• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Rozchod na dosah, ale co dítě? Zapomenout na něj?

24. července 2009 
Obracím se na tento portál protože bych chtěl vědět názor ostatních.S mou přítelkyní jsme spolu skoro 6let.Z toho 5let se dá říct jsme měli vcelku normální a pěkný vztah.Narodilo se nám dítě které má dnes více jak rok a je to andílek.A tady se blížíme k problému ,že ho oba zbožňujem,ale spolu už rok nevycházíme-(dá se říct že jsme si na sebe vypěstovali vcelku pěknou nenávist).Jako chlap jsem udělal zpoustu chyb,skoro jsem vybouchl v tom být oporou,podržet rodinu v nesnázích,a důvěru sem taky ztratil.Byl jsem zaslepen a trvalo mi cca 8 měsíců než jsem přišel na to že jsem otec.Už tři měsíce se snažím ze všech sil to napravit ,ale přítelkyně mi to už prostě nechce odpustit a chce ode mě odejít.Sám nevím jestli k ní ještě něco cítím,spíš ne,ona ke mě už nic.Ale co to dítě?Já o něj nechci přijít a ona si myslí že jim bude beze mě lépe.Jak by jste to řešili vy?Nechat je jít a zapomenout? Nebo se rvát o to aby zůstali za každou cenu?Mě bylo řečeno že se mnou končí a že si za to můžu pouzá já sám.A já díky její ofenzivě už nemám moc sil o ně bojovat a čekat jestli se city zase vrátí.
15. únor 2009 ve 14:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pokud ho tak miluješ, myslíš, že bys na něj zapomněl?? Vždyť o dítě přijít nemusíš! Otázka je, cos vyváděl, ale pokud máš zájem, tak bych v něm nepolevovala a zkusila se s přítelkyní nějak dohodnout....možná je naštvaná, ublížená...ale si jeho otec a máš právo na to ho vídat...ze začátku možná míň, ale zkus se k přítelkyni chovat slušně, nečekat na city, ale prostě ji respektovat jako matku svého dítěte, a třeba se i vztah mezi váma jednou zlepší natolik, že z vás budou třeba aspoň přátelé, a budeš moct být s dítětem delší dobu....je to na domluvě no....pokud o něj opravdu nechceš přijít.....pak už jedině soud, ale to by sis spíš u přítelkyně pohoršil... :unamused: ...nevím, pokud spolu nechcete být, tak kvůli dítěti bych to přes koleno nelámala, ale spíš zkoušet se už kvůli němu aspoň nějak snést a vycházet spolu... :slight_smile:
15. únor 2009 v 18:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zkus přítelkyni navrhnout,abyste spolu zůstali ještě aspoň 6 měsíců,ale spíš jako přátelé.Když budeš vzornej táta a přítel i bez nároků na intimnosti a budeš se chovat slušně a budeš jí oporou a budeš stát za ní,možná ještě svůj názor přehodnotí a najdete k sobě cestu.Rozejít se je snadný,to můžete vždycky.
Jinak kamarád to měl tak,že se dohodli na každej 2. víkend-od 1 roku to tak fungovalo.O prázdninách má nárok navíc ještě na dovolenou.Zase ale bude přispívat třeba na hory a školu v přírodě a tak a taky se občas poptal,jestli malá nepotřebuje třeba nový botky a tak...nakonec spolu vycházeli dobře..hlavně nevyydírat a nedělat scény-ani ženský to nemají rády...
(jó chlapi-tomu mýmu to taky trvalo,než mu došlo,že je otec a má malýho rád a ještě dýl,než jsem se to dozvěděla já-taky už to bylo tenkrát zralý na rozchod...)Tak jí nezapomen říct,že to dítě miluješ,třeba to ona taky neví...
15. únor 2009 v 19:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hlavně si srovnej v hlavě, co chceš skutečně ty. 8 měsíců ti trvalo než sis uvědomil, že jsi táta a teď holt s pravdou ven, zda partnerku chceš nebo zda máš jenom strach co dál - v tom případě netrap dál partnerku.
Ty city to jako myslíš jestli jsou ještě u tebe abys ji mohl mít rád nebo u ní ty k tobě ?
Vztah je zřejmě hodně rozbitý, tak jeho spravení bude vyžadovat taky hodně úsilí.
Pokud ti o partnerku fakt jde tak to zkus slepit, ale asi to bude chtit jit na trh se svou kůží.
Myslím, že pro dítě je lepší, když budete v klidu od sebe než spolu v hádkách. Zase úplně nejlepší by pro něj bylo, kdybyste byli spolu v poho.
Držím palce k tomu slepení a hlavně pak....
15. únor 2009 ve 20:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Děkuju vám za pár dobrých rad a tipů.Jak jste mi všechny radily zkouším opět variantu "B"což je usmířit se a zkusit poskládat těch pár střípků co nám ze vztahu zbylo.Pokaždé když jsem to předtím zkusil tak to dopadlo fiaskem a vrátilo se to do starých kolejí,ale měl jsem na to taktiku ustát to za každou cenu,aji v případě menšího zalhaní ku prospěchu věci.Tak tomu je konec šel sem jak jste psali "s kůží na trh"ve všem jsem přiznal barvu.Bylo to nepříjemné pro obě strany ale nějak jsme si to vyříkali a určily si tak trochu pravidla našeho dalšího soužití.Snad to teď klapne.Tak trochu cítím že tento náš poslední párhodinový rozhovor byl v něčem jiný a malá naděje tu ještě je.Doufám že už se na tyto stránky nebudu muset obracet pro radu ale přesto díky.
16. únor 2009 ve 22:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Držím palce :slight_smile:
17. únor 2009 ve 20:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já taky.Nejhorší je totiž to co se neřekne a druhej aby se domýšlel.Pak vzniká informační šum a člověk se po čase nestačí divit,jaký to má následky :confounded:
určitě se partnerka dozvěděla spoustu věcí,který netušila a ty sis myslel,že to ví a opačně.Moc vám přeju,abyste to ustáli a pamatuj-jak dlouho trvá krize,tak dlouho trvá,než se to zase srovná a dá to sakra práci.To je vlastní zkušenost.
17. únor 2009 ve 22:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kvůli dítěti bych se snažila co nejvíc to jde :wink:
Dvě věci bych poradila :
- dát přítelkyni možnost na odreagování, tzn. hlídat dítě, když si půjde třeba zacvičit, k holiči, s kamarádkou na pokec a pak se jí zeptat, jak si to užila, nebo vůbec jak se měla celý den. Takhle třeba zjistíš, co jí dělá radost nebo naopak štve.
- ukázat přítelkyni, jak jsi jako táta pro dítě důležitý, jak je pro dítě důležité mít oba rodiče. Těch způsobů, jak to ukázat je spousta a není to nic složitého. Dítě je pro Tvou přítelkyni jistě to nejdůležitější, tak pro něj určitě chce to nejlepší - a to je spokojená kompletní rodina :wink:
19. únor 2009 ve 13:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ešte by som poradila: dones priateľke dar /aj symbolický, napr. plyšáka, nemusia to byť diamanty/ ako svoje ospravedlnenie za to, čo si urobil v minulosti.
19. únor 2009 ve 14:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Raději uvař večeři a umyj okna :grinning:
19. únor 2009 v 15:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj,zaujal mě příspěvek Tatinaca. Skoro jako by psal můj příběh. Přesně v situaci jako jeho přítelkyně jsem byla před 10 lety. S tím rozdílem, že můj manžel když jsem otěhotněla, tak jako opora rodiny a otec vybouchl ne skoro, ale uplně. Lhal mi, možná měl i ženskou. Jeho matka mi dělala dost problémy a on se postavil na její stranu o dceru moc zájmu neprojevoval. Tehdy jsem to ustála kvůli dceři. On se taky trošičku vzpamatoval. Jenže pak se začalo projevovat jeho chování řeznického psa. Podotýkám, že násilník není jen je strašný hulvát a nevidí si do pusy. To ovlivňuje potom i dceru a mě. Lidé na nás pohlížejí jako na něj. Já se za jeho chování stydím a pořád ho omlouvám. Známí i rodiče ho respektují jen kvůli mě. Pravidelně po 3-4 letech toto chování tak vygraduje, že přemýšlím o rozvodu. Teď už je to po čtvrté. Kvůli dceři, to ale nakonec vždy ustojím. Bydlíme s mými rodiči v rod. domku. Takže se přidávají i neshody s nimi. Respektive já problém nemám. Jsem ráda, že jsem nikdy nemusela řešit bydlení. Žádné hypotéky půjčky apod. Když jsem byla na mateřské a měli jsme finanční krizi, naši táhly veškeré výdaje sami(uhlí, elektřina apod). Neplatíme ani polovinu toho co jiné mladé rodiny. Ale manžel dává najevo jak ho naši v jejich vlastním baráku obtěžují. Navrhla jsem manželovi i bydlení ve vlastním (sestra by mi přenechala domek po prarodičích) odpověděl, že ON má kde bydlet. Zkusila jsem to přesto ještě jednou a to řekl, že se tedy přizpůsobí. Vzhledem k tomu, že stále máme menší finanční problémy, ze kterých já šílím a on je moc neřeší, vlastní bydlení ani nepřichází v úvahu. A teď už o tom ani neuvažuji. Byla bych blázen zpřetrhat vazby s rodinou, na kterou se můžu vždycky spolehnout a jít s člověkem, kterého nemůžu vystát a spolehnout se můžu tak akorát na ty opakující se krize.
Teď už je to po čtvrté kdy jeho chování už přesahuje chování řeznického psa a já uvažuju o rozvodu. Nemám už sílu na neustále omlouvání a výmluvy za jeho chování. Už ve mně zadupal i poslední chuť jakkoli mu dále ustupovat a slevovat ze svých nároků, aby on měl kýžený klid a ticho a moc se nenadřel. Už ani nemám nejmenší chuť vedle takového člověka žít. Dceři je teď 10 let. Takže drogy, alkohol či útěk z domova ještě nehrozí. Výchovně na ní můžu stále ještě mít vliv. Je mi jasné, že budou problémy. Ona miluje svýho tatínka. V poslední době se jí docela věnuje. Za další 4 roky ( a mě je už předem jasné, že to přijde znovu) už budou hrozit drogy apod. Taky ve 14 letech už mě asi těžko bude poslouchat. Jsem dost zoufalá a budu ráda za každý názor. Omlouvám se, že je to tak dlouhý.
15. črc 2009 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci - přečetla jsem si se zájmem Tvůj příspěvek, ale jen mi nejde do hlavy to tvoje "snž" - to s tímhle člověkem? Jako prvotní rakcí po dočtení bylo utéct a to nejrychlejc, dcera bude asi chvíli stávkovat, ale zvládnete to, jen mi prostě zaráží to "snž" :slight_smile:
15. črc 2009 ve 14:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepibubu, už chodím na koníka nějaký rok jako snažilka. Před čtyřmi roky jsme prošli taky krizí. Chtěla jsem se rozvést a opět nerozvedla. Vypadalo to, že manželovi došlo, že o nás fakt stojí a chvíli sekal dobrotu. Svoje chování držel na uzdě i moje okolí se toho všimlo. Ale stejně už jsem byla nahlodaná a přiznávám, že od té doby uvažuju v důležitých věcech tak, se vždycky rozhoduju taky podle toho, kdybych se rozvedla. Vždycky jsem, ale chtěla dvě děti. A před třemi roky začali tikat biologické hodiny. V okolí začal baby boom. Dcera si začala říkat o sourozenci. Já se svou sestrou mám opravdu skvělý vztah. Mateřské pudy jsou fakt mocné, tak jsem si řekla i když se rozvedu, tak budu mít ty dvě děti, které jsem chtěla a alespoň budou mít jednoho otce. Zřejmě při mě stáli všichni mí andělé, protože se s otěhotněním vršila jedna komplikace za druhou a nešlo to. Před dvěma měsíci mi konečně potvrdil doktor, že já už jsem v podstatě v pořádku.Těšila jsem se, že už to konečně vyjde. Ty tři roky marné snahy mi vzali dost energie. Kdo neprožil, nepochopí. Jenže přesně před těma dvěma měsíci opět manžel vygradoval své chování. Ono už to tedy trvá asi půl roku, ale já měla myšlenky na dítě a dost věcí jsem přehlížela. Je protivný na mě, na lidi kolem. Mámě dával dost okatě najevo jak mu jde na nervy. Je fakt, že už jsem si říkala, že je to asi osud, že to dítě nejde. A pomalu přemýšlela, že to raději vzdám. Vyvrcholilo to tím, že jsme se pohádali, protože jsme někam jeli a já měla čtvrt hodiny spoždění, protože jsem ještě uklízela nádobí a tak. Neodjedu a v bytě nenechám bordel. Ti známí vždy mají tak hodinu i víc spoždění a navíc jsme ani nebyli domluvení na konkrétní hodinu. Prostě až dorazíme tak tam budem. Dohadovali jsme se v autě a já jsem řekla, že jestli se neuklidní tak se vrátím domů. On na mě nesmyslně zařval před dcerou a dupnul na brzdu. Dcera se samozřejmě strašně lekla. Nemluvili jsme spolu skoro 14 dní on se ještě tvářil ublíženě. Pak jsem se s ním kvůli dovolené usmířila a přesně v ten den byl dost hrubej na mámu kvůli blbosti. Té se, ale ty hrubosti od něj už nastřádali, takže vybuchla. V baráku je od té doby dusno. Nedá se tam být. Máma už se aspoň baví se mnou a dcerou, ale s ním ne a po předešlých zkušenostech už ani nebude. Připadám si jako cizinec ve vlastním bytě. Nevydržím s ním v jednom pokoji. S dcerou se bavíme každý zvlášť. Takže ona už to určitě vycítila, že se něco děje. Po měsíci mlčení jsem mu já řekla svůj názor a čekala, že se třeba nějak domluvíme, že se třeba omluví. Jenže on mi opět dokázal, že komunikace s ním není možná. Nebo třeba je, ale já to neumím. Nedokázal nic jiného než házet špínu a vinu na druhé. Kdo kdy mu co udělal. Jak se s tímhle začne není normální komunikace už možná. to je pak kdo z koho a vytáhování starých křivd. S tímhle člověkem už fakt dítě nechci, takže na vytoužené druhé dítě můžu zapomenout. Takže se vyrovnávám s tím, že jsem si přiznala, že tohohle člověka už vedle sebe nesnesu a ještě s tím, že tříletá snaha a nervy byly marné. Už druhé dítě mít nebudu. To na vysvětlenou. A díky za názor. Tvoje reakce je jednoznačná. Nejsem blázen ani hysterka.
15. črc 2009 v 16:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
ach jo, kalci, škoda, ale buď ráda že to s tímhle člověkem nevyšlo, v těhu potřebuješ oporu a tu by ti on prostě nedal... Můžu se zeptat kolik ti je? třeba poté co vyřešíš tohle manželství ještě někoho potkáš, s kým budeš to druhé mít.... Drž se a nedej se, zasloužíš aby se k tobě choval s úctou, jako každý člověk! Nejsi onuce, jsi lidská bytost, a pokud to on nerespektuje, tak už jsi měla být pryč včera :wink:
16. črc 2009 v 07:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepibubu, děkuji za podporu. To jsem potřebovala. Slyšet názor nezaujatého člověka. Potácím se mezi tím se rozvést nebo zůstat. Dítě by mělo vyrůstat v úplné rodině, aby se mohlo správně vyvíjet a vyrůst ve zralého spokojené člověka. A já jsem tu rodinu nedokázala udržet. Selhala jsem a těžko se s tím vyrovnávám. Ale je mi jasné, že takhle dál prostě nemůžu. Nejsem dokonalá, nezvládla jsem to. Nedá se nic dělat. Už jsem ze všeho vážně unavená. Mám někdy pocit, že už se ani nedokážu ze života radovat. Že i když se nakonec vše zdárně vyřeší, budu se stejně trápit tím co se zas může přihodit. Je mi 33. Určitě mi chybí projevy lásky a úcty, ale zatím si nikoho ani hledat nebudu. Připravuju se na to,že to bude hodně těžké a nějaký rok to bude trvat. Potom už budu moc stará. taky dcera to určitě těžce ponese a přivést si domů jiného chlapa a ještě mít dítě. Měla bych strach, že se s tím dcera nesmíří. Nervy už mám dost chatrné a asi bych pak takovou situaci vůbec nezvládla.
16. črc 2009 v 10:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
kalci, klidně mi napiš IP, ať to tu neřešíme, když to tatinac založil z jiného důvodu :slight_smile: jen tu napíšu jediný, jsi ještě mladá ženská, rozhodně ne stará, a zasloužíš si něco lepšího.... A není to jen tvý selhání.... Tvý selhání je v tom, žes to nerozštípla mnohem dřív :wink:
16. črc 2009 v 10:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci-rozpad vztahu je vždycky(nebo v naprosté vetšině) selhání obou stran.To Tvoje vidím v tom,že jsi váhala dlouho.Ono se často říká-"vydržím to kvůli dětem",ale to já moc nechápu.Děti jsou citlivé a neshody poznají,i kdybyste se před nima nehádali.
Jistě,dítě by mělo vyrůstat v úplné rodině,ale ne vždy to jde a ne vždy je to ku prospěchu.Mluvím z vlatní zkušenosti.Naši se rozvedli a já jsem jim za to vděčná.Pak se hrany otupily,oni spolu normálně vycházeli a já měla oba rodiče,i když tátu jsem viděla míň,než mámu.
A pepibubu má pravdu,ve 33 letech jsi ještě mladá a klidně můžeš začít nový život.Znám několik starších,co teprve uvažují o prvním dítěti:slight_smile:
16. črc 2009 v 11:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky děkuji moc za názory. Píšu sem, protože mi přišlo, že Tatinac jakoby psal o mě. A už je to dlouho co psal. doufám, že to vyřešil lépe než já a jsou i s přítelkyní šťastni. V srdci to mám srovnané, ale ta hlava to nějak nechce pobrat. Jsem prostě člověk, který když je přesvědčen, že ještě může něco udělat, tak to prostě udělat musí. Manžel mě pořád nutil do té pozice, abych byla dokonalá. Ale já nejsem. Nemůžu zas o něm psát jen ošklivě. Měl i dobré dny. Mohla jsem chodit cvičit s holkama a pak i na pivo. To mu nevadilo. Nepočítal kolik utratím. I když neustálý nedostatek financí jsem řešila spíš já brigádami. Od moc nechtěl. I když dvě možnosti by tu byli. Pomáhal s domácími pracemi. Což bych v paneláku fakt ocenila, ale v baráku bych byla raději kdyby šel na zahradu nebo na brigádu. Dceři on se věnuje to ano. Ale ty stinné stránky už převýšili ty dobré.
Petrunko, můžu se Tě zeptat kolik Ti bylo, když se Tvý rodičer rozvedli? Teď už jsi v pohodě, ale tenkrát? Nevyčítala jsi to třeba jednomu z rodičů?
A vím, že ještě nejsem tak stará. Ono se říká nikdy neříkej nikdy. Teď chci jen klid. Později se třeba vázně situace uklidní, manžel třeba problémy dělat nebude a dcera taky ne. Ale tak jednoduché to mít nebudu. každopádně děkuju za podporu.
16. črc 2009 v 11:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci - určitě se ale rozveď, hele mně bylo 5 když se naši rozvedli a celkem dobrý (no až tak ne, ale to bylo z jinýho důvodu, protože máma na tátu nasazovala psí hlavu ale to je o něčem jiném). Kamarádce se rodiče rozvedli ve 13 a bylo to jak píšeš - útěky z domova, experimenty s drogama atd. A bez toho aniž bych se chtěla chlubit, mohu zodpovědně říct, že se z těch drog dostala díky mně.... Alena mi to řekla několikrát, že nebýt mě a mojí mámy, který jsme jí vlastně poskytly zázemí, že neví jak by to dopadlo...
16. črc 2009 v 11:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
No,mně bylo taky pět let a nanějaké hádky si moc nepamatuju.Oni se naši docela dokázali dohodnout a i po rozvodu jsme pár měsíců bydleli všichni pohromadě a šlo to-táta třeba koupil maso a poprsil mamku,aby uvařila i pro něj,koupil prášek na praní...Určitě mi táta chyběl,ale bral si nás ob víkend a pak i na Vánoce,prázdniny,toho času s náma trávil docela dost.Nějak jsem chápala,že to tak bude lepší,nebo co...:slight_smile:
16. črc 2009 v 11:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepibubu, děkuji moc za tuto informaci. Toto je totiž moje noční můra. Ať o tom přemýšlím jak chci. Tak nejsem masochistka, abych dál vydržela manželovo chování. Nechci, aby to dopadlo tak, že si budeme dělat naschvály přes dceru. Bojím se, ale a nepřeháním když říkám, že oprávněně, že manžel to dělat bude. Vidím to v jejich rodině. Máma celý život klukům dost jasně dávala najevo, že jejich táta je špatný. Oni ten její názor samozřejmě už v dětství převzali. Bojím, se že až manžel s tím začne, budu tím ublížená a budu to dělat taky. Ale pro takový případ už mám připravenou pro dceru řeč. Že jí oba milujeme stejně a ona je malá na to, aby si udělala názor co se mezi mnou a tátou stalo. A má plné právo tento názor si udělat sama. A nikdo z nás ani já ani táta ani prarodiče jí nemůžou vnucovat svůj názor na situaci. A pokud to bude kdokoli z nás dělat má právo říct, že nás nechce dál poslouchat a odejít. A my nemáme právo v tomto hovoru pokračovat. Tak vymyšlený to mám dobře. Jen to dodržet.
Věc, která mě nutí přiklonit se k rozvodu. Jeho máma žila zřejmě přesně jako já. Když mi to nedavno došlo, že žiju život jeho matky, rozhodlo to o tom, že s ním už dál nechci být. Jeho táta, ale možná jí občas i jednu vrazil. To můj manžel ne. Věděl, že tím by skončil. Jeho rodiče se v podstatě nesnáší. A před rokem jeho táta těžce onemocněl a v té době si máma našla chlapa a když je s ním žije tak jak vždycky chtěla. Jenže u nich v bytě má těžce nemocného manžela. Už je na tom díky bohu lépe a je schopný se o sebe jakž takž postarat i sám. Máma to spéčí o něj nepřehání a často ho tam nechává samotného. Takže ona je teď ta špatná a sobecká mrcha. Takhle dopadnout nechci
16. črc 2009 ve 12:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci - takže asi takhle: Pokud víš, že existuje riziko že by ses chovala špatně (tj. dceři tátu pomlouvala,) není nic snazšího než rovnou najít odborníka - ano, psychologa nebo možná spíš psychiatra - jediný rozdíl je v tom že psychiatr je MUDr. a kdybys potřebovala, může ti dát antidepresiva. Na tom jít k psychiatrovi není nic co by bylo odsouzeníhodného, taky jsem byla, a nestydím se za to. Stydět by se měli spíš ti kteří to odsuzují, nebo ti, kteří by potřebovali jít a nepůjdou, protože co by na to řekli lidi. Ten by ti určitě pomohl v kritických chvílích. Něco jiného je pokud malá řekne že s tátou být nechce, protože ona sama uvidí jak se chová, ale ty jí ho nesmíš zošklivit, myslet si můžeš cokoliv ale pokud chceš aby si holka pak jednou našla partnera a neměla pokřivené vnímání chlapů, musíš to ustát. I když to bude těžký, věř že bude. A gratuluju k procitnutí - to že sis uvědomila že žiješ život jeho matky a že ho žít nechceš, je poloviční vítězství.
16. črc 2009 ve 12:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepibuu, jsem přesvědčná, že nebudu taková, abych manžela dceři pomlouvala. Ale "nikdy neříkej nidky" tuším, že to bude těžké, ale ještě si nedovedu představit co vše mě čeká. Pokud dojde k rozvodu, určitě tam nějcí psychologové budou figurovat a požádám o pomoc. Už jsem i našla na webu net, kde po e-mailu radí MUDři. Poslala jsem jim tam dopis a doufám, že mi odepíšou. Už teď začíná psychologický boj. Manžel to přehání s péčí a dělá ze sebe chudáka jaké má starosti v práci. Tím pádem mě nenápadně odsouvá na druhou kolej. To jsem, ale čekala. Takhle se chovala jeho máma. Jsem na to připravená a doufám, že to ustojím. Řeším, zda dceři alespoň naznačit, že není všechno jak by mělo být nebo raději ji z našich sporů vynechat. Ale pak se bojím, že na to přijde v těch 14 a nemusí mít tak dobrou kamrádku jakou jsi byla Ty té Tvojí. Může to špatně dopadnout. Už jak to píšu si říkám, jestli bych nepotřebovala odbornou pomoc už teď. S tím svým "obtížným" pocitem, že musím udělat vše co můžu, se taky můžu dopusti největší chyby tím, že pořád váhám. Většinou vždycky všude říkají, že rozvést se člověk může vždycky a nemá se dělat ukvapené rozhodnutí. to mě vždycky zabrzdí. Ale začínám si uvědomovat, že já rozhodně žádné ukvapené rozhodnutí nedělám. Je to po třetí co vážně uvažuji o rozvodu a trvá to 10 let. To je dostatečně dlouhá doba na rozhodnutí, teré už jsem 2x odsunula. Teď po třetí už je mi jasné, že toto není cesta. Teď, ale jak to udělat a co nejméně ublížit svým blízkým. Neustále o tom přemýšlím a nejsem ani schopná teď o prázdninách se dceři věnovat. Proto to sem takhle píšu. Chci názor nezaujatých lidí nebo už se z toho svého váhání fakt zblázním. Říci dceři rovnou, že se něco děje, rozdělit ložnice a manžel bude domů jezdit jen na jeden den v týdnu a víkend každých 14 dní. Nebo dělat, že se nic neděje a manžel má jen moc práce a je dva dny doma a dva dny v práci? Co byste holky tenkrát jako děti víc ocenily? Pokud se rozhoupu a vyřeším si tenhle problém, tak už to bude lepší. Budu si alespoň jistá tím co chci a o to líp se mi to bude hájit. Moc díky za Váš nezaujatý rozbor. Koník je fakt dobrá věc.
16. črc 2009 ve 13:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci, řeknu ti jedno jediný - jestli si jako myslíš, že dcera nic netuší, tak se sakra pleteš. Děti jsou na to velmi velmi citlivé.... a řekla bych že se v tom akorát teď plácá, protože změnu atmosféry doma zaregistrovala jednoznačně. Ideální by bylo kdybyste si s ní promluvili oba ve stylu "přestali jsme si rozumět, ale tebe máme rádi pořád a ty za to nemůžeš," ale to se asi nedá od manžela čekat, že....

Dneska už za chvíli koně vypnu, ale kdybys potřebovala, napíšu ti na sebe do IP kontakty (bude ti to nahoře v liště svítit červeně- to jen kdybys to až tak dobře tady neznala...) - neříkám že mám patent na rozum a nerada bych aby to tak vyznělo, ale snažím se ti poradit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. :wink:
16. črc 2009 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci,přesně-dcera určitě něco tuší,to nejde tak dobře zamaskovat.Těžko říct,co bych tenkrát uvítala víc,já byla fakt docela malá.Nám (mám o roka a půl starší ségru) to tenkrát známili nějak podobně,jak popisuje pepibubu.My už stejně tušily,že se něco dějě,i když se snažili nehádat před náma.Nejdřív bych ale možná promluvila s manželem-njlépe,když nebude dcera doma a pokusila se s ním dohodnout,jak to bude dál.
Já taky byla u psychologa i psychiatra-s rozvodem rodičů to nesouvilselo a taky se za to nestydím.Měla jsem prostě problém,se kterým jsem se nedokázala poprat jen vlastníma silama.
16. črc 2009 ve 14:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, je mi narosto jasné, že máte pravdu. Měli bysme to dceři asi říct. Já jsem, ale hrozný zbabělec.
Teď jak je on dva dny doma a dva dny pryč, ta situace není tak vidět. Bojím se píchnout do vosího hnízda. Bojím se dceřiny reakce. I když to zatím nevypadá, že by chtěl manžel dělat nějaké scény. Oravdu ty dva dny přespává v Praze, jak jsem ho žádala. Je mi, ale jasné, že to dlouho nemůže vydržet. Sbírám síly na to, abych si s ním pokusila znovu normálně v klidu promluvit. Děkuju Vám za pomoc.
17. črc 2009 v 07:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kalci, čím dřív to dceři řekneš, tím dřív si odbydeš její bouřlivou reakci a tím víc důvěry v tebe jí zůstane...
17. črc 2009 v 07:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pripomenul si mi mojho manzela...len cakam, kedy konecne zisti, uvedomi si, ze je otec. Sme mladomanzelia, krpcek ma len dva mesiace a ja uvazujem o tom, ze ho opustime. Zo dna na den ho mam rada coraz menej. Nechova sa ako otec, malo sa zaujima o synceka a zije ako za slobodna. Nemozem od neho ocakavat, ze nieco spravi sam, vsetko mu musim povedat, mozem sa dockat odpovede"nechce sa mi". A tiez kedysi spravil nejaku tu chybu pred svadbou. Strasne ho milujem, ale mam pocit, ze aj nenavidim. Zo dna na den viac. Ked je na svete dieta, muz si ziskava vztah a cestu k zene cez neho...bodajby sa uvedomil ako ty.
22. črc 2009 v 18:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
kalci, tak jak, už jsi sebrala kuráž a řekla to dceři? Držím palečky....
24. črc 2009 v 08:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek