání nemám... Předem děkuji.
Myslím, že jsem to měla tak nějak podobně, Nějak jsem vůbec neměla zkušenosti s dětmi, nikdy jsem před tím nechovala miminko v náručí, nehlídala dítě žádného věku. Miminek jsem se bála a starších dětí ostýchala, že nevím, jak se k nim chovat. A defakto mi toto zůstalo do teď, když už sama mám dvě vlastní. Už jsem si jakžtak zvykla i na cizí, i když je fakt nevyhledávám, pro mě je to cizí záhadná entita. Svoje děti ale samozřejmě miluju. Ale ani k tomu nebyla cesta snadná. Manžel dozrál k tomu už mít děti dřív než já (je o dost starší). Já je taky v budoucnu chtěla, ale musela jsem k tomu fakt ještě déle dozrát a on dost let čekal. Pak jsem byla ráda, že jsem otěhotněla (byly tam nějaké problémy) a bavila mě vše chystat a načítat si to. Plus pauza v práci byla taky dobře načasovaná. Ale když se dcera narodila, tak hned nepřišla ta obr láska, jen pocit mega zodpovědnosti. Byl to pro mě dost záběr na psychiku, asi takové poporodní blues. Taky nic nepřišlo intuitivně, fakt naprosto nic, prostě jsem se všechno musela pracně naučit, tu péči. Pravá láska přišla až za dost měsíců, kdy už mi ta péče i dělala radost, ne jen, že musím. I to mazlení bylo takové přirozenější. U syna za tři roky už vše přišlo hned. Ale miminka jsou pro mě fakt náročná a mám z nich hrůzu a více si užívám až starší děti. A vlastně čím starší děti, tím líp, že už jsou to takoví parťáci. Teď až si pomalu začínám říkat, že už by ten čas nemusel tak letět (děti mají 4 a 7 let). Já myslím, že na světě jsou dva typy žen a jedny jsou mateřské typy a druhé ne. A ty nemateřské, ty se pak dělí ještě na dvě varianty, že u jedněch to po porodu hned nebo časem přijde (to jsem naštěstí já) a u těch druhých prostě nikdy. Ale těch je asi o dost míň, ale je to asi dost náročné a moc pozitivně to nedopadá. Problém je, že se to asi většinou neví dopředu, jestli se to těhotenstvím, porodem a nebo později změní. Já asi nikdy nebudu příliš kontaktní typ, taky se úplně stopro nedokážu jen realizovat a obětovat pro rodinu. I ty těhu, porody a příšerné kojení mi dalo zabrat. Nelituju vůbec, ale nevidím to jen růžově.
@anonym_autor Já když byla bezdětná, děti jsem neměla ráda, vůbec nic mi neříkali. Svoje jsem ale nějak chtěla. Mám dvě, a jsem ta nejšťastnější máma na světě. Patří k tomu nevyspání, ječení dětí, atd. U cizích mi to bylo odporný, u svých to je něco úplně jinýho.
Takhle - dítě jsme si pořídili po hodně zralé úvaze, bylo mi necelých 36 let. Jsem z rozvedené rodiny a moje heslo bylo, že nikdy nedopustím, aby moje dítě zažilo totéž. I když naši byli celkem rozumní a rozvod proběhl v klidu, ale jejich následní partneři už zkrátka byli cizí a neklapalo to ideálně. Žádná touha tam nebyla, bylo to naprosto rozhodnutí z rozumu, kdy jsme si říkali, že už tak nějak máme co potřebujeme a pak bychom mohli litovat. Na rovinu dovedu si i představit mít život bez dítěte, mám koníčky, kamarády.. dítě vnese do života hlavně totální chaoz a je to slušná zkouška vztahu. Já osobně nemusím miminka, rozhodně nemusím jejich odpadní produkty, neschopnost se nějak domluvit je taky limitující.. tak první rok bylo trochu utrpení, ale pak se to nějak srovnalo a po druhém roce, kdy pár dní v týdnu začal chodit do školky, už to bylo zas lepší. 🙂 Nakonec to dopadlo tak, že pracuji ve škole a studuji peďák 🙂 Ale pozor, rozhodně bych nedala školku, nebo první stupeň 🙂 To je na mě ještě malé. Každopádně pokud bych čekala na touhu a tak.. tak bychom byli bezdětní. Takhle máme puberťáka, je to také kolikrát náročné, ale zas nás hodně naučil 🙂 Nikdy jsem nečekala, že v sobě najdu tolik sebeovládání a trpělivosti. 🙂
Jsem absolutně nemateřský typ, miluju svou náročnou práci, manžel navíc měl dítě z předchozího vztahu, takže mě nic nenutilo. Rozhodně mi netikaly nějak biologický hodiny nebo tak něco, spíš to bylo, “že je tak nějak čas” a “nic nebrání”, bylo to fakt čistě racionální rozhodnutí. A děti jsem do tý doby neměla ráda, nic mi neříkaly, akorát jsem je ráda uspávala (pracovně samozřejmě). Otěhotněla jsem na první pokus, těhotenství zahrnovalo nějaký malý dramátka, ale jako absolutně nejhorší životní období hodnotím šestinedělí, to jsem byla fakt zralá na psychiatra. A po porodu bych svoje pocity nejvíc popsala jako kulervoucí zodpovědnost a hrůza, láska se dostavila až později. Jsem ráda, že jsem máma, dcera je moje láska, náš vztah s mužem to rozhodně nezkazilo, jenom trochu proměnilo. Nelituju vůbec.
@anonym_autor ja nikdy nebyla odvařena z cizích dětí. Kočárky jsem kámoškám nevozila, pri představě hlídání jsem se hroutila. Ve chvíli jsem měla vše, byt, jistou práci, dlouhodobého partnera, jsme se rozhodli, ze si miminko pořídíme. Ted už mam děti dve, pokračovat v plození uz nebudu. A proc. Miluju své děti nade vše. Ale miluju i svuj život. Nejsem ta matka, mteranobketuje vse. Nejsem matka, ltera denně po práci hraje pexeso, staví lego( to teda nedělám vůbec) :D. Miluju cas když děcka usnou a je ticho. Strašně radanuedu na víkend sama s manželem, ale nikdy uz bych bezdětný život nechtěla. Je vse těžší, ale je to oroste naplněné. A jen jeste, nejsem kojící matka, nehroutím se kdyz něco neslo, a me děti me taky baví víc kdyz jsou starší. Dcera (14) to uz jenosrtacla, řešíme kluky, kosmetiku, vyber profese, zajdeme si na welnes. Syn (6 ) je taky moc šikovný, užívám si, ze mi udělá snídani do postele, ze mu nemusím utírat zadek, ze se sam umyje std. Proste mam radsimkdyz uz jsou parťáci
Miluju svoje deti, rozkrajim se pro ne, ale nekde uvnitr si furt rikam, ze bych byla stastnejsi bez nich.
Když o tom tak přemýšlím, tak nevím, zda jsem po dětech nějak toužila. Nepřemýšlela jsem o tom. Brala jsem to jako hotovou věc, jako samozřejmost, že po svatbě budu mít děti. Svoje děti miluju, umřela bych pro ně, ale přiznám se, že mě občas napadne, že jsem je možná mít neměla. A ne, není to rouhání, jen je to tak strašná řehole, že když přemýšlím, co bych poradila své bezdětné kamarádce, tak vlastně nevím. A zcela chápu lidi, kteří se dobrovolně rozhodnout nemnožit se. Rada na tohle opravdu není, každý si to musí rozhodnout sám.
Moje dcera má teď miminko a vůbec se nezdála jako mateřský typ,kariéra,fitko,cestování atd. Miminko přišlo tak trochu neplánovaně,protože si myslela,že s endometriozou jen tak neotěhotní a ani si nebyla jistá,jestli potom touží.. Teď je z ní matka s velkým M,naprosto mateřství propadla,miminko je milované na maximum,středobod vesmíru. Mateřeká láska umí divy.
@anonym_autor Nejsem absolutne materskej typ. Deti me nikdy nebraly, nikdy jsem si nehrala s panenkama, i ted nektery aktivity s detma totalne nedavam (myslim hry na piskovisti nebo hrani si s batoletem, ktery vydrzi u jedne hracky dve minuty a akorat nadela vsude bordel) ... Takze jsem necekala na nejaky biologicky hodiny, ale sla jsem do toho ciste pragmaticky. Ale deti nejsou jenom deti, je to projekt na celej zivot, a jak jsou vetsi, tak je s nima sranda. Pokud by se mely rozmnozovat jenom matersky typy, tak maji deti jenom ucitelky nebo zdravotni sestry. Takze mam uz skoro 3 a stale nejsem materskej typ, ale nelituju toho ani sebemin! 😀 Samozrejme zivot bez deti je jednodussi, levnejsi, ale je to bud a nebo, a bejt celej zivot bez nich je dost smutny a nemuze to cloveka dlouhodobe naplnovat.
@anonym_autor ja nikdy nebyla odvařena z cizích dětí. Kočárky jsem kámoškám nevozila, pri představě hlídání jsem se hroutila. Ve chvíli jsem měla vše, byt, jistou práci, dlouhodobého partnera, jsme se rozhodli, ze si miminko pořídíme. Ted už mam děti dve, pokračovat v plození uz nebudu. A proc. Miluju své děti nade vše. Ale miluju i svuj život. Nejsem ta matka, mteranobketuje vse. Nejsem matka, ltera denně po práci hraje pexeso, staví lego( to teda nedělám vůbec) :D. Miluju cas když děcka usnou a je ticho. Strašně radanuedu na víkend sama s manželem, ale nikdy uz bych bezdětný život nechtěla. Je vse těžší, ale je to oroste naplněné. A jen jeste, nejsem kojící matka, nehroutím se kdyz něco neslo, a me děti me taky baví víc kdyz jsou starší. Dcera (14) to uz jenosrtacla, řešíme kluky, kosmetiku, vyber profese, zajdeme si na welnes. Syn (6 ) je taky moc šikovný, užívám si, ze mi udělá snídani do postele, ze mu nemusím utírat zadek, ze se sam umyje std. Proste mam radsimkdyz uz jsou parťáci
@barulina A tak to ma byt! Taky jsem nejradsi, kdyz jsou az do odpoledne ve skolce a bohate mi staci cas s nima odpoledne a pak uz se zase tesim, az jdou spat 😀 Hromada aktivit s nima me bavi, ale casto (hlavne doma vecer, kdyz uz jim totalne hrabe) mam chut je zavrit do sklepa. 😀
Jsem šťastná máma. Přitom jsem děti neměla ráda před těhotenstvím a nemám je ráda ani teď, když je syn větší. Prostě moje dítě je moje, to zbožňuju, ale cizí děti mě vůbec neberou. Nejsem ten typ, co uvidí kočárek a hned se musí jít podívat na miminko.
Co mám vlastní děti, oblíbila jsem si děti jako celek, konečně mě začaly zajímat, naučila jsem se oceňovat a aspoň trochu chápat. Ale obecně tzv. mateřský typ, co se pod ním společensky chápe nejsem, to je podle mě dnes už málokterá žena.
Co mám vlastní děti, oblíbila jsem si děti jako celek, konečně mě začaly zajímat, naučila jsem se oceňovat a aspoň trochu chápat. Ale obecně tzv. mateřský typ, co se pod ním společensky chápe nejsem, to je podle mě dnes už málokterá žena.
@la_amanita a to je taky hodně trefný point, moje vlastní dítě mě hodně přiblížilo dětskému světu a dětem obecně. Nejsem pořád ta, co nakukuje do kočárků, ale dokonce občas kolegovi hlídám jeho tři děti…
Děkuji vám všem za sdílení vašich zkušeností 😊 Jsem ráda za připomenutí, že tento postoj nemám sama a že nejsem "divná". Já obecně nemám problém dítě kamarádky třeba na pár hodin pohlídat. Když to je teda zřídka 😄 Když si nemusíme hrát zrovna hodiny v kuse na doktora nebo na prodavačku, ale děláme jiné aktivity, i si na tom zvládnu najít to pozitivní. Tím chci říct, že umím ten čas s dětmi jakž takž trávit, ale představa, že to dítě je moje a nejde "vrátit" jiné mamince, ta mě přeci jen trochu děsí. Tak nějak ale tipuji, že samo si to nějak sedne. Pak taky záleží, jak moc miminko/dítě bude náročné. To mi ale nikdo neřekne. Vím, že dost udělá výchova, ale povahu změnit nejde... Rozhodnutí to tedy bude hlavně z rozumu, bavili jsme se s mužem, že bychom to začali zkoušet tak za půl roku. Věřím, že pak se to ale časem ve mě přepne a bude to v rámci možností vše fajn snad.
Miluju svoje deti, rozkrajim se pro ne, ale nekde uvnitr si furt rikam, ze bych byla stastnejsi bez nich.
@kakba děkuju za tvou upřímnost. Myslím si, že takových žen bude taky dost, ale v dnešní společnosti nemají moc odvahu tento postoj sdílet. Moc si tvého vyjádření cením.
Děkuji vám všem za sdílení vašich zkušeností 😊 Jsem ráda za připomenutí, že tento postoj nemám sama a že nejsem "divná". Já obecně nemám problém dítě kamarádky třeba na pár hodin pohlídat. Když to je teda zřídka 😄 Když si nemusíme hrát zrovna hodiny v kuse na doktora nebo na prodavačku, ale děláme jiné aktivity, i si na tom zvládnu najít to pozitivní. Tím chci říct, že umím ten čas s dětmi jakž takž trávit, ale představa, že to dítě je moje a nejde "vrátit" jiné mamince, ta mě přeci jen trochu děsí. Tak nějak ale tipuji, že samo si to nějak sedne. Pak taky záleží, jak moc miminko/dítě bude náročné. To mi ale nikdo neřekne. Vím, že dost udělá výchova, ale povahu změnit nejde... Rozhodnutí to tedy bude hlavně z rozumu, bavili jsme se s mužem, že bychom to začali zkoušet tak za půl roku. Věřím, že pak se to ale časem ve mě přepne a bude to v rámci možností vše fajn snad.
@anonym_autor Urcite to bude vpohode. A opravdu si nikdy nemusis vycitat, ze te nejaky obdobi nebude bavit. Nikoho nebavi uplne vsechna obdobi od tehotenstvi az do dospelosti. Nekdo je treba bravurni v peci o batole a pak totalne posere pubertu. Tyvole hrani na doktora nebo prodavacku, to bych nedala 😀
Děkuji vám všem za sdílení vašich zkušeností 😊 Jsem ráda za připomenutí, že tento postoj nemám sama a že nejsem "divná". Já obecně nemám problém dítě kamarádky třeba na pár hodin pohlídat. Když to je teda zřídka 😄 Když si nemusíme hrát zrovna hodiny v kuse na doktora nebo na prodavačku, ale děláme jiné aktivity, i si na tom zvládnu najít to pozitivní. Tím chci říct, že umím ten čas s dětmi jakž takž trávit, ale představa, že to dítě je moje a nejde "vrátit" jiné mamince, ta mě přeci jen trochu děsí. Tak nějak ale tipuji, že samo si to nějak sedne. Pak taky záleží, jak moc miminko/dítě bude náročné. To mi ale nikdo neřekne. Vím, že dost udělá výchova, ale povahu změnit nejde... Rozhodnutí to tedy bude hlavně z rozumu, bavili jsme se s mužem, že bychom to začali zkoušet tak za půl roku. Věřím, že pak se to ale časem ve mě přepne a bude to v rámci možností vše fajn snad.
@anonym_autor tohle jsou podle mě věci, které nedává většina dospělých. Můj hack na šťastné rodičovství je kupovat věci, se kterými si chci hrát i já (a ty první dva roky prostě přežít ze dne na den, ideálně s časným návratem do práce aspoň maličko). A být co nejvíc venku.
Tomu, kdo vymyslel magnetické stavebnice, bych osobně dala nobelovku za mír🤣
Děkuji vám všem za sdílení vašich zkušeností 😊 Jsem ráda za připomenutí, že tento postoj nemám sama a že nejsem "divná". Já obecně nemám problém dítě kamarádky třeba na pár hodin pohlídat. Když to je teda zřídka 😄 Když si nemusíme hrát zrovna hodiny v kuse na doktora nebo na prodavačku, ale děláme jiné aktivity, i si na tom zvládnu najít to pozitivní. Tím chci říct, že umím ten čas s dětmi jakž takž trávit, ale představa, že to dítě je moje a nejde "vrátit" jiné mamince, ta mě přeci jen trochu děsí. Tak nějak ale tipuji, že samo si to nějak sedne. Pak taky záleží, jak moc miminko/dítě bude náročné. To mi ale nikdo neřekne. Vím, že dost udělá výchova, ale povahu změnit nejde... Rozhodnutí to tedy bude hlavně z rozumu, bavili jsme se s mužem, že bychom to začali zkoušet tak za půl roku. Věřím, že pak se to ale časem ve mě přepne a bude to v rámci možností vše fajn snad.
@anonym_autor jako jen bych úplně nevěřila na výchovu, samozřejmě důslednost dělá divy, ale myslím, že je to minoritní složka dítěte. Z většiny to jaké dítě je neovlivníš.
Neznám nikoho, kdo by litoval, že si pořídil dítě. Ty, co si ho pořídily až ve 40 litovaly, že si ho měly pořídit dříve. Když vedly dítě do 1. třídy, maminky dětí byly o 20 let mladší. Nelitují ani ty, co o vlastní dítě nestály, protože jejich muž byl rozvedený se 3 dětmi.