Jak zvládnout vztek šestiletého dítěte: Rady pro rodiče
Holky, dámy, mámy, jak se chovají vaše šestileté děti? Mám holčičku, v září už půjde do školy, šest jí bude za pár týdnů. Je od miminka hodně svá a emotivní, lepší období střídají horší a teď poslední týden se z ní stal ďábel, co se pořád vzteka, všichni jsou hnusný a blbý, já jsem si i vyslechla, že jsem nejhorší máma na světě (i babičky, které doteď nikdy nezlobila a vždy se k nim těšila, tak bojkotuje).
Týden teď byla zase nemocná, ale nemyslím si, že by ten týden doma měl takový vliv. Jsem z toho už nešťastná a hrozně unavená. Jak jí v něčem nevyjdu vstříc, tak řve. (chce jenom jedny konkrétní ponožky a najít je mám já, mám jí nalít novou vodu, protože ta, co jsem nalila před minutou už není čerstvá, včera jsme byly v papírnictví a udělala tam scénu kvůli bublifuku - jestli červený nebo modrý, že se nemůže rozhodnout a milion dalších traskavych situaci denně). Včera mi dokonce řekla, že se mám vzdát a tu vodu jí prostě naleju já, ona to dělat nebude 🙏😝. Nechápu, proč se všemi takhle bojuje. Když to jde, snažím se jí vyhovět nebo najít kompromis, ale ne vždy to je možné. O oblékání při odchodu z domu kamkoliv ani nemluvím. I tam, kam se těší (kino, knihovna), se obléká s revem půl hodiny. Já se snažím být v klidu, ale ne vždy to klapne. Co pomůže? Léky na uklidnění pro mě? 😝 Nebo?
Jinak má i chvilky, kdy je zlata, přijde se i omluvit, pomazlit, řekne, že nás má ráda. Aby za deset minut zase kvůli něčemu křičela. Včera mi řekla, že jí napadají věci jako že je táta blbej, ale že ví, že není. Nebo že nás nemá ráda, ale že ví, že má. A že žárlí na sestřičku a byla by ráda kdyby jí vůbec neměla. Ale že někdy je zase ráda, že jí má.
Snažím se jí chápat, ale moje nervy. Vím, že důslednost a velká dávka pochopení by snad mohly pomoct, ale zase si říkám, jestli je normální? 😝 Nemám srovnání s jinými dětmi ve stejném věku a měla jsem za to, že teď už by z ní mohl být rozumný človíček 😎. Tak mi řekněte, co vaše šestileté děti, jak se chovají???
Má i dobré chvíle, přijde se omluvit
Mám pětiletou předškolačku a kdyby na mě něco takového zkoušela, bylo by zle. Obávám se, že nejsem dost respektující.
jasný.,... tak respektovat jasně, ale neznamená to, že si bude dítě vypyskovat úplně všecko. je potřeba pracovat i na tý druhý části - být respektován. ale je to snad ještě těžší. třeba to, co popisuješ, takový ty fakt batolecí vzdory, že něco musíš ty a ne ona, atd.... na to bych už v šesti letech asi taky ohled nebrala..pátrala bych spíš pořád po tom, co tím vlastně sleduje, proč to chce tak a ne jinak, a zároveň jí dala najevo, že nejsem služka, nejsem automat na plnění všech přání a hned, a taky si za tím stála.
Naše Klárka jde taky v září do školy a šest jí bude teď v březnu. Poslední dobou u ní pozoruji taky změnu v chování. Je to ale v tom smyslu, že je hodně citová. Pořád se na mně lepí a vyznává mi lásku. Maluje mi srdíčka a vidím, že mně potřebuje o 100% víc než dříve. Tak jak nic dříve nechtěla, tak teď je s ní mnohem lepší pořízení. Od miminka byla náročná a tvrdohlavá a dost vzteklá.U nás teď naopak je to zlatá holka.😊😉
byly z toho oba celý odpoledne vykulený, jak to může fungovat jinde 🤣🤣🤣 naše má 7, ale tohle jsem určitě aplikovala loni jako na šestiletou, ona je hodně prostořeká a musí mít poslední slovo, tak se trošku krotí 😀 😀
U nás je to to samé v bledě modrém. Milostpán je ve vlastních očích pupek světa, a když se náhodou svět netočí podle jeho výmyslů, hned se prčí, vzteká, nafukuje. Akorát má smůlu v tom, že já jsem cholerik, takže moje hranice trpělivosti je zatraceně nízká. Tzn. poprvé řeknu v klidu, podruhé zavrčím, potřetí zařvu a když to nestačí, vysvětlím ručně a stručně. Výsost se urazí, za veledůležitého monologu, co všechno (ne)bude nikdy dělat, odkráčí do opačného konce pokoje a když za pár minut přijde na to, že mu k tomu cirkusu chybí publikum a vážně nikoho nezaujal, tak přileze zpátky s prosíkem a sliby. Ale je fakt, že to přestal dělat u "životně důležitých věcí", když jsem mu po obdobném výstupu zamkla koupelnu, takže si tu vodu nemohl nabrat ani když se přestal papučit. Ona trocha žízně taky odvede svoji práci. 😀
Ale asi je to opravdu věkem, hlavně u kluků to vidím i v šatně školky. A taky je pravda, že nejhorší jsou u nás tyhle výstupy právě při odchodu ze školky, nebo těsně po návratu domů. Jak se tam vzájemně celý den štenkrují mezi sebou, kdo je větší borec, tak má pak potřebu si to kompenzovat doma.
Tyjo tohle jsem v tuhle chvíli přesně potřebovala číst, moc díky! 😊
Té mojí bude brzy 5, ale jinak jak přes kopírák. A je to horší i tím, že se má narodit sourozenec (těší se) mám po svatbě která byla v létě (s chlapem kterého má moc ráda i když není táta a tu svatbu si dost užila), rekonstruujeme koupelnu (musíme, elektřina už to s námi vzdala), a kupujeme větší byt (těší se). Jen těch změn je faaaaakt hodně najednou, i na mě, natož na dítě.
Blbý je, že to stejné do jisté míry zkouší i v kolektivu, musí být po jejím a umí se pěkně vztekat. A pak se diví že ji neberou (no já se divila dost dlouho, než mi střípky začaly dávat smysl).
Ještě dlužno říct, že když dostane důvěru a je sama, většinou je na ni spoleh. V důležitých momentech funguje dokonale (například lepší družičku jsem si nemohla přát, ten náročný den zvládla jako by se tím od mimina živila) a taky když uznám její pocity a pojmenuji i ty které ona sama neumí (prostě uznám že ani ona to nemá jednoduché) a mluvím i o svých pocitech, tak je to s ní lepší. A sice jsem taky hrozná matka, ale zároveň s ní musím spát v posteli a když zrovna hrozná matka nejsem, furt se tulí a pusinkuje buď mě nebo bříško (brášku). A hodně pro ni znamená jak ji neustále s manželem ujišťujeme jak ji máme rádi. Řekla, že ona je moje nejvzácnější dítě a bráška taky - věta končila tečkou, ale bylo vidět, že čeká trochu i na potvrzení. Když dostala od manžela k Valentýnu kamínek-srdíčko, nedala ho z ruky a když ho precejen ztratila, aspoň si pujcovala náramek co jsem dostala já.
Ale taky je schopná nafrnět se kvůli blbosti a nevečeřet. Taky musím tohle a tamhleto udělat já - na to pomáhá s klidem říct že má teda asi smůlu (do školky půjde nahatá, nebude večeřet... tohle je její věc, tamto taky, a mě to vlastně nemusí zajímat, protože já se obléknu, najím a budu v pohodě). Jen je to těžké - často vyletím a pak je ten její zásek kolikrát ještě horší. (taky toho teď mám až nad hlavu a těhotenske hormony do toho 🙈😂)
Přijde mi, že ty děti kolem toho věku (aspoň podle pozorování dcery) potřebují nějak vzít ten život do vlastních rukou - proto pomáhá přístup "tvůj boj, mě je to jedno, už nejsi mimino a špatné rozhodnutí pocítíš beztak hlavně sama", protože se chce cítit kompetentní za sebe trochu víc rozhodovat než dosud. No a pak taky moře lásky, protože je to náročné období (plus u nás všechny ty změny do toho 🙈)
A taky mi připadá, že to teď všechny ty děti v podobném období mají náročnější o to, že se kolem mluví (nebo někdy tajemně mlčí) o válce, rodiče mají často existenční problémy kvůli zdražování, mluví se o propouštění v různých pracovních odvětvích a ty děti to vnímají a tím větší je ta jejich nejistota a pocit ohrožení že je všechno jinak (které je i trochu v období kdy se člověku mění vlastní mozek nejspíš docela normální i bez okolností venku).
A malá ezo/psycho vsuvka. Dcera má ráda červenou odjakživa, ale teď má extrémně červené období a když má kolem sebe dostatek červených věcí, je víc v klidu. (předtím si červených věcí skoro nevšimla a frčela růžová) Uvažovala jsem, jestli to souvisí s tou agresivitou co má teď v sobě, nebo s kořenovou čakrou, nebo je to prostě jen barva (což podle mě spíš ne). Nevím, ale baví mě o tom přemýšlet 🙂
No a jediná rada co můžu dát sobě i všem ostatním je mít to na salámu, dlabat na to, ale i přesto milovat (a když má člověk pocit že by to hádě nejradši hodil z okna nebo poslal na Měsíc na dovolenou, tak holt milovat ještě víc. A když to nejde, tak milovat ještě 5x tolik... Nebo si aspoň počkat až usne a dívat se s laskou a dojetím v očích, jaké dokonalé dítě to je 😄🥰😊 a pak ta láska projde i přes den). A milovat taky sebe (a ostatní) za to, že jsme ještě s tím dítětem zvládli přežít a pořád ho máme aspoň trochu rádi 😊
Ja jsem vcelku temperamentni takze obcas tu na sebe krapet rvem, ale rekla bych ze z toho deti trauma nemaji, povahove jsou po me a pokud se domnivaji ze je na nich pachama krivda nezinyruji se to dat najevo, spis nez me by asi stalo se zeptat sousedu jak to zvladaji 🙂 ale zatim si nikdo stezovat neprisel…