Jak překonat partnerskou krizi po úmrtí v rodině?

Věř te že nedá přišla jsem o mimi v 11 TT bylo to první dítě a ty stavy kdy jsem prosila lékaře na sále neber te mi me dítě mě dohnali až k depresím nemohla jsem spát dítě jsem viděla jak říká nechtěla jsi mě došlo to tak daleko že jsem navštívila lékaře dostala prášky vždy 17.12 jsem byla na všechny hnusná házela věci ,atd ...moje máma a rodina mi byla opora ale i tak bylo to mě dítě dopisy mi pomohli hodně psát ,psát teď též píší kdykoliv mám na to stav ,a pocit že potřebuju máme říct jak se mám telefon mám úložný pořád a nekolikrat jsem chtěla zavolat je zrušené chtěla jsem to hlavně dát bez lékaře skrz rodinu ale nemít jejich podporu manžela budu zas na praskach vím manžel a děti jsou můj motor a věř te že jsem byla hodně hnusná řekla jsem věci které bych normálně nerekla i teď občas to řeknu manžel ví že ho miluju a že po máme už mám jen je teď ještě víc když mě čeká operace a rozhodnutí co bude dál zda nemán tu mrchu ( rakovinu )mám nález na čípku a to teď cítím že mi zrovna máma chybí ještě víc ženská víc pochopi tyhle ženské starosti buď te trpělivá a čas hodně mluv te hádej te se i to je potřeba člověk obvinune kdo za to muže já musela i pro zprávu z nemocnice si dojít abych pochopila co se stalo prostě to je hodně těžké☘️☘️

@hanca78 I když jsi zažila ztrátu matky se kterou se vyrovnáváš doteď a partner autorky také, nejste úplně identické případy. Jako první, když jsem to četla, mě napadlo, to se mu rozjíždí deprese, nebo už je má. Většina lidi to nezvládne bez pomocí zvenčí a hlavně si člověk musí připustit, že má problém a nějak to aktivně řešit. Platí čím dřív, tím líp. Po pár příspěvcích jsem získala dojem, on trochu partnerku vydírá přes slabost ve stylu, já jsem chudáček, musíš mít na mě ohled, já můžu tohle, musíš to tolerovat. Tohle chování není vědomé, prostě se nám to občas vymkne z kontroly a rozjede se to v toxické chování. Pokud se neřeší přerostlo by to v rozpad vztahu, kdy si přestanou sebe navzájem vážit, odcizí se a začnou se nenávidět, proto je nutné to utnout. Neznamená to být na partnera zlá, rázná. Bohatě stačí k němu nepřistupovat jako k oběti, litovat ho. Když autorka napsala, že je jí ho strašně líto, že ho viděla na dně, tak jsem si řekla, tady je jádro pudla. Ona tím, že ho pořád lituje, tak ho podporuje v tom, aby se choval jako ublížený chudák. Nedělá to vědomě, chce ho podpořit, pomoct mu, ale paradoxně to zhoršuje. Lítostí ho utvrzuje v pocitu chudáka.

U tebe to byla obrovská bolest ze ztráty, která možná není úplně zahojená doteď. (To nejlíp víš ty sama v jakém jsi stádiu, nechci ti nic podsouvat.) Vsadila bych si na to, že jste se s maminkou znaly z minulého života, kdy jste se velmi milovaly. Tohle bych si zpracovávala na nějaké alternativní terapii, ať tě ta bolest ze ztráty miminky netáhne dolů. Přestat bolet neznamená na ni zapomenout ani ji přestat milovat.

Autorko: Rituál se dá udělat zcela nezotericky, jenom si zapálíte svíčku, dáte si víno a vědomě si řeknete, že vzdáváte hold její duši a dál můžete klidně mlčet, pokud budete chtít můžete zavzpomínat na ni jaká byla za života a pokud na to přítel není ani bych tomu neříkala rituál, jen uctění její památky, matky rodu.

To posledni, co bych po takove udalosti chtela je, aby muj manzel zacal vykurovat byt, zahanel chimery, behal tu se svickama a praktikoval obskurni rozlucovaci ritualy 🤦🏻‍♀️🤷🏾‍♂️ zkusily jste si to vubec predstavit z te druhe strany?

@marge_s :D tak nikdo neříká, že to má dělat manžel, ne?
probůh, je to rok! ne měsíc!
a co je obskurního na napsání dopisu s rozloučením?

@marge_s Jednou z funkcí rituálu je posunutí jedince od jedné situace k druhé, např. svatba, kdy se syn a dcera oddělují od původních rodin a zakládají spolu rodinu novou, pohřeb je další rituál. Většinou ta doba do pohřbu bývá nejtěžší. Neříkám, že po pohřbu je člověk vysmátý jak sluníčko, ale člověk pomalu začíná hojit bolest ze ztráty druhého.
I takové chození na Dušičky na hřbitov a zapalování svíčky na hrobu je rituál a sednout si doma v klidu zavzpomínat na svou matku na výročí jejího úmrtí, kdy si zapálíš svíčku doma je opravdu hodně obskurní. Bys mohla zavolat protiezoterickou policii.

@levandule_k jasne, ale je rozdil mezi dusickama a tim, ze prijdu dom a delam jakysi svickovy vinny ritual a vzpominani na tchyni. Jak si to jako v praxi predstavujete? “Ahoj milacku, koupila jsem svicku a lahvinku, je nacase vzdat tve matce hold a tichou vzpominku, at uz to muzeme hodit za hlavu?” Ja vam nevim 🤷🏾‍♂️

@normalnimatka psani dopisu jsem prehledla, ten zbytek je obskurni az az

Ja jen, ze ne kazdemu to musi vyhovovat, ja bych si myslela, ze se mi manzel zblaznil a budto bych propukla v hystericky smich nebo prastila dverma a sla na pivo. Nejvic by mi pomohlo to, co zakladatelka dela: ujisteni, ze je tu pro me, i kdyz je to pro oba tezke. Pphlazeni ve chvili, kdy citim, ze je to pro nej tezke. Klidne zavzpominat, ale spontanne, kdyz prijde tezka chvile si sednout a partnera podrzet, povidat si.

Jo, uz vidim ten prehlednuty dopis. Hele, to je stejny. Vam to neprijde divny? “Honzicku, ja jsem nad tim premyslela, nechces svoji mamince napsat takovy rozluckovy dopis, treba by se ti ulevilo…” Ale tak me poucte, jak byste takove veci praktikovaly. 🤔

@marge_s Když manželovi zemřela blízká osoba, potřeboval se s ní vnitřně rozloučit, pohřeb mu nestačil. Ptala jsem se ho, jestli si chce o tom promluvit, jestli na ní chce zavzpomínat společně. Říkal, že potřebuje být sám, mít prostor, kde na ni bude vzpomínat. Tak jsem mu dala prostor, uvařil si čaj a v tichosti o té osobě přemýšlel, vnitřně se s ní loučil, vedl s ní vnitřní monolog.

Komunikovala bych to naprosto normálně, tak jako všechno, co spolu řešíme, bez pitvoření a dělání z něho dementa.

Formulovala bych to takto:

Zlato bylo/bude výročí úmrtí tvé maminky, vím, že pro tebe hodně znamenala a je pro tebe těžké, že už tady není. Budeš si chtít někdy večer sednout, zavzpomínat společně na ni. Vyjádříme tím respekt k ní. Koupím víno. Zapálím svíčku. (Já si svíčky doma zapaluji i jen tak, hlavně v zimě, mám to ráda.)

Viděla jsem seriál z Koreje, jeden z hrdinů tam uctíval svoje zesnulé předky, protože bylo výročí jejich úmrtí. Korejci to mají docela promyšlené, chystají různé druhy jídla, modlí se k zemřelému a jedí. Ano, vím, nejsem v Koreji.

Tady nic takového není zvykem, ale to neznamená, že to někomu nemůže variace uctění zesnulého předka chybět. Pokud má dotyčný nějakou potřebu uctít svoje předky, měl by. Pokud je to někomu nepříjemné tak, ať to nedělá. U nás je krásné, že to není povinnost dělat vůbec nic.

Psaní dopisů je terapeutická metoda, tady je popsána ke zpracování traumat z dětství, ale z mého pohledu se dá použít i pro tento účel. https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/201...

PS Pokud se u toho aspoň dobře bavíš, tak je super, že jsem ti zlepšila den.

@levandule_k vubec se nebavim ;)
Spis zasnu. A z 99% se to netyka toho, co jso napsala ty. Spis mam pocit, ze “zabavu” z toho delaji ti vykurovaci 😉
Ale to co pises je prave super-dalas mu podporu a prostor 👍

@marge_s O tom vykouření jsem psala já prvně taky 🙂 Ono ti to musí být blízké.

@levandule_k jestli myslis to vykurovani, tak prave o tom pisu, ze ne kazdemu to musi vyhovovat 😉 a ze bych k tomu pristupovala opatrne
P.S. Mne utkvely ty chimery 😆