Rezignoval na vlastní štěstí

Dobrý den, chtěla bych se vám svěřit s problémem, který mě hrozně ubíjí a požádat vás o radu. Vím, že se určitě setkám s pohrdáním a ani se nebudu divit. 😔 Začalo to nástupem do nového zaměstnání a okamžitými vzájemnými sympatiemi s novým kolegou. Sympatie přerostly v zamilovanost a zamilovanost v upřímnou lásku z obou stran. Každým svým pohledem, pohlazením, úsměvem mi dával neustále najevo, co ke mě cítí, i když to neřekl nahlas. V práci jsme byli sehraná dvojka, jeden druhému jsme dělali, co jsme na očích viděli, měli jsme společný smysl pro humor, pořád jsme se smáli a každý další pohodový den nás k sobě poutal čím dál víc. To je ta hezká stránka... Problém je v tom, že žije ve víceméně formálním manželství, kde se postupem času manželský život změnil na čistě rodičovský život. Mají dvě krásné děti, které zbožňuje nade všechno. Nebudu se rozepisovat, jak to chodí mezi nimi v manželství, protože žádné manželství není bez problémů. On je čestný a nesobecký člověk a už jsme se několikrát pokusili náš "vztah" ukončit právě kvůli oboustranným výčitkám svědomí. Pokaždé to dopadlo stejně, za pár dní už jsme si brečeli v náručí. Řekl mi, že kvůli dětem nechce odejít, radši bude v manželství bez lásky. Mockrát jsem přemýšlela nad tím, že odejdu z práce a spálím mosty, ale pokaždé mě prosil, ať to nedělám, že mě potřebuje mít aspoň nablízku. Nezvládám se dívat na to, jak se trápí, jak rezignoval na svoje štěstí. Je mi jedno, jestli bude šťastný se mnou nebo beze mě, ale vidět ho takhle, je strašný. Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste zažili rozvod rodičů a jak jste ho jako děti vnímali? Moji rodiče zůstali spolu právě kvůli mně a myslím, že udělali to nejhorší, co mohli. Rozvedli se, až když jsem odešla z domu, ale ten vztah jim ublížil natolik, že každý zůstal sám a jeden o druhém mluví s takovou hořkostí, že si to nepřestanu nikdy vyčítat. Možná proto ve mně celá tahle situace otevírá staré rány. 😢 Předem děkuju za každý váš názor.