Život po dítěti

@terezapetrova Je mi skoro 32, na mateřství věk více než žádoucí... Ovšem touha po dítěti nikde.
@lemona Ale no tak! Co to je za otázku, co dělám na tomhle fóru, když nechci děti. 1. Je to moje věc. 2. Člověk může chodit snad na jakákoliv fóra. 3. To, že něco nechci, ještě neznamená, že o tom nemůžu diskutovat 🙂
@terezapetrova Díky za pochopení. Ovšem ona otázka, co budu dělat, až budu stará a manžel umře, je poněkud manipulativní. A co budou dělat ty dětné, co se na ně vlastní děti vyprdnou? Tohle nemá smysl řešit.

@dura175 deti mam dost ale souhlasim😉ale ty biolog hodiny zacnou tikat..ty me nezacly nikdy tikat prvni bylo prekvapko a jak se to rozjelo🤗
Kamaradka zatouzila kolem 37...no ale manzelstvi se ji rozpadalo..chteli to asi i miminkem slepit...nastesti???? Nevim jestli nastesti se nezadarilo...ta touha trvala asi rok...pak to preslo..ted nema nic..jen tu praci a 40 na krku...
Hlavni u vas je ze jste s manzou za jedno...to je velke plus

Ja tedy nevim, mam dve deti a treti na ceste, ale poradne si uzivam zivot az po narozeni druheho ditka. Nikdy jsem tedy nebyla nejaky vecirkovy typ, tak mi to ani nejak nechybi, ale co se tyka osobniho zivota a osobnich vysledku napriklad ve sportovni amaterske "kariere" jsem max spokojena a uzivam si to i s detmi, ktere muj blaznivy sport bavi tez. V kine jsem take nebyla snad nikdy tolikrat, jako s detmi :D No a s manzelem si na sebe chvilku take najdeme a semtam se podari i nejaky nikend jen pro nas. Chce to najit si neco, u ceho se uvolnis at uz s detmi nebo bez nich, ale pokud se Ti podari najit spolecne zajmy s detmi, bude to jine...lepsi

@dura175 ahoj, já jsem taky nikdy po dítěti nijak zvlášť netoužila. Řekla jsem si prostě, že je mi už skoro 30 a tím pádem není na co čekat, takže to bylo čistě racionální rozhodnutí. Samozřejmě je důležité, aby si to přál i partner. No a povedlo se vlastně hned napoprvé bez nějakého extra snažení. Teď mám z toho hroznou radost, na dítě se těším a doufám, že vše dobře dopadne. Ale taky je fakt, že beru mateřskou jako vítaný odpočinek od práce (i když se říká, že tomu tak není, jsem si jista, že si to užiju). Dělat budu stejně do 70ti, takže si nemyslím, že by mi něco uteklo.

Mne spíš mrzí, že jsem to mládí nevyužila nějak smysluplněji, nešla dál studovat, necestovala, nevěnovala se svému koníčku víc, abych ho jednou mohla proměnit v živobytí. Žila jsem teď a tady, kamarádi, zábava, nikam jsem se nehnala, o nic neusilovala. Ale s tím nemají děti nic společného, prostě jsem taková byla a ve 30-ti bych už to stejně nedohnala, i kdybych byla svobodná. A co mi chybí nejvíc? ODPOČINÉÉÉÉK 🙂 Ne ani tak spánek, na to už jsem si zvykla, ale to lenošení...... Pustit si film a válet se na gauči. TO je už utopie 🙂

@karlajasmine přesně tak, pak přijde syndrom opuštěného hnízda a půlka z nás bude řešit, co najednou s volným časem 🙂
@blackhole měla jsem to hodně podobně, jak s tím racionálním rozhodnutím, tak s tou prací a i když to opravdu není odpočinek, je to rozhodně zajímavá změna, pořád se mě někdo ptá, jestli se doma nenudím, jestli se netěším do práce, jestli chodím do centra pro matky, abych nebyla pořád doma, ale zjišťuju, že jsem mnohem větší introvert, než bych sama myslela, není nad to číst si knížku a dát si kafe, když synek usne a teď už si začíná i sám hrát, tak můžu číst ještě víc 🙂

Chybí mi zdraví 🙂 ale snad se vrátí.

Musim se pripojit k teto diskuzi..2mesice zpatky jsem byla na stuzkovaku nejmladsi sestry...a tam si uvedomila,ze bych svuj "zivot pred detmi"nevratila ani nahodou...bylo mile vratit se do rozehrate postele k manzelovi a rano si zacit hrat s nasimi malymi milacky.Uvedomila jsem si,ze TED v tomto obdobi jsem STASTNA...a vlastne tehdy,kdyz jsem mela svuj stuzkovak,chodila na stredni,vysokou atd..ze to vlastne byla priprava na TED..TED JE TO TOTIZ ZIVOT,ktery dava smysl.

@odula uplne jsem si predstavila sebe. Nekdy si rikam, jak to driv bylo lepsi, mohla jsem vsechno, ted bez penez, hlidani, doma, jenze pak se projevi uprimnost. Zas tak ruzove vsechno nebylo, z nejakeho duvodu jsem se rozhodla zit jinak a ted to je proste takhle a neni to naporad, dite vyroste a zase to bude jine. Stejne nemam jinou moznost, nez zit dnes a to nejlepsi, co muzu pro sebe i dite a partnera udelat, je vzit to jako prilezitost...

@dura175 
tak 32 ja prave jeste povazuju za vek kdy mas jeste relativne dost casu, pokud uz ted netusis, ze otehotnet by byl probelm ale to tak asi doufam neni, to je pak zase jina situace a samozrejmne nemyslim psychicky problem. Co se tyka toho stari bez deti tak manipulativne jsem to nemyslela chtela jsem pomoci ale asi spatne. Samozrejmne nikdy nevis jestli se na Tebe deti nevyprdnou coz se muze stat i klidne treba v jejich 15ti letech /mame bohuzel pripad v rodine/ tak uz mozna z toho duvodu je lepsi mit deti vice hahaha ale hlavne samozrejmne nefunguje auomaticky, ze kdyz mam deti budu z toho "tezit" i ve stari ale  na druhou stranu, tam nejaka alespon minimalni sance je, ze "budu" a hlavne bych rekla, ze tez zalezi na tom jak buduju rodine vztahy, jak deti ovlivnuju, k jakym hodnotam je vedu a protoze vsechno toto delam a budu delat s nejlepsim svedomim verim, ze to ovlivni i to  jaci v zivote budou, jake budou vytvaret vazby a i napr to jak se budou chovat ke svym rodicum az budou stari, z hodnot, ktere se snazim detem vsipit zatim starsimu povazuju za nejdulezitejsi uctu ke stari a k nemoci. /i kdyz znovu pisu, ze nic neni predem psano/ Snad jsem svuj nazor napsala srozumitelne a budu rada kdyz si ho prectete 🙂

@dura175  jinak Vase nazory  ohledne deti respektuji 🙂 je to kazdeho vec 🙂

@terezapetrova Já teď čtu různý zajímavý knihy, kde píšou o tom, že vlastnosti lidí jsou ponejvíce dány geneticky. Takže když jsou rodinné vztahy v pohodě, tak je velká pravděpodobnost, že i děti budou vyrůstat v pohodě a budou se chovat dobře. I když výjimky potvrzující pravidla, to nikdy nevíte.
Já jsem si vždycky myslela, že se brzo vdám, založím rodinu a budu plnit klasické tabulkové normy. Jenže jsem byla pořád sama, jako opravdu bez vztahu dlouhou dobu, tak jsem prostě vzdala pomyšlení na rodinu a vrhla se na kariéru. Když pak přišel před třicítkou ten pravý, tak jsem si myslela, že přijde i ta touha po dítěti. Jenže ona nepřišla. Muž se vyjádřil, že děti nechce a já zjistila, že mi to nevadí. Nejvíc mi vadí ale ten tlak okolí. Všichni mě pozorují, dělají narážky (nikdy jsem moc nepila), teď jsem dokonce začala hubnout, aby si nemysleli, že jsem těhotná. Je těžký někomu vysvětlovat, že děti nechceme. Lidi mi nevěří a to mě možná trápí víc, než samotný fakt.
Navíc moje práce mě baví, dostala jsem se na relativně prestižní místo. S manželem rozjíždímě podnikání. Prostě si k tomu všemu nedokážu představit ještě prcka (nebo víc).

Je mi 25 a mam strasna trapeni a vnitrni boje okolo tohoto. Jsem rada za tuto diskuzi. Jsme s partnerem spolu ctyri roky. Vzdy jsem dite chtela, ale jak se ted zadarilo prekvapila mne moje reakce. Jsem rodinne i karierne zalozeny clovek, jemze jsem netusila jak moc mi na te kariere zalezi. Za cele dva roky a neco co pracuji jsem vystridala blbe prace, a

Ted najednou jsem nasla praci rozmanitou s urcitou zodpovednosti a vaznosti a hlavne seberealizaci. Jenze sml. Je na urcito a ja ted vim a musim se smirit s tim ze se nebudu mit kam vratit. Bojuji s myslenkou ze jsemsi to znucila a ze po materske budu zase na zacatku, uplna nula. Spousta lidi me za to odsuzuje ze se mam na dite tesit. Ale tady jde o to ze ja potrebuji mit vse vyvazene. Ja se na dite tesim ale pocitala jsem tak za rok kvuli zdravotnim problemum, coz si taky vycitam ze takto myslim protoze mi vyhrpzovali problemama. Dite jako takove mi nevadi ale tahle myslenka mi kazi to teseni se na nej. V praci sw to porad bojim rict. Vim ze mi prcek otevre jine zajimavejsi brany, pan Buh to tak chtel a mrne melo proste prijit ted.

@biedronka10
ahoj, ver, ze je to normalni, ze se covek boji mit dite, a strach se jeste nasobi kdyz uz ho realne cekas. nevis proste do ceho jdes. Ale je to nadherna vec mit dite, nadherny pocit je materska laska ta Ti hodne vyvazi negativa 🙂 s ditetem stejne pujdes malinko jinak od zacatku a zivot s nim bude chvilema hodne rozhoupany. Ale Ty to das! 🙂 A verim, ze to musi bejt strasne narocny, ze Te nekteri lide odsuzuji. A v praci bych to asi klidne rekla treba Ti to naopak pomuze? 🙂 Drz se

@dura175

je to hruza to okoli verim. Jako se vsim vid, treba homosexual je taky casto odsuzovan i protoze je v mensine. Asi mozna jako zeny, ktere nechteji deti. Ale pokud deti proste mit nebudete lidi casem prudit prestanou. Nebo nevim jakou poznamkou je uzemnovat. :( A nejdulezitejsi asi je jak uz tady myslim nekdo psal, ze pokud to mas srovnane ty s manzelem, ze deti nechcete a nebudou Vam v zivote chybet tak to je nejdulezitejsi.

@dura175 Ahoj jen jsem si vzpomněla na kamarádku ta používala větu že děti mít nemohou a měla klid 😉

téda..zajímavá diskuze...
mě nepřestane překvapovat, kolik lidí (nejen tady na fóru, ale i z mýho okolí - a to vim určitě jen o části) počalo děti ((nebo první dítě) vlastně omylem:D ale jako asi zaplať pánbůh za to. prostě to tak mělo bejt, žejo.
"lidi" by měli respektovat, že někdo nechce mít děti. je to svobodný rozhodnutí každýho, i když je to spíš menšina, nevim kolik lidí by mělo děti, kdyby nebyl tlak okolí na to, je mít, a vůbec, kdo by měl děti, kdo je opravdu CHCE mít a CHCE se o ně starat a dát tomu všechno, a ne jako tomu bývá podle mě bohužel většinou - mám dítě, ale vlastně se docela brzo ženu do práce honit kačky.
naopak taky lidi zase nemaj moc pochopení pro ty, který jako nechtěj moc pracovat :D
jsem spíš vybočující, život před dítětem mi neschází, nebo vlastně jo, ale tak jako specificky. vždycky jsem chtěla mít rodinu co nejdřív, tak jsem dostudovala a vlastně jsem už státnicovala pár dní 2v1 a dokonce sem sehnala práci, i když jsem se do ní moc nehnala, jelikož jsem věřila, že dítko přijde brzo. tak jsem nastupovala rovněž 2v1,bylo to ještě nejistý, ale pak jsem zcela férově se nechala vyhodit ve zkušebce a byla ráda. 3 měsíce chození do práce mi naprosto stačily:D ted budu doma se synkem 3 roky a pak asi navážeme hned s dalším dítkem, a jeslti to finance a vůle dovolí, tak klidně budu doma ještě se třetím. i tak to třetí stihnu ve 30, kdy spousta lidí nezačne ani s prvním, tak snad cajk:D ale na můj vkus je to teda hodně pozdě.
já vám nevim...co dělám, to dělám naplno. když jsem studovala, tak jsem opravdu "studovala" - ne chlastala a brigádničila a navštěvovala povinný semináře, jako velký spousty jinejch. škola mě bavila a nestudovala sem ji proto, abych sehnala tu a tu práci, ale abych se vzdělala (hehe to zní blbě:D). školu jsem dodělala a ted mi orpavdu chybí. vychodila sem to na samý jedničky, takže bych asi i navazující zvládla v pohodě...(no, vp ohodě co do známek možná, ale co do stresu asi už moc v pohodě ne:D) no a teď mámuju na plnej úvazek. nedá se říct, že bych byla od začátku jen nadšená a natěšená ze všeho. těhotenství jsem si bohužel docela protrpěla, byť žádnejma smrtelnejma obtížema, bylo mi na nic od začátku až do konce a ani s dítětem nemám žádný pohádkový soužití. opět, nic asi vážnýho, ale jeho i moje existence je především postižena nespaním, takže přes den prostě neudělám téměř nic. (je mu přes 8 měsíců) a v noci se jako spí, ale asi hodně nadprůměrně přerušovaně. no a další drobný věci...to je fuk.
spíš jsem chtěla napsat, že byť mě mateřství naplňuje a jsem ráda doma, asi by mě mrdlo, kdyby muž chodil z práce každej den v 6, nebo by se viděl s dětma jen o víkendu, nebo by prostě měl čas jen o víkendu a ještě by stejně pracoval, jen doma. a tak nějak si říkám, že to takový mámy nemaj poteřbu řešit? asi už dávno dopředu, než by tohle nastalo, bych si prostě s mužem domluvila, že takhle to nepůjde, a chci, aby děti měly taky tátu a já manžela, a že práce prostě nebude přednější, než rodina. joo jako ajsně, chlap je živitel atd. jenže věc se má tak, že podle mě spousta rodin nebo lidí se žene za víc penězma, než potřebuje a vstupujou do toho právě jiný proměnný, jako čas v tý práci strávenej. já vim, že v soukromý sféře vám často na tohle kašlou, ale často taky ne. a kdo to opravdu zkusí..? vykomunikovat s nadřízeným, že to chce jinak? jasně, nedá se generalizovat, ve spoustě případech je to nutnost a lidi jsou rádi za jakoukoliv práci a třeba ani za nic moc peníze. taky je fakt, že někdy ten chlap je prostě workáč a ani moc doma bejt nechce, ale taková ženská s tím zase už musí počítat dopředu, koho si bere, jesi někoho pro rodinu, nebo pro prachy.
týjo napadá mě ještě sto tisíc věcí k tématu, nicméně dítě opět nespí, takže končim:D

@dura175 ja jsem dite nechtela mit nikdy, takze moc dobre vim, jak se tve okoli asi chovalo. S partnerem jsme dite nechteli ani jeden, dobry. Jenze u mne se ta priroda ozvala, celkove jsem potrebovala pryc a potkala nynejsiho partnera - ktery byl jeste k tomu prvnim chlapem v mem zivote, ktery mi rekl, ze by se mnou chtel mit rodinu. Dcerka prisla hodne brzy, beru to tak, ze chtela. Takze u mne zmena prisla sama ve 33, ale kdyby neprisla, rozhodne bych dite nemela jen kvuli tlaku okoli. Zivot si muzes prozit jak chces a reci o tom, jak zustanes ve stari sama a tak, jsou dost mimo. Poradim ti - az se nekdo bude vyptavat, zeptej se ho, proc to chce vedet nebo proc je to pro nej dulezite 🙂

Já si také myslím, že u mě se žádné bouchání touhy nebo hodin nekonalo. Prostě to tak vyplynulo ze situace, že "máme vše, co jsem chtěli", "užili jsme si dost", "propařily řadu pařeb a nocí". Nikdy jsem nebyla rodinně založená, děti mi nic neříkaly, mimina už vůbec ne (jak je někdo po narození může obdivovat? já se toho svého lekla). Hodně vydělávat, cestovat, objevovat - moje krédo. A pak přišel ten pan pravý a po roce bylo vymalováno 🙂

.... a teď je čas ten život žít zase smysluplněji než vstát ráno do práce a po práci "legraci". Myslím, že největší šok je takový ten moment, že nyní žijete vlastně několik životů - váš + dítěte/dětí a musíte se mu úplně podřídit - v reálu je to nejvíc vidět, když hlídám já nebo manžel - on se v klidu nají, malý vřeští, já nejdříve nakrmím jeho, pak mu šupnu něco do packy a najím se já - sice se mi hlady kroutí žaludek a občas je mi pak i špatně, ale když není zbytí, mládě má prostě přednost.

terezapetrova a myslis ze se teda nemus stydet, ze mam takove smysleni, respektive ze jsem psychicky v haji a uz ted se povazuji za odrovnanou a karierne, respektive pracovne nezajimavou? Mam proste v hlave zafixovano ze po materske kloudnou praci nenajdu, ze ty zenske jsou na tom jak lidi po 50 tce. Znam par holek co takto klesly. Asi je to sobecke, ale trapi me to a hodne a v podstate je to to jedine co mi tu myslenku k prckovi

@biedronka10 Je Ti 25 a máš strach,že po mateřské neseženeš kloudnou práci?Že klesneš jako některé Tvoje kamarádky?
Ano třeba po mateřské se opět budeš muset znovu vypracovat na stejnou pozici jako máš dnes.A nebo třeba seženeš ještě lepší a zajímavější práci....
Já vždy pracovala ve větším kolektivu,nejdříve jsem podnikala a pak pracovala jako vedoucí pracovník.Když jsme dělali pohovory na volná pracovní místa,tak jsem vždy z 99% raději sáhla po matce s dítětem,než po někom mladém.Proč?Protože na ně byl většinou absolutní spoleh,než na někoho třeba těsně po škole.
Nekaž si těhotenstvím myšlenkami na to,co bude.Je to zbytečné,raději si to užívej😉

soyevita diky za povzbuzeni, no ja se snazim byt spolehliva a kdyz uz mi nekdo tu sanci da, snazim se ze vsech sil. Vidis to ja si zase myslela ze

Zamestnavatele zajimaji novacci a lidi bez zavazku, aspon ja se setkala s negativni reakci kdyz se me ptali na pohovorech v ruznych firmach jestli neplanuji rodinu, ze takove lidi

@dura175 chápu. Já teda děti chci. Asi. Jednou.. 🙂 je mi 32, tak to řeším hodně taky z pohledu věku.. že jestli teda ano, tak není na co čekat. Ty tlaky okolí mě fakt točí. Po mnoha a mnoha poznámkách nebo otevřených doporučeních jsem se vyjádřila ve smyslu, že mám na to takový fakt divný názor.. že o tom zda mít děti a kdy, by si měl rozhodnout ten pár. A že bych si přála, aby měl děti každý, kdo je chce a dokážese se o ně po všech stránkách postarat. A že evidentně pro mnohé je toto nepřípustná kacířská myšlenka.. tak koukali, a byl docela klid 🙂 já už teď nemůžu mít ani fakt sra*ku (pardon, ale doslova je to tak), aby na mě někdo významně nemrkal nebo neměl narážky.. nebo když mám léky, na které se nepije. Ajajaj..
Omlouvám se, toto je mimo téma. Jinak tady na fóru já nejsem kvůli dětem. Řeší se tu hodně vztahy a různé životní situace, a to mě zajímá 🙂 I toto téma mě zajímá, i když se dětí týká :D a některé příspěvky vyloženě děsí, vyjadřují totiž moje obavy 🙂

@pavlinar No jéje, významné pohledy a pomrkávání, o tom mi ani nemluv... 🙂 Nejsem dost asertivní a většinou konverzaci stočím do autu. Ale v momentě, kdy se mě kolega v práci zeptal, jestli "nemám naštěkáno v boudě", tak jsem už vybuchla a řekla mu, že je debil 🙂
Já jsem teda asi fakt extrém, jakože jsem zodpovědná a přemýšlivá. A byť máme s manželem slušné příjmy, podle všeobecných měřítek, tak prostě cítím tu zodpovědnost a nemyslím, že bychom si mohli dopřát vše, natož dítěti. Taky mě děsí současná světová politická situace a hrozím se představy, co další generace budou zažívat.

Jsem další z těch, která ditě má proto, že věděla, že by ho už mít měla, než že by ho chtěla. U mě se teda žádý prozření typu "tak ono je to takhle, bááájo, tak teď už nechci nic jinýho, než rodit a znovu a znovu cítit dětské ručičky na svém obličeji a čichat vlhké vlásky" nekonalo. Dceru miluju, nedala bych ji, pokud jí někdo ublíží, jsem schopná ho zabít. Ale úplně živě si dokážu představit život bez ní (myšleno jako kdyby se vůbec nenarodila) a pokud by to tak bylo, neměla bych pocit, že o něco přicházím. Dítě jsem měla v necelých 34 letech a na biologické hodiny jen sedal prach. Dnes mi chybí hlavně ta pohotovost. Dřív jsem se prostě sebrala a šla do obchodu, úplně banální věc. Teď musím pořádně obléct dceru, vychytat okamžik, kdy je vyspalá, najedená, neospalá, vyrazit do obchodu, ve vozíku ji držet (pořádně ještě nesedí, ale ve vajíčku už cestovat nemůže, takže holt musí vydržet tu chvíli sedět na vozíku) a rychle projet nákupák, protože se zase blíží okamžik, kdy bude chtít spát (nebo mi usne v autě, a to je na prd, protože když ji vzbudím, už pak v postýlce neusne, takže bude zbytek odpoledne na zabití, takže závody domů, abych to stihla dřív), atd atd. Taky mi chybí to "sebrat se a jet na víkend pod stan", což uznávám, že je třeba do času. A koukejte na mě jak chcete, chybí mi i to "zakalit". Jasně, hlídání. Jenže hlídání je většinou na večer, takže se stejně člověk žene domů do půlnoci, páč dýl už je mu to blbý, a v půl sedmý vstává a pak se už prostě musí starat. Možná si o mě myslíte, že jsem sobecká nevyzrálá nána, ale já myslím, že není nic strašnýho na tom, chtít se taky bavit. Teď jsem ve fázi, kdy jen stavím z kostek komín, štrachám jinýma hračkama, čtu paci paci a jak to bylo, pohádko, vařím jídlo, krmím, přebaluju, a když večer uložím, vypiju si lahev vína a jdu spát. Těší mě, že tohle je do času, a ten "opruz" okolo vyváží to, když se třeba malá dobatolí ke mně proto, aby mě chytila za ruku. Každopádně nejsem z těch, které by skákaly z okna samým štěstím, že mají doma miminko. Hlavně se fakt neskutečě těším, až malá povyroste a bude to už parťák, ne jen nemluvně.

Ahojky, já jsem syna měla ve 31 letech a byl počat dost nečekaně o svatební noci. Svůj život jsem si předtím opravdu užívala. Měli jsme s manželem velkou partu kamarádů, se kterou jsme se dvakrát týdně scházeli, chodili na večeři do restaurace a hráli deskovky. K tomu jsem měla plno kamarádek na kafíčka, vínečka a hadříky. Sem tam nějaká diskotéka, ples nebo kino... A plno odpočinku, pohody, válení se v posteli u filmů nebo s knížkou nebo vysedávání na internetu. Nemusela jsem nic a mohla jsem všechno. Byla jsem schopná x hodin bádat nad nesmrtelností chrousta nebo nad tím, jestli se tenhle náramek bude hodit k tamtěm punčocháčům.

Hned se dvěma čárkami testu mě plno kamarádek opustilo. Nikdy jsem pořádně nepochopila proč, snad že jsem byla (i v tom věku) první z naší party, kdo se vdal a otěhotněl. Druhá vlna odlivu "přátel" pak přišla po porodu. Opravdu smutné, nečekala bych to ani v nehorším snu, ale co člověk nadělá. Samozřejmě mi nějací kamarádi zůstali a samozřejmě jsem si mezitím našla i nové, ale ta éra před dítětem už byla prostě nenávratně pryč. Zároveň mi s porodem samozřejmě ubyly možnosti někam chodit a přišla jsem o naprostou většinu volnočasových aktivit, které mě dříve naplňovaly. K tomu přibylo, jak už to tak bývá, plno nevyžádaných rad. Byla jsem dávno dospělá, zvyklá žít si po svém a nemuset se nikomu z ničeho zpovídat. A najednou šok - když jsem chtěla jít k blbé kadeřnici, musela jsem prosit o hlídání, vysvětlovat, proč to hlídání chci, kam jdu a kdy přijdu, a vyslechnout si plno keců, jak to všechno dělám špatně a chudák to moje dítě. Jako novopečené mamince se mi tedy úplně zhroutil svět a chyběl mi celý můj předchozí život, respektive mi chyběl vůbec nějaký život. Jela jsem na automatiku a připadala si jako robot.

Pak konečně opadl ten prvotní zájem ze strany rodiny, návštěvy si u nás přestaly podávat dveře, nevyžádané rady jsem odpálkovala a mohla jsem se aspoň trošinku vrátit k věcem, které jsem dříve měla ráda. Všechny zájmy, u kterých to jen trochu šlo, jsem obnovila. U kojení jsem si četla, s kočárkem jsem brázdila obchody, hrací večery se přesunuly k nám domů a sem tam jsem zvládla i nějakou tu kavárnu nebo diskotéku (tu samozřejmě bez prcka). Chyběla mi už jen ta svoboda a možnost podniknout cokoli kdykoli.... Jednou jsem si takhle stěžovala kamarádce, která byla naopak bezdětná a strašně toužila po dítěti (ale neměla ani partnera). Ta se div nerozbrečela (záviděly jsme si prostě navzájem) a řekla mi památnou větu, že bych stejně za chvíli neměla s kým kam chodit. A měla pravdu.

Dnes je mi 34 let a malému jsou téměř tři roky. Začíná chodit do školky, já se chystám do práce a už mu přece jen nemusím být za zadkem 24/7. Většina kamarádek - i těch, co se na mě tehdy vykašlaly - mezitím také porodila. A ty, které ne, se o to buď neúspěšně snaží, nebo ještě stále neúspěšně hledají partnera. Tím stylem života, který jsem před dítětem žila já, už dávno nežije nikdo. Často přemýšlím nad tím, jak bych dnes asi žila, kdybych byla bezdětná. Myslím si, že diskotéky, kinečka a vínečka už by se asi také nekonaly, že by jednak nebylo s kým to podnikat a jednak bych tam nepotkávala své vrstevníky, ale lidi ve věku svých žáků (během RD jsem si střihla i učitelování).

A tak mi vlastně z předchozího života nechybí nic kromě toho mládí. Které bych už neměla tak jako tak. Můj 34letý život s dítětem je určitě lepší, než by byl můj 34letý single život. Ale na ten život před x lety, kdy jsem o dítěti neměla ani páru a řešila opravdu jen to, jestli si vzít tuhle nebo tamtu sukni, budu vždy s láskou vzpomínat.

P.S.: Svého syna samozřejmě miluju a mateřství mi dalo strašně moc. Tento příspěvek jsem psala čistě z pohledu, co mi to vzalo a jak jsem se s tím postupně vyrovnávala.