Jak zvládnout nevěru manželky a obnovit manželství?

Situace dle fór nijak neobvyklá - dlouholeté manželství, první patrneři (věk 45 a 40 let), 2 děti (1+2 stupeň ZŠ). Před pár týdny vyšla najevo nevěra manželky - tedy žádné tajnosti s tím nedělala. Důvod obvyklý - dlouhodobé zanedbávání z mé strany, necitlivost k jejím problémům, citové odcizení, opravdu jsem se k ní v minulosti nechovat vždy pěkně. Manželka, že říká, že dlouho odolávala, ale nakonec nevydržela - u toho druhého nalézá co jí chybělo, něhu, pozornost, péči (a sex, což také řekla rovnou, ale že to je až na předposledním místě). Nicméně mimomanželský vztah plánuje dočasně, absolutní prioritou je rodina a budoucí soužití se mnou vidí jako možné, pokus se změním, je si prý dobře vědoma i mých kladných stránek. Že sama neví a čas ukáže. Podotýkám dvě věci, manželka je bezva holka a upřímná žena, tudíž je slušná pravděpobnost, že toto nejsou nesmysly, aby mě uklidnila. Ostatně něveru nijak netajila, řekla mi i některé detaily o něm a o svých pocitech (pro mě poměrně bolestivé), které určitě nemusela - ona nesnáší lhaní a přetvářku.

Já jsem ovšem na dně - deprese, nespavost, výčitky, hubnu a bojím se co bude.

To manželka pochopitelně vidí, a mrzí jí to, má výčitky. Prý netušila, že to budu takto špatně snášet, ona sama je v tomto mnohem liberálnější, v minulosti (kdy nevěrná ještě na 99 procent nebyla), když náš vztah byl ještě jakž takž OK tak mi opakově říkala, že kdybych někde ujel, tak to přeci není konec světa, pokud to neohrožuje rodinu tak zas o tolik nejde. Někde na fóru jsem četl názor, že "nechápu jak se lidí mohou tak trápit nevěrou, pro mě je to jako kdyby celý týden na dovolené propršelo, nemylé a nepříjemné, ale co..." Podobné stanovisko má i manželka, navíc si myslela, že také nékoho vídám, vzhledem ke kvalitě našeho vztahu.

Nevyhrožuji a ultimáta jí nedávám, sám mám máslo na hlavě, nechci aby se nedobrovolně vzdala něčeho co je pro ní tak krásné. Myslím, že by to v budoucnosti, pokud tedy nějaká budoucnost bude, mohlo být trauma. Navíc se i bojím, že řekne, že s tím prostě nepřestane. Ale je to kurefsky težké, nejhorší když hlídám děti a ona je na radne s milencem, ze kterého se vrací pozitivně nalazená nad ránem, aby děti nic nepoznaly. Ke mě i dětem se jinak chová hezky a laskavě, říká že mě stále má ráda. Ještě pro úplnost dodávám, že snad nejsem nijak škaredý, slušně vydělávám, o děti se starám, atd.

Vždycky jsem byl zásadně proti nevěře, zejména tedy té která není jednorázová a bez hlubšich citů do té míry, že by to byl důvod pro okamžitý rozchod. Nyní už nevím.

Otázka je zda se to dá napravit, zda v případě budoucího soužití, pokud k němu tedy dojde, zda budeme schponi fungovat jako patrneři. Já jsem ochoten pokusit se o změnu mého chování, jak to jen půjde. Mě to opravdu silně zasáhlo a ublížilo (tedy stále mi to ubližuje). Říkám si, že jedinná možnost jak odpustit a nemít výčitky je dát na druhou misku vah její nespokojenost, která sice nebyla tak intenzivní ale trvala léta.

Omluvám se román, pomáhá mi i vypsat se z toho.

Máte radu nebo zkušenost, budu vděčný za cokoli. Díky