Jak zachránit vztah po letech odcizení?
Byly jste někdy v situaci, kdy byste se rozešly, nebo rozvedly, když byste neměly děti, a pak se vám podařilo vztah zachránit? Vzájemně jsme se s mužem odcizili, trvá to několik let, kdy jsme doma jeli víceméňe na autopilota vedle sebe. Pak on tohle téma otevřel a od té doby se cyklíme v debatách, kdy si vyčítáme snad úplně všechno, já mám pocit, že už necítím vůbec nic a neumím si představit, že se přes to přenesu a zase bude všechno jako dřív. Ale taky si neumím představit rozbít dětem rodinu, s mužem se k sobě chováme hezky, takže dětem teď nic nechybí. Překonali jste někdo ve vztahu velkou krizi tak, že jste opravdu spokojení?
Určitě bych zabojovala. Rodičům dětí se přesně toto bohužel stává často a je škoda, že to mnozí z nich nepřekonají.
Brala bych to jako vývoj vztahu špatným směrem, ale to neznamená, že se to nedá zvrátit a připomenout si, jaký byl váš vztah před dětmi a proč se máte vlastně rádi.
Zapracovat na tom určitě JDE. Jen nevíte jak a tak se v tom plácáte. Vyhledejte roto párového terapeuta. Na terapii vás nasměřují a poskytnou jiný úhel pohledu.
Tu práci na tom vztahu ale za vás terapeut neudělá, jen vás navede.
Držím palce. Určitě to není ztracené. Jen nevíte co s tím..
PS píšu z vlastní zkušenosti. Cyklili jsme se v šílených věcech přes úzkost, panické ataky, moje ptsd až po několikaměsíční tichou domácnost. Zpětně víme, že jsme vlastně jen neuměli to vše správně uchopit a tak jsme si ty srajdy s sebou všude táhli. Po práci na sobě a na vztahu jsme to dávno shodili a je nám moc fajně. Potřebovali jsme ale párového terapeuta a v našem případě i každý individuální terapii. Plus nám moc vyhovují kurzy Pavla Rataje na takovéto neusínání na vavřínech.
@reeeza Já jsem hodně pragmaticka osoba a pokud bychom se na tom dohodli, neměla bych problém v tom fungovat kvůli dětem stejně dal tak jako doteď. Ale muž to tak nechce a já nevím, jestli jsem schopna se vrátit do stavu "předtím".
No muž to vnímá správně. Člověk by se měl snažit mít kvalitní vztah a život a pragmatické setrvávání ve vztahu kvůli rodině ke spokojeného životu nevede. To je jen přivírání očí před problémy a jejich zakopávání pod postel. Jenže ono to tam hnije a žijete akorát tak ve smradu ;). Buďte za svého muže vděčná, chce to skutečně řešit. Ale něco to stojí...Chcete to i vy?
Do stavu " předtím" se vůbec vracet nemusíte. Asi to ani úplně nejde. Lidi se mění, vztah také, vaše životy jsou dnes úplně jiné, než před x lety..
Ale zkuste vytvářet nové hodnoty a spojení ve vašem vztahu. A všímat si těch, která tam už jsou, jen jsou skrytý pod nánosy všech těch povinností, únavy, vztahové nudy atp...
Mě pomáhá odprostit se od očekávání, to je totiž velké zlo. A všímat si maličkostí a vytvářet hezké maličkosti. O velkoleposti to není...
No muž to vnímá správně. Člověk by se měl snažit mít kvalitní vztah a život a pragmatické setrvávání ve vztahu kvůli rodině ke spokojeného životu nevede. To je jen přivírání očí před problémy a jejich zakopávání pod postel. Jenže ono to tam hnije a žijete akorát tak ve smradu ;). Buďte za svého muže vděčná, chce to skutečně řešit. Ale něco to stojí...Chcete to i vy?
@reeeza to chápu, že to vnímá správně... Máme oba náročnou práci a já i hodně koníčku mimo (dřív byly nektere spolecne). Muž zase hodně kvůli práci cestuje. S dětmi je hodně práce, takže ten čas, kdy jsme spolu, byl vyplněny tím. Na jednu stranu jsem to vnímala taky a bylo mi smutno, že jiní známí si povídají o všem možném a my už tohle spolu neumíme. Na druhou stranu jsme fungovali docela spokojeně, žádny lítají i talíře nebo tichá domácnost... děti mi přijde, že jsou fakt spokojeně a prostě po 15 letech vztahu mi to nepřijde "dost" na to to totálně zbořit. Ale nějak nevím, jak na to. Moje zájmy může buď nezajímají, nebo je kvůli dětem nemůžeme teď momentálně dělat spolecne, tak nevím, kde tu blízkost zase vzít. Plus fyzická stránka, to je asi otázka sama pro sebe...
Do stavu " předtím" se vůbec vracet nemusíte. Asi to ani úplně nejde. Lidi se mění, vztah také, vaše životy jsou dnes úplně jiné, než před x lety..
Ale zkuste vytvářet nové hodnoty a spojení ve vašem vztahu. A všímat si těch, která tam už jsou, jen jsou skrytý pod nánosy všech těch povinností, únavy, vztahové nudy atp...
Mě pomáhá odprostit se od očekávání, to je totiž velké zlo. A všímat si maličkostí a vytvářet hezké maličkosti. O velkoleposti to není...
@reeeza mne to právě asi víceméně vyhovovalo tak, jak je to teď. Takové funkční partnerství... omlouvám se tady pod rouškou kotníkové anonymity za upřímnost, normálně bych to asi nepřiznala. Mám hodně přátel, se kterými se můžu bavit o věcech, které s mužem řešit nemůžu (nebavi ho), tak to není tak, že bych byla sama... on většinu energie investuje do práce a ten ventil nemá, tak mu to vadí. Největší hodnota jsou pro mě asi ty děti. Kromě vztahu, kdy se rodiče rozvedli, když byly děti v batolecim věku nebo prostě hodně malé, si neumím představit, že by je to nepoznamenalo.
Jenže děti poznamená všechno, i vyrůstání v nefunkčním vztahu. Že nevidí mámu, jak jde a dá tátovi jen tak pusu, že táta jde a mámu obejme, že táta s mámou si povídají. O proběhlém dni, o tom, co kde četli a viděli, o plánech, o blbostech, o společných známých nebo o jaderné fyzice, ezoterice, to je fuk. Že nevidí normální fungování vztahu. A že si odnesou do života, že partnerství je taková tichá ignorace, spolužití, provoz.
Začít tohle řešit vždycky bolí a člověk je nastaven, že se chce bolesti vyhnout, naprosto rozumím tomu, že se ti do toho nechce. Protože je to něco navíc k už tak náročnému životu. Ale dlouhodobě je fakt málo pravděpodobné, že by to mohlo fungovat, spíš vás to oba zničí a semele.
Manžel se se svou bývalou manželkou odcizil. Byli spolu jen jako spolubydlící. Pak manžel pracovně odjel na nějaký čas a nechyběli si. Tak se dohodli na rozvodu...
Manžel rozhodnutí nelituje, má ji rád, ale vztah by s ní znovu nechtěl.
Pokud bychom si přestali rozumět, nebyla by tam jiskra, nefungovali bychom jako parťáci a partneři, tak i když spolu dětí máme, tak bych to ukončila. Ale v první řadě bych zkusila třeba manželskou poradnu, kdybychom se domluvili na tom, že to chceme ještě zkusit.
Jo, krize byla a chodili jsme do poradny. Máme se skvěle, fungujeme, milujeme se, takže pokusit se spravit vztah doporučuji
Jenže děti poznamená všechno, i vyrůstání v nefunkčním vztahu. Že nevidí mámu, jak jde a dá tátovi jen tak pusu, že táta jde a mámu obejme, že táta s mámou si povídají. O proběhlém dni, o tom, co kde četli a viděli, o plánech, o blbostech, o společných známých nebo o jaderné fyzice, ezoterice, to je fuk. Že nevidí normální fungování vztahu. A že si odnesou do života, že partnerství je taková tichá ignorace, spolužití, provoz.
Začít tohle řešit vždycky bolí a člověk je nastaven, že se chce bolesti vyhnout, naprosto rozumím tomu, že se ti do toho nechce. Protože je to něco navíc k už tak náročnému životu. Ale dlouhodobě je fakt málo pravděpodobné, že by to mohlo fungovat, spíš vás to oba zničí a semele.
@drep já vím, ale kolik takových manželství je, kde to všechno funguje? Ve svém věku je kolem sebe mám, ale ve věku s odrostlymi dětmi už ne. My jsme se o tomhle všem bavili, ale s dětmi (jsou ve věku cca první stupeň). Nějaké doteky taky jsou, ale zjevně asi málo (spíš uplne nefunguje sex než tahle "běžná" intimita). Nepřijde mi to až tak málo. Tedy ve vztahu mezi mužem a ženou ano a rozumím manželovi, že to řeší, ale děti mi opravdu přijdou ok a cokoli, co by přišlo místo toho, by bylo jenom horší.
Jinak díky všem za reakce. Pro okolí jsme takový "dokonalý" pár, že vůbec nevím, jak tohle téma naučit, abych to s některou z kamarádek probrala v reálném životě.
*načít tam mělo být...
Já se pohybuju mezi lidmi mezi 35-40 s maličkými dětmi (troufám si říct, že to je taková mega krizová doba pro vztahy, zvlášť v mé bublině lidí s fakt náročnou prací, emancipovanýma ženami a zároveň touhou být dokonalý rodič) a funguje to. Jací budeme za deset let samozřejmě nevím, můžu jen doufat, že to, jak nás děti budou potřebovat míň a míň nás umožní se zase vic věnovat věcem, co nás společně baví
Taky jsme si za 20 let vztahu prošli dokonce dvěma dost velkýma krizema.
Řešili jsme psychoterapiemi a kurzem vědomého milování. Rozhodně nás to nevrátilo do času před, ale šouplo nás to dál. Mnohem dál.
Máme 4 děti od batolete po 5.třídu a přesto si uděláme čas i na sebe, to my jsme prioritou.
Nedokázala bych vedle muže jen nějak žít. Potřebuju spojení duší, intimitu.
No mě právě příjde, že jsi matka, jsi kamarádka, jsi sama sebou při věnování se koníčkům...ale nejsi partnerka a ani se do toho moc nehrneš, respektive už jsi to asi zazdila, možná ti to už ani nechybí a nepotřebuješ to. Dokážeš žít bez toho. A najednou přišel partner s tím, že mu to ale chybí to partnerství a chce ho zase obnovit.
Asi bych se v sobě trochu ponimrala...Byla jsi tak praktická/ pragmatická vždy, resp. že pro tebe nebyl vztah až tak prioritou, spíš děti?? Jsi opravdu taková nebo je to jen reakce na něco ve vztahu ( křivdy, staré rány které nechceš otevírat, uzavření se, vzdání se ideálů, únava, deprese..). Atp...prostě zkus si klást různé otázky.
Protože faktem je, že vztah/rodina ve kterém nejsou emoce ale jen funkčnost, to poznamenává všechny zúčastněné. Někdo to vzdá a odepíše, jiný v tom nemůže dýchat a chce od života víc a může jít časem jinam, jiní si to ponesou do života.. třeba to, jak tu bylo uvedeno výše, že nevidí emoční interakci mezi rodiči, veselost, povídání si, odejmutí, poplácnutí po zadku, nebo trávení času společnými činnostmi, nebo i řešením problémů..
Dál mě ještě napadá, že máš celkově negativní pohled na vztahy s dětmi. Možná jsi tím masírovaná už od dětství, kdy si máma často stěžovala na tátu nebo ho úplně odepsala a nic už ani nechtěla a zůstávala pragmaticky ve vztahu s ním, nebo se obklopuješ lidmi, kterým se to prostě se*e.. Jde i o naše nastavení, naše představy o rodině a vztahu mezi partnery s dětmi. Opravdu musí jít vztah zcela do háje? Opravdu není čas na společně trávení čas s partnerem, když je čas na vlastní koníčky? Někdy stačí přeinstalovat náš pc systém a vše rázem jde.
Do stavu " předtím" se vůbec vracet nemusíte. Asi to ani úplně nejde. Lidi se mění, vztah také, vaše životy jsou dnes úplně jiné, než před x lety..
Ale zkuste vytvářet nové hodnoty a spojení ve vašem vztahu. A všímat si těch, která tam už jsou, jen jsou skrytý pod nánosy všech těch povinností, únavy, vztahové nudy atp...
Mě pomáhá odprostit se od očekávání, to je totiž velké zlo. A všímat si maličkostí a vytvářet hezké maličkosti. O velkoleposti to není...
@reeeza
To si napisala suprovo...
Ocakavania su zabijak vztahu.
Kazdeho vztahu,nielen partnerskeho👍
Já mám takovou zkušenost, že před 2 lety jsem byla rozhodnutá s manželem vztah ukončit. Z týdne na týden jsme si řekli, že do toho dáme oba vše. Změnili jsme, co se dalo. Máme oba jiný jazyk lásky, takže se snažím i jeho chápat, že to má jinak než já a během dvou let jsme tam, kde jsme před tím ani nebyli. Myslím, že se oba milujeme ještě více, než před tím, než jsme měli dceru. U nás asi nesedla mateřská.. celkově ani jednomu🤣tedy další dítě neplánujeme.
Manžel se se svou bývalou manželkou odcizil. Byli spolu jen jako spolubydlící. Pak manžel pracovně odjel na nějaký čas a nechyběli si. Tak se dohodli na rozvodu...
Manžel rozhodnutí nelituje, má ji rád, ale vztah by s ní znovu nechtěl.
Pokud bychom si přestali rozumět, nebyla by tam jiskra, nefungovali bychom jako parťáci a partneři, tak i když spolu dětí máme, tak bych to ukončila. Ale v první řadě bych zkusila třeba manželskou poradnu, kdybychom se domluvili na tom, že to chceme ještě zkusit.
@hennrietta takhle jsem to měla já a bývalý partner. Totální odcizení. Žili jsme vedle sebe, taky tam bylo velké působení jeho rodiny. 2 roky jsem se snažila ho pochopit, nastavit se jinak...Ale z jeho strany nedošlo k žádné akci. Jen čekal co já. To nešlo, šli jsme od sebe. Nechybime si. Teď si víc rozumíme než za poslední roky spolu. Děti vídáme přes týden oba dva. Bydlíme blízko sebe. Nezměnila se škola nic. A za ty 3 roky jsem psychicky mentálně atd strašně vyrostla. Jinak jednám, mám jiný náhled na život. Se současným partnerem řešíme spolu úplně všechno, což předtím nebylo možné. Takže záleží...musíte chtít OBA, musíte si najít čas být spolu. Jinak to fungovat nebude ani kvůli dětem.
Jestli na to neni kamaradka, najdi psycholozku. A bude to jeste lepsi nez probírat s kamaradkou.
Přesně jak píše @drep i takový vztah mezi rodiči děti poznamená, nenalhávej si, že ne. Moje kamarádka žila s mužem, jehož rodiče spolu byli "kvůli dětem" až do jeho dospělosti. Teprve když se osamostatnil, tak se rozvedli. To poslední pojítko opadlo. V době rozvodu jim bylo k šedesáti, ani jeden si už nikoho nenašel a tak kamarád ve skoro padesáti letech obskakuje dva senilní seniory, oba na něj extrémně navázání, oba jako single důchodci v dost špatné finanční situaci a kamarád je z toho na prášky. Ale hlavně, s tou mojí kamarádkou jim to taky neklapalo. Vytratila se intimita, vytratilo se přátelství. Kamarádka to řešit chtěla, on ne. To je přeci normální, že "po letech to už není ono, jeho rodiče to taky tak přeci měli". Jenomže u te me kamaradky to "po letech" znamenalo po ani ne deseti letech. "Rodinná kletba" tak pěkně pokračuje...kamaradka se nakonec rozešla a snad si ještě někoho najde. Což se jí teda nedaří, ale to už je jiný příběh.
Za mě je teda lepší když má dítě rozvedená rodiče (bez ohledu na jeho věk) než když má rodiče, kteří jsou spolu jen z rozumu.
Pises, ze ty mas spoustu konicku a ze manzel nema ventil, ze spolecne konicky nemuzete absolvovat kvuli detem - jak to tedy vypada v realu? Ty se venujes konickum a manzel se v tu dobu stara o deti? Pokud ano, co mu nejaky ten konicek uvolnit, aby ten ventil mel a ty bys obstarala deti. Nezmenilo by to celkove tu atmosferu doma? Pokud ty vidis muze jen doma a nebo v praci a on vlastne nikdy neni pryc, tak je vcelku logicke, ze te uz tolik nelaka jako muz... V dobe, kdy my jsme meli horsi obdobi a bylo u nas casto ticho, byla jsem vdecna za hadku, protoze jsme konecne mluvili a kdyz jsme mluvili, tak kdyz jsem se nad tim zamyslela, tak to melo na konec i hlavu a patu, ac to casto prijemne nebylo...
Určitě bych zabojovala. Rodičům dětí se přesně toto bohužel stává často a je škoda, že to mnozí z nich nepřekonají.
Brala bych to jako vývoj vztahu špatným směrem, ale to neznamená, že se to nedá zvrátit a připomenout si, jaký byl váš vztah před dětmi a proč se máte vlastně rádi.
Zapracovat na tom určitě JDE. Jen nevíte jak a tak se v tom plácáte. Vyhledejte roto párového terapeuta. Na terapii vás nasměřují a poskytnou jiný úhel pohledu.
Tu práci na tom vztahu ale za vás terapeut neudělá, jen vás navede.
Držím palce. Určitě to není ztracené. Jen nevíte co s tím..
PS píšu z vlastní zkušenosti. Cyklili jsme se v šílených věcech přes úzkost, panické ataky, moje ptsd až po několikaměsíční tichou domácnost. Zpětně víme, že jsme vlastně jen neuměli to vše správně uchopit a tak jsme si ty srajdy s sebou všude táhli. Po práci na sobě a na vztahu jsme to dávno shodili a je nám moc fajně. Potřebovali jsme ale párového terapeuta a v našem případě i každý individuální terapii. Plus nám moc vyhovují kurzy Pavla Rataje na takovéto neusínání na vavřínech.
@reeeza To jste chodili první na individuální terapie nebo na párové?
Určitě bych zabojovala. Rodičům dětí se přesně toto bohužel stává často a je škoda, že to mnozí z nich nepřekonají.
Brala bych to jako vývoj vztahu špatným směrem, ale to neznamená, že se to nedá zvrátit a připomenout si, jaký byl váš vztah před dětmi a proč se máte vlastně rádi.
Zapracovat na tom určitě JDE. Jen nevíte jak a tak se v tom plácáte. Vyhledejte roto párového terapeuta. Na terapii vás nasměřují a poskytnou jiný úhel pohledu.
Tu práci na tom vztahu ale za vás terapeut neudělá, jen vás navede.
Držím palce. Určitě to není ztracené. Jen nevíte co s tím..
PS píšu z vlastní zkušenosti. Cyklili jsme se v šílených věcech přes úzkost, panické ataky, moje ptsd až po několikaměsíční tichou domácnost. Zpětně víme, že jsme vlastně jen neuměli to vše správně uchopit a tak jsme si ty srajdy s sebou všude táhli. Po práci na sobě a na vztahu jsme to dávno shodili a je nám moc fajně. Potřebovali jsme ale párového terapeuta a v našem případě i každý individuální terapii. Plus nám moc vyhovují kurzy Pavla Rataje na takovéto neusínání na vavřínech.