Jak zvládát dětské scény v klidu?

@hanih tak to ja mam doma pravy opak,dcera 11m je maly Otesanek a jak doji a uz neni tak spusti rev,s jidlem se budu muset asi za chvili zavirat nebo jist tajne protoze se sape po taliri jak kdyby tyden nejedla 😃
Obcas se ji stane,ze jist nechce tak ji nenutim.Ono zadne dite dobrovolne jeste hlady neumrelo 🙂

@zelenaesmolda Jo, to si taky snažím říkat. Ale u nás se už stalo i to, že dcera deset dní v kuse nejedla. Pozřela jen pár piškotů. Hrozila jí kvůli tomu nemocnice, protože doktorka za nic na světě nedokázala přijít na to, proč nejí. Nic jí nebylo, byla zdravá, zuby nerostly atd. Po deseti dnech se začala sama od sebe rozjídat. V té době jí tedy bylo jen třináct měsíců, takže teď je situace jiná. Je i rozumově dost jinde. Ale stejně to ve mně zůstalo, takže když už třeba celý den nejí, začnu být trochu nervózní.

přímo tyhle techniky uklidnění sebe sama se rozebíraj v různý literatuře o tzv. respektujícím přístupu v rodičovství. např. několikrát se zhluboka nadechnout, vydechnout, říkat si nějakou svou "mantru", která tě hodí do klidu a zaměří tě na podstatný. např. je to batole - chová se jako batole. nebo "je to jen období", tyjo, ted už mě nic moc nenapadá, je toho určitě víc, a nejlepší je na něco si přijít sám, žejo.
no a jinak celkově doporučuju respektující výchovu. láskyplný nastavení hranic, bezpodmínečný příjetí, ale zároveň autenticitu a důslednost...no, nedá se to takhel stručně asi popsat. ale je to vlastně nejvíc o práci na sobě sama jako rodiči.

@cilkat období vzdoru je období mezi 1,5-4,5 lety;) bohužel to není žádná fázička trvající pár měsíců. i dkyž u nekterejch dětí to tak bude. záleží hlavně na povaze dítěte a pak taky rodičovský schopnosti s tím nějak dobře pracovat.

jo a taky je dobrý si přehrávat zpětně ty situace, přemejšlet o tom, co mě konkrétně nejvíc vytočilo, resp. kdy nadešel ten zlom, že už jsem to nevydržela, byla jsem z klidu vytržená a bylo to v háji. a pro příště se snažit předejít tomu momentu, nebo si včas uvědomit, že ten moment nastal, ale rozhodnout se zareagovat jinak, než tím, že se tím nechám strhnout, a vědomě to přetavit nějakou tou technikou, tím, že půjdu do jiný místnosti a tam se uklidnim apod.

Jedině odejít na chvíli do jiné místnosti a vydychat se. Nebo si pustit oblíbenou hudbu. Já když s dcerou, která má dva roky někam jedu třeba na výlet nebo plavání tak ji o tom večer před tím povídám a připravuji na to. Například, že se musíme nasnidat a pak hned chystat aby jsme tam byly včas, že mě musí držet za ruku a neutikat (ráda utíka jiným směrem než jdu já) , že tam budou auta a plno lidí. Většinou to pomáhá ji takhle připravit.

Dík holky za reakce. Psala jsem to sice v lednu, ale neva. 😀
To s jidlem a odchody ven, to jsou jen příklady. Hlavě mi šlo o to, jak zvládáte zachovat chladnou hlavu. Tím nemyslím, že když dítě lije pití po stole, že se budu usmívat, ale spíš, jak v sobě najít klid a vyřešit tu situaci prostě jen tak, bez silných emocí. Mám teď doma ještě 8 měsíční se silným ekzémem, hlavně v obličeji, svědí ji to, pláče, škrábe se, přes den ji musím stále hlídat a v noci vůbec nespím, jak se stále budí. Jsem na eliminační dietě kvůli kojení, takže vaření je kapínek náročnější. Manžel je dost v práci a starší dcera se ode mě nechce vůbec hnout. Jsem z toho dost vyčerpaná. To jen pro upřesnění, proč se ptám, jak v sobě najít ten klid v náročných situacích, které vám děti chystají. 😉

Dcerka také 3,5 roku, k tomu druhá necelé tři měsíce...z tý starší rostu, kolikrát denně vybuchnu a pak si to vyčítám...jak přes kopírák, kdybych to, co se děje u Vás, psala já...plus u nás ještě dost často to, že když se začne u jídla vztekat, tak popadne talíř a hodí s ním na zem, případně ho od sebe odstrčí s takovou vervou, že se v půlce stolu zarazí o svíčku a překlopí...v tu chvíli bych jí nejradši přes ty ruce přetáhla a to pořádně, ale držím se, bít ji nechci...Ve dnech, kdy se jí mohu věnovat na maximum (přijede babička, kterou pošlu s okčárkem a věnuju se dvě hodiny jen starší atd), tak pozoruji, že to je naprosto jiné, stokrát lepší...takže se přikláním k tomu, že fakt jde o tu pozornost, která ne vždy je 100 %. Že si to uvědomuje usuzuju i z toho, že kolikrát pak pláče, že jí to mrzí a že to udělat nechtěla a jestli jí mám ještě ráda atd, tak jí pak chovám na klíně a do nekonečna vysvětluju, proč to nemůže, že mi přidělává práci a o to méně času na ní pak mám, ale že jí samozřejmě miluju i přes to, že občas dělá co nemá atd...

@sarkoc je mi jasný, že mi to ve většině případů dělá proto, že na ni nemám čas. Mladší je nošená, v kočáru řvala, takže jakékoli vožení někým jiným nejde a navíc je teď v období, kdy nesmim ani za roh, jinak řve, a celý dny ji musim hlídat, aby se nerozškrábala do krve, kvůli tomu ekzému v obličeji. 😀 no nic. Ono si to časem sedne a bude líp.
Děkuji za reakce 😉

@alesiaps hele zrovna včera měla malá den, kdy jsem si říkala, že snad vstala s cílem mě vytočit do vrtule 😀 jeden příklad z rána, ale tak probíhal vlastně celý den - hodinu a třičtvrtě jsme se vypravovali na poštu, měla si sama vybrat oblečení, triko a kalhoty. Když po dlouhém přemýšlení, váhání, prohrabování svršků našla košili, kterou si chtěla obléct, mezitím si stihla zatancovat a zazpívat celej sborník písniček a vykramařit půlku hraček a s každou si chvilku pohrát, tak jsme po půl hodině dopli všechny knoflíky na té košili... pak si měla jít vybrat tepláky... no a zjistila, že vlastně tu košili nechce, že chce triko s domečkama. vztek a zlost, že jí nejdou ty knoflíky snadno rozepnout, pomoct nechtěla. Po dalších 10 minutách zápasení tedy košile sundaná (upozorňuji, že od zahájení oblékání tedy uběhlo už víc jak 40 minut a měla na sobě přesně to, co před těmi 40 minutami). A co myslíš. Ve chvíli kdy si jí sundala, se rozbrečela, že tu košili vlastně chce na sebe.... 😈😈😈😈 V tu chvíli jsem jí řekla, že maminka na chvíli půjde pryč, že se potřebuje vydýchat, že potřebuje chvíli klid... a zamkla jsem se v ložnici, protože jsem měla už temno před očima... bouchala mi na dveře, fňukala, že chce za mnou, ale já jsem chvilku potřebovala pro sebe, zatáhnout ruční brzdu svých emocí..
A tim se dostávám k tomu, co mi pomáhá... když jsem v té situaci, která ještě jakž takž jde, tak se hlavou odpojuju a přesouvám se na místo, kde je mi dobře.. např. dcerka prožívá nějakou svojí negativní emoci a já si představuju jak sedím na pláži, lítají tam ptáci, zaposlouchávám se do šumění vln, dýchám mořský vzduch a cítím teplo na kůži od slunce. Tím se často dokážu při těch menších výkyvech dostat zpátky pod kontrolu... pokud jsou nějaké větší scény a chlap není po ruce (dost totiž děláme i to, že jakmile jeden z nás už to přestává dávát, zavolá druhého ať to jde dořešit), tak řeknu dcerce že potřebuju teď být chvíli sama. Když je to doma nebo někde kde je to možné, tak se odcházím prodýchat do jiné místnosti, často mi pomáhá i jít něco uklidit, zapnout pračku, naplnit myčku, jít se napít, udělat si čaj atd.. a pokud to zrovna nejde (např. v autě), pouštím si trochu víc nahlas hudbu a snažím se "odpojit", soustředit se prostě na jinou činnost. protože v tu chvíli už potřebuju se věnovat sobě a ne jí. já už jí v tu chvíli pomoct nemůžu, sama tu pomoc potřebuju..nicméně třeba tahle fáze mi trvala skoro rok. najít tu hranici kdy jsem schopná sama sebe ještě ovládat a donutit se tu situaci s dcerkou opustit a jít se vypnout a zklidnit. a samozřejmě doteď to nezvládám pokaždý 🙂 jsou to malí velcí učitelé 🙂))

U mě pomáhá uvědomit si co tím získám/ztratím, když jí vynadám. Tedy logické odůvodnění. (V našem případě se rozjede hysterák na plné pecky, trvá pak mnohem déle, než se uklidní). Myslím, že je důležité nenechat svůj hněv zajít tak daleko, že se pak neovládám. (Dítě to stejně vycítí, že je matka jak papiňák, ačkoliv to nedává najevo a vytočí ho to). Když cítím, že už je to za hranou, řeknu jí, jak se cítím a co potřebuju aby udělala a že se jinak budu fakt zlobit.

Někomu může pomoci zhluboka dýchat, odejít na chvíli do jiné místnosti.

Jinak díky knize Aha!rodičovství jsem si uvědomila, že je důležité dělat si s dítětem srandy, brát denní situace jako hry, protože tím si dítě snižuje napětí. (Řevem, nebo smíchem). Za mě to zní logicky a hodně to praktikuju. U nás je to efektivnější, než nějaké domlouvání.