• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Manžel s poruchou osobnosti, máte zkušenost?

16. července 2016 
Můj manžel má poruchu osobnosti, je emočně nestabilní. Léky na vyrovnání emocí má, ale brát je nechce. Má dvě děti z předchozího manželství, a když má "výkyv", tak visí jen na nich, já jsem ta špatná, která je nechce doma každý den, a pak mi dělá naschvály, třeba že se nezajímá o naši malou dcerku, když jsem u toho já, ani se na ni neusměje. Když je "v pohodě", je zlatej... nemáte někdo podobnou zkušenost?
9. říj 2013 v 15:42  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 Mohla bych vyprávět hodiny.. Něco mám i ve fotoblogu..
9. říj 2013 v 16:11  • Odpověz  • To se mi líbí
nejlepší by byla možnost docházet na psychoterapii ( ony ty poruchy tedy léčitelné terapií ani např. antidepresivy nejsou) ale člověk může na sobě pracovat, porozumět sám sobě i situacím, které u něj způsobují právě výkyvy nálad, trochu dospět apod. Žít s psychopatem není vůbec jednoduché, hodně sil.
9. říj 2013 v 16:32  • Odpověz  • To se mi líbí (2)
autor
Nejhorší je, že on si připadá v pořádku, to divní jsou ti kolem něj... včera jsem si vyslechla větu: stejně se tě jednou zbavím (rozumějte rozvod, ne násilí), letos už se třikrát rozváděl a jednou jsem dokonce musela stornovat smlouvu o prodeji bytu, kterou podepsal, protože se utvrdil v tom, že se chce rozvést... do tří dnů bylo všechno jinak... naštěstí měla realitní makléřka porozumění... přečetla jsem spoustu článků o té poruše, ale stejně pořád nevím, jak se chovat, protože v tu chvíli je prostě každá moje reakce špatná, i když při jeho výbuchu mlčím, protože on mě prostě v tu chvíli přeřve...
9. říj 2013 v 16:55  • Odpověz  • To se mi líbí
nenech sebou manipulovat.
9. říj 2013 v 17:18  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
autor
nenechávám, nebo se o to alespoň snažím, asi proto má pořád ty výkyvy, protože prostě není po jeho, ale je fakt, a už jsem si toho všimla a dokonce jsem si to i potvrdila při pročítání článků o té poruše, že takoví lidé bývají výborní manipulátoři
9. říj 2013 v 17:33  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 Strešně mi to připomíná MM - ten má impulzivní typ emočně nestabilní poruchy osobnosti. Taktéž si nic nechce přiznat, natož se pokusit léčit. Asi to skončí rozpadem našeho vztahu - bohužel :frowning2:
9. říj 2013 v 18:09  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@ivular Manžel je asi namíchanej, má něco z obou typů... a jak není po jeho, chodí okolo mě, jako bych neexistovala, dokonce si moc nevšímá ani naší malý, což je v bytě dva plus jedna docela legrační, kdyby to nebylo tak smutný... a trpí představou, že spolu nemluvíme, přitom nemluví on... vydrží to i dva týdny, což mi nepřipadá vůbec v pořádku... i když lidi spolu nemluví, tak musí řešit věci jako jsou děti, finance, zdraví a tak... on v tu chvíli neřeší nic...
9. říj 2013 v 18:29  • Odpověz  • To se mi líbí
ježiš, já vůbec nevim co ti poradit ráda bych. Přítel má hraniční poruchu a do toho je silný cholerik. Tvrdil mi že jeho stavy v hádkách s tím nemájí nic společného ale je schopný rozmlátit cokoli co mu přijde pod ruce (naposledy v pondělí rámeček s alenčinou fotkou) ale já si to nemyslím. Do toho má problémy s rodiči, náš vztah je "po tlusté čáře". Pročetla jsem toho na netu spoustu včetně příběhů lidí ze života a shodovali se na tomhle- rychle pryč. Od té doby co jsme se odstěhovali z Prahy k doktrovi nechodí, léky nebere. Prý je nepotřebuje.
9. říj 2013 ve 21:57  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@mafeska Já nemám tušení, jakou povahu má manžel, v hádkách se jako cholerik chová, jinak mi připadá, že není. Hádky s tím určitě dost společného mají, ještě loni manžel při nich házel tím, co mu zrovna přišlo pod ruku. Na rychle pryč je pozdě, ale o rozvodu po úterním večeru už zase přemýšlím. Tlustou čáru jsme udělali loni, jenže pak ho kontaktovala jeho ex, mimochodem výborná manipulátorka (je psycholožka), že chce uklidnit vztahy, a napovídala mu spoustu lží, jak se ukázalo v listopadu, takže najednou u nás moje nevlastní děti byly pořád, což se opravdu nedalo zvládat. A bylo po tlusté čáře. Letos jsme se domluvili na návštěvách dětí v rozumné míře, ale stačí, abych jednou z dobré vůle ustoupila, a manžel toho okamžitě zneužije. Asi je to tou poruchou - chce mít všechno, nebo se sekne, a v tu chvíli buď nemluví a pije, nebo mi nadává a pije. Kolikrát mi i připadá, že se pohádá proto, aby se mohl vymlouvat, že pije kvůli mně.
10. říj 2013 v 06:57  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 hm není to jednoduché :frowning2: mně to přítel řekl hned na začátku a řekla jsem si že to zvládnu. Je to sakra těžký. Pořád přemejšlim jak ho přimět aby šel k tomu doktorovi. V to pondělí vůbec nebral ohled na dcerku, strašně brečela, řval na mě, i na ní až je zticha (jakto po ní může chtít když tu řve na celý barák)nikdy jsem jí takhle neviděla, do toho rozbil její fotku což se mě skoro i dotklo. A to vše jen rpoto že jsem si ho dovolila v 19 hod vzbudit. Vyčetl mi že má dvě práce a musí chodit vydělávat. Bydlení je společné, navíc práci upřednostňuje nad rodinou takže to vážně nechápu, nedokáže sedět doma a nic nedělat. Vždycky potom odejde do hospody a vidíme se druhý den odpoledne nebo až za pár dní podle toho do jaké práce jde a už je to jakoby nic. Kolikrát stačí když se špatně podívám, nebo mu něco uklidím a už začíná být nepříjemný a hádka je na světě. Ne vždycky je to teda s tim že něco rozmlátí. Říkám si jestli mám tohle zapotřebí a jestli si to mám nechávat líbit. Už jednou jsem mu řekla že se můžeme rozejít, to nechtěl, začal chodit po místnosti od rohu do rohu, breče, přál mi hodně štěstí do života a ať najdu jeho dceři tatínka který ji bude mít rád jako vlastní. Druhý den mě skoro na kolenou přesvědčoval at to ještě zkusíme. Řekla jsem si že teda jo. Vidím že se snaží, když nemá ty své výbuchy je to úplně někdo jiný, dá se s ním mluvit,.. ale jakmile to přijde je to všechno pryč. Vidina svatby se u mě rozplynula jak pára nad hrncem, nechci se vdávat a tohle všechno stvrdit papírem. Řekla jsem mu ať nám dá ještě čas.
10. říj 2013 ve 12:25  • Odpověz  • To se mi líbí
@mafeska Ty hrozné výbuchy s agresivitou (většinou slovní, občas i fyzickou), ty máme taky :frowning2: Já jsem dlouhé roky nic nepoznala, ale jak jsem se dočetla později, zamilovaností se to explozivní chování dost mírní. Jenže pak si našel velice náročné a stresové povolání a ona zamilovanost postupně ustoupila a porucha se ukázala v plné šíři :frowning2: Strašně bych si přála, ale si to připustil a pokusil se léčit, protože mimo ty záchvaty jsme si opravdu blízcí..
10. říj 2013 ve 13:16  • Odpověz  • To se mi líbí
@ivular asi to zní divně ale jakto snášíš ty? já se možná tak s brekem uklidim do koupelny do rohu nebo do postele a nevěřícně jen kroutím hlavou a přemýšlím proč a jak mi může říkat takové věci a proč vybouchne kvůli blbosti. Nebos e prostě seberu a odejdu ven. Ani se po mně neshání, nenapíše kde hodinu venku po tmě a sama jsem. Jakoby mu to bylo jedno.
10. říj 2013 ve 13:45  • Odpověz  • To se mi líbí
@mafeska ahoj, jak to tak čtu tak mám doma ,,nějak" podobně vybuchujícího manžela. jsme spolu jako pár 9 let. když bouchne a to kvůli maličkosti tak nadává, já jsem ta špatná, kolikrát mě chytne hodně silně za ruku nebo jinde :(
nejradši bych se odstěhovala zpátky k našim když má výbuch ale když je v pohodě on tak je to doma také v pohodě...
10. říj 2013 ve 13:52  • Odpověz  • To se mi líbí
@paracka na mě ruku nikdy nevztáhl a kdyby ano tak okamžitě balím tašku a s dcerkou odcházím. u nás to naštěstí odnáší jen ty věci. Nedala jsem mu ani facku a že si jí docela v to pondělí zasloužil aby se probral :grinning: ale nic by to neřešilo, byla by to jen dlaší věc kterou by mi hned vyčetl.
10. říj 2013 ve 14:22  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@mafeska No já to vůbec nevěděla, myslela jsem, že má jen depresi po rozvodu... ale bylo mi nakonec divný, že to s náma jde nahoru a dolu, protože jsem byla přesvědčená o tom, že mnou to nebude, mám sice taky nějaký mouchy, ale to asi každej... tak jsem se došla poradit s psychiatričkou a ona vyřkla větu: to u lidí s poruchou osobnosti bývá... jenže to už jsme byli manželé. A jak jsi psala o tom, že ti říká, že doufá, že najdeš dcerce hodnýho tatínka, tak tyhle sklony k sebelítosti (jinak to nazvat nejde) má manžel taky. To tady chodí a říká, jak chudák bude podruhý rozvedenej, jak ho všechny ženský v životě jen využívaly, jak já ho jen využívám... Jinak naštěstí je agresivní jen slovně, on je jinak strašně hodnej chlap, ale myslím, že tohle ho nakonec zničí.
10. říj 2013 ve 14:48  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@ivular Taky jsem četla to o tý zamilovanosti, ale u nás se jeho porucha nemírnila roky, doktorka říkala, že ta porucha sice ve středním věku ustupuje, ale u něho je to umocněný rozvodem... tak jsem koukala, první výbuch mi předvedl po roce a třech měsících známosti a já koukala "jak puk", co se to děje. Ještě musím poznamenat, že to bylo kvůli tomu, že jsem ten víkend odmítla jít do hospody s tím, že už jsme tam jednou byli... a problém byl na světě.
10. říj 2013 ve 14:50  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 a reaguješ na to nějak? myslím na ty jeho výčitky?
10. říj 2013 ve 14:50  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@mafeska Právě na to jsem se chtěla zeptat, jak v takových situacích vy ostatní reagujete... Protože mně připadá, že v tu chvíli je každá reakce špatná. Jako v úterý, kdy tady říkal, že se mě stejně jednou zbaví, já z toho byla na mrtvici, ještě před hodinou mi říkal, jak mě má rád, tak jsem byla smutná a nešťastná a radši jsem se na něho ani nedívala, a on pak začal křičet, proč jsem zase naštvaná (on použil jiný slovo, vulgární). Ty výbuchy bývají často večer, já jsem unavená a on mě prostě přeřve, to umí. Takže já radši mlčím, on v tu chvíli stejně nechce nic slyšet. Akorát někdy se to fakt nedá, nic neříkat...
10. říj 2013 v 15:17  • Odpověz  • To se mi líbí
Čtu co píšete a cítím,jak mnou lomcuje vztek, když si vzpomenu, čím jsem dobrovolně prošla. Můj přítel má něco podobného, doktory sice oblbnul, podle nich je v pořádku, ale podle mě není, u nás to bylo tak, že byl nejhnusnější na samém začátku, časem se to naopak zmírňovalo, nicméně vím, že mohu kdykoli čekat zpět toho "druhého" jak tomu říkáme. Toho, kterému na ničem nezáleží, toho co se lituje, nenávidí všechny a všechno včetně sebe a je schopen všechno zničit, fyzicky mě nikdy nenapadl, praktikuje slovní šikanu. Když si vzpomenu,co jsem si od něho na začátku našeho vztahu vyslechla, a přesto jsem nedokázala od něho odejít, jak píšete, když je v pohodě, je to úplně někdo jiný, velice zajímavý, hodný , obětavý člověk, ale jak se "přepne" není šance cokoli mu vysvětlit, to pak všechno je špatně, ať udělám co udělám, všechno je špatně, je výborný manipulátor, nemám šanci "zvítězit" . Jeden den je to muž, který říká , jak mě miluje, za pár minut, bez zjevného důvodu najednou mě nenávidí a chce abych šla pryč...Zažila jsem i měsíc mlčení, nesměla jsem s nikým mluvit, nikam chodit, musela jsem hlásit kde jsem byla, jestli jsem potkala nějakého muže, s nějakým mluvila. Mohla bych psát hodiny o tom, co jsem zažívala- vydírání typu- nelíbí se ti něco na mě- tak odejdi- neděláš co chci já- odejdi, on stanovoval pravidla, on rozhodoval o tom, co je správné, on byl přesvědčený,. že je morálně na výši a rozhodne, koho potrestat.
10. říj 2013 v 15:48  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
@kackolit To je přesně ono... a jak píšeš, já taky nedokázala odejít, zatím... loni jsem toho teda už měla dost a na konci listopadu sbalila sebe i malou, když byl v práci, a odjela na měsíc k našim... Předcházela tomu šílená scéna, ve které vyhodil z bytu svou matku, která přijela na návštěvu (povahu a i poruchu má zřejmě po ní) a pak šel se "svými" dětmi na vycházku a mě nechal doma s naší dcerkou. Nakonec jsem se vrátila, abych si pak vyslechla, že to byl on, kdo ustoupil... když tak na to zpětně vzpomínám, vybaví se mi i chvíle, kdy jsem na konci osmýho měsíce těhu pro něj šla o půlnoci v dešti do hospody, protože volal, že prohrál výplatu a že už nemůže... nebo jak mi na konci devátýho měsíce volal z hospody, že už mě nemá rád a že asi končí (to mu vydrželo jen do chvíle, než došel domů)... když si tak na všechno vzpomenu, nechápu, že tady ještě jsem, ale máme dcerku a už kvůli ní se snažím...
10. říj 2013 v 16:03  • Odpověz  • To se mi líbí
Všechny vás neskutečně obdivuju!!!! 11 let dělám na psychiatrii a život s psychopatem (s jakoukoliv z poruch osobnosti) je neskutečně náročný, pro mě osobně nemožný....chce to nebeskou trpělivost anebo sílu odejít....
10. říj 2013 v 16:09  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 a bohužel - léky na vyléčení poruchy osobnosti neexistují....to se léčit ani nedá.....je to povahový rys, nastavení osobnosti, možností je pouze psychoterapie (a to velice hlubinná a dlouhodobá), ale k té právě psychopat málokdy svolí - on je přeci "v pohodě a ty jsi ta zlá"........
10. říj 2013 v 16:12  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@paracka No já už to právěže nezvládám. Máme ale malého synka, který ho má moc rád, což je jediný důvod, proč jsem zatím neodešla. Navíc syn má docela závažné zdravotní problémy, moje mamka těžce onemocněla.. je toho zkrátka moc na to, abych zvládala ještě ty strašné výbuchy muže. Několik posledních už bylo spojených i s fyzickým útokem a proto mám v plánu se v létě odstěhovat. Syn už bude přece jen starší, tak snad se s odlukou od něj líp vyrovná. Snad do té doby vydržím a situace se nebude aspoň zhoršovat :pensive:
10. říj 2013 v 16:20  • Odpověz  • To se mi líbí
@ivular prosím prosím, piš raději do IP... (mám na MK pár osobních známých holek) děkuji
10. říj 2013 v 16:21  • Odpověz  • To se mi líbí
Nebo bychom mohly založit uzavřenou skupinu, co myslíte?
10. říj 2013 v 16:22  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@ivular pokud odejdete, určitě uděláte dobře, budu držet palce, ale jednoduché to teda nebude!!! Nejspíš vám udělá na nějakou dobu ze života ještě větší peklo :unamused: PS: nevadí, že se do toho montuju?
10. říj 2013 v 16:30  • Odpověz  • To se mi líbí
@ivular určitě, uzavřené forum.. bude to lepší...
10. říj 2013 v 16:33  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
http://www.modrykonik.cz/forum/soukrome-diskuze/manzel-s-poruchou-osobnosti-jak-se-zachovat/
Holky tu je ta diskuse. Jestli jsem na někoho zapomněla, prosím napište.
10. říj 2013 v 18:25  • Odpověz  • To se mi líbí
@street57 aha, já taky nevím jestli reagovat nebo ne ale nedá mi to a nenechávám si to líbit jenže je mi to k ničemu.

@koncita vyléčit se to určitě nedá a opravdu na to nic není? Vím že přítel když chodil k jak my mu říkáme "povídavému" doktorovi taksi léky vždy nosil.
11. říj 2013 v 18:26  • Odpověz  • To se mi líbí
@mafeska léky se i užívají, ale např. na zklidnění, někdy na stabilizaci nálady atd....ale aby vyloženě léčily psychopatii, tak to bohužel nee, jsou to jenom podpůrné berličky...
11. říj 2013 v 18:35  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Tvůj příspěvek