Jak žít s nevlastními dětmi? Máte zkušenost?

@nkacko no tys nám to dala😨 a samé úžasné rady, jak to zvládnout😉

@hofida tak to nevím, zda můžeš ovlivnit, protože soud je přiřkne do střídavé péče tvému muži, ne jí.
U nás to bylo tak, že maminka spíš přijala to, že budu mít její dítě v péči já než vlastní otec... Je to divný, ale znala mě.

@riva9 a co chceš poradit? Však není univerzální rada na to, jak mít rád dítě. Je to jen v hlavě, v ničem jiném a je na každé z Vás jak se s tím popere. Někdo s tím problém nemá, někdo potřebuje pomoc odborníka.
Není to o dávání, je to o tom, abyste si uvědomily , že tím, že žárlíte na dítě, tak mu ničíte psychiku a zbytečně se na něm podepisujete. Tak s tím něco dělat, protože naříkat na to, že má partner dítě, tak na to už je pozdě.

@riva9 a promiň, ale u Vás je problémem manžel, protože by neměl přehlížet, to co ty po jeho dítěti požaduješ. Měla by ses domluvit s ním, a pak společně nastolit pravidla, která musí dodržovat všichni, bez ohledu na to, čí je to dítě.
U nás taky neexistovalo, abych nevlastního otce ignorovala, neudělala to, co on po mně chtěl, v takovém případě by zasáhla máma jako ten "vlastní" rodič a srovnala by mě.

ano to je správná řeč, taky bych tipla problém u manžela, který přehlíží partnerčiny zájmy a chování u dítěte..měli by spolu víc mluvit a hlavně stát při sobě. Pak by nedocházelo k tomu, že by partnerka měla pocit, že přítel stojí jen za dcerou a tím se pak partnerka cítila být více méně odstrčená.

@riva9 to, co popisuješ ve smyslu chování malé a nereakcí otce, to já prožívám i s vlastními dětmi.
jinak ano, i s nevlastními jsem prožila různé vlny, kdy vše růžové, paráda a pak prostě období horší. ale ono je to i s těmi vlastními. prostě děti se vyvíjí a my než přijdeme na ten posun a naučíme se zas reagovat přiměně novým situacím, tak to chvíli trvá. s vlastními dětmi je člověk denně, tak je ten vývoj plynulejší. když nevlastní člověk nevidí třeba měsíc, mezitím se dítko změní, něco se stane a vy ho nepoznáváte, tak je to šok. navíc i během víkendu vlastně krátká doba zjistit, co je jinak a naučit se s tím pracovat. opět to chce čas a trpělivost. jsou víkendy, kdy se vyloženě těším až děti dojedou, jsou dny, kdy bych ráda měla klid. no ale copak i vlastní by člověk nejraději občas někde neodložil? 😅 já mám ty nevlastní docela fakt velký zlatíčka, s mladšími se přímo zbožňují. pro mě je vlastně problém jen to, že se víc divočí, starší samozřejmě vymýšlí hry a činnosti, které pro ty mladší nemusí být vždy dosažitelné, vhodné či bezpečné, tak musím být víc ve střehu a krotit je. největší problém je asi školka a jejich maminka. prostě ona si celkově nějak představuje, jak by chtěla, aby to o víkendu s dětmi u nás bylo a pro nás není reálné jí vyhovět.

@duetka01 jsi s tím rychle hotová, bohužel život není takto přímočarý. na to, že to neklape, skřípe, že to nebude ideál (což fakt není asi nikde nikdy), na to člověk většinou přijde docela pozdě. nebo prostě ne na začátku, kdy je snadné říct čau a vykašlat se na to. ale jinak souhlasím. nejlepší by bylo mít muže bez závazků. ale to samé platí pro ženy. ven to kolik žen zůstalo s dětmi sami a kdyby takto to vzali i všichni muži, tak už by je nečekalo rodinné štěstí, už by je žádný jiný nechtěl. nebyla bych tak radikální 😉 navíc muž bez závazků ti svatbu, kvalitní komunikaci a shodu ve výchově dětí taky nezaručí

@hofida ano, přijala jsem děti bez problémů a to jsem v té době tvrdila, že vlastní mít nikdy nebudu. až mé nevlastní děti ve mě probudily tikání vlastní biologických hodin 😉 starší byl klidný bázlivý mazlík a mladší půlroční miminko, které si nemohlo vybrat komu bude důvěřovat. nedovedu si představit takové děti odmítat nebo být na ně dokonce zlá. máš pravdu v tom, že tatínek byl s časem na štíru, ani po letech se to moc nezlepšilo. už tehdy, když on nemohl a maminka potřebovala hlídání, tak jsem si já v práci brala volno, abych se postarala. chlapa jsem přijala i s jeho závazky. děti ani ex jsem jako konkurenci nikdy nebrala. já si spíš neumím představit, co to musí být za člověka, který zůstane s partnerem, který jeho děti odmítá a je na ně zlý. přece příroda nám nastavila v první řadě bránit potomky. nebyla bych s mužem, který je zlý na mé děti. stejně tak bych pochopila, kdybych já nestála o jeho, tak že by to se mnou rychle ukončil. přijde mi to logické a správné.

@nkacko co se domácích pravidel týká, tak je musím všem nastavovat já. svým dětem, nevlastním dětem i chlapovi 😀

@nkacko nemyslím, že jsem mluvila o žárlení na dítě... Na druhé straně je fakt, že jsem zase spoustu věcí neuvedla, protože by mi to přišlo jako pitomé stěžování a cítím to vlastně stejně jako ty: že jsem si vzala chlapa s dítětem a musím se s tím nějak vyrovnat. Jenže já si myslím, že dospělého chlapa nezměním, že můžu změnit akorát svoje vnímání, jak to beru, a udělat tlustou čáru: odsud jsem ochotná, ale posud, pak už ne. Takže s tebou vlastně souhlasím, jen nevím, jak to celé provést.
To, co popisuješ, to srovnávání vlastního dítěte, v rozumné míře praktikuju se svými dětmi, ale on ne. Domluva nepomáhá☹

@blahova_andrea klasika 😀

Já myslím, že i když sama nevychovávám nevlastní dítě, tak k tomu co říct mohu, protože sama jsem žila s nevlastním otcem, na víkendy k nám jezdila nevlastní sestra a prostě pravidla platila jak pro mě tak pro ni. Žádný úlevy, výjimky, nic takového, rodiče to brali, že prostě mají děti dvě a berou to tak stále, i když teď jsme se ségrou upozaděný a zbožňují vnoučata 😀

A manžel, jeho rodina je prostě kapitola sama pro sebe, proto jsem alergická na názory typu: bere mi manžela, bere mi jeho čas, na prvním místě má dítě. Několikrát jsem slyšela tchýni, jak ona se musela v 18ti starat o dvě malé děti, manžel 4 roky, švagr 2 roky, jak ona se musela obětovat. Ne, nemusela, mohla si najít jiného muže a tím, že se přes to nepřenesla tak se na obou těch klucích prostě citově podepsala.

Máš štěstí, že jsou děti ještě malé, já si myslím, že to je skutečnost, která tu překážku činí o dost překonatelnější. A uvědom si, že jsou to maličcí chudáčci, kteří přišli určitým způsobem o maminku, a to je ovlivní po celý život. Budou rádi za jakýkoli důkaz lásky a vřelých citů, věř mi. Budou tě milovat. Tady je můj příběh:

Můj muž je o 18 let starší. Máme mnoho společného a je nám spolu fajn, je citlivý a moc hodný, ale nepatří ke vzoru úspěšného muže. Každopádně já jsem zatím jeho nejdelší vztah (bezmála 9 let) a konečně čekáme společné miminko. Můj muž má 2 syny z předchozích vztahů (jeden syn 17 let, druhý 11,5 roku). Každý má svou maminku. Mladší je zlatíčko, vidíme se vždy minimálně jednou za 14 dní o víkendu, ale často i mimo, měsíc o velkých prázdninách a většinou i o jarních, podzimních a zimních prázdninách. Jeho maminka je v pohodě ženská, dáme spolu kafe, pokecáme, kluk je rád, že se všichni v rodině mají v lásce a nehádáme se. Je to hodně znát na jeho psychice, je vyrovnané a veselé dítě, dostal se bez problémů na víceleté gymnázium, kde ho učitelé chválí, má spoustu koníčků atd. Druhý je úplně něco jiného:
Velmi inteligentní, krásný kluk s krásnou, ambiciózní, chladnou, psychopatickou matkou, která z něj udělala narcistického netvora a pak, když to v jeho pubertě už nedávala, odešla do ciziny a zůstal nám syn tzv. "na krku". Ten kluk žil celý život v pocitu, že ho máma neměla ráda a je to naopak taky znát. Ačkoli jsme s ním bývali také vždy jednou za 14 dní o víkendu a o částech prázdnin, bylo mnohem těžší dostat se mu "pod kůži". Já věřím, že jsem to v mezích možností zvládla, ale on žil v určité adoraci od matky (on má nadprůměrné IQ - samozřejmě "po matce", matka uměla vydělat peníze, takže měl vždy značkové oblečení, nejnovější elektroniku atd.), ale zároveň, když se nechoval podle očekávání, byl matkou neustále posílán k vyšetření psychology, psychiatry - experimentálně medikován a matkou nepřijímán takový, jaký je. Což vyústilo nakonec dvakrát v pobyt v psychiatrické léčebně. Už rok a půl žije s námi, jsou světlé dny i tmavé dny, je celkem problém vyjít s ním v jeho složité povaze, donutit ho dodržovat nějaká pravidla, zdá se být nezvladatelný, ale na druhou stranu vím, že prospívá o něco lépe, než v období, kdy žil s matkou. A vím, že on za to nemůže. Já to prostě beru tak, že to přišlo se životem, to já jsem se rozhodla žít s mužem, který má takové závazky. Samozřejmě očekávám z jeho strany určité ocenění, taky mám někdy pocit, že jsem nedostatečně ohodnocená (slovně, skutky) za to, co pro ně dělám. Ale jde o to, že jsem si hned na začátku řekla, že se musím "zamilovat" i do jeho dětí, a to zafungovalo moc hezky. Pořádali jsme společné výlety, akce, kluci se stali součástí i mé rodiny atd. Nebrala jsem je jako konkurenci, ale jako parťáky. Jako kamarády, ne jako zpestření. Nejsem jejich máma, ale byla jsem spíš oblíbená teta, starší ségra. Samozřejmě bylo důležité i to, jak se k tomu všemu stavěl a staví můj muž. Je skvělý, nikoho z nás neupřednostňuje a naopak si umíme udělat i chvilky jen pro sebe. To bude asi u vás těžší, ale najde se někdo, kdo vám děti aspoň někdy pohlídá? Abyste měli čas i sami na sebe. Na jednu stranu je takový vztah vždy určitá oběť a to už je na tvé povaze, jestli jí jsi schopná položit, nebo raději ne. Já mám ráda velkou rodinu, mix lidí, shon, hluk a tu nenahraditelnou energii, ale jsou typy, které chtějí být pro toho svého muže tou jedinou princeznou, a to se obávám, že se s životem s chlapem s dětmi neslučuje. A určitě bych to přes koleno nelámala. Tady to štěstí si musíš nastavit v hlavě jen ty sama, a to prosím, rozhodně není pr**l. Takže buď to půjde, nebo nepůjde, na druhou stranu by ti nikdo neměl mít za zlé, pokud se ti s tím sžít nezdaří. Držím palce!

@angelka2 Dobrý den nezlobte se na mě,ale mluví z vás sobeckost.Ty děti jsou součástí vašeho manžela a jsou to teď i vaše děti.Potřebují mámu která je vychová.A vy myslíte jen na to že vám vzali soukromí a pohodlí?Já mám 3 děti s přítelem jsme spolu 3 měsíce rozvádím se.Přítelovi je 36 má syna z předchozího vztahu.Mě je 28.A děti jsou všechny naše.I jeho syna beru jako součást rodiny a přítel mé děti přijal jako by byly vlastní nedělá rozdíli.A o tom to je příjmout toho druhého se vším všudy tedy i s dětmi.A ne sobecky myslet jen na svůj prospěch.Pořádně si o všem popřemýšlejte a nechte si to projít hlavou.Ale brala jste si ho s tím že má děti a ty děti nemůžou za to že jejich matka je jaká je a do péče je dostal otec.Teď potřebují mámu tak jí buďte ty děti vás budou mít jednou raději jak vlastní mámu 😉

@angelka2
Ahoj ja si tady srdicko vylejvat nebudu a ze bych mohla pokud si chces popovidat,nebo kdokoliv jiny napiste SZ..
Jinak doma mam svoji Elisku (7) a v peci ma chlap syna(9).Cekame spolecnou dceru.Jsme spolu 6 let a ma ho od zacatku,momentalne jsem ve stavu " mam ho u zadku".

@riva9 Mám to bohužel podobně. S přítelovými dětmi jsme fungovali skvěle až do loňska, kdy mu ex začala dělat problémy, děti navádět, apod., a on má od té doby patrně strach, aby něco nebylo špatně...Ač je máme dva dny v týdnu (vč. přespání) a každý druhý víkend od pátku do neděle, jsme pro děti takový “Ferienhaus”, zábavní park bez pravidel a povinností. A já jsem z toho po pravdě zoufalá, přítel moje snahy o zavedení pravidel od toho loňského lrizového období zdatně ignoruje. Děti (5 a 8) si nemusí uklízet hračky, zhasínat po sobě, nesplachují, nemusí s ničím pomáhaz. Opravdu mě nenapadá nic, co by u nás “museli”. A mě to fakt ubíjí. Když to po nich chci, přítel mi vyčte, že jsem na ně akorát zlá, ale to nejsou věci, které bych jednou nechtěla i po dceři (naše společné dítě). Když jsem se asi 3x pokoušela zavést, že když si po celym baráku rozkrámujou hračky, tak si je večer uklidí, tak to ne, to jim chlap hned vzápětí řekne, že to za ně “teď” uklidí...jenže z toho “teď” je pokaždé...pak mi vyčte, že jsem jen bič a ne cukr, což už je teď bohužel pravda, ale já nedokážu fungovat v této konstelaci, jako by se nic nedělo. On je zase jen cukr, tímhle tempem by nám tu za dva roky skákali po hlavě...taky vůbec nevím, jak jednou budu dceři vysvětlovat, že bráchové nic nemusí a ona jo...recept nemám, popravdě v poslední době čím dál častěji přemýšlím o tom, že to skončím...

@fallingstars s tím vysvětlováním je to těžké. taky se s tím občas peru, ale prostě je to o vysvětlení, že oni mají jinou maminku a té to vadí, tak to mohou a moji mají mě a já si to nepřeji protože xy. ale u nás většinou nejsou zásadní problémy, děti jsem od malička vedla k tomu, že u nás musí dodržet naše - moje pravidla a nebyl s tím problém. takže většinou jde spíš o vysvětlování, že jeden už je velký, tam to může a druhý je na to ještě malý. až bude větší, taky bude moct. takže to samé, co i mezi vlastními sourozenci různého věku 🙂

@fallingstars jo, tomu rozumím, tento stav je u nás od soudu. Ale je to navíc ještě komplikované tím, že když máme jeho dceru (je to 1/2 na 1/2 času), jsme v jeho domě, tedy v jeho domácnosti, o kterou já teda pečuji, nicméně tam vcelku o ničem nerozhoduji, hostem jsem tam jakoby já. No je hrozně zajímavé číst všechny vaše zkušenosti, člověk si víc uvědomí, do čeho zabředl😀

Zajimal by me vas nazor na to :
je rozdil v tom,ze chlap deti umi prijmout bez problemu a je jim "otcem" a ma je rad, ale matka to proste neumi? Cim to podle vas je?

Snad jste me pochopili nevim zda jsem to vyoslila dobre proste otcim umi byt tatinkem,ale macecha neumi byt maminkou..

@nikyselen netuším, u nás spíš naopak, trošku přemýšlím, jestli je to malinko i o sobeckosti. (Čímž nekritizuji zakladatelku téhle diskuze!, do té už se obulo víc lidí.) Vychovávat nevlastní děti je radost a dar, ale často taky trápení a velký akt tolerance a není to každému dáno. Tak to asi vnímám.

@nikyselen Já jsem nad tím teď přemýšlela a myslím, že to není a priori o tom, že by ženský byly prostě macechy a chlapi skvělí. Když to vezmu u nás, tak mě vadí ne děti, ale ta chlapovo nepodpora...když pozoruju kámošku s jejíma dětma a jejím přítelem (ne otcem těch dětí), tak ona je víc empatická a dokáže jakoby jít tomu chlapovi naproti tak, aby byli spokojeni všichni. Kdežto chlapi jsou v tomhle jak sloni v porcelánu, nebo aspoň ten můj teda...já bych dala cokoliv za to, aby to u nás fungovalo jako dřív, to bylo super i s jeho dětma, a třeba pro mě jako bezdětnou byla loňská dovolená s nima asi nejlepší, na který jsem byla, máme z ní fotoknihu a strašně ráda na to vzpomínám. Ale protože to fungovalo a zohledňovaly se potřeby a představy tak nějak všech...

@nikyselen já si nemyslím, že toto pravidlo platí. podle mě je to vždy kus od kusu. někdo má prostě štěstí na otčíma, jiný na macechu. docela rozdíl v tom možná dělá doba, kterou spolu dítě a dospělí stráví. vezmeme-li v úvahu většinu...tak má v péči dítě matka, tudíž otčím je s ním také téměř denně a má na dítě více vlivu, tráví s ním více času. má opravdu možnost být mu otcem. kdežto ve stejném modelu je macecha vlastně jen občasná hlídačka, kdy ona se musí o domácnost dělit s někým, kdo není zvyklí ctít její pravidla a pro dítě je ona člověk, který mu ubírá na vzácné tatínkově víkendové pozornosti. macecha ve většině případů nemá moc šancí být opravdu matkou. může se tak maximálně snažit být tetou či kamarádkou. a to jen v případě, že jí ex neháže klacky pod nohy, že vztahy v rodině tak nějak fungují. my ženy dost lpíme na soudržnosti slova muže a ženy. pokud otčím dítěti něco řekne, my se ho snažíme podpořit. naopak muži tuto potřebu nemají, jde to tak nějak mimo ně. sami vlastně děti málo kdy vychovávají, jsou spíše kamarádi a na pravidla jsou maminky. ale pokud je to nevlastní maminka a ještě k tomu bez podpory biologického otce...má dost těžkou pozici. cítí se pak sama proti všem a to její náklonnosti ani k muži ani k jeho dětem rozhodně neprohloubí.

@blahova_andrea To je taky pravda, s tím časem...oni i ti vlastní tatínci by kolikrát k dětem přistupovali asi jinak, kdyby je měli jako maminky...

@fallingstars myslím, že ano. je to hodně vidět tam, kde šli tatínci na čas na rodičák nebo kde nemají tak časově vytěžující povolání, kde je sami berou na víkend a maminku nechají doma nebo s kamarádkami na chatě. prostě, kde se tatínek víc zapojuje, tam je toho hodně jinak. v mnoha rodinách je tatínek ale spíš sváteční doplněk zajišťující hlavně materiální stránku věci. nemá čas, energii a vlastně ani možnost věci nastavovat, měnit, prohlubovat vztahy k dětem... ☹ tatínkům toho děsně moc nedochází a ne proto, že by byli hloupí, ale protože to prostě neznají a nemají zkušenosti. matka trávící s dítětem veškerý čas prostě ví, co kdy a jak musí, protože když to tak nebude, bude následovat...a ponese následky, které jsou horší než dodržet režim. jenže tatínek neví. když nedá dítěti čepici, protože se mu zrovna nelíbila a oblíbená byla v pračce, tak holt půjde bez čepice. už neřeší, že má být tvrdší, protože dítě nastydne. on nebude ten, kdo bude odsávat soplíky, podávat sirupy, které dítě plyve, nebude s ním sedět celé noci v náručí, aby se dítě v leže nedusilo, nebude s ním běhat po doktorech... prostě muži a ženy mají trošku odlišné světy. je fajn, že jsme dva různé druhy a můžeme se spárovat tak, aby bylo doma zajištěno vše, co je potřeba 🙂 blbé je, že pro obě strany je to náročné a často se ty strany vzájemně nedokáží pochopit ☹

@blahova_andrea Teda klobouk dolů to, jak jsi to popsala mi vyrazilo dech! Je to přesně tak.

@blahova_andrea
tam oponuju, u nás zásadně naopak, dítě se nachladí u maminky a u nás se léčí a je doma na paragrafu, pořád a pokaždé. Tatínek naopak dítě hlídá tak, že si v podstatě nic neužije, jen aby ji předával zdravou.

@riva9 děkuji. nejmladší spinká a já měla čas si trošku zafilosofovat 😀 i mě občas pomůže si takto sesumírovat myšlenky a pak si to po sobě přečíst. škoda, že můj muž na čtení moc není. možná by mu to v mnoha věcech také pomohlo. vžít se, otevřít oči...pochopit...ocenit. co bych dala za to, kdyby někdy něco ode mě četl a něco si z toho vzal. nebo aspoň zjistil, jak co vnímám, jak přemýšlím...

@riva9 tak to bylo spíš u spolužijících rodičů 😉 jinak máš pravdu. nám jednu dobu děti jezdily zásadně nemocné. naopak, když my je vrátili se škrábancem na koleni... :-/

Však nedej bože, aby dítě bylo vráceno s modřinou, to je hned vyšetřování STB, ale musí se to brát s chladnou hlavou a nadhledem, protože pokud já se naštvu na maminku, že si nevidí do pusy, tak se to pak odrazí na dítěti, takže to si vždycky říkám, jen klid, brzy se na to zapomene🙂

Jinak my spolu žijeme, ale v jeho domě, nicméně i já mám střídavou péči, takže to se pak vystěhovávám za těmi svými miláčky.

@riva9 vy to teda máte hodně divoké s tím bydlením, to bych asi nezvládala. já potřebuju mít jeden domov. pro sebe i děti. už se nemůžu dočkat až ho zase budeme mít.