Včera jsem se dozvěděla strašnou zprávu,moje babička(64) má rakovinu žaludku,jícnu,slinivky....je to strašně,ta beznaděj....
začalo to tak že začla hubnout od léte do těch zhubla asi 20 kg,na klíční kosti se jí udělala boule jako půl tenisáku a bolelo jí polykání(ale někdy spolka bezproblému suchou housky a dobrý nic nebolelo,ale pak se napila vody a strašně jí to bolelo) tak že půjde k dr ten jí poslal domů s tím at si veme ibalgin že to má od páteře...i my jsme si to mysleli,sice babička pořád řikala že to je určitě rakovina a my jsme jí jeste řikaly at neplaší že to nebude že to má namožené nebo tak...a když lítala od vyšetření k vyšetření pořád nic,u nás v liberci na nic nepřišly(nechápu) tak jí poslali do jablonce a tam jí pod narkozou dělali to vyšetření a našli tu rakovinu,má to z venčí celé obalené takže ze vnitř to neviděli...operace už je prý zbytečná,metaztáze má všude rozlezlé ☹ ....babička to snáší strašně špatně,všichni to snášíme hrozn,nikdo si tohle nepřipouštěl.....že by u nás v rodině mohla být rakovina,přitom babička je čilá,jezdí na kole..prostě taková čiperka....stalo se to také někomu z vás?komu diagnostikovaly rakovinu,a jak dlouho s tím dokázal bojovat....jak se chovat k tak nemocnému člověku,kterého šíleně milujete ale nemůže nic......prostě jen koukat jak umírá....... ☹ ☹ 😠 😠
Ahoj všem.. zajímavé téma.. Moje mamka prodělalala rakovinu žaludku... Když mi bylo asi 12.. Tehdá mi to nikdo neřekl, ale byl v Brně na Žlutým kopci kde ji to vyoperovali, měla pár ozářek a prý vyléčená.. 3 roky na to to do nás v uatě napálil ožralý DR když jel ze směny.. mamka dopadla nejhůř jako řidič, celej náraz šel na ni. Sešroubovaná noha, několik operací.. To bylo vlistopadu.. Od ledna začla strašně chudnout a bylo jí furt špatně, nejedla, Podotýkám že celou tu dobu byla pod stálým dohledem lékařů kvůli nemocenské z té bouračky.. Nikdo na nic nepřišel. A jednou v březnu jsem se vrátila že školy a mamka nebyla doma. Ležela v nemocnici, kde zjistili že se jí rakovina vrátila zpět a milionkrát hůř, metastázy všude. Žila ještě týden. Z toho 5 dní na morfinu kdy nás snad už ani nevnímala.. Taky jsem se s tím vyrovnávala jinak než by slušná 16 cti letá holka měla.. Ale.. dodnes jsem se s tí nesmířila..
Letos, přesně na narozeniny mého syna jsem se dozvěděla že má můj táta neoperovatelný nádor na plicích.. Je po ozářkách, momentálně na chemě, ale přesto že je léčba agresivní, mu začátkem prosince vyřízli z hlavy nezhoubou metastázu. Já se jen můžu ptát jak je to to do prdele možné? proč nezabírá chema a rakovina metastazuje? A akm až se už dostala? ?
Jak se s tím smířit? CO dělat? Víš co dělám já? Po nocích brečím. 2x více když jsem u něj ten den byla. Tváříme se oba jakoby nic, i když je mu špatně a léčbu špatně snáší, i když asi tuší stejně jako já že je zřejmě k ničemu... Vzal si svou přítelkyni.. aby po měl měla aspon důchod.. Nikdy už se ženit nechtěl, vždycky říkal že jen až ten druhý na tom bude špatně aby jim po sobě něco zůstalo.. Je prostě spoustu věcí které i on směřuje ke konci. Nemůžeš dělat nic. Vůbec nic. Jen tiše přihlížet a pomáhat s tím, co už ten druhý nebude moct dělat. A doufat... Nic jiného totiž nezbývá...
@ruzenkas vím, že odpověď na tu otázku "proč zrovna ona" nikdy nenajdu. Myslela jsem to tak, jak se kaciska zmiňovala, že se na toto ptá, že já jsem tu odpověď nenašla ani po těch letech. Člověk se s tím musí prostě nějak smířit, přijmout ten fakt, že to tak je. Ono je to hrozně moc těžký a chce to hlavně ten čas, aby si to člověk nějak v hlavě přebral a srovnal. A určitě pomáhá, když si člověk má s kým popovídat, jak ten dotyčný nemocný, tak i ty ostatní kolem něj. Já si tehdy neměla s kým promluvit a vlastně jsem ani nechtěla mluvit, držela jsem to v sobě a odneslo to moje zdravíčko. Takže takhle ne! Mluvit, mluvit, mluvit. 🙂
@kach82 S tím s Tebou naprosto souhlasím. Z člověka to musí ven. Já také ze začátku nechtěla mluvit, myslela jsem si, jak se s tím vyrovnám sama, přece vím ze školy, jak se v takových chvílích chovat, mám zápočty a zkoušky za 1 z psychologie a ono prd. Taky vím, že člověk má dvě možnosti: buď to bude všechno brát, tak je, bude nemoc brát tak, jako kdyby to byla třeba jen chřipka-tím se bude vše lépe snášet, tělo bude reagovat líp na léčbu...aj. a nebo se v tom bude člověk utápět, brečet nad tím, že proč to potkalo jeho, jaký je chudák...aj. Já jsem ze začátku jen brečela, ale pak se mi to přehodnotilo. To samé platí i pro lidi-příbuzné, kteří se také s touto informací vyrovnávají. Tím, že člověk pořád brečí (i kdyby někde po tajnu), nepomůže tomu, kdo je nemocný a ještě si uškodí sám sobě a navíc, ač si myslí, že to ten nemocný nemůže poznat, pozná to...Moje mamka přede mnou ani jednou nebrečela, nikdy, ale stejně jsem to na ni a i ostatních poznala. Doufám, že jsi po zdravotní stránce na tom lépe...
Protože dokud je alespoň malá šance-i kdyby 10%, tak ale pořád je, ten život se prožije lépe a pokud to je ve stádiu, kdy se to třeba jen udržuje, psychika dokáže ten konec všeho oddálit. Vím o jednom pánovi, kterému dávali půl roku života. Chodí na operace, chemošky, ozářky a díky jeho věčnému optimismu tu je už 3 roky a života si užívá, ne jen přežívá, i když ví, že se prostě nevyléčí a je mu něco přes 50. Ale zase chápu, že lehce se to píše, ale hůř se to koná. ☹
holky já už tady nemůžu psát to je tak smutné! úplně mám ted strach o mamku, co jak se jí to taky vrátí..už chápu že se asi sama toho bojí ....my to berem jako že je to za námi ale vůbec jsem si nepřipustila že by se to mohlo taky vrátit....
přeju vám všem moc sil ale už tu nemůžu psát je mi z toho do pláče...
ahoj holky,
kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že za půl roku bude mít moje máma za sebou operaci a naplánovaný chemo, tak bych ho považovala asi za blázna... máme rakovinu v rodině (prababička, babička, strýc), tak jsem doufala, že včasnými kontrolami se to tak nějak dá ohlídat... mamka chodila na mamograf, vše ok, ale po 50.nar. si nedošla na test okultního krvácení... a to byla asi chyba... před vánocemi se jí udělalo špatně, tak prý asi žlučník, dostala kapky, které jí vůbec nezabraly, do 14 dnů znovu k dr., CT, RTG nakonec hospitalizace s tím,že má něco na střevech - asi zánětlivé ložisko... takže 21. prosince skončila v nemocnici na kapačkách atb, které do ní prali až skoro do silvestra, poté kolonoskopie, odebrán vzorek... v lednu zpráva, že nádor je zhoubný, takže operace - okolí na pohled bylo čisté, nádor 4cm, nyní jí pozítří čeká první chemo ze 6 dávek...
když jsem volala tátovi (sice úplně kvůli něčemu jinému), zrovna byl s mámou na těch vyšetřeních, řekl mi jen, že máma je v nemocnici a klapl mi s telefonem... dostala jsem nerva, hrozně jsem se vyděsila, byla jsem v 7tt...
zprávu že čekáme mimi jsme řekli hned, kdyby něco... ☹ zdravotní stav mámy probírám jen s ní, táta je z toho víc zdeptanej než máma, hned nahodí ublížený výraz, hned vidí vše černě... mám teď strach, neb mamina nastupuje na tu chemo a vím, že ona by to zvládla, je psych. docela silná, ale myslím, že jí táta bude docela nahlodávat.. nevím co s tím....
hodně tam teď se starším synkem jezdíme, mámu povzbudilo i to, že jí řekli, že je v podstatě zdravá, jen kdyby tam byly nějaké mikročástečky, tak raději přeléčí chemoterapií, metastáze nemá...
bojím se, co bude dál, aby se to nevrátilo, aby mamka aspoň "zažila" když jsou moje děti malé, aby si je užila...
je to moc smutné, vše co jsem tady četla, držím vám všem palce, aby to dopadlo co nejlépe...
jak se s tím vyrovnat???? no asi to prostě nejde, člověk si na ten hnusnej pocit musí zvyknout, smířit se s tím nedá... vím, jak mě vzala smrt mého strýce, 4 měsíce jsem nemyslela na nic jiného a byl to "jen" strýc, nevím, jak bych se vyrovnala se smrtí mé mámy... první na co jsem myslela bylo to, že je to strašně strašně nespravedlivé... že žije tolik starých lidí, nemohoucích, co jen leží v LDN a chtějí umřít ale nemohou...a na druhé straně umírají mladí lidé plní života, malé děti... je to hnus
omlouvám se za dlouhý a místy zmatený příspěvek 😔
Ahoj... Moje mamka ji taky měla..😔 Od ledna r.08 začla mít horečky, kašel..chodila k obvodní,ale protože bylo zrovna ,,chřipkové období,, dr. jí napsala jen nějaké obyč.léky na chřipku.. Táhlo se to s ní asi 4.měsíce,až si sama musela zažádat o nějaké vyšetření,které ukáže víc... V květnu byla na plicním (ptž měla neustále kašel) a tam ji zjistili prý nezhoubný nádor na plicích.. Já byla v tu dobu v 5.měsíci těhu, ještě jsem si to tak nepřipouštěla,ptž mamka tvrdila,že se to dá vyléčit,že má jen malou bulku na plicích,která půjde ven... Asi mě nechtěla nijak rozrušit..☹
V nemocnici jsme přes léto byly obě,já na udržování těhu, a mamča po operaci nádoru.. Vytáhli jí nádor o velikosti broskve, byla jako dřív, radovala se z vnoučka, chodily jsme spolu na moje prohlídky... Chodila na chemky.. Prý ji to pomáhalo,lékaři tvrdili,že žádná metastáze nic... V říjnu se nám narodil Daneček, když se mamka přišla na miminko podívat, hned jsem poznala,že něco není v pořádku, hrozně zhubla, poprosila mě,jestli bych jí neostříhala ,,na ježka,, že si koupila paruku... Na ten den nezapomenu... Jak její krásné vlasy padaly k zemi... V r.08 to byly poslední Vánoce trávené s naší milovanou babičkou...To jsme pořád ještě doufali...☹ V lednu 09 jsme jeli k mamce na návštěvu... Povídali si, a v tu chvíly mamka řekla,že už tady dlouho nebude... Od te doby jsem si říkala,proč zrovna moje mamka?!? Už jsem to věděla, a snažila se být pořád s ní... 7.4. ještě oslavila 57.narozeniny..sešli jsme se u ní všichni sourozenci,všechna vnoučata.. Bylo vidět,že má bolesti,ale držela se před náma..snažila se,asi aby nebylo vidět jak trpí..☹
Potom už jen ležela,nejedla a hubla.. V červnu ji odvezli do nemocnice.. Byla tam týden..Denne jsem za ní jezdila, a videla jak je to horší a horší... Poslední věta co mi řekla,ještě né pod vlivem morfia byla ,,nj děvčátko moje,to už lepší nebude...,, a další den už byla na morfiu..Když jsem odcházela, ptala se ješte kdy příjdu.. Řekla jsem jí,že pozítří, a ona, že to už bude doma... Asi už to věděla... A opravdu,další den ráno mi volala sestra, že už tam nemám jezdit,že mamka nejspíš v noci zemřela... ☹ Říkala jsem si, proč... Dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat...
Ted je to lepší,ptž vím,jaká mamka byla,a tohle by si nepřála... Chtěla by nás vidět štasné... Tak se snažím dělat to,co by si přála... I když mám pořad někdy dny,kdy brečím nad její fotkou...
Omlouvám se za obří příspěvek....
@mamusa1611 ahojky všechny příběhy mi vhání slzy do očí, protože přesně vím co to je ztratit blízkého člověka kvůli rakovině. Moje babička umřela před měsícem, taky na rakovinu. O tom, že má rakovinu jsme se dozvěděli v půlce roku 2008. To doktoři říkali, že babička se nedožije konce roku. Měla rakovinu dělohy, takže následovala operace a chemo, kupodivu snášela to moc dobře, její velkou oporou pro ni byla její dcera Alice. Moc se o ní starala a taky to pro ní byl obrovský zápřah, moc ji obdivuji jak to vše musela zvládnout. Jen po té chemo byla babička unavená, ale zvracení a tak se jí vyhnulo. Jenže nemoc se nezastavila a babička měla metastáze. Skoro všude. Pak ji můj otec dal bylinku, myslím, že to byla vilcacora nebo něco takového a babička ji užívala, ta jí pomohla. Pak ji dal ještě jednu, ale to nevím název a ta taky byla dobrá, dělali se z ní kapky a babička je taky užívala. Když šla na kontrolu doktor se jen divil, že babičce se metastáze zastavili a zmenšili. To jsme byli plni optimismu, protože babička začala přibývat na váze a i byla veselejší. U mých rodičů trávila třeba celý týden, procházky do lesa, klídek a pohodička. Jenže pak jí ty kapky došly, to bylo minulý rok tak v říjnu a babička začala opět hubnout a metastáze se zase rozjely. Začala se zavodňovat a nohy jí neunesly, byla strašně unavená, ale do nemocnice nechtěla a děda řekl, že po Vánocích ji tam odveze. I babička to tak chtěla. Strávit Vánoce u svých blízkých. Před Vánoci šla k doktoru a doktor ji nenapsal ani žádné léky (brala je kvůli ledvinám), a "milý pan doktor" ji řekl, že neví jestli ji má popřát hezké Vánoce!!! Upřímnost nadevše, citlivý přístup. Oslavili krásné Vánoce, ale babička byla čím dál unavenější a vůbec nechtěla vstávat z postele, ale děda ji nechtěl nechat jen tak ležet. I teta Alice se snažila babičku povzbuzovat ať chodí, jinak už opravdu nevstane. Kolem 21. ledna ji museli odvézt do nemocnice, protože babička upadla a už se nezvedla. V pondělí navečer se ještě zastavil v nemocnici, aby dal babičce rádio se sluchátky, aby mohla poslouchat svojí oblíbenou dechovku a ráno 25. ledna mu volali, že babička umřela. Usnula a už se neprobudila. Netrpěla bolestí. Jen usnula. Myslím, že se má lépe. Strašně jsem brečela, můj muž mě pořád utišoval, že babička je na lepším světě. Taky to už zažil, ale musel mi říct ať nebrečím, protože čekáme mimi. Pohřeb se konal 28. ledna odpoledne a my jsme šli ráno ještě na ultrazvuk. Tam jsme se dozvěděli, že budeme mít chlapečka. Byla jsem strašně šťastná, ale i smutná, protože babička už naše dítě neuvidí. Už nikdy víc nechci na pohřeb bylo to hrozný. ☹ Babičku jsem milovala.
@kufnerkam doktoři jsou fakt svině! To pak není doktor,co dokáže vypustit něco takového z pusy! :(
Jj, byla to hrůza taky na tom pohřbu..ještě že stál přítel vedle mě... Teď ještě kolikkrát starší syn,jak o mamce mluví..trávili spolu hodně času.. :( Vždycky,jak jdem na hřbitov zapálit svičku,tak nad hrobečkem povídá jak ji měl rád...
@mamusa1611 je hezký, že si syn na babičku vzpomene. Někteří doktoři by měli vrátit diplom. Šokovalo mě to co řekl. Taky jsem byla ráda, že mám manžela vedle sebe, protože ten pohřeb byl hodně vysilující. Následná pohřební hostina pak měla ještě následky. Málem jsme přišli i o dědu. Zakopl v bytě o práh a rozbil si hlavu. Měl hlubokou ránu na hlavě a prasklou lebku a ještě si rozbil tím pádem brýle, který se mu zapíchli pod oko, takže moc pěkná modřina. Děda je už skoro v pořádku, ale ta rána nebyla moc hezká. Takže nejen smutek nad ztrátou babičky, ale i obavy o dědu.
@mamusa1611 Přesně jak kdybys popisovala náš případ,akorát u nás to bylo v době,kdy mamce nebylo ještě ani 50 a rychlejší průběh.Zjistilo se to zaří,říjen 1998 a zemřela v květnu 1999. 😔
Mi na rakovinu onemocněl taťka v roce 2007. nějakou dobu předtím ho pořád bolel žaludek,tak šel ke svému obvoďákovi a ten ho naštěstí hned poslal ke specialistům,takže se na to přišlo relativně brzo,i tak měl zasažený celý žaludek, několik nádorů,metastáze,naštěstí teda ne na ostatních orgánech,vše jen v tom žaludku. Takže ho hned brali na operaci,kde mu celý žaludek odebrali, poté následovala chemoterapie, vždycky od pondělí do pátku,pak 3 týdny pauza a další dávka zase po-pá a takhle se celý cyklus opakoval 6x. Po skončení mu ještě dali ozářky,to už si nepamatuju jak dlouho tam chodil. Snášel to celkem statečně,asi ho hodně monitovalo to,že jsem v té době čekala jeho první vnouče,takže se těšil a nechtěl to vzdát 🙂 samozřejmě byly dny, zejména při té chemošce,kdy mu bylo zle, hodně zle,zhubnul snad 30kg. ale dostal se z toho,samozřejmě musí dodržovat přísný režim, ze začátku musel jíst jenom kašovitou stravu,teď už zvládne sníst normální porci,ale jí jak vrabeček, každé 2h musí jíst. nabízeli mu invalidní důchod ale nakonec ho nevzal,i když má celkem těžkou manuální práci,tak se vrátil zpátky,ze začátku to bylo hodně náročné,byl unavený,vyčerpaný,ale teď už je to v pohodě.jsem ráda že už je to nejhorší období za námi,nebylo to nic příjemného ☹
Ahojte holky čtu si vaše příběhy a jako každé z Vás žene mě to do očí slzy.Bohužel jsem taky jedna z těch která tu může napsat svůj smutnej příběh,ale je pravda že člověku se uleví aspon teda já to tak mám,že o tom mluvím a nedusím to v sobě.Je to sice už pět let co mé sestře která v tu dobu měla 23 let řekli,že má rakovinu žaludku v takovém stavu,že léčba je skoro zbytečná.Taky to začalo nevinně bolestí zad a pak zvracením.Smála jsem se že konečně budu teta.Dostala léky a ty nepomáhali jen podpořili zvracení.Obvodní doktorka když tam asi za týden přišla koukala na ni jak na simulanta.PO nějaké době ji konečně poslali na gastroskopii kde ji řekli rakovina žaludku.Nekouřila múžu říct že žila zdravě.Byla na operaci na Žlutým kopci kde ji otevřeli a zase zavřely aniž by vyndaly nádor,protože by jim zůstala na stole.Někdy si říkám,že pro ni to mohlo být lepší,protože by nezažila to půlroční trápení s morfiem a věčný bolesti a zvracení.Nám řekli,že není absolutně žádná šance na vyléčení,Dokonce že takovej nádor u tak mladého člověka ještě nezažily.Starala jsem se o ní snažila jsem se ji držet,ale když jsem byla sama byla jsem v koncích.Naštěstí měla strašně hodného přítele který se o ni staral se mnou.V tu dobu mě vynechala ms tak jsem si myslela,že jsem těhotná pan doktor mě udělal krevní vyšetření,byla tam cysta ale asi se mu to nezdálo tak mě vzal krev na onkromarkry a pak mě sdělil že jsou vysoké takže mě musí poslat na gastorskopii jestli nemám na žaludku nádor.Nádor tam nebyl tak jsem si prodělala ještě kolonoskopii jestli není ve střevech taky bez výsledků tak mě řekl,že musím chodit na tyhle vyšetření každý rok pro jistotu.Zatím jsem v pořádku.Sestře jsem tenkrát nic neřekla její stav se začal zhoršovat taky už nemohla chodit,ale nejhorší bylo to že mozek stále fungoval a ona věděla že tak mladá umírá.M8te pravdu,že je strašný nečinně přihlížet tomu co nemůžete ovlivnit.Jezdili jsme po léčitelích,ale zbytečně taky umřela v nemocnici,víc ani není co dodat.Byla jsem na tom moc špatně,ale říkala jsem si nejsem v tom sama je spousta horších příběhu takže se snažím bojovat,ale někdy mám takový stavy jako by to bylo včera.Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek,ale potřebovala jsem se z toho asi vypsat.Mějte se fajn at je takových příběhů mín a mín at se najde lék na tuhle zatracenou nemoc.M
ahoj holky, taky máme za sebou tu hnusnou zkušenost s touto zákeřnou chorobou. Teď 1.3. zemřela manželova maminka, ani se nedožila 55 let... s nemocí bojovala 7 let, začalo to jako rakovina prsu, pak postupně přibývaly metastázy... bohužel nikdo z nás(ani tchán) jsme nevěděli, že to je tak moc vážné, mamka neřekla úplnou pravdu, takže to pro nás byl docela šok. Strašně se těšila na první vnouče, navíc se narodila pro ni vytoužená holčička, a pak se to začlo zhoršovat. Nakonec 24.2. ji tchán dovezl do nemocnice, myslel, že na banální zákrok a mamka se už nevrátila...Je to fakt zákeřná choroba a ten konec je strašně rychlý, najednou se to rozleze všude... Jsme rádi, že aspoň zažila vnučku, ale strašně nás mrzí, že jen tak krátce, hlavně, že na konci už netrpěla bolestí, ty měla ten poslední měsíc velké, ale jen ona věděla, jak to je vážné.
My se s tím vyrovnáváme, už je to lepší, tak snad to časem zvládneme. Všem držím pěsti, aby tuto nemoc porazili,ať už oni sami, či jejich příbuzní, a když už je to na konci, tak mnoho sil, je to fakt nápor na psychiku!
@svatule ahojky moje babička s tím bojovala dva roky, taky nedávala na sobě znát jak ji vše bolí. Určitě je jí teď v nebi lépe, nic ji netrápí. Bolest trochu časem otupí a my budeme vzpomínat jen na ty krásné chvíle s ní. Máte zdravé dítko a to vám teď bude přinášet samé radosti a maminka na vás bude z nebe koukat na vás. Hodně sil a zdraví, to je zapotřebí.
Ahoj děvčata, takže letos 20.5. to bude 2 roky, co mi otevřeli a zavřeli taťku - rakovina žaludku, sice malý, ale blbě umístěný nádor...dostal se na Žlutý Kopec do Brna, kde chemo, vše v celku OK, až loni v září dojel z Mušova takovej unavenej, no zkrátím to odešel během týdne, zemřel mi v náručí 😢 😢 - ano všichni jsme věděli, že to tak dopadne, takže ve stresu se žilo prakticky od toho osudného května, můj táta měl štěstí, že nemocenskou prakticky strávil na rybách na Mušově v karavanu, kde byl rád...díky chemě měl problémy s polykáním - někdy nebyl schopen ani vypít vodu, jiny mohl hltat kusance jídla...psychika, no někdy se začal o tom bavit sám a dalo se s ním diskutovat, jindy třeba začal a po první větě řval jak tur, že se o tom bavit nebudeme...je to těžké, pro pacienta, který musí přijmout tento fakt, pro okolí, které najednou "neví" jak se chovat, já radím jen to, že by se měl nemocný udržovat v dobré psychické kondici, ono ta věta :věř a víra tvá tě uzdraví, má opravdu hodně co do sebe...když si vzpomenu, že já byla první na JIP, kdo mu řekl, že operace byla zbytečná...brečím ještě teď, ale taky jsem mu řekla, že budeme bojovat a nikdo z nás neví, kdy to přijde a až to přijde, umře mi doma, že do špitálu ho dám pouze tehdy, když bych mu fyzicky ubližovala...jak já jsem ráda, že jsem svůj slib mohla dodržet a prokázat tuto "službu"..., ale co bylo na všem to nejhorší...zajet to říct jeho mamě - mé babičce a pak, dovézt jí syna v urně...
Všem Vám držím pěsti, aby jste nemoc zvládli a pokud ne, tak za všechny prosím, ať se netrápí nikdo dlouho, je to hrozné pro nemocného, ale i pro okolí...život je někdy prostě krutý - můj táta zemřel 4.9. a 7.11. by měl 55 let...
@fangi tak tata žil v neustálém stresu a občas ho bolelo břicho, až se mu jednou udělalo tak zle, že skončil u doktora na gastru, kde zjistili nádor, bohužel byl umístěn u hlavní žíly..takže kdyby se pokusili jej odstranit, tata by zůstal na stole...jeho doktor mu pověděl, že to je ze stresu neléčený žaludeční vřed, že pokud se neléčí žaludeční vředy, tak se téměř ve 100% zvrhnou v rakovinu...
@mijunek Děkuju za odpověď. Moji kamarádku totiž tak jednou měsíčně bolí skoro celou noc břicho, jakoby nahoře žaludek. A dřív měla problémy se střevy, má chronický zánět, i když teď žádné potíže nemá. A nechce jít k lékaři, tak má o ni trochu obavy. Omlouvám se, do tématu to nepatří, ale abys věděla, proč se ptám. Stresem bohužel teď taky prochází. Snad to nebude nic vážného. ☹
můj záta zemřel 3.3..po 14 mesicích boje rakovina tlustého střeva 56let...neměli jsme nejlepší vztahy ale jsme ráda že se to jakžtakž upravilo..
tatku otevřeli v lednu minulého roku a rovnou zavřeli že to nemá cenu..ale tak ze znamosti začal chodit na chemo i tu biologickou..měl 150kilo a rychle hubl..proto to asi vydržel tak dlouho že měl z čeho brát..v zaří mu dělali CT nádor se nezmenšil ale taky ani nezvětšil..metastaze neměl..ale v říjnu byl znova na CT a to už mu ukončili léčbu že pro něj nemůžou nic udělat..že má metastazy na jatrech a nador se zvětšil..
naši jsou rozvedeni ale moje mamka se o něj starala do konce...bylo to nejstrašnější co jsem v životě zažila a viděla..jak ta nemoc žere člověka zaživa.. ☹ ☹ ☹ ☹
když jsme se ho ptala jake měl přiznaky tak říkal že v podstatě žadné že ho občas po jídle bolelo břicho ale že neměl ani průjmy a zacpy nic...ale pry to měl v sobě už tak 5 let...ale měl typ nadoru co roste pomalu..máme dost rakoviny v rodině..takže se taky nechám sledovat..
dcera ma na 99% crohnovu chorobu rozvinutou v kojeneckem věku takže strach mam šílenej..ale je sledovaná tak snad kdyby..je to jako noční můra... ☹ ☹ ☹
jj, nejhorší je ta bezmoc, opravdu to doslova rozežírá to tělo... ten konec pak je strašně rychlý...mám zdravotnické vzdělání, leccos jsem na škole viděla, ale stejně, když se pak jedná o rodinu, je to něco jiného... teď uvažuji, zda dceři nechám udělat genetický profil, protože ta rakovina prsu bývá vázána na jeden gen a babička je dost blízký příbuzný... uvidíme, ještě je čas, zatím je malinká
@ivuu Mohla bych se zeptat, jak se necháváš sledovat? Pokud má někdo vyšší pravděpodobnost z hlediska dědičnosti rakoviny tlustého střeva nebo žaludku apod., tak jaká vyšetření může podstupovat, aby měl klid a tom horším případě se to alespoň odhalilo včas? Moje kamarádka má chronický zánět střeva, má vyšší pravděpodobnost i rakoviny?
Je to strašné, kolik lidí touto nemocí onemocní a stále je proti ní věda bezmocná, je mi z toho ouzko kdykoliv si to uvědomím ☹
@fangi kamarádku "dokopat" k lékaři, může jít i o "jen" překyselený žaludek, na to jsou léky a hlavně se tak předejde tomu, aby jí to "sežralo" jícen nebo se to zvrhlo v rakovinu, čím dříve s tím začne něco dělat, tím větší je šance na vyléčéní se...já jsem opravdu přesvědčená o tom, že kdyby tata už před x lety, když se mu udělalo zle od žaludku zašel k doktorovi, tak zjistili "jen vřed" a to se dalo řešit, ale cca 15 let nedělal nic, až se mu udělalo tak zle, že to dopadlo, jak to dopadlo...
ale víte, co je na tom zajímavýho? můj děda - tatův tata zemřel na rakovinu plic, můj otec taktéž silný kuřák měl ještě 4 dny před smrtí čisté celé tělo...tam došlo k tomu, že ta žíla u nádoru nevydržela ten tlak...
omlouvám se, že to píšu tak na rovinu, ale takhle zkušenost mě naučila říkat věci, tak jak jsou, protože nikdy nevíme...
pro mě osobně byly hrozný "letošní Vánoce", kdy u nás byla celá rodina a tata nikde, já měla hysterický záchvaty, že je mu na hřbitově zima, že si ho vezmu domů - od toho debilního nápadu mě odradila jen představa, že by ségra jela "za tatou" a nebyl tam a jí by "jeblo", taky už začínám chápat to, jak říkával tata, že některá životní rozhodnutí neustále konzultuje v duchu s dědou...no a když jsme letos dojeli na Mušov do karavanu, tak jel tata s nama - v rámečku fotka, manžel si ze mě dělal srandu, že jsem jak Květa Fialová v účastnících zájezdu, jak měla fotku manžela nalepenou na skle benzinky a ukazovala mu to tam 😀
Ono "smířit se s tím", tak to asi tak moc nejde, jen se s tím naučít žít, jak už tady někdo psal, buď to přijmete jako fakt a "poperete se s osudem" nebo vás to skolí...a věřte, že sílu v sobě máme ženský všechny, takže vydržet!!!!!
@svatule jo rakovina prsu je oprvadu vazana nakym genem..je dobrý vyšteřit a chodit každej rok na mamograf od kdy určitě doporučí lékař..
tatka byla statnej chlap..150kg a co znej zbylo..ani oči už nemohl zavřít na konci..otevřená pusa..strašný strašný...ten pohled mi jen tak z očí nezmizí..
☹
@fangi právě rakovina tlusteho střeva je dědičná..zjištovala jsme si otom co nejvíc...co můžeme dělat..chodit pravidelně na kolonoskopii..na tom žlutáku v Brně maj takovej specilaní program bud přímo šitej na míru kde vas proklepnou od hlavy k patě nebo klasickej kde jsou zakladní vyšetření ale hlavně sledují onkolomarkery nebo jak se to píše...a žaludku to je ta gastroskopie vrchem pusou...dceři s etak divají až co to jde do tenkeho střeva...před rokem málem zemřela na velkou první ataku crohna ☹
tatka pravě řikal že že mu bylo před tou první kolono jako blbě že ho bolelo břicho po jídle ale vzhledem ktomu že to měl v sobě tak dlouho tak neměl potíže...prý už při té kolono s hadicou v zadku mu řekli....pane H....tak to je rakovina...
přijel k mé mamce a řiká...tak já prý umřu,vždyt mě nic není!!!!!!!!!!!!!!
pořád věřil že se z toho dostane..a když pry mu řekli že mu už nemužou pomoct a že ukončují lečbu tak jsme ho poprvý viděla brečet... pořád jsme se otom bavily ..o smrti co bude pak..a tak ale na druhou stranu mluvil tak jako že přežije..no co se odehrava v hlavě umirajiciho člověka nedokažu posoudit a nečině přihlížet je děsny strašný..uvědomit si ten koloběh života...
@fangi a jakou nemoc ma kamaradka?crohnova nemoc co ma moje dcera je pravě chronická zánět střeva..bud je to crohn nebo ulcerozní kolitida...ano je tam ohodně vyšší riziko že se bunky zvrhnou v nádor..ale u těhle nemocí se děla kolonoskopie pravidělně tak je vysoka pravděpodobnost že se na to přijde včas...ale určitě bere nějaké léky a z toho ji hrozí rakovina žaludku..to se taky šíleně děsím u dcery..bere taky hodně léku... 😖
@mijunek jo duležitý je přijít včas...a stou fotkou dobrý 😀 jajsme s tatkou neměla dobrej vztah..nerozuměli jsme si a dlouho jsme se neviodali ale když onemocněl tak jsem nechtěla aby to takhle skončilo...
@jvuu Děkuju za odpověď a je mi to všechno moc líto, tohle by vůbec nemělo být ☹ Přeju tvojí dcerce co nejvíce zdraví !! Mám teď jen chvilku, tak jen odpovím, jak to má kamarádka. Ona právě už hodně let nemá žádné obtíže, takže už k lékaři nechodí a ani žádné léky nebere, tenkrát to zkusili a světedivse bez léků jí bylo mnohem, mnohem lépe, ty vedlejší účinky byly pro ni hrozné. No a teď už spoustu let nemá žádný příznak toho zánětu, ale občas ji přepadne strach z toho, že už není pod kontrolou, aby se to právě nezvrhlo v něco horšího, když je tam tam vyšší pravděpodobnost. Ona tedy žádná vyšetření nepodstupuje, myslíš, že by měla na tu kolonoskopii pravidlně chodit, že je v rizikové skupině? Je mladá, je jí 30let. Ona má z té kolonoskopie psychickej blok ☹ Jo a diagnostikovali jí Crohna, ale bylo to takový divný, ona si skoro myslela, že se museli splést, protože najednou se hrozně rychle uzdravila a už spoustu let nemá žádné léky, nechodí k lékaři a nemá vůbec žádné obtíže. Tak nevim, jestli by se mohli splést, to asi ne.
@kach82 Je mi moc líto, co potkalo vaší rodinu. Jen vím, že nemá cenu hledat odpověď na otázku "proč zrovna ona", člověk stejně nikdy odpověď nenajde a je to hrozně moc trápení. ☹ ☹