Rodinná situace. Jak obnovit partnerovu podporu a empatii?

Ahoj, už pár dní přemýšlím o fungování naší rodiny a ráda si přečtu vaše názory.

S manželem jsme 10 let, máme dvě děti (3,5 a rok). Manžel je zaměstnaný na vyšší pozici, daří se mu, je to profík, po pracovní stránce maximálně ochotný, pečlivý, pozici si právem vybojoval, začínal od nuly. Díky jeho práci vůbec nemusíme řešit finance (samozřejmě v rámci možností). Od kovidu je téměř pořád na Home office. Mimo práci miluje sport, kde je v rámci amatérů také dobrý, ale potřebuje to přípravu a samozřejmě pravidelné tréninky. Dost tím žije a miluje to.
Teď k věci. Dokud byla jen starší, nějak jsme zvládali. Ale s mladším je to mazec. Kmitám okolo nich celé dny, hlídání je jen výjimečně. Mám pocit, že se celé dny nezastavím, ale podporu manžela nemám. Někdy mi přijde, že jeho empatie zůstala v porodnici a my občas až soupeříme o čas a klid bez dětí. Kdykoliv něco chci, mám pocit, že se na to tváří kysele a asi si myslí jak jsem neschopná že to nezvládnu sama (je to takové to podrž, vyhoď, pohlídej, dohlédni), něco mi i zkoušel naznačovat. Nezeptá se mě jak mi je, jak se mi daří, jak to s nimi zvládám. Ideál by byl, kdyby mohl dopracovat, pak jít sportovat a pak si sednout ke zprávám. Jenže to prostě nejde tak, jako dřív a já potřebuju i chci pomoc z jeho strany. Mám pocit, že jak je skvělý v práci, tak doma je totálně marnej. Co mu neřeknu, to sám aktivně neudělá, sám se nenabídne, že si vezme děti ať si odpočinu, doma skoro nic neudělá. Sem tam sice přijde paní na úklid, ale víte jak to je. Uklízí se prostě pořád a když jsou v rodině malé děti... Vůbec necítím jeho podporu, nepohladí, nepochválí, skoro spolu nespíme. Řešila jsem to s ním snad stokrát, ale absolutně o tom nechce mluvit, řešit to, vždy řekne, že to zveličuju a že to je normální a u všech a tím diskuze končí. A já přemýšlím, jestli to je prostě tím, že jsme už několik let stále spolu doma a tak vše bere strašně automaticky, nebo je to malými dětmi, ale asi je to dost i námi, nemáme dost zájmu jeden o druhého. Vím, že i já mám hromadu chyb. Jenže se cítím nějak emocionálně i psychicky vyčerpaná. A bez jeho podpory se těžko dostávám zpátky do pohody.
Milenku si myslím, že nemá, opravdu je stále doma a když sportuje, tak mi vždy pečlivě pošle odkaz na stravu, kde vidím co a jak 😀