Netěší mě role matky 😞((
Ten pocit ze mě musí ven. Mám 3 měs. miminko a namísto toho, abych si užívala roli matky, tak jsem nešťastná a dítě mi leze na nervy ☹ 😨 Po 6 nedělí, kdy jsme se zbavili kolik, jsem si říkala, že teď už snad bude jen lépe. Role matky mě začínala těšit. Ale posledních pár dní se Tobiáš začíná vztekat stále častěji a málokdy se stane, že dokáže být 20min. v klidu. Hrazdička s hračkama mu spíš začala lézt na nervy a vzteká se v ní, tak ho do ní radši nedávám, v košíku být nechce, chovat ho věčně taky nebudu protože mi připadá, že si na to začal zvykat. Chovám jen když už opravdu se vztek mění v pláč. Kolikrát ani to nepomůže ( a to si ho beru i ven na zahradu ). Navíc mám problémy s usínáním. Usínám 2 hodiny. Tobiáš chodí spát v 9 večer, vstává v 5 ráno. Často bývám unavená, nevyspalá, a z toho následně vzteklá. Přes den když Tobiáš usne třeba na 2, 3 hodky, tak nemám šanci si jít lehnout s ním, protože než usnu, už se probouzí. Málokdy se mi povede že do hodiny zaberu . Večer... když už usíná, se děsím následujícího dne, kolikrát se zase navzteká a zvládnu to, aniž by mi ruply nervy??? Manžel mi naštěstí pomáhá ale také bývá často na nervy, např. když se celý týden těší na oblíbený závod Moto GP a nemá tu chvilku klid, protože malej večně kňourá. O víkendu spí u něj on, takže alespoň o víkend se vyspím. Ale od pondělí do pátku je to boj ☹ Říkám si poslední dobou, kdybych mohla vrátit zpět loňský rok, kdy jsem se rozhodla otěhotnět, protože mě ten stereotyp nebavil, rozhodla bych se nyní pro to: nemít dítě. Všude kolem sebe jsem slyšela jak je krásné být matkou, jak se ti změní život k lepšímu ale já to tak necítím. Je mi do breku když se tu o tom rozepisuji a nenávidím se za moje pocity. Ale já už to neumím v sobě dusit. Musí to ven i za cenu odsuzujících komentářů . Má matka mi cca v 1měs. věku Tobiáše nabídla, že si malého vezme na pár dní (bydlí 100km od nás), ale to jsem zavrhla. Jednou jsem jí řekla, že Tobiášek užívá tyto a tyto léky a že si nepřeji aby ho v období 6nedělí brala kočárkem do obch. center a nedokázala to respektovat. Není to jen tento důvod, proč jí ho nechci půjčit. Dalším důvodem je ten, že by mi moc chyběl, i přes to, co tu teď píši. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych o něj přišla. To bych nepřežila.
Jen si říkám, kdy budu zažívat ty pocity, které tu všechny matky pociťují: užívání si role matky, nejšťastnější období v životě, nepopsatelná mateřská láska apod. Kdy? Přijde to vůbec někdy nebo budu jen zažívat ty nepříjemné pocity, které zažívám poslední dny a děsí mě to!!!
PS: tento příspěvek prosím nekomentujte pokud mě chcete soudit, jak špatná máma jsem.
@carlaa Pokud si kazdej den rikas, jak ti bez nej bylo lip, tak proc ho nedas pryc? Kdyz je to asi takova hruza... Jako sorry, ale lidi si fakt nekdy nevidi do huby. Samozrejme s detma je mega prace a starosti, nikdy nekoncici prace, marnej uklid, spousta nevyspani, stresu... Ja dneska nespim od 3., rano jsem si vzala prasek na bolest hlavy a jedu dal, manzel pryc... Kolikrat jsem tak vytocena, ze musim jit vedle do mistnosti a zarvat aspon do rucniku, ale kazdej vecer dekuju "bohu" za to, ze je mam. Znam okolo sebe rodiny, kde dite zemrelo jak par dni po porodu, tak po nekolika mesicich zivota. A nezlobte se na me, ale tyhle slova uz jsou fakt silny a neskutecne me dokazou vytocit.
Jeste chci dodat, ze je rozdil, pokud to doma zenskou na matersky nebavi a mezi tim, ze kdyz se na svoje dite podiva tak dokaze rict, ze ji bez ditete bylo lip. Ma ho teda vubec aspon trosku rada...?
@audrey44 Promiň, ale v čem jí tohle pomůže a je to vůbec důležité se takto ptát? Podle mě jediným výsledkem je prohloubení jejího pocitu viny.
@carlaa Celý rok s tímto pocitem? To musí bejt neskutečně vysilující ☹ Co by ti pomohlo? Chceš slyšet, že v tom nejsi sama? Věř, že opravdu ne. Podle mě každá máma má někdy takové myšleky. Spoustu matek je má i dlouhodobě. Jen je o tom bohužel "neslušné" mluvit. Jaké máš možnosti dostat se z toho ven? Kdo ti pomáhá s péčí? Najdeš si čas sama pro sebe? Můžeš jít třeba částečně pracovat a dítě nechat hlídat, i kdyby to finančně vyšlo nula k nule?
@pavlina212 Tak me tohle taky ale pripada jako rouhani... snad pokud rok mam deprese a necitim nic k diteti, tak normalni clovek to jde resit a nakluse k doktorovi, psychologovi, zkratka zacne to resit, a ne, ze bude proste ''jen tak prezivat''.
@pavlina212 Mozna ji to pomuze k tomu, ze se zamysli nad tim, co rika o vlastnim diteti - ze ji bez nej bylo lip. To uz je trochu moc. To neni ze by rikala nebavi me si hrat, nudim se doma, chtela bych do prace. To dite nemuze za to, ze je na svete. Ono si to nevybralo. Myslim, ze nekdy clovek potrebuje jakousi facku, aby se na celou situaci zkusil podivat jinak. Treba zkusil byt vdecnej za to co ma, ac to zni jako banalita - za zdravi, za to ze ma kde bydlet, ma rodinu. Protoze to neni samozrejmost, ac to spousta lidi tak bohuzel vnima.
@audrey44 naprosto chápu tuto reakci a myslím, že 99,9% matek to vnímá jako Vy a já opravdu obdivuji, že to všechny tak přirozeně zvládají a dítě je pro ně to nej na světě, já to prostě tak nemám
@pavlina212 díky za tento komentář, jak říkáš, je neslušné o tom mluvit, i mé okolí me nechápe. Manžel se snaží, ale bohužel nemá moc čas, babička pohlida výjimečně, takže čas pro sebe moc nemám, rok jsem nebyla u kadeřníka nebo si koupit něco na sebe. Do práce jít nemůžu, i když to by mi fakt pomohlo, ale bohužel
Zeptám se, cítili jste od takhle malých dětí nějaký projev lásky? Já totiž nic takového nevnímám a vždycky závidím kamarádce, jak se malý mazlí
@karlajasmine Já s tebou souhlasim. Jenže má deprese, nic s tím nedělá.... je v nějakým stavu.... co jí pomůže? Podpora k hledání řešení nebo facka?
@audrey44 Myslim, že tu depresi má i právě proto, že si to rouhání uvědomuje.
S depresí se nějakou dobu léčím a dokážu si představit, co takový způsob "otevírání očí" umí. Snadno to toho člověka hodí o dalších několik schodů dolů. Proč tohle riskovat?
@carlaa Neverte tomu, ze by to kazda mama zvladala levou zadni, to je omyl. Denne se na netu vyskytnou fotky stastnych rodin s uzasnyma komentarema, ale je treba si uvedomit, ze nic neni dokonaly. I tyhle rodiny maji problemy a i u nich nejsou deti zadny andilci, co jsou vzdy k zulibani. Kdyz byla dcera v urcitem veku prislo mi, ze to s ni vsichni umi lip nez ja, vubec to nebylo jednoduchy obdobi. Pred par dny mi psala kamaradka, jestli i ja mivam dny, kdy brecim a prijdu si, ze nezvladam. A samozrejme ze i tyhle dny mivam. Ale prestoze jsem kolikrat zrala na bohnice, nikdy bych je nedala...
@pavlina212 Ja si zase myslim, ze vecny litovani je taky k nicemu a ze clovek se k problemu, i k depresi musi postavit celem a sam aktivne hledat reseni. Sama s depresi zkusenost nemam, ale znam lidi s ni a nikomu nepomohlo se litovat, prave naopak.
Možná některý ty komentáře už prehanite, nevím, co je zas tak strasnyho na tom napsat, že před dítětem jsem měla spokojenější život a teď mi to přijde horší
@audrey44 Samozřejmě. To ano, ale je to proces - dojít k rozhodnutí. Něco pomáhá a něco naopak podle mě vůbec, proto jsem měla potřebu se k tomu vyjádřit.
@pavlina212 Jasny 😉
Jo jeste bych rada rekla, ze rozhodne nejsem zadna super matka stavici svy materstvi na piedestal. Klidne se priznam, ze se tesim na vecer, az usnou a ja budu mit chvili klid, na tv jim pustim pohadku, abych zvladla uvarit nebo si trochu odpocinula. Rozhodne kolem nich nebeham jako ocasek a delam, co jim na ocich vidim. Ale tohle bych z pusy nevypustila
Vidíte to, já kdyby mi moje mamka něco takového řekla, tak bych ji byla vděčná, že ne vždy je to mateřství tak růžové a možná bych byla víc připravena
@carlaa Neni ruzove, to ani nahodou 😉 Jeste bych snad dodala posledni vec, naucila jsem se opravdu radovat z malickosti... I treba z toho, ze musim k doktorovi a budu chvili bez deti 😄 Treba jsem jedinej magor 😄 Ne ale opravdu, vdecnost je strasne fajn vec... byt vdecna za to, co mam... 😉
@carlaa Projevy lásky od ročníno dítěte dostávám, dává nám oběma s manželem najevo, že nás má rád a to oběma stejnou měrou, někdy dítě projevuje větší lásku jen k jednomu z rodičů, některé děti zase nejsou mazlivé vůbec. Nevím, nakolik je to otázka osobnosti dítěte a nebo jen dítě oplácí to, co z Vás cítí a co mu sama dáváte najevo, děti jsou hodně vnímavé.
A mateřství není růžové, je to občas těžké, někdy k zbláznění, taky jsem ráda, když večer usne a já si hodím nohy nahoru, ale jsem vděčná za zdraviu rodinu a to je pro mě nejvíc.
@audrey44 ja jsem měla hroznou radost, když jsem šla na OGTT a mohla si tam v klidu dvě hodiny číst 😀 ale zároveň jsem neskutečně šťastná za svoje dítě a za to, jak mě miluje a já jeho..
Deprese jsou hrozny, měla jsem je v dospívání, @carlaa došla bych si za obvodakem, můžeš mít fakt poporodní deprese a potřebovat prášky. Můžeš to mít i klidně takhle dlouho, když se s tím neléčís.
Já si někdy říkám, že jsme si se synem nesedli povahove, protože on je hrozně živý, chvíli neposedi, nic ho nezajímá, čtení pohádek ho vůbec nebaví, nemazli se, kvůli všemu se vzteka
@carlaa Já si na tuhle rozdílnost řikám, že se mi to stalo schválně, že mě má to dítě posunout jinam. Právě k té jinakosti. Mám taky akční dítě a je to proto, že mě má rozhýbat.
Tak asi nemám ráda malý děti😀 budu muset počkat, až mi povyroste😀
@carlaa Muj taky neposedi, chodi sam od 9,5mesice, milarda urazu (rentgen hlavicky byl fakt zazitek), knizka ho nezajima doted. Jediny co, tak vydrzi chvili koukat na Fiha tralala.
@pavlina212 Tohle si rikam u dcery. Je sikovna, chytra, ale taaaak pomala a cokoliv ji reknu, vsechno ji trva strasne dlouho. I pani ucitelky ve skolce mi to uz rikaly 😄 To je neco na moje nervy, protoze ja jsem silene netrpeliva 😄 Tak si rikam, ze bych se mela asi naucit vic si pockat 😄
@carlaa ale to tak může fakt být 🙂 Opravdu někoho malá mimina "neberou" a i svoje vlastní děti si začne užívat až tak od 3, 4 let 😉 já to mám podobně, těším se, až i dcerka povyroste, zatím je to pro mě peklíčko no....synovi už jsou 4 pryč a už je to naprosto o něčem jiném! Takže nezoufej, až prcek povyroste, určitě to bude lepší 🙂
Zgruntu špatně...rozhodnout se pro dítě, protože tě rutina nebavila. Možná by bylo lepší pořídit si něco časově méně náročné.
Ten prďola může mít nějakou bolístku, a nebo prostě ti jen chce být nablízku.
Fáze nevyspání se zlomí...musíš si ale stále opakovat, že to ten malý nedělá schválně. Jediné co důvěrně zná a potřebuje je vaše náruč. Střídejte se v péči s manželem tak, abysis mohla schrupnout. A nebo zauvažuj o paní na hlídání. Ale rozhodně se nezlob na to dítě. To za nic nemůže. A třeba nakonec je vztekloun, protože to samé cítí z tebe. Bude to začarovaný kruh, a ty z něj musíš ven. Miminko to za tebe nevyřeší. Nádech, výdech! Držím palce
Ještě jsem těhotná, ale zajímalo by mě, jak to pak bude s dětmi 🙂 Myslím si, že mám vcelku trpělivost, pracuju s lidmi s postižením a s duševně nemocnými lidmi, takže tam je potřeba té trpělivosti opravdu KOPEC. Navíc jsem celkem střelená, ráda blbnu, jsem kreativní.
Ale čeho se děsím je dětské křičení. Nemyslím kojenecký pláč, ale když je dítě starší třeba šest let a huláká na celou tramvaj (neslyší se). Nebo když jsou děti rozjívené, piští na celé kolo. To mi strašně leze na nervy a říkám si, jak to zvládnout, až budu mít vlastní dítě.
@nikolatje jé tak já to vůbec neměla, dítě jsme si pořídili, protože už nejsem nejmladší a nechtěla jsem mít dítě ve 40 a strašně jsem se na něj těšila a představovala si, jak to bude super, když člověk všude slyší jak je to nej v životě. Spaní není až zas takový problém, v noci spí uzasne, mě spíš trápí, že nemůžu v klidu dělat to, co mě dřív bavilo a veškerý čas musím věnovat jemu a nic mi to nedává. A na dítě se nezlobím, jen říkám, že mě to prostě nebaví. Po mně vztekloun nebude🙂
@terezapetrova Já vím a nikdy bych nevěřila, že se budu takhle cítit, ale mateřství holt nebude nic pro mě, nic mi nedává , jen bere☹ doufám, že se to časem změní