Neschopnost zpracovat své emoce, odstup ve vztahu k příteli. Poradíte?
Milé maminky, chci vás požádat o radu, pochopení, podporu, nebo i kritiku. Jsem spíše introvert a není zvykem, abych si " šla" na sítě pro radu, ale tentokrát mám chuť vyslyšet i jiný názor. Momentálně cítím dno ve svém životě, jako by mi unikal život, radost. S přítelem jsme spolu už přes 8 let, máme spolu dítě ( předškolní věk). Poslední dobou zažívám citelnou propast mezi námi. Nevím jak to změnit. Pro pochopení začnu popisem našich povah a zvyků. S přítelem splácíme hypotéku, máme dva příjmy, dostačující pro naše potřeby. Oba děláme práci, která nás nebaví, ale dokážeme to překousnout
Ve výchově se často přetahujeme, vadí mi kritika, přísnost a některé metody, které používá k usměrnění syna. Jako tátu ho nehodnotim jako tyrana, jen mám pocit že jeho vztah k dětem je vlažný ( vlastně o to být rodičem nestojí). Svou roli rodiče však plní odpovědně. Další dítě nechce, což respektuji. Mé 3 roky na rodičovské špatně nese. Měl pocit že je na vše sám, že jsme se museli uskromnit a nerad na to vzpomíná. Přítel má povahu lva, je autoritativní, kritický, někdy až hrubý, líný, je na něho spolehnutí, drží se doma, má vztah k horám. Já jsem naštvaná, kritická, vyhraněná, držím se doma, věrná, většinou se přizpůsobuji, často dělám ústupky a dělám co se žádá ( pokud to není v rozporu s mým svědomím). Prošli jsme si krizí, hádáme se, ale poslední dobou mám pocit že jsme se vzdálili. Skoro spolu fyzicky nespíme, já nemám chuť z důvodu jeho chování ke mě a on to má asi taky tak.
Vlastně se spolu ani moc nesmejeme. Chtěla bych se cítit v jeho přítomnosti dobře, ale často mě staví do pozice té špatné, křičí po mě, uráží mě a kritizuje. Nejvíce mě kritizuje. Nechodím téměř nikam, většinou z práce domů a do práce, nebo jdu se synem ven do přírody. Mám ráda klid. Jsou týdny kdy se hádáme kvůli úklidu, většinou mi nechá prádlo, špinavé nádobí, neuklidí po sobě a já to buď uklízím a nebo se rozčílím. Mám pocit že kdybych domů nosila velké peníze, byl by spokojenější. Často mám pocit, že mě kritizuje za svá selhání. Z jeho komunikace je mi smutno, cítím se jako bych za nic nestála a je mi jasné že je to má" sebehodnota" která je krájena. Špatně se mi popisuje situace, nechci však vypisovat konkrétní příklady našeho soužití.
Jsem pro to, aby rodinu tvořili máma, táta a děti. Přítel to má taky tak. Já jsem z rozvedené rodiny a v dětství jsem byla týraná nevlastní m otcem. Přítel taky neměl idylické dětství, ale jeho rodiče spolu žijí, řekla bych v podobném modelu. On rozhoduje, já se přizpůsobuji. Další takový můj problém je, že když malý jde spát dopřejí si něco uklidňujícího, pivo, gin, víno tak různě. Dobré i špatné je, že nemívám kocovinu, nepozná to na mě nikdo, umím to dobře skrýt. Pak se cítím dobře, protože aspoň na chvíli mám pocit, že mě to tolik nepohlcuje. Když jsem se synem tak nepiji, nechci, aby viděl tento můj model. Popravdě jsou dny, kdy mi to pomůže když už skriptů zuby z přítomnosti a návyků mého přítele.
Všichni kolem nás mají pocit, že jsme skvělý pár a že se k sobě hodíme. Ráda bych tomu věřila, ale mám pocit že mi v tom brání jeho neúcta k ženám, ke mně.
Můj chlap taky občas rychleji mluví než myslí a vypadne z něj nějaká (pro mě) nesmyslná výčitka, nebo i zvedá hlas.
Já jsem flegmatik, řeknu mu jestli si myslí, že čím více nahlas mluví, tím více je to pravda? Že to takhle dělají cigáni. No většinou pak zmlkne 🙂
Nebo ho občas upozorním, ať si představí,kdyby někdo mluvil s ním tak jako když on mluví se mnou.
Ale já jsem velmi klidná povaha, mě nenaštve a vidím to na tchýni. Ona je taky taková dominantní a prostě občas vyštěkává rozkazy i tam kde to postrádá smysl (např odnes ten hrnek - člověku, který drží hrnek a je na půl cesty do kuchyně).
Vidím v jeho rodině, že negativní emoce bez problému vyjádří,ale ty pozitivní,tam je to horší
Jdete do poradny. Pokud nebude chtít (což celkem předpokládám), začni chodit sama. Co popisuješ, je mi dobře známé (ta kritika, kdyz selže on - přečti si o terminu bezpečná vina). Kdybychom nechodili s manželem do poradny, jsme dnes od sebe. A nejsme, našli jsme zpusoby, oprášili velkou lásku a je nám moc fajn.
Z vlastní zkušenosti poradím hledat práci, která by vás aspoň trochu bavila. Nechodili jste tam s odporem, ale na něco se tam těšili. Být nespokojeni v práci i doma je na pytel.
Je to těžký, ale měla bys myslet na sebe. Někam si sama vyrazit, mít čas jen pro sebe. Ikdyž jsi introvert, tak tohle potřebuješ. Já se o to snažím, ale zatím se mi to pravidelně nedaří. Na druhou stranu, když někam sama vyrazím, tak mě to dodá hodně optimismu a dobije baterky.
Je fajn, že je přítel schopný postarat se třeba o večeři. Ale všechno vyřeší jen komunikace, ať sami nebo v poradně. Řekněte si všechno na rovinu, jak se cítíš, co bys potřebovala, co ti vadí. Hlavně se jen nepřizpůsobuj!!! Žij taky svůj život 🙂
Oba děláme práci, která nás nebaví, ale dokážeme to překousnout, chceme splatit svůj dluh, našetřit si, mít rezervu. Práce je téma, které nechci hlouběji rozebírat. Náš syn je výraznější povahy, ale je to fajn kluk, dá se s ním většinou domluvit, i když názory a představy ( o všem) má dost vyhraněné. Se synem se cítím dobře, když jsme sami doma, bývá většinu času se mnou v místnosti. K otci má chladnější vztah, často mám pocit, že ho odmítá z těch samých důvodů, které ubližují i mně. Před ním se bojí mluvit o svých pocitech, přítel na kritiku reaguje represemi a popíráním. Poslední dobou se přítel snaží přidat do výchovy i pochvalu, to hodnotím pozitivně. O syna se stará, když jsem v práci, vyzvedává/vodí ze/do školky, chystá večeři, občas uklidí.