Jak vyřešit vztah s otcem?
Nebo spíše jak to v sobě vyřešit a ukončit trápení…
Už mám svou rodinu, několikaletý vztah.. ale otce, svého, kterému jsem táto neřekla od základní školy.
Sice jsme spolu vyrůstali, ale to je vše. Žádné vzpomínky, žádné výlety, žádné společné zážitky a chvíle radosti. Když jsem byla v pubertě začal psychický teror, neustále podceňování a hádání se semnou. Nikdy jsme spolu napřímo nekomunikovali. Jen s mamkou. Opravdu nikdy. Přání k narozeninám probíhalo formou sms.
Vždy když jsme se viděli pak třeba na návštěve když jsem s nimi už nebydlela, tak začal radit jak mám žít a co mám dělat. Jak nějaké sousedce od vedle. Je to hnusný, ale už teď jako mladá jsem toho dokázala víc než on za 50 let. Je to strašnej pecivál a lenoch. A já opak.
A chtěla bych jen radu, jak to v sobě ukončit tohle trápení. Protože já ho v životě nepotřebuju, nikdy pro mě nic neudělal a nepomohl mi a nemluvíme spolu X let.
No pro mě to těžké není… jsem dost trvdá po tom, jaké jsem měla dětsví a dospívání. Nemám k němu žádný vztah, city , nic. Je to pro mě cizí člověk. Asi se to blbě čte, ale neprožila jsem nic hezkého… teď , když mám sama dítě vidím, že opravdu se nestačí jen rodičem stát na papíře… vztah se buduje od narození, důvěra, atd… ale tohle je velký špatný. Kdo někdy zažil něco podobného, tak asi uzná, že je lepší nemít než mít . Alespoň v mysli
Pokud by mě žádal o opuštění a snažil se, zkusila bych to, všichni děláme chyby, vyvíjíme se, měníme, zažíváme životní milníky. Ale jestli stále jen škodí, asi nemá cenu uměle udržovat kontakt jen proto, že je to otec.
@lennus nikdy mě o nic nepožádal, vždyť semnou ani nemluví… nepíše, nevolá.. nemá zájem. Máma mi neustále říká, jak mě má rád… 😀 to je vtip. Takhle se člověk (táta), který má rád svoji dceru přece nechová . On vlastně se nijak nechová - není. Když jsem potřebovala někdy pomoct, tak on nebyl ten, co mi pomohl
Je nebo byl v tvém životě a dětství jiný mužský vzor? Jaký je tvůj partner?
@lennus partner mě měl vždy na prvním místě, rozkrájel by se, teď pro rodinu to samé.. zvládly jsme spolu moc věcí, od školy, přes dům a dítě… snaží se mi dost pomáhat a vždy, když jsem potřebovala, tak mi pomohl on. A zná mě mnohem líp než třeba moje máma.
Ahoj, a ty teď prakticky řešíš co? Vy nějak v kontaktu jste? Nebo nejste a ty si to chceš nějak definitivně pro sebe uzavřít? Rodiče si člověk nevybira, chápu že nemáš potřebu ho mít v životě. A s mamkou dobrý? Když jdete k ní tak on tam je taky?
Ahoj, to mě moc mrzí. Ale zase potom z toho co píšeš mi příjde, že už to máš srovnané a odstřihla jsi jej: "Nemám k němu žádný vztah, city , nic. Je to pro mě cizí člověk." "...já ho v životě nepotřebuju, nikdy pro mě nic neudělal a nepomohl mi a nemluvíme spolu X let."
Jsem tak trošku zmatená z tvého příspěvku, protože se ptáš: "Jak vyřešit vztah s otcem Nebo spíše jak to v sobě vyřešit a ukončit trápení…?""...A chtěla bych jen radu, jak to v sobě ukončit tohle trápení."
Pocitům neporučíme. Možná je hlava v rozporu s pocity...Racionálně to máš srovnané. Ale asi cítíš nějaké pocity, které ti v tom dělají guláš??
Asi bych začla u toho, zjistit co je to za pocity. Je ti vztek? Křivda? Prázdnota? Smutek? Zášť? Odpor?Zklamání?
Jak moc hraje ve tvých pocitech společenský tlak, že musíme vycházet se svými rodiči, musíme se s nimi udobřit, nesmíme je přece odmítnou, jsou to přece rodiče atp atp.?
Je třeba to zformulovat do slov a vypsat se z toho, vyříkat to, vykřičet.. Mě pomáhá napsat Dopis výčitek, kde si neberu servítky a píšu vše co se ve mé děje, vyčítám nadávám, nechám průchod emocím i sprostým slovům. Všechny pocity převedu a myšlenky vypíše na papír. Člověk se u toho může vztekat, může plakat, cokoliv!!! Vše je ok!
Když jsem připravená, tak vše spálím. S pocitem že to chvi nechat jít. Že už nechci aby to nělo nademnou vliv. Chci to nechat tomu člověku, nechci to přejímat. Je to jeho sh*t 💩. Ne můj. Co se stalo nezměním, ale je tu budoucnost a tu můžeme nastavit a vytvořit dle sebe...
Podstatné je to že sebe dostat. Můžeš se vypovídat do prázdného kmene stromu ( to je rituál jednoho Jihoamerické kmene) nebo vše vykřičet v lese. Nebo napsat právě dopis 🙂
No a druhou částí je napsat Dopis vděčnosti. Ten je mnohdy ještě těžší, ale je nesmírně důležitý nahradit vše co nás vnitřně trápí, sžírá a oslabuje tím, co nás posilní nebo nás to aspoň nechá v neutrální pozici. Čili napsat za co jsme tomu člověku nebo určitým situacím s ním vděční. Snažit se to neotáčet opět do výčitek. Ale naopak cítit vděk. Pokud na nic nepříjdeš, tak můžeš napsat alespoň to, že jsi tomu člověku vděčná, protože ti dal život. Což je prostě u rodičů jediné, co jim fakt nevezmeme. Ale je fajn zkusit najít pár nějakých pozitivních nebo příjemných maličkostí ( vzpomínky, něco na charakteru toho člověka, nějaký jeho čin atp)..ovšem není to nutné. Záleží na tvých pocitech. Do ničeho se netlač.
No a další částí je předat Dopis vděčnosti té dané osobě. Což třeba já nedělám, ale má to určitě také terapeutický vliv. Já na to nemám koule 😅 radši si Dopis vděčnosti uchovávám pro pozdější připomenutí 😁😅
Ano, je pravda, že už ho mám vlastně odstřihlého. V hlavě mám jasno. Vyhýbám se mu. Už nechci, bylo toho dost. Rozčiluje mě, když jsou nějaké narozky atp.. tak máma si neustále potřebuje hrát na rodinu, ikdyž tohle vše ví, zná můj názor. Ví co dělal a jak se choval. Já se mu nejsem schopná podívat do očí, mluvit s ním - mám opravdu trauma (jakoby strach) z dětství. Stejně ho vždy brání a stojí za ním. Protože “táta to tak nemyslí”.. cítím velký vztek a agresi.. jak je vůbec možný, že se takhle může chovat otec k vlastní dceři? Nebo spíš nechovat?! Já si tohle u svého dítěte nedovedu představit. Tohle mě ubíjí. Ten PRINCIP. JAK JE TO MOŽNÝ? On je to fakt s prominutím .. idiot. S mámou fungujeme resp. hlavně kvůli synovi - má ho ráda a těší se vždy na něj. Její vnuk. Fotrovi je to buřt. Ale jinak s mámou jsem si taky užila svý. Byla jsem v dětství hodně po tetách, strejdech… naši neměli peníze, my nikam nejezdili, nechodily, nehrály společně hry, nescházely se, prostě absolutní tma a chlad. Jako dítě cca v 10 letech me máma posílala na brigády do restaurace , kde jsem byla třeba od 20h do 2h do rána - většinou nějaké akce a já byla podržtaška v kuchyni. Chodila jsem uřvaná domů a prosila “maminku” ať už me tam neposílá… po slibu, že už to neudělá, mě to další víkend čekalo zas a znova. To jsou jen úryvky. Ale měla jsem to tak strašně na hovno , že já je prostě nemám ráda. Otec je bez citů ode mě úplně a máma tak tam jako si říkám, že to asi taky neměla jednoduchý, když se fotr nikdy nepostaral a ani peníze domů nedonesl. Tak jsem se pak musela starat o bráchu aby máma chodila do práce a mě posílala do práce asi aby mi nemusela nic platit.. pochopení pro některý věci mám. Že bych jí řekla, že jí mám ráda - to ne. To by mi nešlo přes pysky.
Dulezity je si uvedomit, ze ty uz nic nemusis. Uz jsi dospela. Nemusis se s nimi vidat. Nemusis chodit na rodinny oslavy, co te rozciluji. Nemusis se vystavovat chovani, ktery te stve. Nemusis to resit. Jsi volna, tak jsi a zij svuj zivot. Nemas vuci nim zadne povinnosti po tom, co ti zaridili “takovehle” detstvi.
To je smutný čtení. To je mi líto. Otázka jestli to chtit zachraňovat, ale leda s nějakou terapií, nebo to uzavrit s oběma a ukončit kontakt. Já jsem v podobným rozpoložení a to rozhodně nemám takovéhle důvody
Je těžké odstřihnout vlastní rodiče. Pokud se někdo nechce snažit, druhý nic neudělá. A on chce být v kontaktu? Možná by pomohla i nějaká terapie, zpracovat si to téma. Super jsou rodinné konstelace.