Má psychoterapie naději na záchranu manželství s komplikovaným mužem?
Dobrý den,
v prvé řadě se omlouvám za anonymní příspěvek. Jedná se o hodně osobní téma.
Měli jsme s mužem oba velmi traumatizující dětství - on asi víc.
Možná proto jsme do sebe zapadli jako dva poškozené dílky lega. Dokonale. Vášnivě jsme se milovali. Brzy byla svatba a po svatbě najednou střih. Brali jsme se docela dost mladí.
Už na svatební cestě se začalo extrémně projevovat jeho ego. Bylo a je to zcela nevyzpytatelné a o to to bylo horší.
Např. jsem položila otázku: "H., zašel bys, prosím, pro chleba?" Načež on, úplně z ničeho nic, začal nadávat, třískat věcmi, dělat dusno, vyhrožovat, že na výlet s námi nepojede a tak dále.
Brzy jsem neplánovaně otěhotněla a od té doby už se to takto táhne už deset let. Máme dvě děti. Celé je to o to horší, že po těchto výbuších je pak schopen třeba měsíc úplně normálně fungovat a je ok.
Navíc mi nikdy neřekl, že mě miluje, ani, že mě má rád. Nikdy mi nic nedá mimo "povinné" příležitosti (třeba jen maličkost), nikdy mi nic pěkného neřekne. Přitom ví, že mě trápí, že mi nikdy ani kytičku v zahradě neutrhne. Postrádám lásku, postrádám něhu, postrádám klid, postrádám bezpečí, postrádám jistotu.
S věkem je to horší, často do toho zatahuje i děti, které tím taky dost trpí, ale tátu milují.
V rodinné poradně jsme byli a bylo nám zatím řečeno, že je na sebe manžel přecitlivělý, má přebujelé a zraněné ego a dál jsme se zatím nedostali (za 6 návštěv). Přijde mi, že ta rodinná poradna dobře pojmenovala, co je manžel zač, ale nám jako páru vůbec nepomohla. Manželství se stále více naklání k rozvodu.
A teď otázka:
Máte některá podobného chlapa doma? Jak se vám s tím žije?
Je tu někdo, kdo "donutil" takového partnera jít k psychoterapeutovi? Pomohlo to?
Má to vůbec řešení? Co byste poradily kamarádce v takové situaci?
Tím tedy nechci říct, ať manžel nechodí.
Jestli má v sobě nějaké nevyresene věci, bloky, schémata, stejne to v nějaké formě vypluje na povrch...
Tohle je těžký. Já věřím tomu, že dlouhodobá terapie by mu pomohla. Otázka je, zda na ní půjde. Jinak já třeba na začátku terapie taky měla spíš propad, směřovala jsem jinam, než by si můj partner představoval, na spustu věcí jsem byla ještě přecitlivělejší, než dřív, ale po roce, roce a půl je to najednou naopak lepší, protože některý věci jsem si vyřešila, v některých se posunula.. třeba za spoustou manželových poznámek se mi spustil v hlavě kolotoč myšlenek, který ale byly "moje", on to tak vůbec nemyslel a já si za tím dosadila spoustu svých starých traumátek, nejistot a dalších a najednou to vyplynulo mnohem hůř, než co bylo řečeno a moje reakce byla úplně nepřiměřená. To tam klidně může být taky. Blbá otázka, jestli může dojít pro chleba, mohla spustit spoustu skrytých věcí, o kterých nemáš tušení ty a dost možná ani on...
V něčem jsme to měli podobné.Kratce jsme chodili na párovou terapii. Byla mu doporučená individuálka, kterou ale odmítl se slovy : " já přece problém nemám". Krátce poté jsme se domluvili na rozvodu (jediná věc, na které jsme se shodli). Nicméně, stále musíme komunikovat skrz děti a lehké to rozhodně není. Rozvodu ale nelituji, byla to jediná cesta.
A neuvažuješ, že půjdeš na individuální terapii i ty kvůli sobě?
Jako máš za sebou traumatické dětství, vybrala sis partnera, který je traumatizovaný, má emocionální výbuchy a nejsi v manželství zrovna šťastná.
Podílí se na domácích pracech, nebo je to všechno na tobě? Jezdíte spolu někam na výlety, trávíte spolu nějak hezky čas?
Jako za mě se dá pracovat se vším, ale musí si daná strana připustit, že má problém, což je někdy problém si připustit, že mám problém. A je to většinou běh na dlouhou trať. A nemyslím si, že je dobré zůstat v manželství, které je psycho a doufat, že on se změní.
Klidně bych zvážila i odchod, protože pokud necítíš bezpečí, klid tak to je velmi špatné.
A on na sobě chce zapracovat? Uvědomuje si jaký je? Souhlasí s terapeutkou nebo to smetl ze stolu?
Ideálně byste měli pokračovat v párové terapii plus každý chodit zvlášť na individuálku. Nebo pokud už každý z vás je dostatečně uvědomělý a víte na čem zapracovat, tak choďte jen na tu individuálku.
Jinak právě ti nejméně sebejistí jedinci se mohou prezentovat jako přehnaně sebevědomí floutci. Prozradí je ale vždycky jejich vztahovačnost a přecitlivělost ( nic se jim nesmí vytknout, to je konec světa atp).
Můj partner takový býval. V určitých stresových situacích velice arogantní a namachrovaný, místo aby se snažil deeskalovat konflikt, odpustit si, obejmout se. Bylo to ale proto, že byl/ je v jádru spíš nejistý a nesebevědomý člověk..Chodil si pak půl roku na terapii a je mu mnohem lépe. Ale chtěl to.
Píšeš, že jste měli těžké dětství oba, oba jste byli zraněni. I z tvého příspěvku je cítit ublížení (nedává dárek, necítím lásku atd.)
A v takovém případě je důležité, abyste na sobě pracovali oba, jinak se jeden může někam posunout a druhý stojí na místě.
Mně i manželovi nejvíc pomohlo tzv. sebeuvědomění - poznání sám sebe, schopnost pojmenovat naše stavy a být si vědom svého chování (třeba alespoň zpětně). Bez toho může chodit na terapie jak chce, ale dokud si to neuvědomí, tak to budou jen naučené postupy. Takže hodně záleží na tom, jaká forma terapie to bude a co je jejím cílem.
Tak jemu terapie nejspíš pomůže. Otázka je, co to udělá se vztahem
Manžel chodí už asi dva roky na terapii, mění se (v některých ohledech poměrně zásadně) ale úplně jiným směrem, než bych si představovala já. Což se bohužel stát může. Je to jeho terapie a on někam směřuje...
Takže nás to oddalilo, on na sobě nějak pracuje a posouvá se, vztah šel ale do kytek