Manžel si píše s jinou a asi se zamiloval

Ahoj holky 🙂
Ani nevím kde začít, ale i když to nikomu nepřeji , myslím, že je mezi námi více lidí, kteří prožívají to co já....
S manželem jsme 12 let, vzatí 7 let....a od začátku vztahu byl takový, že rád pomáhá lidem převážně svým kamarádkám, velmi hezky jim píše a posílá pusy....ano, vždy mi to vadilo a vždy jsme se urazila a on po dobu několika let za mnou chodil a chtěl řešit, proč jsem uražená, že on na tom nevidí nic špatného když někomu napíše....je prostě takový. Samozřejmě já v tom hledala vždy víc , až jsem to dohnala do stavu kontroly jeho mobilu a pod. A před 8 lety se tato situace vyhrotila až do fáze, že už mě logicky měl plné zuby a jak si jen psal s kamarádkou , tak se do ní bezhlavě zamiloval....a to bylo přesně to, proč jsem usilovala o to aby si s holkama nepsla, čekala jsem že to jednou takhle dopadne. Ano, dala jsem si ruku na srdce a vím, že je to z části i má vina...jak jsem se chovala vůči němu, tak to asi ani jinak dopadnout pak nemohlo....tak jsme před 8 lety šli od sebe....no cca 4 měsících kdy mu vztah nevyšel , tak jsem se vrátila zpět :(
Po půl roce jsem otěhotněla , dneska máme 2 děti....ale opět vedeme život neživot.....v manželství to klape z rozumu a spokojenosti ale ne z lásky a štěstí....a opět před 2 lety jsme řešili rozvod, kdy našel nějakou spřízněnou duši, která mu nahrazovala to štěstí co u mě nemá....opět to nedopadlo , na měsíc odjel aby jsme se uklidnili a opět spolu žili do dnešní chvíle....kdy opět přes internet našel ženu , která se evidentně 100% k němu hodí, co mi teda řekl manžel, že si povahově šíleně rozumí....a já opět řeším zda takové manželství nechat....
Je to pro mě velmi těžké i za to že máme manželství jaké máme....bohužel já mám šílené kombinace povahy žárlivost a urážlivost....a já nesnesu aby si s někým psal myslím s kamarádkama, protože vím jak moc hezky jim píše a mě skoro nic hezkého už neřekne. Sama vím, že nejsem štastná a asi už s ním ani nebudu, nemám v něm důvěru za vše co se už stalo....ale i přesto jsem na šílené houpačce, nevím zda to nějak ještě mám řešit a zůstat s tím, že se to může kdykoliv opakovat a nebo dát šanci at jsme každý štastní s jinýma . Když si představím situaci, že má odejít a já budu s dětma sama, tak mě přepadá pocit paniky jestli to zvldánu a nějak se toho pocitu nemůžu zbavit....jsem asi srab....nemám sebedůvěru a nevím jak tohle sama v sobě překonat....holky zažila jsme něco podobného....? :(