Nepojedu na pohřeb manželovy babičky, mám mít výčitky?

Ahoj ženy, založila jsem diskuzi, nikoliv otázku, ale doufám, že tu nebudou zbytečné dohady. Manžel se včera po telefonu dozvěděl, že mu umřela babička, v nemocnici a byla již ve věku. Několik posledních let života bydlela téměř společně s jednou z dcer, - manželovo tetou, která se o ni starala. Prostě prodali babiččin byt, protože měli to štěstí, že věděli o jiném u nich v paneláku, aby babi měla své soukromí a přitom byla pod patřičným dohledem. V pořádku. A teď kousek toho, co je ve mne. Když jsme se s manželem vzali, je tomu taková řádka let, že radši ani nevzpomínat, tak jsme za tou jeho babičkou jeli přes půl Čech, sice asi rok po svatbě, ale měli jsme co dělat... finance, bydlení a prostě se řešili věci do budoucna. Babička na svatbu nepřijela. Když jsme tedy přijeli my za ní, aby mne vůbec manžel babičce představil, tak to probíhalo asi v takovém stylu, jako jo..., dáme si tady oběd, (už ani nevím, jestli upekla kuře, nebo co, fakt si to nepamatuji), protože další věta mne zarazila ...a pak půjdeme na procházku. Fajn. Takže také tak. Po procházce jsem měla pocit, že jsme tam už dlouho a že můžeme zase vypadnout. Podotýkám, že spoj, kterým jsme jeli a nebylo jiné vyhnutí, bylo na dva autobusové přestupy. Nicméně, přenocovali jsme, dalo by se říct na vlastní žádost. Od rána do dopoledne po autobusech a .... a nic, to si domyslíte snadno. Od té doby jsem manželovo babičku neviděla.
Byla stále vitální, plná síly, narodil se nám prcek, mobilní jsme nebyli, ale přijet nikdy nepřijela, i přes to, že byla pozvaná. Za celá léta jsme neviděli ani blbou stovku na punčocháče pro pravnouče, které chtěla tááák vidět, že už je stará .... . Nešlo mi nikdy, a ani nikdy nepůjde o nějakou materiální stránku, ale o princip. Ona mohla klidně přijet, tchýně jí k sobě zvala stále, ale marně. ... Jak to kdysi tchýňka řekla, - babka je prostě líná. Já jsem si dovolila říct, že prostě tisíc korun - a to minimálně, jen za benzín prostě z okna vyhodit nemůžeme, kde je kytka či něco na hrob a další. Manžel je na přísné dietě a nějaké stravování po hospodách opravdu nehrozí. To jen tak mimochodem.

No, a dneska jsem to slízla u našich v plné polní. Že jsem já - generál rozhodla, a že a že a že.... . Nic takového. Manžel se k přítomnosti na pohřbu sám příliš nehrne, je tam polovina rodiny natolik rozvrtaná, že se mu ani nedivím, ale odnesla jsem to já tak, že mu to snad zakazuji, či co. Já jsem nic nerozhodovala, já jsem prostě jen řekla, že na pohřeb nepojedu. Za prvé, jsem v prácí čerstvá jak zázvor, navíc zatím na dohodu a jde mi o HPP a i kdyby jen na dohodu, nikdo z nich nás živit nebude.
Nicméně, považujete za nějakou troufalost v neúčasti na pohřbu - pro mne v podstatě cizí paní, která za několik let, kdy byla ještě vitální, se nepřijela podívat ke svému vnukovi domů, jak vlastně žije, ..bydlí..., a o pravnoučeti ani nemluvím?
Paní, pardon, babička a prababička, která se nechala slyšet, že by ráda viděla pravnuka, než umře, že už je stará, abychom přijeli... ?
Ať je jí lehká zem, ale opravdu se pohřbu neúčastním. Mám mít výčitky?