• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Mám manžela, dítě, ale miluju jiného

27. září 2016 
Ahojky. Jsem vdaná a mám dvouletého krásného chlapečka. S manželem nám to navenek klape. Nikdo ale nevidí pod povrch a proto by nikdo ani v nejmenším nepředpokládal, že už zhruba 10 měsíců udržuju vztah s jiným můžem. Manžel není zlý, nedělá mi v ničem peklo, pro malého je to hodný táta, mně vychází ve všem vstříc, ale prostě si nerozumíme, nepřitahuje mě. Žijeme spíš vedle sebe, než spolu. Známe se pět let a manželé jsme tři roky. V mém životě se objevil jiný muž, do kterého jsem se zamilovala a se kterým si rozumím přímo skvěle. Zpočátku jsem si říkala, že přes zamilovanost nevidím jeho chyby a snažila se ovládat, ale dnes už ho znám téměř rok a máme za sebou i pár společně strávených dnů. Chci jen říct, že už se snad nejedná o "splašené hormony", že už znám i některé jeho chyby, zvyky atd. Ale pořád mě velice přitahuje, myslím na něj a zkrátka ho mám ráda. Každý problém který mi v běžném životě nastane, vše co se kolem mě děje, mám tendenci probírat s ním, nikoli s manželem, zajímá mě jeho názor, postoj, případně rada. Je to peklo a už to docela nezvládám. Jsem vyšťavená jako citron. Hraju dvojí roli, ale ani jednu pořádně. Doma nejsem schopná fungovat na 100% a nejvíc mi vadí, že to trošku odnáší i můj syn. Manžel je na tohle tak trochu natvrdlý, myslím že každému jinému už by docvaklo, že se něco děje. Ale on stále nic netuší, jen občas slýchám poznámky, že jsem odtažitá. Mám obrovské výčitky, dělám něco, co jsem vždy odsuzovala. Rozhodně na sebe nejsem pyšná, ale prostě nemůžu si pomoct. K tomu druhému mě to moc táhne, bez něho už to nejsem celá já. Mám v poslední době stavy, že jsem psychicky hodně dole. Nedokážu rozbít svoji současnou rodinu kvůli synovi. Vím, že táta bude prostě vždycky jeho táta. Obávám se i toho, co by případný odchod k jinému muži udělal se synovou psychikou. Myslím, že by mě odsoudila i celá moje rodina a většina známých, protože moji známí jsou často známí i mého manžela. Vše se ztěžuje tím, že je momentálně doba, kdy jsme plánovali s manželem druhé dítě, aby mateřská navazovala. Po druhém dítěti toužím, ale chtěla bych je s tím druhým :frowning2: S ním máme před sebou karty vyložené, nic si netajíme. I on chtěl kdysi dvě děti, dnes by měl rád nás a jedno vlastní. Jeho nabídka stále platí, netlačí na mě, protože ví, že by mě ztratil. Chová se tak, že mu nemůžu nic vytknout. Ale cítím, že vztah se musí vyvíjet a teď už jsme pomalu ve fázi, kdy začíná stagnovat díky utajování. Cítím, že bych se měla rozhodnout, kterou cestou dál půjdu, aby to mělo nějaký smysl. Hrát dvě role a ani jednu pořádně se do nekonečna nedá. Navíc už nejsem nejmladší a druhé dítě bych moc chtěla. Je to pro mě obrovský vnitřní boj, už jsem byla i u psycholožky. Ta mi radí ještě vyčkat, aspoň do vánoc. Ale já už mám občas pocit, že to neunesu. Před 14 dny jsme se dohodli, že si dáme na měsíc klid, nebudeme se vůbec kontaktovat. Chtěla jsem klid, abych mohla dát šanci mé současné rodině. Když je mi on na blízku, nezbude pro manžela ani kousek citu. Chtěla jsem to zkusit bez něj, že mě to snad někam posune. Zatím je mi ale akorát šíleně smutno. S manželem se snažím plánovat společné víkendy, výlety, ale uvnitř se na žádné společné akce netěším. Mám obavy, že ani fyzicky už s manželem nedokážu žít. Přitom nezvládnu odejít, ale na druhé straně si nedovedu představit, že bych byla někdy bez toho druhého. Moc se mi ulevilo, že jsem to tu mohla napsat, protože v mém okolí není skoro nikdo, komu bych tohle mohla říct. Budu vděčná za každý názor nebo zkušenost. Děkuju moc.
8. říj 2009 v 19:31  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Ahoj,
nedokážu přímo poradit ani přinést svou zkušenost, nebyla jsem v takové situaci a nejsem. Myslím si, že by jsi si měla položit tyhle otázky:

Jak by se tvůj muž asi zachoval, kdyby jsi řekla, že odcházíš za jiným mužem? Myslím, jak by to ohrozilo psychicky syna? Já třeba vím, že i přesto, že by mě můj muž odsoudill a nikdy mě už nerespektoval, byl zraněn a možná chtěl i praštit onoho muže atd., nikdy by nechtěl, aby to dítě odneslo, na to by si dal bacha, šli bychom od sebe, on by platil na dítě a věnoval se mu v rámci možností. Je těžké to odhadnout, ale zase na druhou stranu je lepší ukončit stávající vztah s dvouletým synkem než později s dítětem např. v pubertě!

A tvůj milovaný muž by tě "vzal pod křídlo" se synem? Chce s tebou žít nebo mu vyhovuje vztah, který udržujete? To je dost důležité. Aby jsi pak nebyla smutná a sama například.

Je těžké rozejít se s člověkem, který ti nic špatného neuděla, ba naopak je báječnej, ale prostě to s ním nejde....(měla jsem takový vztah se skvělým klukem, ale nešlo to - nejde to říct jinak, než že to nešlo). Ovšem je jistě těžší s takovým člověkem žít, navíc ho klamat a nebýt s tím, s kým být chceš.

Píšeš taky, že to má špatný vliv na syna - to jistě má, cítí, jak je mámě. Pokud začneš nový skvělý život, bude to pro něj dobré. Ale je třeba vědět, jak to bude s jeho opravdovým tátou - jestli mu bude na blízku, jestli nebudou probíhat tahanice a naschvály atd.....To by bylo pro syna to nejhorší.

Nikdo ti asi neporadí to nebo to udělej.
Přeju ať jsi šťastná, ať to dobře dopadne.... :slight_smile:
8. říj 2009 ve 20:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Gababa díky. Já vím že mi nikdo neporadí co mám dělat, to ani nemůže. Tohle si musím rozlousknout sama. Ale hodně mi pomáhá slyšet názory druhých, kteří to vidí jinak, možná nezávisle, nevím jak přesně to napsat. Přemýšlím o tom až mě kolikrát doslova bolí hlava. Myslela jsem i na to, jak by se zachoval můj manžel, kdybych mu to řekla. Dopředu to neví nikdo, ale tipla bych si podle toho jak ho znám, že by ho to velmi zranilo, ale nikdy by neudělal nic, co by malému mohlo ublížit. Já bych mu ve styku se synem určitě nebránila. Zůstali bychom v jednom městě a měl by malého kdykoli by chtěl a my se na tom domluvili. Podle mě by naschvály nedělal, to není jeho styl. Já ale vím, co pro mě malý znamená a tím pádem i pro něj a prostě při pomyšlení, že bych mu ho "vzala", mám ty nejhorší pocity. Nedokážu si to představit obráceně, že bych měla malýho jenom na nějaký vyměřený dny, případně dny navíc, na kterých bych se musela domlouvat předem. To by mě asi zničilo. Je to jeden z důvodů, proč nedokážu odejít.
Jinak můj milovaný by si mě pod křídlo vzal samozřejmě i se synem. Přesně tohle slovní spojení použil i on. Už máme za sebou i nějaké společné výlety s malým. Ano, byla jsem už i takhle otrlá, ale chtěla jsem vědět, co on na to, aby viděl, že je to s prckem jiné než romantika ve dvou, ale nemám vůbec pocit, že by to byl problém.
8. říj 2009 ve 20:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
aaaanitram, zamyslela bych se třeba nad jednou věcí... nikdo nebude mít rád dítě tak, jako jeho vlastní otec.
8. říj 2009 ve 20:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
berynko to nemáš pravdu... (vlastní zkušenost... bohužel :cry: )
8. říj 2009 ve 20:40  • Odpověz  •  To se mi líbí (6)
ani:
a co zkusit zlatou střední cestu..?. být chvíli bez obou, jestli máš tu možnost.. říct třeba manželovi zatím jen, že nejsi v poslední době šťstná, že potřebuješ chvíli jen pro sebe, třeba na 2 týdny se někam jakoby "odstěhovat" a teprve pak tu situaci vyřešit... buď říct manželovi všechno a na rovinu nebo druhý vztah úplně ukončit
8. říj 2009 ve 20:44  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
Peroli bohužel tohle by asi nešlo. Nemám kam se "odstěhovat". Navíc se musím starat o malého. Podle mě by stejně 14 dnů nic nevyřešilo.
Berynka i na tohle často myslím, je to jedna z mých brzd. Navíc mě taky nenaplňuje nadšením představa, že máme dvě děti a jedno z nich každý druhý víkend netráví s náma. Nebo ho třeba jeho biologický otec vezme na týden na hory a to druhé zůstane doma. :frowning2:
8. říj 2009 ve 20:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
peroli, já to myslím jako za normálních okolností. I některé matky nemají rády své děti :unamused: .
8. říj 2009 ve 21:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Do takovéhle situace se asi netouží dostat žádná z nás. Rozhodně to není lehké. Já se takhle rozcházela (v duchu) víc jak rok se svým bývalým partnerem - taky mi vlastně nikdy nic neudělal, ale prostě to nebylo ono. Ale měla jsem to o to lehčí, že jsem nemusela myslet na dítě... stačilo vyřešit si to sama v sobě...

Neporadím Ti kudy ven... na to nakonec budeš skutečně muset přijít sama. Možná bych ale zkusila zachránit manželství... prohlídnout si fotky z doby, kdy jsi k manželovi cítila náklonnost... zkusila bych se na něj usmívat, když přijde z práce a něco mu na sebe třeba koupit - košili, trenýrky, kravatu... co já vím? Nachystat mu svačinu a napsat mu k ní nějaký hezký vzkaz... prostě si představit, že o něj bojuješ a chceš zpátky to, co bylo dřív... snažila bych se sama sebe přesvědčit, že ho miluju, že se ta láska neztratila... snažila bych se nelpět sama v sobě na tom, že dnes miluju někoho jiného.

Ono to je asi těžký, nemůžeš sama sebe obelhat. Ale i tak... pár společně strávených dnů v průběhu jednoho roku známosti... se nikdy nevyrovnají každodennímu životu po několik let... to první bude vždycky vypadat líp... :confused: Zkus si představit, jaké to s tím "novým" bude po pěti letech... vzpomeň si, jaké sis to představovala se svým manželem před pěti lety, že to bude dnes... Prostě zapracuj na tom, držím pěsti. :slight_smile:

A jestli to vyhraje ten "nový", přeji Ti, aby to vydrželo a neřešila jsi podobný problém za pár let znovu... :confused:
8. říj 2009 ve 22:31  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
autor
Dukie díky. Nebýt mého syna, už bych byla rozhodnutá. Za sebe rozhodnout umím, za něho ne.
Zrovna minulý víkend jsem se obložila albíčkama z našich dovolených a snažila se lovit ve vzpomínkách. Bylo mezi námi něco, kvůli čemu jsem si ho chtěla vzít a mít s ním dítě, ale nikdy jsem k němu nepocítila to, co cítím teď k tomu druhému. Dneska už vím, co mi v našem manželství chybí. Hodně mi pomohlo sezení u psycholožky. Ta mě nabádala, ať zkusím v první řadě zachránit manželství. Vysvětlit manželovi co postrádám atd. Snažila jsem se s manželem promluvit a bylo to hodně těžké, pojmenovat všechny ty pocity a přitom se nezmínit o tom druhém. Nevím jak si to všechno přebral, ale začal se snažit, jenže to celé působilo hrozně křečovitě, nepřirozeně, uměle až trapně, tak jsem toho nechala. Myslím si, že když "to" tam prostě není, tak se "to" násilím vytvořit nedá.
Obelhávat sama sebe nemůžu a ani nechci. Já vím, že pár dnů se nevyrovná každodennímu životu, ale ta představa, jaké to s tím novým bude po pěti letech, ta mě právě spíš víc láká, než odrazuje.
A taky mám z jedné moudré hlavy, že pokud se obětuju kvůli synovi a zůstanu s manželem, když už vím, co mi ve vztahu chybí, je docela možné, že za pár let budu řešit stejný problém znovu :frowning2:
8. říj 2009 ve 23:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky aaaanitram ...... vím, že je to těžké .....ale pokud jsi ve vstahu nešťastná, tak bych se to pokusila ukončit ...malímu jsou jen 2 roky, ještě s toho nemá hlavu ...než čakat do puberty ..... já zažila, co je to, když se rodiče rozvedou v pubertě dítěte a je to mnohem horší .....
8. říj 2009 ve 23:45  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Souhlasím s micanek, je pravda, že ho miluje jeho táta, že bude ranět, ale neznamená to, že nemůže být šťastný v "nové rodině", je malý, situace to neni dobrá za žádných okolností, ale....taky si musíš asi uvědomit, že až ten krok uděláš, nemůžeš počítat s tím, že by ses mohla k muži vrátit, nebo že mezi vámi bude nějaký hezký vztah. Ale jako rozumný chlap si bude vážit (i přes všechnu bolest) toho, že jsi byla upřímná a fér. Mnohý by bylo jinak, kdyby tě s chlapem našel v posteli.

Můj partner se s bývalou ženou rozvedl, když byl jejich syn malý (asi tři) (ona ho podváděla - a nepřiznala!), takže jejich vztah je odměřený, nijaký, ona je pro něj naprosto cizí, komunikují v tom, co je nutné. Nikdy ale nikdo neubližoval synovi a i přesto, že ona je pro něj Kráva a pinda, před synem by jí nikdy neshodil, neupřel by mu peníze nebo něco podobného. Nevím, jak s tím žil, když byl v pubertě a tak.
9. říj 2009 v 09:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
aaaanitram
je to těžká situace ale zase ne tak aby se nedala nějak rozseknout :wink: každý jsme si svým strůjcem vlastního štěstí a musíme si sami určovat svoje životní cesty ....to že máš malé dítě a vůdči němu nějakou výčitku že ho připravíš o vlastního tátu je jedna věc ale je tu věc druhá ....pokud člověk nejní sám šťasnej musí něco změnit a těžko se mění a předělává člověk (jak jsi psala pokud to tam není těžko se to vydoluje) nechci tě nabádat přímo k rozvodu ale možná teď v této situaci je to menšší zlo než jak píšeš že za pár let to přijde znova ......znám to ze skušenosti mého bratra měl jedno dítě a stálo to za H. ....okolnosti k rozvodu byli teda jiné ale byli .....zachránil manželství a pořídili si dítko druhé no a je to čtyři roky co nastala stejná situace a rozvedli se stejně:frowning2: možná kdyby to bylo tehdy nebylo byt to tak bolestivé jako teď :wink: tak že přijde období čtyř pěti let a pohár zase přeteče
a další věc je ta že bych neměla výčitku vůči tomu malému dítěti .......každý rozhodujeme sám za sebe ne za někoho jsi zodpovědná sama za sebe a za svůj život ne za životy druhých synek vyroste a bude mít svůj život pokud je člověk rozumný umí si spočítat že to bude za pár let a jemu pak bude jedno s kým jsi ty a náš život zase není tak dlouhý na to abychom si mohli dovolit takový luxus jako je neštěstí nás samých nechat se utlouct v davu jen proto abychom z něj nevyčnívali ...to co tomu řeknou známí a lidi a rodina kolem je úplně jedno je to jejich názor a věc ...musíme se řídit tím co tomu říkáme my sami my sami žijeme sami se sebou a s našimi myšlenkami v naší hlavě 24h denně nikdo jinej a jestli se má člověk trápit a ví co by mu pomohlo od trápení tak by měl šáhnout po tej věci co ho utrpení zbavuje .....to je můj názor na celou věc

přeji Ti hodně síly a štěstí k životnímu rozhodnutí ať uděláš ten správný krok správným směrem budu Ti držet palečky :wink:
9. říj 2009 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Manžel není špatná partie (ve smyslu nesnesitelný cholerik, závislák na něčem, agresivní hrubián, trdlo atd.) a ze svého úhlu pohledu asi dělá maximum. Takže zůstat s ním není žádná prohra. Připomíná mi to Madisonské mosty :grinning: Své dítě miluje (ne každý biologický otec toho je schopen :confounded:, to jsou ti nesnesitelní ) Otázka je, jaký bude druhý partner za pár let. Nebývá to vždy ideální. Mohou se objevit problémy úplně jinde. On každý má své a nikdo není ideální. Takže nad tímhle bych se určitě zamyslela.
9. říj 2009 ve 14:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Např. s někým se krásně povídá, ale je naprosto nepraktický do života, což je děsný (peníze rozfofruje, nehne doma prstem za celý roky nevymaluje, neutěsní dveře atd.). Jiný zas je schopný postavit nový byt komplet celý, zajistit rodinu, vozit jí po výletech, dělat pro ni všechno, ale člověk si s ním tak nepopovídá. :wink:
9. říj 2009 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Milá aaanitram,
já se ani nedivím, že Ti to s manželem neklape. Jak taky jinak, když zároveň udržuješ vztah s někým jiným. Jak jsi psala o tom, že se manžel snaží, ale není to ono, tak podle mého by se mohl manžel v této situaci stavět na hlavu a stejně by mu to nic nepomohlo, protože Ty sama, ikdyž možná si to ani nepřiznáš, budeš na něho stejně koukat skrze své city k tomu "svému milovanému", takže manžel stejně nemá šanci.
Myslím, že ikdyž chceš slyšet názory ostatních, budeš stejně spíš hledat důvody proč manželství nechat plavat.

Já to nikdy moc nepochopím - proč lidi odchází ze vztahů jen tak, jen proto, že si s někým rozumí víc, nebo je vlastně jedno, jaký tomu dají důvod. Když si s někým pořídím dítě, tak přece vím, do čehu jdu a proč to dělám. Jinak by taky člověk mohl odcházet pořád dokola, když v životě potkáme spousty a spousty zajímavých lidí.

Ale stejně se budeš muset rozhodnout jen Ty sama a sama si to taky srovnat se svým svědomím. V tom Ti nikdo nepomůže, ani za Tebe nepřevezme zodpovědnost.
Drž se.
9. říj 2009 ve 14:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (7)
aaaanitram-tak já ti neporadím,jsme na tom totiž podobně,jen na začátku....nevím vůbec nic,kromě toho že to bude těžký.Jedno vím ale jistě-když s manželem zůstaneš,bude se to opakovat a intervaly se budou zkracovat-osobní zkušenost-bohužel...je to pak jak začarovanej kruh a nepřestane to,dokud z něj nevystoupíš....někam...kam nevím...U nás je to zajímavější tím,že rekonstruujeme dům,abysme se tam pohodlně všichni vešli,ale na vztahu se nepracovalo...zkoušela jsme to,ale u manžela měl dům přednost.....stejně jako spousta jiných věcí...takže jsme tam ,kde jsme-je mi ukradenej dům i manžel...a mám pořád pocit,že ta špatná jsme jen já a je to nefér vůči všem....co mám ale dělat,když nejsem šťastná a manželovi je to fuk,protože to je můj problém?O rozvodu uvažuju už dlouho,s mým novým zamilováním se to nijak nesouvisí.Ale co vím jistě-nikdo mě nepodpoří,nepomůže a nepodrží...takže bych mohla jít tak bydlet někam pod most nebo jít bez dětí-to bych se snad ještě nějak protloukla....a to bych neudělala....jestli ho miluješ a jseš s ním šťastná a má to tvý dítě fakt rád,tak by to možná za pokus stálo...v manželství,který máš budeš nešťastná už pořád,nezmění se to....obětuješ se pro dítě a jednou mu to třeba budeš vyčítat...ale srovnat si to musíš sama,každej máme prority jinde a díváme se na svět jinak...já už třeba vím,že chci jednou umřít s pocitem,že ten život stál za to,že byl krásnej,ne jen přetrpěnej....mám totiž jen jeden
9. říj 2009 ve 14:47  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
Monikapok1 - tak s tímhle můžu jen a jen souhlasit...
Když jsme se s mužem brali, dostali jsme přáníčko s citátem - "Jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal..." A zrovna tohle je podle mě věta, kterou by si měli všichni uvědomovat.
9. říj 2009 v 15:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ono ale když manželství-partnerství funguje,pak se člověk nezamilovává jen tak jinde....to přijde až když jsou dlouhodobé problémy....bohužel....aspoň teda to tak vidím já....
9. říj 2009 v 15:43  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
Dobře, ale snad každý problém se dá řešit a vyřešit. Jen je potřeba, aby to chtěli řešit oba. Před problémama se přece neutíká...
9. říj 2009 v 15:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
ono se to dobře říká tymothy ale když jsi v té situaci tak je to uplně jiné. :wink:
9. říj 2009 v 15:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Když já na tohle mám asi trochu jiný pohled než ty - jsem pro manželství až do smrti. :wink: A odchod od manžela je pro mě až to poslední řešení. Kdyby byl třeba problém v něčem takovém, jako je domácí násilí, tak jsem pro. Ale jestli je důvod jen v tom, že se člověku líbí někdo jiný, tak s odchodem od partnera nesouhlasím. Co myslíš, že se stane za dalších 5 let? Zamiluješ se do někoho jiného a celý kolotoč se bude opakovat. Věř mi, že vím, o čem mluvím - přesně tohle je případ mojí sestřenky, které je 30 let a nikdy si nedokázala vybudovat s nikým stálý stabilní vztah - a to jich už měla. Tady jde i o děti, které taky potřebují silné rodinné zázemí. A věř tomu, že manželství není jen o tom hezkém, ale občas je také třeba se trochu obětovat - bez toho to nejde.
9. říj 2009 v 16:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
u nás jsem to chtěla řešit jen já...teď už taky nechci....teď už mě zajímá něco jinýho....myslím,že času a snahy bylo dost...výsledek nula...bohužel....
Taky jsem takhle nikdy dopadnout nechtěla....a dost jsem se snažila,aby to tak nebylo...a stejně je
9. říj 2009 v 16:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
co mám kolem sebe kamarádky, tak jsou jako píše tymothy a mají docela problém... nebudu to rozebírat, ale ta nerozhodnost a koukání na druhý břeh, kde je tráva zelenější, je hrozný. Přitom po letech snahy o dokonalost mají obě problematické vztahy (ne nikoho zlého nebo tak, mužské protějšky jsou naprosto normální). Rozejít, nerozejít, kdo bude vychovávat dítě, co vydržím v zájmu dítěte, v čem má protějšek chyby.. no to je furt dokola. Je jim 30 a nehly se z místa od puberty.
Jenže tohle je individuální. Záleží, kdo má jaký vztah s manželem. Ono to pokaždé není hrozné, že to nikam nevede.. každý má jiné problémy a nedá se to zobecňovat a nedá se poradit univerzální řešení pro konrétní pár. To prostě nejde. Na to je v téhle diskuzi příliš málo informací a nebude jich dost, ani kdyby se napsal román na 3 stránky.
Opravdu mi to připomíná film Medisonské mosty. Manžel v tomto případě byl úplně normální chlap, manželství nebylo špatné ani v krizi.. :wink: A hledat "ideál" nejde. Protože když má to, zákonitě nemá ono.. Tak to bývá a projeví se to za pár let, až se vztah dostane do stereotypu a lidi se sobě naprosto otevřou, nebudou se před sebou stydět a dny budou probíhat furt dokola stejně. Až se spolu sžijou, tak mohou říct, co jak bylo.

Mám postoj jako tymothy.. něco takového bylo v Malém princi.. s tou liškou, kterou si ochočil..
Když to není hrozný vztah se sukničkářem, lhářem, ochmelkou, hrubiánem, někým, kdo se ženou jedna suverénně, arogantně, je drzý, uráží, zajímajího hlavně akce s přitroublými kamarády, fotbal, pivo a rodina ne, žena ne, tak to není dobrý. Takový vztah je dobré ukončit v zájmu všech. Ale jinak je to otázka.. :slight_smile: :wink:
9. říj 2009 v 16:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
astrane, to mi je líto..
tohle asi nechce nikdo, ale někdy jsou ty vztahy těžké.
9. říj 2009 v 16:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
kamarádka má taky podobný problém, všechno si uvědomuje, snaží se být objektivní, představit si budoucnost, návštěvy manžela a dítěte, druhý vztah po letech.., ale jinak je dost nadranc sama v sobě, moc to nejde, když manžel neprojevuje extra snahu, ač ji miluje. Tomu se říká krize, válka dvou.. a buď přejde a bude to OK nebo to ti dva nezvládnou, bude dusnu, nebudou spolu schopni mluvit normálně bez napětí a nebo to přeroste v alergii a hádky a bude konec. Ona si za to může taky sama, ale nakonec tomu nasadil korunu on. Ale z pohledu 3. strany je to nedospělé jednání. Vzali se, jsou leta spolu.. tak proč to tak bylo, jaký to mělo celou dobu smysl.. proč řeší možný rozchod až teď, s dítětem?
9. říj 2009 v 16:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
ono se to taky nedá tak jednoduše říct.. já měla šílený vtah leta letoucí. Kdybyste nás viděly, tak byste si ťukaly na čelo. Neměl smysl, bylo to jen trápení. Manžel se choval jak primitiv. Nehodili jsme se k sobě. Ale co se nestalo? Jsme spolu už roky, máme dítě, jsme manželé a vtztah je někde úplně jinde. Změnili jsme prostředí, práci, život. Chtělo to mít nějaké ambice. Manžel je jiný člověk. Je téměř dokonalý. Ppostará se o mě, malého, je hrozně šikovný manuálně, je dobrý na matiku, což využívá v podnikání, které rozjel. Všechno je o 180 stupňů jidne a zpátky není cesta.. člověk se nemůže začít znovu chovat jako puberťák, když má otevřené oči a zkušenosti a tak podobně.. Platí jen to, že si líp popovídám s jiným typem lidí, ale to je úplně fuk, jelikož keců se nenajím. Takové znám taky. Hovory do noci jim jdou nejlíp, ale skutek utek. A nechci se do nikoho zamilovat. To bych pak mohla mít problém. City jsou silné a těžko jim poroučet. TAkže vítězí rozum, ale s tím, že já manželovi fakt nemůžu vytknout většinu podstatných věcí a ta nekomunikativnost není tak strašná. On mluví, jen já bych chtěla víc duchovna, ale nechci být rozmarná, to už by byl totiž absolutně dokonalý a to nejde :sweat_smile: Takže ano, změna možná je, tohle bych si před lety nepředstavovala ani v nejrůžovějším snu :wink: :sweat_smile:
9. říj 2009 v 16:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
amitram je to mooc těžké,ale radím..odejdi co nejdřív!!
Byla jsem na tom stejně,jen byl rozdíl v tom,že můj bývalí přítel nestál za nic.ale i tak jsem se bála odejít a to právě kvůli synovi.Tomu byl rok a půl.Nakonec jsem odešla a jsem za to moc šťastná.Můj nynější manžel přijal syna za svého a syn ho nadevše miluje a je to pro něj jediný tatínek..na bývalého si ani nevzpomene,neví kdo to je.Ne že bych mu bránila,ale nemá zájem..3 roky syna neviděl.Nevadí máme svou milující rodinu
9. říj 2009 v 16:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
mě ještě není ani 30 a žít ve vztahu,kde nejsem šťastná a partnerovi je to fuk a řekne mi,že je to můj problém,že mám divný pocity a že přeháním a jinak nic až do smrti se mi teda moc nechce....Psala jsem už do jiné diskuse,že v jeho žebřčku zájmů je on,pes,hospoda,dům,mezera,děti a pak možná taky po mezeře já...takhle to vnímám a nelíbí se mi to.%Ze nás nebije a nosí peníze mě teda moc neutěšuje....Krize už trvá přes půl roku a zdaleka to není první taková....mě to nebaví se pořád přizpůsobovat a podřizovat...domluva s ním není a na scény nějak nejsem stavěná,stejně by to na něj nezabralo.Do poradny by nešel a já se sama už snažit nehodlám.On problémy prý nemá,jen já.POsledně jsem se dozvěděla,že se nemůžu vykoupat,protože není neděle...no to mě hlava nebrala...byl opilej(za 14 dní už po 4,)a já neměla chuť se dohadovat,děti byly unavený a nechtěla jsem před nima dělat dusno....Pak se naskytl někdo jiný...nějakou dobu jen kamarád a já se zamilovala-nechtěla jsem a nikdy bych mu to neřekla,zakázala jsem si to...ale bylo to vzájemný a když mi dal pusu,tak jsem se nebránila....trvá to krátce,takže vyhlídky zatím nemám,navíc jsme ostře sledovaní už nějakou dobu,vzájemných sympatií si spousta lidí všimla dřív než my a bydlíme na vesnici....nevím co bude dál a ani to teď nehodlám řešit...to ukáže až čas...
9. říj 2009 v 18:50  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
astrane, tak to ti nezávidím. Diskuzi jsem nečetla. Jseš asi ten případ, jak jsem psala "je drzý, uráží, zajímajího hlavně akce s přitroublými kamarády, fotbal, pivo (u tebe hospoda, pes, dům) a rodina ne, žena ne, tak to není dobrý." Takový vztah je dobré ukončit v zájmu všech." V tomhle je těžké radit. Kamarádka to nemá stejný jako ty, ale také vybírá mezi dvěma a upřímně vůbec netuším, co bych jí poradila, jak si má vybrat. Prostě to nevím, i když je s manželem x let, má jí rád, mají spolu dítě, tak prostě on se nechová moc dobře teď a když to vidím, tak fakt netuším.. :unamused: i přesto, že logicky bych dala přednost manželovi, rodině.. není to lehký. A poslouchat ty výplody musí být zážitek :angry:
9. říj 2009 v 19:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Víš Yanni,čověk pořád doufá,že to bude lepší,někdy i na čas je a druhý syn je toho výsledkem...asi jsem to neměla dopustit,já nevím...první syn nebyl plánovaný a manžel ho ani nechtěl...bylo to tehdy dost těžký období a nerada na to vzpomínám....přitom manžel už není žádnej mladíček- už tehdy mu bylo 28 a synovi je už 7 a půl
9. říj 2009 v 19:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Tvůj příspěvek