Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
@roozenka Nooo, já jako chápu, že spousta konfliktů se dá vyřešit tak, že se jich člověk neúčastní (odkýve a udělá si po svém). Oblečky, které nechci pro své dítě, si můžu klidně vzít a darovat někomu jinému, případně vyhodit do kontejneru pro charitu, ale slova babičky "Váš názor (rodičů) mě nezajímá, budu si to s Vaším dítětem dělat po svém" - to jsou fakt silná slova a tady postoj @alexandraxxx123 celkem chápu.
@roozenka Ale já chápu, že si ho bude chtít povozit, pochovat, ale ona to opravdu přehání, nebaví se o ničem jiném a nebaví mě poslouchat furt ty stejné rady, furt něco dělám špatně, nakupuji špatné věci... Tak co mám dělat? Tohle by nevydržel nikdo.
@alexandraxxx123 Jako jo, určitě. Je těšení a těšení. Pokud už ti v těhotenství diktuje co máš dělat, kupovat atd. tak jak to bude vypadat po porodu,že?
@andreaandrejka Neřekla bych, kdyby se mě třeba zeptala, že jestli budu něco potřebovat, ať jí řeknu, že mi to třeba koupí, ale ona narovinu řekne, že až se jí bude něco líbit, tak to prostě koupí a to malé to musí nosit... To, co bude po porodu, nad tím radši nepřemýšlím, protože to si plánuje už teď, jak za mnou bude dopoledne chodit, se vším mi pomáhat, ale už se až vnucuje....
@alexandraxxx123 No hele, je to tvoje dítě, resp. vaše,s přítelem musíte být zajedno. Nenech si do ničeho kecat, klidně si vyslechni názor ale babička by měla pochopit, že ty jsi máma a ty jsi ta, co rozhoduje.
@andreaandrejka Já si její rady vyslechnu, ale když mi říká furt to samé pokaždé, když mě vidí, tak už je to otravné. Ona si asi myslí, že jsem malomocná a nic nedokážu sama.
@alexandraxxx123 dle tveho popisu, je tchyne opravdu nejak moc fixovana na prichod miminka :( pokud to jde proste omezit ji informace ke kterym se dostane a pripadne i kontakt, nerima zrusit, ale omezit tak abys netrpela s nervama. Jinak proste hrde, silne a asertivne stat za svym a opravovat ji, ze je to vase miminko (tve a partnerovo) a ze si rada o pomoc nebo radu reknes, kdyz budes chtit. .... Bacha na to aby po porodu nechodila a nestresovala te, pak te muze snadno dostat do depresi :( Hodne stesti holka
@alexandraxxx123 tak ji nech, at to koupí a zrovna jí řekni, at to nechá u sebe, až tam přijedete, že si to může malému obléci. A je to. Jednou za čas to snad uneseš, když bude mít dítě na sobě triko od tchyně, ne?
@urtica No, chapu to, babicka si mysli, ze holcina je mlada, nezkusena, ze bude stastna za kazdy oblecek byt stary x desitek let, protoze preci takhle se to delalo za nich. ☹ Uplne to slysim a taky mi to nadzveda mandle, to urcite, vesmes jsem na strane @alexandraxxx123 a nechci strasit, ale bude stale mit tu svou. Ja bych to udelala nejmensi formou zla, at si koupi, co chce, ty, co chces si vem nebo vsechno, udelej jednu fotku v tech obleccich, ukaz ji to a pak ji ukaz, ze tady mas hodne veci od mamky a tak bude radsi, ze bude setrit penize treba na lazne. :-d ale verim, starsi generace ma furt nutkani radit, ikdyz o to clovek nestoji.
@alexandraxxx123 no hele ber to pozitivně, teďka frčí retro a krom toho mají oblečky rodinnou tradici. Takže bych je vzala a fakt s nima udělala nějaké hezké fotky, třeba by se našly i staré fotky příbuzných v tom oblečku, to by byla legrace. Jinak "pratchýni" bych řekla, že je to fajn, že máš ráda rodinné tradice, ale že to bude hlavně na ty fotky, dneska že jsou příjemnější materiály, které děcko unosí víc. Ono by to šlo od ní brát věci a pak je nepoužívat, ale je škoda, že v tom bude dost peněz a ona si pak bude myslet, že jsi jí za něco zavázaná. Takže třeba ty staré oblečky ok, ale na rovinu říct, že ostatní věci máš a doslova ať šetří peníze, aby jí bylo jasné, že je to její triko. Jinak to fakt vypadá, že je na dítě fixovaná a chce si hrát na mladá léta a na maminku. Ono je to blbý, dítě je skutečně taky její, je to její pravnuk, takže nějaký přetahování vypadá malicherně. Ale ber to pozitivně, dobrý, že má zájem, a dítě je tvoje, takže jí ho prostě půjčíš, když budeš chtít. Jinak dopředu varuju, ať v šestinedělí omezíš návštěvy, na to by snad měla slyšet i stará generace, dřív byla žena v tomto období taky chráněná. Pokud už na babičku reaguješ takhle teď, tak tě může po narození míma pěkně rozhodit, což může mít vliv i na kojení a tak. Takže jí fakt slušně a asertivně pozvěte třeba jednou, a rovnou řekněte, že to vidíte např. od jedné do tří, pak že se malý kojí a potřebujete klid 🙂.
@anelamates z vasich prispevkov mi pride, ze vy ste asi tiez taka babicka, ktora dookola radi, co ma kto robit...nechcem sa vas nijako dotknut, ale len tu poucate, ako je treba starsich ludi za vsetko ospravedlnovat, ako ich chranit pred nazormi inych, popripade im radsej klamat, len aby sa neurazili, ze nie je "po ich" atd. Su to predsa rovnako dospeli ludia, tak hadam by sa tak mohli chovat, nie? A nezjedli vsetku mudrost sveta, aby museli natvrdo presadzovat svoje... Privelmi ich obranujete...ze by som sa mala stiahnut a tvarit sa pred svokrou, ze jej rady su najlepsie, aj ked nie su a potom si to spravit po svojom? Aky to ma zmysel? Som k ludom uprimna a tento vas postoj by ma urazil aj ako babicku...
@slimacikmia Nepřipadám si tak, ale že radím tady je pravda. Od toho snad toto forum je, nebo ne? A že radím pořád chápat|? Možná by stálo za to, si moje příspěvky v této diskuzi přečist pečlivěji.
@slimacikmia Naopak, "anelamates" je moudrá žena a vesměs má pravdu, i když já bohužel to takhle se svou tchýní nedokážu. Je pravda, že my tady plkáme jen to svoje a neumíme se vžít do nich a nejde teď jen o pře typu chodítko, strava apod., ale o to s nimi najít nějakou řeč, obejít to určitým směrem, aby se to trošku uklidnilo. I když já to třeba nesvedu si vyslechnout tchýně názor (což o to, já bych si vyslechla, kdyby mi ho stále nenutila a zajímala jí i druhá strana), nezajímá mě, chci si to dělat po svém, nechci s ní debatovat, protože si stejně mele svou a mě to vyčerpává, ale zřejmě, kdybych jí občas potěšila návštěvou nebo jí sama o něco poprosila, co by ani nemuselo souviset s malou, jí by potěšilo, že je nápomocná a já bych měla chvilku klid. Mě ale dělá už problém jí i sama kontaktovat 😠
Děkuji za pochvalu a radím - zkus to, přemož se a uvidíš. Alespon jednou bych to zkusila. Když to vyjde, tak to násilí na sobě samé se vyplatilo, ne?
@slimacikmia A zajímavé je, že už se mi párkrát stalo, že mne diskutující dívky vyzvaly, at proboha přestanu psát, že si melu to svoje dokola. Ovšem ony to právo mají, neb ony jsou mladé? Diskuze je o něčem jiném, ne o tom, že já si budu říkat co chci já, a ostatní budou mlčet. To jste potom víceméně jako ty vámi ostouzené tchyně, které si melou stále to svoje a vás odmítají vyslechnout. A tam to správné není.
@marelu @slimacikmia @anelamates A tak...já bych se zastala i nás - ženská po porodu (a ne vždy to jde jako po másle, že...), možná s nějakou tou jizvou po nástřihu či císaři, oblitá hormony, v hlavě popordodní blues, v kočárku řvoucí mimino, probdělé noci, všechno je nové, čerstvá matka velmi nejistá a čtoucí různé rady, jež jsou zcela protichůdné... do toho strach, zda o to malé pečuje správně.
A tak je jasné, že za zády babiččino tisíckrát opakované "A Stáničko, já myslím, že lepší by to bylo takhle...." prostě může vést k nepředvídatelným reakcím....Myslím, že určité ohledy si zasloužíme i my 🙂 .
Ale samozřejmě, uznávám, že po porodu je to těžké. Ovšem tady se mluví už o dětech trošku větších, popřípadě se řeší řádění nastávajících babiček před porodem.
A víte, já si někdy, ale jen někdy říkám, že jak si ted hodně děvčat stěžuje na vyčerpání, nevyspání ( což samozřejmě jsou, ještě pořád si to pamatuji, ty slzy bezmoci, když děti ve dvě v noci řvaly už dvě hodiny a vypadalo, že v pohodě vydrží až do rána), tak proč nevyužijí třeba těch dobře míněných nabídek ve stylu jdi spát, já malého vezmu ven. Anebo jdi spát s malou, já ti uklidím. To není náznak, že jste neschopné, to je snaha pomoci. Možná v tomto jsme to měly lepší, nehledaly jsme hned za každým slovem útok.
A třeba za nás se říkalo otužovat, nezavinovat, nespat o hrůzo v jedné posteli. A děti řičely. Co mi poradila moje maminka? zabal je, zakryj peřinou anebo ještě líp, vezmi je k sobě pod peřinu. A děti spaly jak andílci. Víš, ony ty maminky někdy můžou mít pravdu, a není nutno všechno odmítat šmahem jen proto, že nezvládají internet.
Takže takhle to vidím já. A vím, že ne všechny babičky jsou megery stejně jako ne všechny snachy jsou svaté! Všichni jsme lidé s chybami.
@urtica Já jsem po porodu už skoro 11m a averzi mám stále větší 😀 Slova "já si myslím" bych asi ustála, ale "musíš" ty mě drtí 😠 A odkývat můj názor vážně nepotřebuju, i když jsem ráda, když se mnou souhlasí třeba moje mamča, mě jde jen o to, aby respektovala, že máma jsem já a tudíž to bude tak, jak řeknu já.
@anelamates Já jsem nějak zvyklá se postarat sama a je mi i blbé si o pomoc říct, ať už mojí mamce, natož tchýni, která je ještě starší, protože jsem mladá a ruce mi neupadnou, tak nějak by mě hanba fackovala, aby mi tu uklízela tchýně, ale to je můj osobní problém.
Moje dcera porodila před 8 týdny. Před porodem říkala,do šesti týdnů nikoho nechci. Koho pak volala s pláčem hned druhý den po příchodu domů?No,mámu přece. Dneska jsem jí to připomněla a smála se tomu. Bacha na to,abyste neodmítaly pomoc vehementně,nedělaly si medvědí službu,protože pak se na Vás můžou babky vyflajznout.
Přesně tak, když se dceři narodil první, taky jsem neměla moc tam být. A jak byla ráda, když jsme za týden přijeli a já vzala malého do kočáru a jezdila a jezdila, aby ona mohla chvíli v klidu spát. Anebo jenom seděla doma a uspala. Anebo navařila dobrý teplý oběd. Byli rádi oba, ona i zet. Ona že si trošku vydechla a zet, že se zklidnila.
@marelu Představ si, že bys měla nohy v sádře. také bys o pomoc požádala, ne? Soběstačnost je jistě hezká věc, ale je zbytečné se zhroutit.
Díkybohu u nás MUSÍŠ nepadlo. Až při druhém - musíš víc zapojit manžela.
@babanci To je hezký, to Vás muselo potěšit (nemyslím škodolibě), já jsem v tomhle po mamce a jsem zvyklá se postarat sama, i když mám mamku na vedlejším sídlišti a tchýni o dvě patra výš. Bylo by mi i blbé sem nějakou z nich tahat např. večer, když byl s malou největší záhul. Jsem i zvyklá mít svoje soukromí, mít tady mamku, ta je moje, ale mít tu naprdelenou třeba tchýni celý den by mi nebylo příjemné. Třeba těsně před porodem jsem nesnesla vůbec nikoho, jen manžela, protože moje mamča je hrozná řešitelka a řešila každou hračku, furt by něco kupovala, já už byla nervózní a zajímalo mě jen, aby byla malá v pořádku venku, denně řešit nějaký nesmysly mě ubíjelo 😀
Já třeba moc nechápu, proč bych tomu mýmu malýmu měla oblékat věci a fotit ho v tom jen proto, aby ona měla radost... Je to naše dítě a bude nosit to, do čeho ho navlečeme my, ať se jí to líbí nebo ne, každý normální člověk by pochopil, že když to prostě nechci, tak to nechci. 🙂
@anelamates Samozřejmě 🙂, ale já neměla pocit, že bych se hroutila, jestli jsem se z něčeho "hroutila", tak třeba z nepochopení manžela a právě tchýně, např. z každé otázky "už má flašku"? To už jsem jednou vážně vylítla, jestli si jako přeje, abych přestala kojit nebo proč se mě pořád ptá. Takže jsem byla špatná, že se jen ptá, jestli nám to stále jde, mě teda tahle otázka při každé návštěvě několikrát do týdne spíš přišla jako bych jí už měla strčit UM, když to takhle pokládala.
@marelu Já souhlasím s vámi, nejsem zvyklá na pomoc od někoho, od 18ti let bydlím sama s přítelem, zvládám všechno, bráchy mám 3, takže tu péči bych řekla, že zvládám taky, nevím, třeba někdy budu chtít pomoct, to neříkám, že ne, ale kdyžtak bych se ozvala já a ne, že ona se mi bude až takhle vnucovat, je mi to už fakt nepříjemné a od té doby, co tohle dělá, tak jí už od vidění nesnáším
@alexandraxxx123 Souhlas a vůbec Vám nezávidím, co Vás možná bude čekat ☹
@alexandraxxx123 😀 😀 😀 Já když jí zahlídnu před barákem a mám možnost se vyhnout, radši obejdu se psem znova barák.
@marelu Ale tady je právě chyba to předpokládání, co ona tím myslí. Prostě komunikace je složitá, jakmile jsou nějaké předsudky, to je mi jasné.
Ale opravdu bych ty vztahy úplně nerušila, nikdy nevíte, co se může stát a kdy budete tu pomoc potřebovat. Fakt jo.
@anelamates No nevím no, by mě zajímalo, jak byste to po porodu vnímala Vy. Vůbec mi ta otázka přišla nevhodná a stále dokola, nevím k čemu to vedlo a už při mé první reakci mohla pochopit. To je jak, že mi věčně cpe jak jsem hubená, strhaná apod., ano, byla jsem hubená vždycky, teď mám asi o 4 kg míň než před těhotenstvím, celý život mě trápilo, že jsem hubená, už jsem jí řekla, že mě to akorát trápí, ať mi to neříká (navíc manžel tvrdí, že jsem stále stejná) a ona přesto nade mnou věčně spíná ruce.
@alexandraxxx123 teda i do babičky.