Mám manžela, dítě, ale miluju jiného

Ahojky. Jsem vdaná a mám dvouletého krásného chlapečka. S manželem nám to navenek klape. Nikdo ale nevidí pod povrch a proto by nikdo ani v nejmenším nepředpokládal, že už zhruba 10 měsíců udržuju vztah s jiným můžem. Manžel není zlý, nedělá mi v ničem peklo, pro malého je to hodný táta, mně vychází ve všem vstříc, ale prostě si nerozumíme, nepřitahuje mě. Žijeme spíš vedle sebe, než spolu. Známe se pět let a manželé jsme tři roky. V mém životě se objevil jiný muž, do kterého jsem se zamilovala a se kterým si rozumím přímo skvěle. Zpočátku jsem si říkala, že přes zamilovanost nevidím jeho chyby a snažila se ovládat, ale dnes už ho znám téměř rok a máme za sebou i pár společně strávených dnů. Chci jen říct, že už se snad nejedná o "splašené hormony", že už znám i některé jeho chyby, zvyky atd. Ale pořád mě velice přitahuje, myslím na něj a zkrátka ho mám ráda. Každý problém který mi v běžném životě nastane, vše co se kolem mě děje, mám tendenci probírat s ním, nikoli s manželem, zajímá mě jeho názor, postoj, případně rada. Je to peklo a už to docela nezvládám. Jsem vyšťavená jako citron. Hraju dvojí roli, ale ani jednu pořádně. Doma nejsem schopná fungovat na 100% a nejvíc mi vadí, že to trošku odnáší i můj syn. Manžel je na tohle tak trochu natvrdlý, myslím že každému jinému už by docvaklo, že se něco děje. Ale on stále nic netuší, jen občas slýchám poznámky, že jsem odtažitá. Mám obrovské výčitky, dělám něco, co jsem vždy odsuzovala. Rozhodně na sebe nejsem pyšná, ale prostě nemůžu si pomoct. K tomu druhému mě to moc táhne, bez něho už to nejsem celá já. Mám v poslední době stavy, že jsem psychicky hodně dole. Nedokážu rozbít svoji současnou rodinu kvůli synovi. Vím, že táta bude prostě vždycky jeho táta. Obávám se i toho, co by případný odchod k jinému muži udělal se synovou psychikou. Myslím, že by mě odsoudila i celá moje rodina a většina známých, protože moji známí jsou často známí i mého manžela. Vše se ztěžuje tím, že je momentálně doba, kdy jsme plánovali s manželem druhé dítě, aby mateřská navazovala. Po druhém dítěti toužím, ale chtěla bych je s tím druhým 😞 S ním máme před sebou karty vyložené, nic si netajíme. I on chtěl kdysi dvě děti, dnes by měl rád nás a jedno vlastní. Jeho nabídka stále platí, netlačí na mě, protože ví, že by mě ztratil. Chová se tak, že mu nemůžu nic vytknout. Ale cítím, že vztah se musí vyvíjet a teď už jsme pomalu ve fázi, kdy začíná stagnovat díky utajování. Cítím, že bych se měla rozhodnout, kterou cestou dál půjdu, aby to mělo nějaký smysl. Hrát dvě role a ani jednu pořádně se do nekonečna nedá. Navíc už nejsem nejmladší a druhé dítě bych moc chtěla. Je to pro mě obrovský vnitřní boj, už jsem byla i u psycholožky. Ta mi radí ještě vyčkat, aspoň do vánoc. Ale já už mám občas pocit, že to neunesu. Před 14 dny jsme se dohodli, že si dáme na měsíc klid, nebudeme se vůbec kontaktovat. Chtěla jsem klid, abych mohla dát šanci mé současné rodině. Když je mi on na blízku, nezbude pro manžela ani kousek citu. Chtěla jsem to zkusit bez něj, že mě to snad někam posune. Zatím je mi ale akorát šíleně smutno. S manželem se snažím plánovat společné víkendy, výlety, ale uvnitř se na žádné společné akce netěším. Mám obavy, že ani fyzicky už s manželem nedokážu žít. Přitom nezvládnu odejít, ale na druhé straně si nedovedu představit, že bych byla někdy bez toho druhého. Moc se mi ulevilo, že jsem to tu mohla napsat, protože v mém okolí není skoro nikdo, komu bych tohle mohla říct. Budu vděčná za každý názor nebo zkušenost. Děkuju moc.
ratatooy
27. zář 2016
@aaaanitram ahoj zajimali by me jak dopadl tvuj vztah jak s manzelem tak milencem.