Přítel a můj syn. Co myslíte?
Zdravím Vás všechny. Diskuze na koníku čtu už pár let, sama procházím problémem, který nemám s kým probrat a napadlo mě si přijít pro radu/slova útěchy sem.
Mám dva syny, staršímu je 3,5 roku, mladšímu 1,5.
S prvním synem jsem byla od počátku těhotenství až do jeho roku sama, pak jsme se dali dohromady s mým nynějším partnerem, shodou okolností nejlepším kamarádem ze základní školy.
Vše se zdálo fajn, dokud přítel nezačal projevovat "nenávist" k synovi - vysvětlím. Máme to doma prostě na období- období kdy je přítel snad ten nejlepší táta pod sluncem, bere kluky ven, hraje hry, čte knížky, zpívá písničky, tancuje po zahradě a všechno je super. Pak mu ale z ničeho nic přepne a začne se chovat jako s prominutím totální idiot. Chová se hůř než děti, bere jim hračky, provokuje (hlavně mého prvního syna) a neustále pošuchuje. Syn je celkově citlivější osobnost a nemá moc rád když se s ním háže, nemá rád strkání, křičení je prostě cíťa. V tom se přítel rozhodne že malej není "DOST CHLAP" a okusuje ho, postrkuje, tahá za ruce za nohy a nedá si pokoj dokud malý není už úplně hysterický a já nešílím. Pak se rozčílí že já se syna zastávám, nebo že syn je přecitlivělý atp. Bohužel jsem myslela, že když partnera znám už tolik let, nic mě u něj nepřekvapí a že ho znám. Opak je ale pravdou a mě nepřestává udivovat kolik dětinskosti, nevyspělosti, sobeckosti a zlosti v sobě má. Pak zase začne období kdy je super a já se chytám za hlavu, že bych rozbíjela rodinu a že jsem strašná máma. A teď, jak to vyřešit. Já jsem psychicky úplně v háji, budím se okolo 4té ráno a do rána se jen převaluji, protože se bojím co bude ráno, než odvedu syna do školky. Každé ráno je u nás kritické. Přítel není "ranní" typ a každé ráno je strašně podrážděný. Do toho synova přecitlivělost a oheň je na střeše, přijdu si jako v sopce která může kdykoli vybublat a nedávám to. Miluju obě svoje děti, chci pro ně to nejlepší ale vzhledem k věku druhého syna nejsem schopná nastoupit do práce a najít si podnájem.Zároveň se přiznám k tomu, že stále doufám že budeme spokojená rodina, když nemá přítel svoje špatné období, jsem moc šťastná. Tedy bývala jsem, poslední dobou jen čekám, kdy se to zase zlomí a bude zle..Bojím se toho, že bych sama nezvládla dva kluky, že by mi přerostli přes hlavu a bez táty by z nich nevyrostlo nic dobrého, že bych jako samoživitelka lítala z práce do práce a neměla na kluky čas. S přítelem mám finanční svobodu a můžu se klukům věnovat jak nejlíp dokážu. No prostě to i s mojí přecitlivělostí o které vím a přiznávám si jí, není nejsnadnější. Tak nevím, jestli zatnout zuby a bojovat za rodinu, doufat že vyspěje přítel, že až moji kluci povyrostou a nebude všechno tak hektický jak při malých dětech bývá tak se to zlepší a nebo jestli to vzdát, ušetřit syny provokování a výbuchů nevyspělého táty ale být na všechno sama.
Děkuju za všechny zkušenosti a rady, které zde přistanou. Mějte se krásně.
@kristenkulisova Já chápu, že by jsi z toho všeho nejradši utekla, ale myslíš, že by pak nastalo období zalité sluncem? Pokud je nějaký problém nevyřešený a ty před ním utečeš, tak ho nemusíš sice řešit, ale najde se jiný problém, co ti bude otravovat život.
Takže se budeš muset vzchopit a vysvětlit muži, že si se starším synem bude hrát jinak nebude ho provokovat a dělat mu něco proti jeho vůli. Pokud to nedodrží, začneš se k němu chovat stejně jako on k synovi. Takhle mu to řekni. Fakt se mu nebude líbit, když mu stáhneš kalhoty při umývání nádobí nebo z ničeho nic začneš tahat za vlasy u oběda. (Je to stejně trapná provokace, jakou on dělá synovi) a okomentovala bych to slovy, že se přece musí být psychicky odolný a nemá důvod být naštvaný, že to děláš pro jeho dobro a je to to samé, co on dělá synovi. Pak bych mu dala na výběr budeme pokračovat v tomhle modelu nebo budeme hledat jiný.
Nečekala bych 3 měsíce na psychologa, ale jela bych klidně metodou pokus omyl. Ono totiž pokud se někdo změnit nechce, tak ho psycholog nijak neopraví. Pokud někdo na sobě pracovat chce, psycholog mu ukáže cestu, ale nejvíce na sobě musí vždy udělat dotyčná osoba sama.
Když budete řešit své rodinné traumata a nastavovat si jiný styl výchovy a komunikace, tak se u toho určitě pohádáte, budete naštvaní, ale holt každý máme emoce, ego, tak to drhne, ale řešit se to dá.
@levandule_k tak trochu s tebou nesouhlasím, že psycholog není vlastně vůbec potřeba. Když to čtu podruhé, tak máš vlastně pravdu. Ale vím z vlastní zkušenosti, že bez psychologa to kolikrát fakt nejde a i s ním to je běh na hodně dlouhou trať (roky). To neznamená že nelze zkoušet, ale může to být hodně náročný, a to tak, že vlastně ta síla zkoušet fakt brzo úplně přejde.
@konida Nemělo to vyznít tak, že psycholog není potřeba, myslím si, že u nich potřeb a je, ale pokud nemají termín terapie nebo ho mají za dlouho nebo ještě se ani neobjednali....Tak bych se nevymlouvala na to, že se nedá nic dělat, protože je koronavirus. A taky nemůžou čekat, že po třech sezeních, budou celá rodina happy.
@levandule_k to mě docela pobavilo s tím stahováním kalhot, ale aby si to ještě nevyložil, že má doma náruživou ženu 😀
@konidana Asi jsme každá četla úplně jiný úvodní příspěvek.. Zakladatelka pise: přítel projevuje nenávist vůči dítěti, dítě není dost chlap, dítěti bere hračky, strká ho, kouše, provokuje dokut syn není úplně hystericky.. Jako pardon, ale ja takové chování u dospělého chlapa nepovažuju za pouhou nesrovnalost,vzdyd jde 3lete dítě, to i zvířata vědí lépe jak se chovat k mladatum.
Manžel často škádli našeho syna, ten ale není přecitlivěli a jeden druhého provokuji. Někdy začne manžel, někdy syn. Já osobně si myslím že tím v sobě probouzejí dětskou část a není natom nic špatného, jenom je potřeba si určit hranice aby to synovi bylo příjemné. Taky mu sebere hračku a řekne že je to jeho hračka, syn naoplatku jde a sebere něco jemu. Když manžel pracuje na HO tak syn jde a poštuhuje svého otce dokud se nezačnou honit. Malej se bojí čerta tak manžel před vánocemi si z něj furt utahoval a měl z toho srandu. Nenávist si opravdu představují jinak že po něm furt křičí, bije, nadává.
A nebude on problém ještě někde? Já jsem asi možná mimo a někdo mě tu umlati, ale pro me tohle není důvod ihned k odchodu od partnera. Taky si nesu svoje stigmata z dětství a stane se že i nechtěně se v nějakou chvíli projevim ne dobře, to samé muž, ten byl psychicky deptan a schazovan otcem, taky občas ujede jak nemá. Ale dá se to řešit. Ale že chceš odejít od chlapa kvůli nečekaným vybojum mi přijde divné. Spíš máte další problémy a tohle je jen taková vsuvka na kterou se upinas, jako že je to kvůli ní.
@izz76 Zakladatelka rozhodně nepíše že "přítel projevuje nenávist vůči dítěti". To ostatní je jen věc vnímání a pohledu, které máme logicky každý jinde. Co někomu přijde jako hra, to pro jiného je již naprosto nepřípustné a naopak. Zejména pokud mají dva lidi vnímání stejné věci na úplně opačné straně spektra. A dá se s tím pracovat 😉
@burnette mého chlapa teda takové věci taky náramně baví, akorát dcerka je na to ještě malá a pak začala být taková nedůvěřivá, tak jsem mu řekla ať toho na chvilku nechá a ještě počká. Nebo takové to vyhazování do vzduchu, to na mě jdou vždycky mdloby, ale malé se to líbí a směje se. Ale já teda třeba pak zas škádlim jeho a vracim mu úder za dcerku a třeba jsem ho oblepila celého páskou, když usnul na gauči a přilepila na něho věci. To zas baví mě 😀 A co si pamatuju tak třeba můj táta mě taky vždycky lechtal dokud jsem se nerozbrečela, nesnášela jsem to, ale že bych z toho měla nějaké celoživotní trauma to si nemyslim. To samé mi dělal bratranec a já to pak vracela svému bráchovi.
@europa00 To není o dokonalém vztahu, ale začít řešit problém hned od začátku, kdy se začne projevovat. Čekáním, že se to zlepší samo se nikdy nic nevyřešilo. Potom tu holky píšou, jak takové chování partnera trvá už x měsíců/let a jediná zdeptaná, unavená a na dně je autorka. V takové situaci už je ti potom líto, že takhle někdo žije a vychovává děti a nechápeš jak to mohla nechat zajít tak daleko.