Podivné chování syna (17)
Zdravim, dlouho jsem si říkala, že tenhle svůj problém zvládnu, ale nakonec jsem se rozhodla přece jen obrátit na vás, zda máte také nějakou podobnou zkušenost. Jde o to, že mám syna, kterému je nyní čerstvých 17 let. Nemá kamarády, skoro jako by o ně nestál. Když jsem se ho zeptala, proč, odpověděl mi, že ostatní lidé jsou primitivní a on se jejich pozorováním tak akorát baví. Chová se arogantně a jako by se považoval za „něco víc“. O jakémkoli vztahy se slečnami nebo třeba kluky nejeví nejmenší zájem. Jeho komunikace se mnou vázne už od doby, co byl úplně malinký. Nikdy se nechtěl mazlit, když ho kohokoliv včetně mě objal, hneď křičel. Nedokázal si hrát normálně, akorát ničil věci nebo dělal binec. Ve škole má známky nadprůměrné a prý je velmi chytrý a má rozhled. Spolužáci by se s ním bavili, ale on nechce a vyloženě jimi pohrdá. Řekla bych, že nemá vztah k ničemu a nikomu, je hrozně netečný a když je drzý, na tresty reaguje naprosto lhostejně a nic mu není a nebylo líto…mám ještě malou dcerku a ta je andílek, jen se synem si nevím rady. Je schopný hodiny koukat do stěny a pitomě se usmívat. Když jsem ho dostala k psychologovi, bylo mi řečeno, že je naprosto v pořádku. Syn umí skvěle manipulovat a někdy mě děsí. Máte některá nápad, jak ho zvládnout?
@japona Tak s partnerem v pohodě. Nehádáme se. V pohodě mu dokážu říct, že ho miluju. Ráda se ho dotýkám, hladím ho, tulím se k němu a mám od něj doteky i ráda. Bylo tomu tak i s těmi předchozími. Co se doteků týče, tak mám i ráda masáže a nevadí mi, že na mě sahá cizí člověk. Ale třeba s rodiči je mi mírně nepříjemné i podání ruky při přání k narozeninám. Nevím proč. Možná trochu zvláštní je navazování mých vztahů. Vždycky šly tak nějak přes hlavu. Nikdy jsem neměla vztah, kdy bych se do někoho bezhlavě zamilovala a byla s ním jen tak a čekala, až jak se to vyvrbí. Vždycky jsem před začátkem toho vztahu potřebovala toho člověka nějakou dobu znát a zjistit o něm pro mne zásadní informace. Vztah s někým, kdo by neměl stejnou představu o budoucnosti, se mi zdál vždycky ztrátou času. Po dlouhou dobu se mi takový vztah zdál dokonce vyloženě nechutný. A vlastně si ani nedokážu představit, že bych se do někoho takového zamilovala. O děťátko se zatím teprve pokoušíme. Ale jinak s dětmi vycházím dobře, nemám problém dítě vzít do náručí, pohladit ho, obejmout nebo si s nimi hrát. Jediný co, tak mám problém nějak tohle dělat před rodiči. Dřív mi vadil jakýkoli jiný dospělý člověk, teď už ne. No a nejsem moc na miminka. Nenahlížím do kočárků ostatních a nevedu takový ty citový výjevy, co nad nimi vedou ostatní ženský. Teda já obecně nevedu moc citový výjevy a citový výjevy ostatních mi jsou obvykle dost nepříjemné a vzbuzují ve mě obvykle odpor a chuť utéct někam do klidu. Ale děťátko moc chci a moc se na něj těším. V poslední práci to byl docela děs. Nezapadala jsem do kolektivu. Nějak jsem neměla moc tušení, o čem se tam ostatními bavit a některé kolegyni mi přišly jako městské fifleny, co nemají vůbec zájem o danou práci. A nechápala co tam vlastně dělají. Jinak práce vcelku fajn, jen někdy docela nudná a jednotvárná. A štvala mě tam taková malá volnost. V práci před tím jsem byla v kanceláři s paní, se kterou jsem si rozuměla a dost jsme se navzájem doplňovaly. Vztahy s ostatníma kancelářskýma nic moc. S dělníky a uklízečkami vztahy v pohodě. V práci jsem hodně jednala s lidmi. Ze začátku jsem měla docela problém se s lidmi jen tak prostě bavit. Dokázala jsem s nimi probrat v pohodě určitý problém, ale jakmile rozhovor přešel do soukromé roviny, nevěděla jsem si s tím rady a měla jsem chuť utéct pryč a už se nikdy navrátit. Ale postupem času jsem okoukala od kolegyně, o čem se bavit. Jinak obecně vzato je pro mě jednodušší navázat kontakt spíš s takovou tou nižší vrstvou lidí. Jo a v obou pracích jsem měla problém s nadřízeným, protože jsem je nepovažovala za přirozenou autoritu. Konflikty nebyly, protože já to mám teď tak, že to, co si myslím, spolknu. Ale ty myšlenky v hlavě, to byla síla teda. A v jejich přítomnosti jsem se cítila fakt dost blbě většinou. Navíc ten vztek, co spolknu se mi pak projevuje v podobě depresivních nálad a musím si ho nějak vybít, abych se zase hodila do klidu.
@mili_ilim_ilmi respekt💓
@gilfie dnesni psychologove ci psychiatri by to definovali jako poruchu osobnosti. Jedna se o odlisny náhled na svet, spousta z nich si neuvědomuje ze dost manipuluje a ublizuje "pohrdavou komunikaci". Bohuzel musim jen rict, ze vy s tim absolutně nic neudelate, ani nikdo jiny. A nejlepsim resenim je bezpecna vzdalenost "aby neublizoval". Pomoc si muze on jedine sam, az si toto trebas uvědomí, ze takto jedna a bude to chtit resit. S tim mu kvalitni psychoterapeut pomůže (bohuzel v CR jich je na toto schopnych tak 5%, zbytek sere leky na utlumemi). Casto je to spojeno s nadprumernym IQ, ale dost podprumernou socialni.
Vam muzu dat radu, jen vzdálenost a jit pozitivnim příkladem.
(Osobni zkušenost v rodině)
Holky, doufám, že mě za to neukamenujete, popř. autorka, ale mě okamžitě napadla osobnost Dahlgrena - co jsem se o něm dočetla, bylo něco podobného, a problémy s ním už odmala.
Tak si myslím, že je dobrý to podchytit, než se stane nějaký neštěstí. Určitě není normál, aby se člověk abnormálně vyvyšoval nad ostatní - hlavně nad rodiče ... a propo nemá tohle od tatínka? Nechová se otec k Vám podobně apod.?? Pokud v něm syn necítí, že Vám dává oporu, pak by se mohl chovat podobně, ale nevidíme do Vaší domácnosti.
@gilfie on třeba ale FB je primitivní, to jen tak na okraj... Některé věci mi přijdou zvláštní, třeba ten skvěle uklizený pokoj - jestli je to jeho jediná povinnost, možná ji i naschvál plní do puntíku. Cítí tvůj postoj, ty nevíš jak na něj a to jsi starší, znáš ho od malinka - jeho chování je jeho obranou. Psychiatr asi nebude na škodu, ale vybírej velmi dobře, není problém dostat nálepku, i když nemáš velký problém. Myslím, že syn je opravdu velmi inteligentní a možná by byla cesta nejen s ním nebojovat, ale vzít ho jako partnera a nedávat mu najevo, že už jsi nad ním zlomila hůl - když mi tohle dá někdo najevo, chovám se dost stejně a to je můj psych. profil vcelku v pořádku.
@jani76 Manžel je milující muž a otec, jen tráví hodně času prací ve firmě, aby nám zajistil "slušný život", jak sám říká...po něm to kluk nemá.
@msimankova Brát jako partnera už jsem se ho snažila taky, bohužel se mnou odmítá jakkoliv spolupracovat. Když ho někam vezmu, celou dobu se akorát ironicky culí, trousí drzé poznámky anebo prostě mlčí. Snažím se k němu chovat přátelsky a mile, ale on to svým přístupem bojkotuje...
@gilfie uvědomovat si to může, snažit se na sobě je věc druhá. Terapeuta vybirej velmi obezřetně, spousta jich je "analyzátorů", ale jak na vec moc účinně neporadi.
Mozna bych zkusila spis rodinnou terapii. On to neni jen problém syna, ale komunikace v rodině. Ale pres net se radit neda. Vnimam to, ze to zaslo az moc daleko. Ale tohle je cesta, jit tam společně.
Upozorňuju, že co napíšu je střelba na slepo, takže s rezervou. co takhle ho nějak dostat z jeho comfort zone? Píšeš že se snažíš, jednas s nim jako s parťákem, slušně atd., a on na to odpovídá jenom posmechem. Přijde mi, že to dělá proto, že může. Nemá to žádný negativní konsekvence.mam okolo sebe aai taaak... Dva vysoce inteligentní manipulátory a ti manipuluji a pohrdaji do ty doby, dokud se k nim staví člověk servilne. Jakmile se jim postaví a ukáže že zná svoji hodnotu a manipulovat se nenechá, tak manipulace končí. Taky by to chtělo, abyste v přístupu k synovi táhli s manželem za jeden provaz. A propos - kolik času vlastně trávil - tráví s otcem?
@japona Napadlo mě to samé, ale tyto diskuze bohužel snesou vše ☹
Ještě nechápu jak tu dámy psaly, že v 18 vyhodit z domu, to se lehce píše, ale realita bývá jiná a která matka by to udělala, z těch co to napsaly? Vždyť kolikrát ani matka notorického feťáka, co doma krade, to neudělá... ☹
Omlouvám se autorce, že radu nemám, ale pár příspěvků mi tu přijde rozumných, že by stálo za to to zkusit nebo se podívat na problém jinýma očima.
@gilfie když čtu tvoje příspěvky, dělá se mi mírně blbě, protože to je, jako bys popisovala mého bratra, který mi dělal že života peklo na zemi, dokud jsem v 18 neutekla z domu, což dosud považuji za nejlepší rozhodnutí svého života. Byl a je manipulátor od malička , neuvěřitelně chytrý a vynalézavy ve způsobech, jak se druhým dostat na nejcitlivější místo a přesně tam zaryt a způsobit bolest. Mně často ublizoval jak fyzicky, tak mě neuvěřitelně sprostě tituloval, bylo úplně jedno, jestli byl na mě zrovna naštvaný nebo ne, prostě v podstatě pořád se ke mně choval jako ke spodine lidstva. Přitom si myslím, že přes to všechno mě má rád. Je to děsivé, protože si myslím, že podobně se asi chová i k ženám, se kterými často navazuje povrchní vztahy, je okouzlující a holky si bohužel od něj nechají líbit snad úplně všechno. Je mu 35 a řekla bych, že poslední dobou je trošku schopnější chovat se aspoň trochu prosocialne, ale pořád prostě není normální a asi nikdy nebude. Jinak tresty měl taky vždycky u zadele, peníze pro něj nic neznamenají dodnes, jako dítě klidně vysypal pokladničku z okna a koukal, jak to sbírají děti z okolí a ještě se jim smál. Kamarády začal mít až docela pozdě a myslím, že ani oni jeho chování úplně nechápou, k ženám se chová příšerně od začátku, to už asi nikoho nepřekvapuje, ale mně je z něho osobně fakt zle. Naši mamku nenávidí od malička, už ve třech letech s ním kvůli tomu taky bez výsledku byla u psychologa, našeho tátu má rád a chová s k němu slušně. Rada neexistuje, držte se! Jsem ráda, že se k němu pořád chováte hezky, já jsem si vždycky říkala, jestli tu jeho tvrdost třeba naši nezpůsobili svým direktivnim způsobem a snahou to z něho vymlatit,ale koukám, že asi ne... Děláte dobře, že s ním dceru nenechavate samotnou, mně brácha například zlomil ruku, když jsem mu chtěla zabránit, aby mi zničil věc, kterou jsem právě dostala, tak do mě prostě kopal tak dlouho, dokud věc neziskal, anebo mi chrstl vařící vodu do klína,zaviral mě v mrazu na balkoně apod. O zničených věcech ani nemluvím. Když jsem byla starší, docela účinně jsem se bránila, takže jsem mu v pubertě dokázala taky zlomit ruku, když mě asi půl hodiny v kuse tahal za vlasy, to hold člověk dokáže solidně vykypet,fakt je, že na tu zlomeninu stačila jedna dobře mirena rána kartáčem na vlasy. Ale že by ho to odradilo, to ani náhodou, spíš jsem ho měla v patách ještě víc a že sádry se stala účinná zbraň. Je mi fakt zle, jen si na to vzpomenu a bohužel mi to i dost deformovalo vztah s rodiči, kteří jeho ublizovani příliš neřešili a nechali mne mu napospas. Když se něco dělo, serezali nás prostě oba, a bylo úplně jedno, že jsem se vztekala proto, že mi brácha nadával do ku.... Anebo že mi lil do pokoje vodu anebo že mi třeba rozstrilel moje poháry z turnajů vzduchovkou. Na svoje dětství nevzpomínám v dobrém a tak opravdu přeji vám i dceři, aby se syn buď vzpamatoval anebo brzo odešel z domu.
@mili_ilim_ilmi Respekt, že se tak dokážete zanalyzovat🙂 A mohu se zeptat "jak to s vámi dopadlo"? Dokážete fungovat s manželem, s dětmi, v práci..?