Čekáme mimi, láska pryč, nechce se stěhovat, prarodiče ovlivňují partnerku.

Ahoj všichni. Hledám pár rad k mé životní situaci, případně tip na pomoc či vlastní zkušenosti.

Je mi něco po třiceti, studoval jsem a pracuji v zahraničí už 6 let. Mám tu domov, na ČR mám jen nejhorší vzpomínky. V podstatě si nedokážu představit vracet se. Partnerka je o deset let mladší. Bydlí v krásném velkém domě u Prahy s rodiči.

Poznal jsem se s ní po Vánocích 2018, při návštěvě ČR u příbuzných. Bylo to krásné a zamilované. V mnoha věcech jsme se shodli. Z vlastní iniciativy za mnou přiletěla oslavit Silvestr u mě, a pak jsme se vídali jednou za dva- tři týdny. Počítal jsem, že se za mnou přistěhuje a bude chtít nastartovat kariéru s 3x vyšším platem, než by měla v ČR. Měli jsme se rádi, nechyběly zamilované vzkazy a plánování, objetí, smích a radost.

Delší dobu chci mít rodinu, a pro ní to byl životní sen. Její zaměření vzdělání i práce navíc garantovaly, že to s dětmi umí. To pro mě bylo neobvyklé; měl jsem tady v cizině většinou ženy, které o rodině nechtěly ani slyšet. Nechránili jsme se, naivně jsem věřil že to bude fajn. Teď nebo nikdy. Nechtěl jsem pochybovat.

Zadařilo se, a při jedné návštěvě mi radostně oznámila, že budu táta. Nějak jsem to s úsměvem přešel (bylo to na veřejnosti), ale v hlavě mi začlo šrotovat. Neměl jsem velké úspory. Nečekal jsem to tak rychle, a jediné co mi dávalo smysl, bylo žít spolu tady. Tady se dokážu o nás všechny postarat! Máme kde bydlet a co budovat!
Když jsem to řekl, v podstatě to kategoricky zamítla. Že má všechny doktory a zázemí v ČR, a nebude nic riskovat. Já nechci být vzdáleným otcem - pochopte, chtěl jsem u všeho být, vychovávat naše dítě - a tak jsem navrhl, ať s dítětem "počkáme", že na to náš vztah není zralý.

V ten okamžik jsem se stal v jejích očích vrahem, a prudce to mezi námi ochladlo. Den nato mi oznámila, že to konzultovala s rodiči a že v žádném případě nemá chodit na potrat, že se o ní postarají. Nemohl jsem se nadechnout.

Dobře, nová situace, nový scénář. To zvládnu. Myslím, že jsem to trochu vyžehlil, ale i tak jsem se dočkal poznámek jako "to si stejně zaplatíš", a "měl ses chránit", a "jsi dost starej, abys měl zodpovědnost"...

Přišel jsem o novou práci. Nebylo mi vůbec do smíchu, a tak jsem se trochu stáhnul. Chladla. Přiletěl jsem na pár dní, ale nepoznával jsem jí, žádné doteky, z úst šel jed. Když jsme se chystali za mou maminkou abychom jí radostnou novinu oznámili, nesouhlasila s mým výběrem oblečení stylem "to si děláš prdel, že tohle bereš do společnosti- koukej to sundat!". Poslal jsem jí do prdele. Vyjel jsem na ní a konfrontoval jí, že mám pocit že mě nemiluje, nerespektuje a že si žije v tom svém malém vesmíru. Odešel jsem.

Omluvil jsem se po několika dnech, dohodli jsme se, že to ještě zkusíme pro dobro dítěte. Ale nikdy mi už neodpustila. Na mé snahy s láskou neodpovídala. Volání kratší, zprávy jednoslovné a bezobsažné.

Žehlil jsem, žehlil. V jednom lepším dni jsem navrhnul, že seženu byt v Praze a že se přistěhuju. Na to jsem místo radosti slyšel, že jen nechce, abych jí to někdy vyčítal.

Začla se zařizovat. Od známých si sehnala veškerou výbavičku, a naše komunikace se omezila na její těhotenské problémy společně s zasíláním všemožných dupaček. Veřejně označuje dítě za "svoje". Osočila mě, že všichni kolem mě mají z dítěte víc radosti než já, a že jsem se s tím pořád nesmířil. Vkládá mi slova do úst! Co můžu dělat, ona je obklopená rodinou a lidmi co jí dávají lásku 24 hodin denně, a jak já tomu mohu konkurovat stovky kilometrů daleko? (dodám, že jsem tady vázán návštěvami na pracovním úřadě).

Nevím co jí psát, abych to ještě nezhoršil; nedá se s ní mluvit. Vím, že tím vytvářím dojem, že o ní vůbec nemám zájem. Pozítří má přiletět, ale mám pochybnosti, jestli se tak stane. Chápu, že se bojí neznámého a nechce přijít o své jistoty - je to pro ní jednodušší - ale takhle se nikam neposunem. Nevěří mi, proto mi ještě nenarozené dítě krade. Vím, že chce mou podporu a jen pozitivní myšlení, ale opravdu nemám kde brát, když na mě měsíce jen plive. A samozřejmě, nemám chuť tady všechno opustit a stěhovat se za někým, kdo mě nechce; vždyť jak dva nešťastní lidé mohou vychovat normální dítě?

1) Nějaké nápady, jak jí dostat sem i s mimčem pokud možno po její vůli? 😃
2) Předpokládám, že se ve většině věcí v názorech na výchovu resp. na školní docházku s partnerkou nedohodneme. Jak to řešit? Nechci aby vždy muselo být po jejím...
3) Je možné chtít střídavou přeshraniční péči (ve chvíli soběstačnosti dítěte), např. po měsíci, a obhájit to u soudu?