Podivné chování syna (17)
Zdravim, dlouho jsem si říkala, že tenhle svůj problém zvládnu, ale nakonec jsem se rozhodla přece jen obrátit na vás, zda máte také nějakou podobnou zkušenost. Jde o to, že mám syna, kterému je nyní čerstvých 17 let. Nemá kamarády, skoro jako by o ně nestál. Když jsem se ho zeptala, proč, odpověděl mi, že ostatní lidé jsou primitivní a on se jejich pozorováním tak akorát baví. Chová se arogantně a jako by se považoval za „něco víc“. O jakémkoli vztahy se slečnami nebo třeba kluky nejeví nejmenší zájem. Jeho komunikace se mnou vázne už od doby, co byl úplně malinký. Nikdy se nechtěl mazlit, když ho kohokoliv včetně mě objal, hneď křičel. Nedokázal si hrát normálně, akorát ničil věci nebo dělal binec. Ve škole má známky nadprůměrné a prý je velmi chytrý a má rozhled. Spolužáci by se s ním bavili, ale on nechce a vyloženě jimi pohrdá. Řekla bych, že nemá vztah k ničemu a nikomu, je hrozně netečný a když je drzý, na tresty reaguje naprosto lhostejně a nic mu není a nebylo líto…mám ještě malou dcerku a ta je andílek, jen se synem si nevím rady. Je schopný hodiny koukat do stěny a pitomě se usmívat. Když jsem ho dostala k psychologovi, bylo mi řečeno, že je naprosto v pořádku. Syn umí skvěle manipulovat a někdy mě děsí. Máte některá nápad, jak ho zvládnout?
Jeste bych dodala, ze v puberte mel bracha taky ruzne ulety, byl agresivni, arogantni atd. Ted uz je v klidu, s nasima vychazi v pohode. Od te doby, co jsem se odstahovala, tak i pomuze s domacnosti, sice mu to mama musi nakazat, sam od sebe to neudela, ale je to bez kecu, protoze vi, ze jinak by si mohl hledat vlastni bydleni.
gilfie - musi to byt silene narocne:(, tak ubijejici. Clovek takhle uplne odumre, ten pocit nemilovanosti, nepotrebnosti, zadna akce-reakce, uplnej vzduch:(, fakt ti rozumim, i kdyz u nas to neni jeste tolik... Soustred se i na sebe, musis to ventilovat, musis zit.
Co cele dny syn delal a dela? Musi vznikat spousta vakua, cim to vyplnuje? Nudi se, zevluje, kouka do mobilu, na FB, nebo jen do zdi? Sportuje, jezdi s vami na chatu, pracuje? Rozviji nejakou svou dovednost, nebo se jen soustredi na to, ze se uklizi pokoj a studuje? zadne dalsi povinnosti, radosti a starosti?
Zasla bych k odbornikovi, at se soustredi na syna separe, ale pak i na tebe, nebo na vas v rodine. I ty potrebujes pomoc, musis byt uplne vyrizena:(, je mi to fakt lito.
Nehledala bych zatim zadne patologie, proste jen potrebujete ukazat cestu..
@gilfie A jak třeba konkrétně ryje? Tím zavirováním sledoval podle Vás co? Je pro Vás počítač důležitý, jak víte, že ho zaviroval schválně a ne třeba při sledování porna? Jak se snaží přesvědčit manžela proti Vám?
Já si to pořád nějak nedovedu konkrétně představit, a to, že je kluk v 17 odměřený vůči rodičům a drzý upřímně nepovažuju za diagnózu...
@mahulena Většinou jen sedí u pc (fb nemá, prý je to pro primitivy) a surfuje a když není u pc, prostě jen tak zevluje. Znuděně ale nevypadá ani se nechová, většinou mu cukají koutky a vypadá to že přemýšlí. Pokud na chatu jedeme a on jede taky, fláká se po okolí nebo zase sedí a kouká. Když ho táta vezme na nějakou aktivitu, tak tedy jde a po návratu zase stejný. Ani se neučí, nic...skoro mi připadá jako by pro něj čas nic neznamenal... jemu je všechno jedno a ta lhostejnost nebo případný odpor se s ním táhnou tak dlouho...
@fallingstars Na pc mám práci, takže je pro mě dost důležitý, navíc je pracovní a jen můj, syn má svůj vlastní, na kterém si může dělat co chce. Neustále se mi snaží vnutit že ho nesnáším, že jsem o něj nikdy nestála a to přesto, že jsem se mu věnovala na plno a snažila se s ním trávit spoustu času, ukazovat mu svět...kdykoliv se snažím komunikovat, on to rozvede přesně v rovině, v jaké jsem chtěla postupovat a pak se mi vysmívá, jak jsem "průhledná". V komunikaci s ostatními lidmi jsem já osobně nikdy problém neměla, takže tam to nebude. On to celé bere jako hru, skoro bych řekla. Je schopný být neskutečně okouzlující a milý, ale to jen na ty, od kterých něco potřebuje a pak zase obrátí.
ty jo, to je fakt blby:(
nevim, jestli se to da zmenit. Ja s tim proste aktivne bojuju, verim ,ze muzu, syn je maly podle tveho. Ja se mu "vtiram", pripojuji se k jeho aktivitam, zapsala jsem ho do krouzku, i kdyz tam nechtel, a po case se z toho stala ta povinnost, ten zvyk, ktery je uz i prijemny. Neni proste prostor zevlovat. Tehdy se u nej nejvic rozviji ta jeho nadrazenost a nase pripadne nedorozumeni. Zpetne pak mame moznost aspon trochu mluvit o tom, co tam zazil, jak to vnimal..., takhle nemate ani spolecne tema.
Podle me je to jeho skorapka, vnitrne je jiny.
jeste me napadlo, ze to muze byt i deprese... ta letargie, nezajem o nikoho a nic.
@gilfie A podle čeho tedy usuzujete, že šel na Váš počítač a zaviroval ho záměrně?
Jinak se nezlobte, ale trochu mi připadá, že v něm vidíte jen to špatné a u Vás samozřejmě chyba být nemůže (protože Vy jste např. komunikovala s každým vždy dobře). Samozřejmě nevím, co za tím je, ale on to může cítit podobně a prostě je to jeho způsob odporu.
@fallingstars Protože mi to sám řekl, když jsem se ho ptala, jestli nebyl na mém pc. A on se svým okolím nekomunikuje vůbec, pokud se nemůže zrovna chovat arogantně a povýšeně.
@gilfie jak jsi psala ze se ti snaží vnutit ze ho nemáš rada-já si myslím ze on to tak cítí a už zná i postupy jak se chovas a má dojem ze je to jen na oko....zní to hrozné ale podle mě má málo lásky. On se cítí vnitřně blbě a tak na sebe strhává pozornost a i když vnitřně chce abys mu dolazovala ze ho mas rada tak to neumí přijmout a tak provokuje a děla naschvaly...
Asi bych mu řekla já vím ze si myslíš ze té nemám rada ale není to pravda. Přesvědčit ze nemůžu...a zeptala bych se ho při tom jak by říkal co vše začnu dělat - ty postupy co tedy navrhuje on. Jak by ses měla chovat aby to viděl. Jako nelezla bych mu do zadku ale myslím si nebo si začínám myslet ze to muže mít zakotveny z tvého nebedomeho chování....i když jsi dělala maximum a moc ho milujes něco se v něm muselo stát možná i situace o které nevíš a ani by té nenapadlo ze by z toho mohl mít problém...
Zeď mu davas najevo ze ho milujes??? Já bych na něho byla asi když by byl drzý jasná a stručná ze takhle teda ne ale zároveň musíš tomu dítěti ukazovat ze ho mas rada - v 17ti dost těžko začínat ale pohladit ho po hlavě nebo ho pochválit ale ne za blbost nebo jen poděkovat ....klidně bych mu i řekla ze mě tyhle vztahy mrzí a ze takhle to nejde. Nevyhrožovala bych mu. A nechtěla odpovědi proč je takový hned....v něčem ho nechala úplně být ať si je jaký ne ať si nechodí ven a nekamaradi se s nikým....ale když pomáhá využila bych situace a nechala ať mi pomůže s vařením a klidně buďte potichu nic neřešte ale proste budete jen vedle sebe - jen tak aniž by se vycitalo atd u toho bych asi zacala
@gilfie A důvod uvedl?
Mně fakt připadá, že je na jednu stranu prostě svůj (jo, možná trochu podivín, ale holt to nebude lev salónů) a na druhou stranu, jakoby měl potřebu se prostě vůči okolí vymezovat. Já bych ho nechala být, než ho donekonečna tahat po ordinacích...Samozřejmě bych trvala na slušnym chování a plnění povinností a ignorovala jeho manipulace, ale neustále bych se v něm nepitvala, tím spíš, jestli více doktorů neshledalo nic zvláštního. Když si to vybavím zpětně, my jsme s bráchou měli taky divný koníčky (já jsem si třeba dost vyhrála sama, měla jsem komplet vymyšlenej imaginární světa to docela dlouho, a pro vnějšího pozorovatele to asi taky muselo vypadat divně) a brácha se třeba učil zpaměti jízdní řády...jen tak. Ale naši nás prostě nechali být, jo, já jsem třeba byla odjakživa společenská, ale brácha byl k tomu i samotář a do kolektivu se moc nezačleňoval, takže pro okolí taky divnej (třeba moje letitý kamarádky ho viděly všeho všudy asi jednou, protože jakmile u nás byly, brácha nevystrčil nos...).
A ještě - naši si třeba léta mysleli, že brácha jimm zůstane na krku, nebude mít kamarády a dokonce chvilku operovali s myšlenkou, že je gay (žena byla sprosté slovo a vyloženě nenáviděl narážky na to). Teď je pět let ženatej, má holčičku a i okruh známých. A třeba neteři se věnuje takovým stylem, že všichni zíráme, kde se to v něm bere...já bych nad ním fakt nelámala hůl a nedělala z něj (podle toho, co jsem přečetla) psychopata zralýho na kazajku...
Jo a nesnáší sociální sítě 😄😉
zkus mrknout na centrum nadání Praha, testují nadané a super knížka Život s vysokou inteligencí , autorka má i dobré stránky, koukni na rozhovory s ní, jestli tam syna v tom poznáš.
Takhle: nejsem odbornice a opravdu jen laicky odhaduju. Za druhé, i kdybych odbornice byla, nikdo ti diagnózu na dálku neudělá. Nicméně z toho všeho, co píšeš, mi to přijde jako forma sociopatie. Být na tvém místě, tak si udělám rešerši a zkusím nalézt psychiatra, ideálně specialistu na sociopatii s tím, že bych mu řekla, že mám podezření na tuhle poruchu u syna a zda by ho mohl vyšetřit. Byla bych však v hledání opravdu důsledná, klidně i jeď do nějakého většího města, protože ne každý psychiatr je skutečně dobrý.
Teda, to je výživné téma. Nejsem odborník ani nemám s ničím podobným osobní zkušenost, napíšu jen pár postřehů k diskuzi a tomu, co píšou ostatní.
1. Pokud by šlo o důsledek nějakého zážitku nebo chování okolí, musel by se přece kluk do určitého věku projevovat normálně.
2. Některé píšete, že zakladatelka vidí syna zaujatě negativně a naznačujete, že s ním málo komunikuje, nevěnuje se mu dostatečně apod. Mně přijde, že prostě věcně popisuje realitu a po těch letech už bez příkras a růžových brýlí. A nevěřím, že by neměla vůli synovi jít naproti a za tu dobu už nevyzkoušela všechno myslitelné.
3. Pokud jde (jen) o projevy vysoce nadprůměrné inteligence, čekala bych, že v tomto věku bude mít už dávno nějakou oblast, zájem, kde bude moct svou inteligenci "vybít", zrealizovat. Matematika, historie, přírodní vědy apod.
@gilfie píše, že ve volném čase mj. surfuje. Jde o něco konstruktivního nebo jen blbosti? Čte? Co chce dělat po maturitě?
Ať tak či onak, bez odborné pomoci se podle mě nikam nepohnete. A pohnout byste se podle mě měli, protože z toho, co tu zaznělo, je určitě nezanedbatelná možnost, že jde o nějakou poruchu osobnosti. A že kluk jednou někomu může ublížit, jako teď ubližuje mámě (nebo hůř), která ho ale zná a ví co od něj čekat.
@baris vsak ja tim zadnou dg neurcuji. jen jsem chtela mit jasnejsi prehled o chovani syna zakl. tos blbe pochopila. 🙂
Tohle je fakt noční můra rodičů :( Je mi líto co prožíváte, nejhorší na tom je, že se toho zase tolik dělat nedá...
Dle mého soukromého, zcela laického názoru, se jedná o psychopatické chování. Už jsem to kolem sebe několikrát zažila, takže mi okamžitě naskočil varovný zvoneček. Rozhodně zkuste vyhledat psychiatra (ne psycholog, ale psychiatr!) který se na tohle specializuje. Na první setkání můžete jít jen sama, podělit se o obavy, on vám nejlíp poradí co a jak dál. Když k němu nedostane syna, dostanete aspon rady, jak se chovat, co hlídat, na co si dát pozor...
Musí to být hrozné, jako žít s cizí návštěvou ve vlastním domě... Co jsem měla kolem sebe, tak tam bylo většinou rodinné zázemí totálně zmanipulované a synáček byl jako největší král, maminka vychvalovala jeho dokonalost do výšin a nebyla schopná svého synáčka vidět byt jen trošku kriticky...
Chápu ty pocity bezmoci. Mám doma 16 syna, který se také od mala projevoval jinak, nestál o mazlení, chtěl usínat sám v postýlce, měl stálé rozepře se starším bratrem. Problémy byly po nástupu do školky i do první třídy. Na žádost třídní učitelky jsme navštěvovali psychologa a poté i pedagogickou poradnu. Verdikt - nadprůměrně inteligentní a milé dítě, se kterým neumí učitelka pracovat (a my doma taky ne), ale opožděné v sociální oblasti. Ve škole se problémy táhly celý první stupeň, měli stejnou učitelku a každý pátek jsem poslouchala stížnosti, po první třídě ho chtěla přesunout rovnou do třetí. Kvůli zpoždění v sociálních dovednostech jsem to odmítla. Já jsem asi 2 roky absolvovala psychologa, abych se naučila rozumět svým problémům, které můžu přenášet do výchovy - můj perfekcionismus, srovnávání se sourozencem, z domova jsem znala lásku za odměnu, když bylo vše v pořádku apod. Pak jsem se synem chodili společně k jiné speciální psycholožce, abychom vyloučili aspergera. Došly jsme k závěru, že došlo k poruše attachmentu, mají ji většinou děti z dětských domovů (doporučuji knížku Petry Vrbovské - O ztraceném dítěti). Cíleně jsme se tomu věnovali - neradila nám, co máme dělat, ale nechala nás oba mluvit a pak se vždy druhého zeptala, zda chápe a umí říct, co ten druhý cítí a myslí, jak s tím pak naložit už nechala na nás. Pak jsme to završili jídlem v McDonaldu nebo nákupem něčeho vytouženého, aby jsme měli společné hezké zážitky. S odstupem času vidím, že jsem mu nevědomky nedala tolik lásky a pozornosti, kterou potřeboval a neuměl si o to říct. Změnil základní školu na víceleté gymnázium a tak zmizela ta nálepka, co měl. Chodí do skautu a na další akce a naučil se líp navazovat kontakty a teď bych řekla, že je v kolektivu oblíbený. Podporuji všechny aktivity, které chce dělat a zajímám se o to, ale nic nehodnotím. Má také pubertální výlevy, ale celkově ubývají a myslím, že je na dobré cestě. Ale na ten strach, že z něj vyroste sociopat, nezapomínám.
Držím palce a mluvte s ním o tom, jak si představuje budoucnost, co chce dělat, co ho baví. Zapojte manžela, ať spolu chodí třeba sportovat nebo hrát na hudební nástroj. Ať pro vás zkusí 1x týdně vymyslet jídlo, nakoupit a uvařit sám. Pomáhání babičkám a dědečkům je taky fajn, zase okusí jiné situace. Navrhnout brigádu nebo doučování někoho. Povinnost uklidit pokoj je málo, to dělá pro sebe, ať pracuje pro druhé.
Diskuzi sem přečetla, a osobně si myslím, že jeho chování odpovídá sociopatii v kombinaci s vysokou inteligencí (což u sociopatie bývá). Nejsem odborník, jen se o takové věci lehce zajímám, a syn mi v tomto ohledu přijde jako docela ukázkový případ - vysoké ego, nesnáší blízký kontakt, nezačleněný ve společnosti, úzkostlivě uklizený pokoj, agrese, manipulativnost. Pokud by to tak bylo, určitě to chce nechat určit lékařem - psychiatrem, a nechat udělat IQ testy, ačkoli to pro Vás bude jen potvrzení, "že to tak je", způsoby léčení, pokud vím, moc nejsou.
Internet sice není nejspolehlivější, ale zkuste mrknout na nějaké odbornější stránky, jestli by to na syna sedělo, přece jen já můžu jen odhadovat, neznám ho.
Nebojte se! On časem pozná jak to v životě chodí a spadne na hubu tolikrát, že mu spadne hřebínek. Holt je takové povahy, ale nám taky bylo 17 a mysleli jsme si o sobě bůhví co.. Chlapeček má za zadečkem maminku, ale to nebude trvat věčně 😉
@panickatlamicka já jsem o pochopila dobře 🙂 každý se snažit pomoc.
jen mě udivuje, kolik diskutujícíh by syna v 18letech vyhodilo z domu 😲 za 1) pochybuji, že by byly tak razantní u vlastního dítěte, 2) rodič má vyživující povinnost po celou dobu jeho studia. To není věc, ale dítě a ani v 18letech nepřestává být dítětem.
@gilfie a co takhle zkusit psychloga pro sebe. Třeba vám navrhne něco, co pomůže, popřípadě odkáže na nějakého odborníka.
@baris kdyz myslis.... dohadovat se s tebou nepovede k pomoci zakladatelce. 🙂
@panickatlamicka ale já jsem to napsala v dobrém smyslu 🙂 Že vím, o co ti šlo 👍
@gilfie Já napíšu něco, co bude znít asi ošklivé, ale já z toho, jak o něm mluvíš, tak mám pocit, že ho opravdu nenávidis, že v tom má syn pravdu. A z toho, jak mluvíš, tak mě by to vedlo k podobným reakcim. Není možné, že to nějak vychází od tebe? Třeba jsi syna nedokázala pořádně přijmout kvůli tomu, že byl netulive dítě. Já jsem také byla vcelku netulive dítě. Často jsem vyvadela, kdyz mě chtěl někdo zatulit, brala jsem to jako narušení mě osoby. V pubertě jsem se s nikým moc nebavila, spoluzaci mi přišli trapní. Mela jsem sice přítele, ale ten byl podobného ražení jako já. A rodiče mi přišli hrozně primitivní, zvlášť táta. Mám vyšší IQ i vzdělání než rodiče a v ty pubertě jsem často opravdu měla pocit, že mluvím s idioty nebo že mi to snad dělaj naschvál, že tak blbí prostě být nemůžou. A samozřejmě když byl trest, tak jsem dávala okázale najevo, jak je mi to jedno a jak mi kvůli němu přijdou trapní. I když trestání mi přijde trapné do teď, jsem pro doběhnutí přirozených dusledku, trestání beru jako selhani. Takže když byl trest nebo řev, tak jsem si samozřejmě připadala jako ta na výši, ta co zůstala klidná a neselhala. Na druhou stranu jsem vždycky vnímala, že rodiče chtějí, abych byla normální. A byla jsem na ně moc naštvaná, že mě nedokážou přijmout takova, jaká jsem. A zároveň jimi za to opovrhovala, protože přece jen primitivovi záleží víc na tom, co si myslí okoli, než na tom, zda je dítě šťastné. Zároveň jsem se kvůli tomu oproti nim cítila víc na výši. Jelikož mi ale chyběl ten citový život a jelikož jsem se nudila, žila jsem dost ve své fantazii, to se krom jiného projevovalo tím, že jsem dokázala hodiny koukat do blba a sníst si. Většinou jsem se u toho usmívala, podle některých drze sklebila. S tátou doteď téměř nemluvím. Mamku mám doteď chuť občas provokovat a rýpat do ní. Ale obvykle je to o tom, že se od ní cítím kvůli něčemu zraněná a mám potřebu ji to vrátit. Ona má taky plno keců o tom, jak mě miluje, jak byla starostlivá a pečující maminecka. Jako jo, byla, ale na druhou stranu jsem se prakticky celý život necítila od ní přijata takova, jaká jsem. Od malička mě pořád pozorovala, pořád se jí něco nezdálo, pořád chtěla, abych byla jako děti jejich kamarádek... Je strašné úzkostliva a kvůli té úzkosti se často chovala zvlášťne a nedospělé. Když jsem chtěla cítit její ochranu, tak jsem vnímala její úzkost, i když se mě snažila chránit. Prostě jsem cítila tu úzkost a zranitelnost. A to, že kvůli tomu něco nezvládá. Štvalo mě to. A o to vic jsem měla pocit, že já musím být ta silná. A často jsem pak mívala chuť do ní rýpat, abych ji ukázala, jaká je to slabá chudinka. Aby ji to taky bolelo, protože mě to bolelo. Myslim to, že jsem musela zvládat situace, na které jsem neměla. Jo a když jsem se dostala do situaci, kdy jsem mela pocit, ze se po me chce, abych se citové vyjádřila, tak se kousnu a jsem jak ledová kralovna. Nesnáším, když jsem tlačena do citových projevu !!! Připouštíme, že to se mnou nebylo takové jako s tvým synem, je možné, že ten ma opravdu nějakou poruchu osobnosti, ale na druhou stranu mě napadlo, jestli v tom nemůže být něco podobného jako u mě. Neni to myšleno nějak proti tobě, aby sis něco vyčítala (to je beztak k ničemu). Jen prostě k zamyšlení. Omlouvám se za gramatiku, píšu z mobilu a ten si občas píše tak nějak to, co chce.
@gilfie Ahoj, kromě rady navštívit znovu odborného lékaře, ti tu asi nikdo neporadí. Kdo si tímto neprošel, nepochopí a už vůbec neporadí. Říct, až mu bude 18 ať jde, to fakt není jednoduché. A to nemám na mysli pouze vyživovací povinnost po dobu studia.Strach o dítě je obrovský, ať je mu 5 nebo 25. Osobně a je to opravdu jen zkušenost matky 4 kluků, je do výchovy málo zapojen otec. Syn už to zřejmě vycítil jako malý, a vycítil i tvé slabé stránky.S kombinací jeho povahy, nastalo to co nastalo. Jak tu někdo psal, zkus ty sama psychologa. Poradí ti, jak se "bránit" jeho útokům.Když měl náš nejstarší syn vzdorovité období/velice jemně pojmenováno/, tak mi psycholog pomohl.
Držím pěstě,ať to celé přežijete a hlavně ať se dá dopořádku syn.
@fallingstars Ryje do mě, provokuje, je schopný mi zavirovat nebo zničit pc abych se na něj nedostala (udělal jednou) a pak se snaží přesvědčit manžela proti mně. Manžel si myslí že je to "normální kluk", ale to protože manžel se syna nikdy nesnažil nějak vychovávat a když už ano, syn ho měl opět na háku.
@la_amanita S tátou je v pohodě z výše popsaných důvodů a když zrovna nic nechce, chová se k němu stejně odměřeně.