icon

Manžel se chtěl zabít. Co mám dělat?

13. zář 2020

Ahoj, je to hodně nepříjemné, proto se omlouvám za anonym a za román.
Tento víkend byl opravdu příšerný a vygradoval v něco, co nejsem schopná v sobě nějak zpracovat.
Začalo to v pátek odpoledne, šli jsme s manželem a naší roční dcerkou na procházku. Já mám stále nějaké zdravotní problémy po porodu, které budou nejspíš už trvalé. Manžel se mě ptal, jak mi je a já mu řekla, že pořád stejně. Ale jsem už celý týden jakási otrávená, hned vylítnu, pláču téměř u čehokoliv. Prostě se se mnou něco děje a já nevím co. Naše debata se ubírala směrem, kdy on do mě ryl, abych se více snažila a bude to dobré. Nakonec se naštval a protože vezl kočárek, otočil se na patě a odcházel ode mě. Já měla na vodítku psa. Chtěla jsem jít nejdřív domů, ale uvědomila jsem si, že mám klíče v tom kočárku, tak jsem šla za ním. On se pak otočil a pustil kočárek (z mírného kopečku) směrem ke mně. V tu chvíli jsem bouchla jak papiňák, jakýsi nahromaděný stres a frustrace se dostal ven. Začala jsem po něm řvát, doslova, že je dement a jestli jí (naší holčičce) chce jako ublížit nebo co. Chtěl odejít, ale pes šel za ním, tak jsem po něm mrskla vodítko, vzala kočárek a šla domů. Doma u nás nastala tichá domácnost, zavřel se do pokoje a nevylezl ani když jsem malou krmila (vždy večeříme spolu), ani když jsem ji koupala. Prostě total ignor. Celou sobotu jsme prožili jen tak na půl slova, malou jsme si mezi sebou přehazovali tak, jak zrovna ona chtěla být u toho druhého.
Dnes jsem se pokusila o nějaký dialog, ale neúspěšně. Dělal malé do flašky čaj, který říkal, že to udělá, ale já mu řekla, že to je dobrý, že ho zaliju sama. Načež se sebral a šel se psem. Když se vrátil, tak šel ke mě a řekl mi, ať naše velké auto neprodávám pod sto tisíc a že hypotéka je taky v cajku, vzal velký kuchyňský nůž a šel ven. Ptala jsem se ho co jako bude dělat a on, že už ho tohle nebaví. Vzala jsem rychle malou do náruče a vyběhla za ním. Šel do lesa. Chytla jsem totální hysterák, začala jsem brečet jak nikdy, nebylo to nic hraného, šlo to opravdu ze mně. Myslím ale, že on si myslel, že to hraju..to je jedno. Každopádně jsme pak spolu došli domů a začali o tom mluvit. Já jsem celkově nespokojená sama se sebou, přijdu si, že nic nezvládám (hlavně domácnost). On mi celou dobu říkal, že jemu je jedno, jestli je tu trochu nepořádek a není uvařeno. Že on jí stejně hlavně saláty 🙂 No nějak jsme si to vyříkali, ale já měla a mám pořád v hlavě, jak šel s tím nožem do lesa. Pak jsem se ho i ptala: Ty bys mě tady vážně nechal i s malou? A on, že by to klidně udělal, že už toho měl dost....
Strašně mě to štve a hlavně mrzí. Vůbec nevím, kde se tohle v něm bere. NIKDY takový nebyl. Jsme spolu 15 let, z toho 10 let manželé.

Já teď vůbec nevím, jak se k tomu postavit. Nikomu z blízkých ani kamarádkám to říct nemůžu. K psychologovi ho nedostanu, je zabejčený. Pořád si tak nějak říkám, že by to neudělal, bylo to spíše demonstrativní. Ale pak si zase říkám: Co by udělal, kdybych za ním neběžela a zůstala normálně doma? On by mě tu vážně takhle nechal s malým dítětem? Vůbec nevím, co teď dělat....

Strana
z2
autor
14. zář 2020

Rada bych uvedla neco na pravou miru. Muj stav netrva nijak dlouho. V podstate od doby, co mala zacala byt nemocna. Cele dny a noci nespala, vysoke horecky, plakala..pro me velice narocne. To se bavime o dobe trvajici treba tyden nazpet. Takze do tohoto meho rozpolozeni jsme zacali resit muj dlouho trvajici zdravotni problem.
Souhlasim s tim, ze spise s timhle bych mela nekam zajit. Tohle je duvod, proc se obcas ze zivota neraduji - z vidiny, ze budu mit trvale nasledky. Do toho tehotenska kila, ktera se me stale drzi a me to strasne stve a spatne se mi v mem tele zije. Ale rodicovska a celkove mala, me neskutecne bavi a do prace se mi popravde ani nechce 😊
Manzel to ma ted v praci take tezke. Ma na starosti velky kolektiv lidi, do toho korona, doma nevyspana zena a nemocne dite. Proste si take myslim, ze to byl zkrat. Za tu dobu co jsme spolu a pak kdyz uz byla mala, jsme zazili mnohem horsi veci a dali jsme to. Takze odmitam tvrzeni, ze si nevazime toho, co mame - neni to pravda. Prave proto, ze si toho vazim, tak jsem dostala hystericky zachvat z vidiny, ze bych o to prisla. 😣
Jinak uz nekojim, takze hormony by mely byt v pohode.

Strana
z2