Ujely mi nervy. Stává se vám to maminky taky?
Ahoj holky, jsem zoufalá a prosím o vaše osobní zkušenosti... Mám
desetiměsíční holčičku a jako každá máma toho mám občas nad
hlavu. Jenže dneska mi ukázkově ujely nervy ☹ Malá dělala u
oběda blbosti, nechtěla pořádně jíst a občas to proložila ječením.
Pořád jsem se držela, uklidňovala ji, že už půjde spinkat, že vím,
že je unavená apod. Když jsem ji pak šla přebalit, pořád mi někam
zdrhala a asi na pátý pokus položit ji na záda a dát ji plínku jsem to
nezvládla, praštila chrastítkem o přebalovák, ona se lekla a začala
řvát ještě víc... No a já coby napěchovaný papiňák jsem slušně
zkratovala, se slovy "Přestaň už konečně" jsem ji poměrně s vervou
položila na čtyři na zem, odešla z pokoje a třískla jsem za sebou dveřma.
Prostě máma do kriminálu ☹ Hned za dveřmi mi to došlo a během minuty
jsem se vrátila, vzala malou do náruče, omluvila se jí a chlácholila ji dokud
nepřestala brečet. Sama jsem to obrečela. Mrzí mě to, ale absolutně jsem
nedokázala v té chvíli řešit situaci klidně. Teď mám strach, že se mě bude
malá bát, že nebude vědět, co ode mne čekat a že jsem jí způsobila nějaký
blok...
Nikdy se mi nic podobného nestalo. Ano, když má hysterický záchvat,
zvýším hlas a řeknu důrazně dost nebo přestaň nebo stačilo. Ale dnešní
situace mě totálně vykolejila...
Maminky, stalo se vám někdy taky něco podobného? Nebo jsem jen
sama hysterická mamina, která nezvládá situaci?
Stručné shrnutí
- Výbuchy hněvu u pečujících rodičů jsou běžné a dostupná krátkodobá řešení zahrnují odejít na chvíli do jiné místnosti, dát dítě do postýlky jako krátký "timeout" nebo vzít dítě do náruče, omluvit se a uklidňovat.
- Jako praktická metoda na přeučení nevhodného chování u jídla rodiče uvádějí opakované umístění do postýlky na několik minut (konkrétně 3–5 minut) a následné znovuzavedení jídla, dokud dítě nezačne spolupracovat.
- Názory se liší ohledně fyzických trestů; část rodičů připouští "plácnutí/na zadek" jako výchovný prostředek, zatímco jiní důrazně odmítají fyzické tresty a doporučují vyhledat nekonfrontační řešení (odejít, uklidnit se, omluva).
Nejčastější otázky
Q: Je normální, že rodiči občas "ujedou nervy"?
A: Ano, většina rodičů uvádí, že se to stane alespoň jednou; běžné reakce jsou odejít na chvíli, zvýšit hlas, či později dítě obejmout a omluvit se.
Q: Jaké okamžité kroky mám udělat, když na sebe cítím, že "vybuchnu"?
A: Doporučené kroky jsou odejít do jiné místnosti, počkat dokud se rodič neuklidní, nebo dát dítě do postýlky a zavřít dveře; jedna rodička popisuje návrat po 3–5 minutách a následné znovuobnovení činnosti.
Q: Funguje jako trest "dát dítě do postýlky" u malého kojence?
A: Někteří rodiče uvádějí, že krátké osamocení v postýlce funguje (popisované intervaly 3–5 minut), a zkušená matka v diskuzi poznamenala, že paměť se prý tvoří až ke třetímu roku, takže miminka si události nemusejí dlouhodobě pamatovat.
Q: Je fyzické trestání (plácnutí, facka) akceptovatelné?
A: Názory jsou sporné; část rodičů přiznává lehké plácnutí nebo "dát na zadek" jako dřívější výchovnou praxi, zatímco jiní explicitně píší, že "bít malé dítě se nesmí" a považují to za nepřijatelné.
Q: Pomůže dítěti, když se rodič po výbuchu omluví a chová ho?
A: Ano, řada rodičů popisuje okamžité vzítí dítě do náruče, omluvu a mazlení jako efektivní způsob, jak dítě uklidnit a napravit vztah po zkratovitém výbuchu.
Q: Co na to říká pediatr při preventivní prohlídce?
A: V jednom popisu rodička uvádí, že jí lékař na desetiměsíční prohlídce řekl obrazně "cukr a bič" a poznamenal, že hodně se formuje v prvním roce; tento konkrétní výrok byl mezi rodiči vnímán rozdílně.
Závěry z diskuze
Shoda
- Je běžné, že rodičům občas "ujedou nervy" a většina rodičů považuje za vhodné řešit to odchodem na chvíli, omluvou a následným uklidněním dítěte.
- Krátkodobé strategie jako odchod do jiné místnosti nebo umístění dítěte do postýlky a následné mazlení jsou považovány za přijatelné způsoby nápravy.
Sporné názory
- Někteří rodiče obhajují lehké fyzické tresty (plácnutí, "na zadek") jako účinné; jiní je považují za nepřijatelné a varují před jejich použitím.
- Jeden účastník uvádí, že "paměť se tvoří až ke třetímu roku" a tedy malé dítě si výbuch nemusí pamatovat, zatímco jiní se obávají podvědomých dopadů i u velmi malých dětí.
Otevřené otázky
- Jaká frekvence a intenzita zkratových výbuchů může mít dlouhodobý negativní dopad na vývoj dítěte?
- Jaké konkrétní postupy (časový rámec timeoutu, slovní formulace omluvy) jsou nejefektivnější pro různé věkové kategorie dětí?
- Kdy by rodič s opakovanými zkratovými výbuchy měl vyhledat odbornou pomoc (psycholog, pediatr)?
Zmíněné značky a firmy
žádné
Zmíněné produkty a metody
chrastítko, přebalovák, plínka, postýlka (timeout), židlička, odejít do jiné místnosti/uklidit se, zvýšit hlas slovně, plácnutí/na zadek, zavřít dveře jako krátkodobé osamocení, mazlení a omluva po výbuchu, kojení každou hodinu, metoda "3–5 minut v postýlce", výrok lékaře "cukr a bič"
Místa a osoby
Eliška, Jiřík, Klárka, Terezka, lékař (pediatr)
Ahoj holky a Martule, tvá obava mi udělala úsměv ve tváři. Buď klidná vůbec nic se nestalo. Chrastítkem si praštila do stolu a ne do ní, to je hlavní. Neboj malá ví, že jsi její máma, která ji miluje. Už to, že si se nad svým chováním zamyslela, o tobě a o vztahu k malé vypovídá víc než dost. Nejsmutnější je, že ty matky, které by se měly řešit nad se na svým chováním nikdy nezamyslí a psát sem taky rozhodně nebudou a tak se o těch dětech které potřebují pomoc nikdy nikdo nedoví. Další věcí, kterou si myslím je ta, že i ti naši malí uličníci musí vědět, že i máma je jen člověk a tak jako to s tim křičením přehání někdy oni, může to přehnat i máma. Vůbec, myslím si, že dítě potřebuje znát hranici, pokud ví kde je, samo se cítí bezpečně. Takže neboj, jsme ty nejlepší matky jaké jen být dokážeme pro své děti 🙂
martule20:
To co Ti řekl doktor je podle mě pěkná kravina 😝 . Když člověk ví jak, jde dítě vychovat i v 5, 10... letech. Vidím to u dcery. Je sice pravda, že ten základ na to vychování se tomu mrňouskovi musí dát už jako miminku (plesknout jemně po ručičce, přes prdelku apod...) ale právě podle toho jak si to maminka "nastaví", jde toho prcka převychovat i později. Já jsem třeba dceru "převychovala" v některých věcech fakt třeba až když chodila do školky (a co si vzpomínám nikdy si na ni učitelky nijak zásadně nestěžovaly - samozřejmě nepočítám takový ty kravinky, jako že vedle sebe leží dvě navlas stejný hračky ale jen o ten jeden určitej kus projeví najednou zájem dvě děti zároveň 🙂 ).
Píšeš tu, že Ti malá dělá brajgl při papání. Taky jsem to parkrát zažila, a i tady se mi osvědčila postýlka 🙂 . Když mi "hrabala" do jídla nebo se nesoustředila a koukala po ptákách, tak jsem řekla "fajn, nechceš papat? Tak půjdeš spinkat" Otřela jsem ji pusinku, vzala do náruče (kašla jsem na to, že se vzteká 😉 ), dala ji do postýlky, řekla dobrou noc (i uprostřed dne 🙂 ), zavřela dveře a odešla. Za 3-5 minut jsem se vrátila, zeptala se jestli má hlad a jestli už bude papat hezky a jsme šli znovu papkat (když už to uměla tak mi i odpověděla, že joo). Pokuď ale zase dělala bordel tak šla znovu do postýlky. Takhle jsem to udělala třeba i 2-3x po sobě. Někdy se sice stalo, že mi za těch pár minut v postýlce usla ale fakt se to naučila. Když mi usla poprvý měla jsem sice divnej pocit jakobych ji trápila hlady, ale když jsem se nad tím zamyslela, tak mi došlo, že i když pujde spinkat 1-2x hladová, že ji to neublíží. Pak mi kolikrát stačilo se jen zeptat jestli chce do postýlky... 😉 ...a najednou to byl hotovej andílek 😀 Prostě sranda, no...
Včera večer jsem si o něčem podobným povídala s manželem a smáli jsme se tomu jak ty děti i když nás maj kolikrát na háku, stejně je dovedem přečůrat 🙂 🙂 🙂
Martule, asi budeme dvojčata, ale mohu ti slíbit, že bude líp a nakonec se budeš těm jejím způsobům u jídla smát jako já. Jiříkovi je 14 měsíců a teď ho učím jíst samotného. Je to legrace. Jídlo má všude,na zemi a i já jsem obalená jídlem, ale potřebuji, aby se naučil jíst lžičkou sám. Pak ho vysleču, umeju a zase obleču.Teď vím, že když začne dělat u jídla blbiny, tak ho dám dolů ze židličky a řeknu mu, že už nemá hlad.On nekřičí, a i kdyby, tak s tím nic nezmůže.V tomto jsem nekompromisní.Jenom babička to nechápe. Cpala by do něj jídlo dál. Pravda je, že jsem od 11.měsíců nekojila a Jiřík vydržel déle v noci spát, tak už jsem klidná, vyspaná a hlavně je s ním teď legrace, protože už chodí, dělá legraci. Půjde to uvidíš a z nervózní mamky bude spokojená, usměvavá mamča a nebudeš moc věcí řešit.
Martule 🙂 u nás je to o trošku horší 😉 Já kričím a nadávám,ale né sprostě...Prostě každé mámě ujedou nervy a nebo zkřikne na své dítě,nic na tom není,akorát je dobré si pak uvědomit,že se to nesmí dělat pokaždé,protože to může mít špatný dopat jak na dítě tak i na matku,ale bít se nesmí,to je to poslední!!Jo dát na zadek budiš,ale bít malé dítě,protože udělalo něco z čeho nemá rozum je blbost 😉 Takže pevné nervy a nebo ČOKOLÁDU 😀
ja myslim ze kdyz se to neprezene... deti naj mit porad tutu nunu 😉 to u nas kdyz se vzteka nebo tak, zvednu hlas ze "uz ma hodit klid" a v ty chvili dostane malej zachvat smichu.... toliko k me autorite 😀 nekdy musim na minutku odejit a vratit se nebo bych asy bouchla... a to jsem od prirody klidas 😝
hankaajirik,
hani, zarazila mě tvá poznáma--potřebuji, aby se naučil jíst lžičkou! To myslíš vážně? Podle mě se dítě začne chtít samo učit jíst lžičkou, až k tomu dospěje..začne projevovat zájem o lžičku, natahovat se po ní. Příjde mi to trochu divné učit ho proto, že to potřebuju já.
Naše slečny mají 2 roky a samy lžičkou začaly jíst před pár týdny, ze dne na den...polívku, hlavní i jogurt...neříkám, že bez nehod a ukápnutí, ale jde to. Nikdy jsem je do ničeho nenutila, nebyly připravené, zápěstí nedokázaly tak dobře ohnout, aby dokázaly doručit lžičku s jídlem z misky do úst.
Navíc my máme doma dvojčátka a některé metody zde zmíněné bych praktikovala asi od oběda do večeře nebo bych se brzy zbláznila...s jedním dítkem si člověk "pohraje" a zpacifikuje ho, ale u dvou je to horší.
Ale jinak na to jdete holky dobře, fandím vám...
ivu, a tu čokošku už snad ani ne, už tak se do hodně věcí nedostanu, jen do toho, co je na gumu! 😀
Martule: myslím že tohle občas zažije každá maminka.... 😔 ... taky se mi dvakrát stalo že Klárka tak strašně řvala a já už jsem byla na dně, že jsem ji dala do postýlky a šla do vedlejší místnosti, kde jsem si zařvala... a bylo líp... 😔
Ale hlavně chci napsat to, že je sice ohromě důležité aby dítě u rodičů cítilo klid, důvěru, pochopení, přijetí apod., ale zároveň se i od nich musí naučit to, že svět není jen usměvavý a plný pochopení a tolerance. Rodiče dávají dítěti vzory chování a to že občas prostě "vypění" a dokážou to příjmout, omluvit se, je velice důležité i u takto malého dítěte... dítě prostě musí být přitoraveno do života i na to, že ne vždy všichni budou bezmezně trpěliví. V životě pozná řadu situací, i těch méně příjemných a pokud je "zažije" v rodiném kruhu a vidí, že to nění zase taková tragédie a za chvíli je dobře, bude líp do života připraveno...
Jsi dobrá matka, protože nad tím přemýšlíš a trápí tě to, ale neboj, i toto je součást života 😉 ... snad jsem to napsala aspoň trochu srozumitelně....
Tak holky, souhlasím s váma, že ty nervíky ujedou asi fakt každé mamině...Já jsem teda VELKÝ nervák a malá někdy vyžaduje fakt svatou trpělivost, protože je to čertův uzlíček....Občas už jsem na ní zvýšila hlas a pak si to vyčítala, ale teď to řeším tak, když už toho mám dost a vím, že za chvíli vybuchnu, tak malou nechám a jdu se "uklidnit" nebo si něčím praštit, hodit apod. 🙂....Malé bych nikdy neublížila, takže pokud děti nemlátíme myslím, že je normální to ujíždění nervů....Děti jsou prostě záhul
za daných okolností se ti nedivím,já už bych vylítla z kůže 😀 nic si z toho nedělej,takhle vylítneš ještě mockrát,holt nejsi stroj a je to furt lepší,než kdybys malou bila. včera mi nechtěla malá klasicky usnout,už se to děje asi 5.večer a já už na ni vyjela: ty hele prcku,přestaň mě srát! sice následně neusnula,je moc malá na to,aby chápala,co jí říkám,ale mi se tááák ulevilo! 😀
Martule, myslím, že si nemáš co vyčítat, péče o dítě je náročná a nervy prostě ujedou...počkej ještě na období vzdoru...to je ještě náročnější na uhlídání nervů 😀