Jsem těhotná a rozpadá se mi manželství
Ahoj ženy, jsem v osmém měsíci a mám pocit, že na všechno budu sama. S manželem jsme měli řekla bych pohodový vztah, ale nějaké povahové rozdíly tam prostě byly vždy - ne nepřekonatelné, myslím... Jsme spolu 12 let, z toho 3 roky manželé (potkala jsem ho už v 18). Po dostudování VŠ jsem chtěla, abysme byly manželé (a myslela si, že přítel to chce taky). Dlouho se k ničemu neměl, až jsem to nevydržela a svatbu navrhla já. Vypadalo to, že se těší, ale pak přišly první problémy - začal se chovat fakt zvláštně, nic se mnou nechtěl řešit, návštěva úřadu, restaurace atp. ho strašně otravovala. Měla jsem to asi brát jako varování, ale jako vdavekchtivá žena jsem to překousla a plánovala dál. Nakonec teda svatba proběhla a ve svatební den přišel úplně jiný člověk - usměvavý a v pohodě. Svatba říkal že se mu strašně líbila a že kdyby to věděl, tak si to klidně zopakuje.
Po svatbě bylo vše OK, ale byly nějaké třenice ohledně statku mých rodičů, kam jsme jezdili o víkendech, že si tam nemůže dělat věci jak chce a tak. Mě to teda přijde logické a vždycky to u nás v rodině chodilo tak, že se musíme shodnout, že něco bude tak a tak ale přiznávám že i s našima je to někdy těžký, protože lpí na starých pořádcích. Naopak v rodině manžela mu všechno odkývou jak ovce, tchyně ho má jako Boha, protože druhý syn se neobtěžuje ani se jim ozvat a otec už nic neřeší, jen si užívá klidu v důchodu a je mu všechno jedno.
A teď se dostáváme k "jádru pudla" 😠 Já zase po rodině toužící jsem chtěla mít dítě. Dlouho jsme se dokonce snažili a nic, vypadalo to, že dítě fakt chce a nebylo to jen z mojí iniciace, dokonce šel dobrovolně i na spermio, aby se vědělo, že je to z jeho strany OK. Pak minulé léto jsem otěhotněla, vypadal strašně nadšeně, pořád jsme probírali co a jak. Bohužel to ale skončilo ZT, což pro mě bylo strašný. Měla jsem pocit, že mě vůbec nepodržel, možná to ani nějak nechápal, ale co mě nejvíc dostalo bylo, když jsem tam seděla v nemocnici před tím zákrokem a byla tam úplně sama a všichni ostatní tam někoho měli, kdo je tam podpořil. Mě teda vyzvedl a odvez aspoň večer. Pak na mě byl celkem hodnej pár dní a pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Další dítě ale vyšlo na první pokus (tedy po dvou letech snažení), byla jsem neuvěřitelně šťastná, ale všimla jsem si z jeho strany že už je to nějaký jiný. Ano i já byla jiná a už nebrala bezproblémový průběh jako samozřejmost, ale on se zase začal chovat vyloženě divně.
Najednou měl rádoby vtipný řeči před přáteli, že uteče do lesa, že jsem ho ke všemu donutila, že on vlastně svatbu ani dítě nechtěl a poslouchala jsem to víckrát, že už si teda vůbec nejsem jistá, že je to vtip. Všem chlapům říká "hlavně se nežeň". Na vyšetření se mnou šel v podstatě z donucení, strašně se tam nudil, protože musel 15! minut čekat v čekárně, na břicho si nikdy nesáhne a ještě má řeči, že to je nechutný, že ve mě něco žije. Prej je to divný, že v tom bytě někdo bude, vždyť nám tam nic nechybí a teď nás bude někdo omezovat. Novorozenci mu prý přijdou hnusný a najednou si rozmyslel, že pohlaví nechce vědět a nemůžu z něj ani vydolovat aby se vyjádřil ke jménu. O nakupování výbavičky to ani nemluvím - absolutně ho to netankuje (což mi teda nějak neva), ale doufala jsem, že mě aspoň někam odveze něco vybrat (nemám auto). No a tohle mě teda bolí asi nejvíc.
Další věci jsou, že dřív mi celkem pomáhal v domácnosti, teď byl pořád "upracovanej" ale ikdyž neměl důvod být, tak nic. Taky jsem v zimě řešila, že se kolem něj furt motá kolegyně v práci, až jsem na něj dokonce uhodila, ale neměla jsem žádnej důkaz a prej nic. Nedávno ale říkal že si našla mladšího přítele. Tak tam snad nic není. Další co se stalo bylo za dobu mého těhu - šli jsme kamarádce na svatbu a on mě tam nechal sedět u stolu a odešel do jiné části restaurace, kde oslňoval servírky a celkově mi přijde, že má teď potřebu se hrozně líbit 😒 Přičítala jsem to krizi středního věku (je mu skoro 40). Další problém nastal nyní, u mých rodičů, kde ztropil scénu a urazil se, že tam už jezdit nebude, když mu máma na další zvířata řekla "ne" - my jsme tam jen o víkendu a starali by se o ně oni. To byla pro mě dost rána. Rodiče mám ráda, pomoc potřebují a teď mám na krku zvířata, která si chtěl pořídit manžel a musím se pokusit je rozprodat, traktor, který vůbec nevím jak dostat na technickou a louky, kterým musím sehnat sekáče. Prostě si pro to všechno vybral nejlepší vhodnou dobu...
Všechno bych ale překousla, kdyby to byl milující manžel, který by se se mnou těšil na miminko, měla bych sílu bojovat. Ale teď mi přijde, že mě ve všem nechává samotnou a upřímně vyděšenou. Přijde mi, že si dělá zadní vrátka k ústupu, aby mohl kdykoli odejít ode mě i od mimi a děsím se, že budu sama.
Abych ale napsala něco na jeho obranu - taktéž si minulý rok jeho rodiče vymysleli rekonstrukci domu, kde byl hodně času a jeho táta má nějaké vážné zdravotní problémy. Přijde mi ale, že si ho pořád jen a jen omlouvám. Např. on to co říká tak nemyslel, vždyť dítě chtěl. On se urazil, protože s našima je to těžký. Ale pořád mi chybí omluva, proč se netěší na naše miminko, na to nějak nemůžu přijít.
JO, ale co mě dostává je, že údajně k porodu jít chce. Aby viděl potomka jako první. Přijde mi, že to ale bere jako nějakou estrádu, kdy ze mě něco vyleze. No prostě nějak nevěřím, že by tam respektoval moje přání a vůbec nevím, jestli si ho tedy k porodu brát.
Omlouvám se za román, ale shrnout všechno do pár vět mi prostě nešlo.
Co mám dělat? Mám se pokusit mu vše odpustit a snažit se ve vztahu za každou cenu setrvat kvůli dceři? Je nějaká naděje, že se to po jejím narození zase srovná, jako po svatbě? Nejsem si totiž jistá, jestli mu dokážu zapomenout, jak mi těhotenství otrávil. 🙄
@mihis No to kojení mě štve, člověk by řekl taková přirozená věc, že...místo toho boj jak blázen 😒 Doufám, že to už půjde k lepšímu, děsně mě bolí bradavky, mám je z toho úplně přecitlivělý, snad si zvyknou 😖 JJ, lepší přejít na UM, když to prostě nejde tak to nejde. Byla jsem rozhodnutá tomu dát měsíc a kdyžtak dát malý flašku, třeba i s mým mlíkem, ale to krmení stříkačkou bylo fakt na palici.
No ty předrozvodový záležitosti ti nezávidím, sama jsem zvědavá, jak to dáme my... no ale teď to minimálně do ledna řešit nebudu. Zase je fajn, že se o vás aspoň stará, konec konců je to jeho dítě taky... To si říkám i sama sobě. Jenže na druhou stranu...když ho nevidím, tak je mi líp. A tu touhu k někomu se přitulit mám i teď. Teď teprve vidím, co mi vlastně udělal, že na tohle být doma 2 by bylo super, i kdyby tě ten druhý prostě jen obejmul a řekl že to bude dobrý...prostě tu jen byl.... Kamarádka má taky čerstvé mimčo a když od ní slyším jak jí její manžel podporuje (ne že by mi to nějak předhazovala, ale zmínila se), tak je mi to fakt líto.
Ale nepochybuju, že ty si někoho brzy najdeš, taková hezká holka a budeš zase šťastná. Ale zase je dobré si udělat nějakou pauzu, aby sis ujasnila, jaký ten někdo má být a co chceš a taky aby se to s manželem nějak dořešilo a nevstupovala jsi do nového vztahu zatížená minulostí po praktické stránce i citově.
@xdrak102 To je přesný, všude kolem mě samé šťastné spokojené rodinky.. Přeju jim to všem, jsou to mí kamarádi, ale občas mě z toho píchne u srdce. Ale pořád si říkám, že tohle všechno musíme prožít, protože nás prostě čeká něco lepšího 🙂 A jak píšeš, nezatížená minulostí - pořád nemám chuť se na jiného chlapa ani podívat, prostě musí přijít asi ten pravý čas a nebo nějaký pan božský 😀 Vždycky, když je mi smutno, si řeknu, že se na to neumírá, že to přejde a bude zase dobře. Přitulím se k tomu mému malému lumpovi a jsem šťastná a děkuji za to, že ho mám 🙂
Teď byl na víkend u táty, tak jsem úplně natěšená až mi ho za chvíli přiveze 🙂 Ale zároveň jsem si i odpočinula, byla s kámoškou na víno, dvakrát za víkend si dala horkou koupel, udělala si nehty... snažím se dělat věci, které s malým nemůžu, které mi dělají dobře, a na které jsem si nenašla čas ani když jsme byli s manželem spolu. Prostě jsem trošku změnila myšlení a snažím se na všem hledat to dobré. A víš co? Je mi tak líp, než když jsem sebe i malého litovala, vyčítala sobě i manželovi pořád něco.. Musíme si vážit toho, co máme a užívat si to krásné, tak jako ty teď s tvoji malou princeznou. Karma vždycky všem všechno a ve správný čas vrátí, ať dobré nebo zlé. To je teď moje životní krédo 🙂
A na bolavé bradavky zkus chladící hydrogelové vložky do podprsenky, mě to hrozně pomáhalo, kupovala jsem myslím od Medely, byly dražší, ale stálo to za to 🙂
Chápu, že když ho nevidíš, je ti líp. Ale teď se budete vídat už kvůli malé, takže to nepřebolí tak rychle. Ale maličká za to stojí a jestli je aspoň trošku chlap, tak se bude moct zbláznit, aby se ona a její máma měly dobře, to se vsaď 😉
@mihis Myslíš tyhle?
https://www.i-hrackarstvi.cz/polstarky-hydrogel...
@hz Ahoj, ano, nechal mi tu peníze dle domluvy (nájem + zaplatil větší nákup), takže v tomhle jsem spokojená. Formálně to nijak podchycené nemám, ještě se ani nerozvádíme, ale já na to nemám nervy to teď řešit, uvidím za pár týdnů, ale viděla bych to spíš po Vánocích.
Ohledně toho výživného - kdyby mi měl dávat to co by mu vyměřil soud, tak bych na tom asi byla podstatně hůř, protože dělá u soukromníka a ten mu píše ten nejnižší plat. Takhle mi dává min. půlku nájmu - 5 000,- takže je pro mě asi lepší se dohodnout "po dobrém". Byla jsem i u právníka a ten mi řekl to samé - lepší se dohodnout.
@xdrak102 no mi právě sepisujeme předrozvodovou dohodu, takže se dohodneme spolu a pak až dojde k rozvodu už jen doložíme tu podepsanou dohodu z dnešní doby. Tak možná bych si to taky tak nějak zařídila. Když zaplatíš půlku nájmu, tak ti pak z rodičovského příspěvku nezbyde nic ☹ Já třeba úplně zírám, jak mi manžel dává peníze, respektive kolik toho platí. Mě zbývá celý rodičák pro sebe a i tak to není žádná výhra. Dokud jsi na mateřské, tak to jde, ale před rodičákem si to pak ještě nějak pozjišťuj a formálně pojisti asi raději.
@hz Ahoj, tak docela to jde 🙂 Malá je teda nespavé a uřvané dítko, ale je to rozhodně lepší každý měsíc (teď jsou jí 3 měsíce) a naplňuje mi život opravdovým štěstím, až si vždycky říkám, jak je vlastně "manžel" blbej, že o ty všechny hezké okamžiky přichází.
Teď jezdí tak 1-2x týdně jezdit s kočárkem, abych si mohla něco udělat a tak a to mi vyhovuje. Teda pořád se ve mě sváří protichůdné pocity, že bych chtěla aby nepřijel, ale zároveň zase to "volno" potřebuju, takže chci aby přijel. No je to takové zvláštní.
Dokážu se s ním bavit bez výčitek a tak, bavím se s ním ale jen o dítěti, nebo věcech co souvisí, nic jiného.
Finančně se se mnou vypořádal už teď a slušně, protože jsem mu řekla, že mu už nevěřím a to že tvrdí že mi teď bude dávat tolik a tolik mě nezajímá, že nebudu každý měsíc trnout, jestli si to nerozmyslí a chci xy tis krát zbývající počet měsíců mateřské na účet předem. Oplátkou mu nebudu vznášet nároky na dům jeho rodičů, který kupoval tenkrát on a tak mě tam zapsali do SJM. (Dům teď právě prodávali). Takže ještě že jsme se vzali a díky tomu domu jsem na něj měla nějakou páku, protože spoléhat se na jeho dobrou vůli po tom, co udělal mi teda vůbec nedělalo dobře. Hlavně jsem se bála, že za třeba půl roku se mu ta částka bude zdát moc, atp.
Dostávají mě jeho rodiče - malou viděli jednou a to ještě když jim jí tam v rámci hlídání dovezl beze mě, což mi teda přijde ubohé. Tchyně teda občas pošle nějaký vlhčený ubrousky nebo tak něco, ale že by třeba někdy zavolala, nebo poslala blbou SMS to ne... No myslím že je štěstím bez sebe, že má manžela pro sebe, protože tam pořád intenzivně jezdí (milenka má chatu 3 domy od jejich). No a já jí taky nekontaktuju, nemám to zapotřebí.
Naši jsou z malé úplně nadšení, tam je to naprosto o něčem jiném.
A jinak po citové stránce - no myslím na to už míň, ale není den, kdy bych na to nemyslela. Zpátky bych ho ale už nechtěla, to by se musel chovat úplně jinak po porodu a i teď by se musel hrozně snažit a na to on nemá povahu.
No a z těch organizačních věcí - rodičák si bohužel dám na 2 roky a malá bude muset do jeslí. Z našeho současného podnájmu se přestěhujem do bytu k tetě (je jí skoro 80 a už tam nejezdí), ale nejdřív to tam budeme muset zrekonstruovat (tam se tak 50 let na nic nesáhlo). Teta mi slíbila, že mi ten byteček odkáže. Je to družstvení byt a je tam nájem asi 1800,- To ale manžel zatím neví, vidím to až po 1 roce věku malé. Takže plán máme, jak to zvládnout. Má to 2 krizové prvky - abych po RD se vrátila do práce a aby jí vzali do městských jeslí, protože soukromé jsou hrozně drahé, ale i to by se holt v krizi muselo zvládnout.
No a doufám, že časem třeba najdu nějakého hodného chlapa a "stihnu" i pořídit malé sourozence 😀 Ale když ne, tak se taky svět nezboří...
@xdrak102 jsem moc ráda, že se vám nedaří špatně 🙂 ... jako vždycky to může být lepší, ale na to jak se to celé vyvíjelo je tohle fakt už taková slušně ustálená situace, hlavně že si můžeš užívat malou a nebát se o finance ... nejhorší máš za sebou a co má přijít to příjde, nemá cenu něco uspěchat ... mějte se holky krásně 😎
@xdrak102 akoby to písala úplne iná žena 🙂 krásne sa to číta, je vidieť, že sa ti v živote vyjasnilo a svieti slniečko 🙂 držím prsty, nech sa darí
@xdrak102 Úplně mi to připomíná naše začátky, porod stejný jako u tebe, kojení obrovský boj, po 7 týdnech jsme přecházeli na UM, z toho ho zase bolelo břicho, takže do 8 měsíců, než se začal pořádně hýbat, ho trápily prdíky a jen řval a řval a řval.. Ale teď? Je to moje největší zlato, je strašně hodný, umazlený a já bych bez něj umřela. Takže neboj, začátky jsou těžké, ale stojí to za to.
No a co se týče tvého manžela... evidentně mu něco šrotuje v hlavě, už teď mu podle mě dochází, o co přichází, stydí se a neumí to řešit, tak se stáhnul. Je to fakt vůl. Ale hlavně že tě aspoň zaveze a udělá, co potřebuješ.
U nás pořád stejné, chlap přes týden chodí tak dvakrát až třikrát, pomůže s čím je potřeba, jednou za 14 si bere malého na víkend. Tenhle týden řešíme majetkové vyrovnání předrozvodové - pořád se hádáme o auto, tak už jsme to rozsekli, všechno nám nechá (dům, auto, vybavení), a já mu vyplatím nějakou hotovost, aby si mohl koupit svoje auto. Pokud vím, tak o rozvod zatím nepožádal. Pořád je milej, platí všechno tak, jak bylo domluveno. Stará se o nás o oba. Takže teoreticky si nemůžu na nic stěžovat 🙂 Ale jsem sama a občas mě přepadne smutek a touha se k někomu přitulit, jít s někým spát a s někým se probouzet, ale to je asi normální 🙂
Jo a dudlík? Dodneška má malej na spaní a do auta a to už jsou mu dva roky, takže si z toho nedělej hlavu 🙂