Tchýně, švagrová, přítel.. jsem beznadějná. Co vám pomohlo?
Ahoj. Hodně dlouho už přemýšlím o tom, zda bych se tady nezkusila vypsat. Mám dvouletou krásnou, šikovnou a zdravou holčičku a jsem za ní každý den neskutečně vděčná! 🙂
Jen nastala taková situace při příchodu domů z porodnice, kterou bohužel nemůžu z hlavy dostat už celý ty dva roky a děsně mě to citově vyčerpává.. Nechci na to myslet, ale stále to ve mně je.
Malá se nám povedla po dvou letech snažení, v porodnici jsem ji měla u sebe jen na jednu noc, jinak musela být na světle kvůli silné žloutence.. dovezli mi jí ráno v den odjezdu domů.. domu jsem se tak strašně moc těšila, až přijdeme, donesu si ji domu a konečně budeme úplná rodina. Na takový okamžik jsem se těšila celý 3 roky.. Ani jsem si nesvlékla bundu a už někdo zvonil, přítel šel ke dveřím a tam tchyně s tchánem.. Kdyby takhle zazvonila moje mamka, omluvila bych se a řekla, že teď chceme být sami, zrovna jsme dorazili a chtěli jsme se přeci jen sžít sami.. poprosila bych ji, zda by nedorazila další den i přes to, že by se třeba mohla urazit. Tchyně s tchanem byli neohlášená návštěva a přítel jim řekl, ať jdou dovnitř. Tchyně vyndala malou z autosedačky, celou si ji svlikla a chovala si jí tady. Já neměla slov.. vzala mi všechno, na co jsem se celou dobu těšila a chtěla jsem si to užít sama s přítelem. Taky se mě stále hodně dotýká to, že tohle přítel dovolil i přes to, že věděl, jak je to pro mě jedinečnej okamžik.
Teď se moje pocity úzkosti dostavili mnohem větší, když porodila švagrová. Má krásnou holčičku, ale já jí tak moc závidím, že ona si užije to co já ne.. Nechci to takhle cítit, ale bohužel se tomu nedokážu nijak bránit.
Přítel a jeho rodina moje pocity znají, myslela jsem si, že to pomůže když to budou vědět, ale bohužel. Po novém roce bych si chtěla zajít za nějakým psychologem, ale nebyla jste nějaká taky v podobné situaci? Co vám třeba pomohlo se s tím srovnat?
Díky holky, pokud jste dočetly až sem.
Přeji krásné svátky 🙂
@tynka9 Tomu rozumim, nemyslela jsem to tak, ze tys mela udelat neco jinak. U prvniho jsem taky zazila momenty, ktery pro me nebyly ok, ale ve slusnosti probehlo nejake kolikovani teritoria a vim, ze ted uz by se mi to nestalo. Moje tchyne je zrovna typ, ktery vpodstate nikdy nepremysli nad tim, jak vyzni to, co rika 😀 Takove absolutni co na srdci, to na jazyku. Na me to ma pak ten efekt, ze to na ni taky vybalim rovnou 🙂, kdyz vim, ze nema talent na vyssi diplomacii. To "nedam" jsem v tu chvili vzdycky nejak otocila do srandy, aby to neznelo moc nepratelsky, ale pochovat jsem nenechala, kdyz na to nebyla vhodna chvile (jako treba kdyz se miminko probudi v sedacce po 3 hodinach cesty a hrne se k nemu nekdo, koho naposledy videlo pred mesicem a pul).
@felixfelicis taky byly momenty, kdy jsem nedala 😁 jednou jsme se k nim vraceli z procházky, na které jsme prcka chtěli ukázat manželově babicce a nakojit ho tam. Jenže ta nebyla doma a cestou zpět začal strašný řev kvůli kojení. I když jsem ještě nedokázala moc chodit rychle, tak jsme dle možností sprintovali k nim, abych mohla nakojit. Přijdeme na verandu a tam “pojď, za babičkou, ta tě pochová” jsem se zmohla jen na “POZOR!” Začala jsem ho rychle svlékat (zimní dítě) a zase “a teď te přebalíme...” “ne, teď rozhodne ne!” No, byla jak zmoklá slepice a uražená taky 😁 ale v tu chvíli mi to bylo fakt jedno. Nedám řvoucí novorozeně někomu jinému než tatínkovi a hlavně když vím, co mu chybí 😁 no by bylo zážitků na povídání na dlouhou. Jen mám tu smůlu, že i když ona sama absolutně nepremyslí nad tím, co říká, tak na jakýkoliv poznámky/upozornění co s dítětem má nebo nemá dělat, se uráží. I když se to podá diplomaticky a v klidu 🙈
Ahoj, podobnou situaci jsem měla. Příbuzní (nebudu raději psát jací, dokážeme si to domyslet), se chovaly tak, že se mi to nelíbilo. Taky jsem nemohla určité věcy překousnout a pořád s tím v sobě bojuji. Někdo má hold na salamu vše, někdo (třeba my dvě) jsme citlivky. Pokud bys měla zájem, mohu doporučit jednu paní na terapii, je to něco jiného než klasicky psycholog, ale zabývá se právě tímto odblokováním věcí, co nás tíží.
@felixfelicis kéž by to bylo tak jednoduché... v té době byla hlavně z mé strany komunikace s tchýní hodně pod bodem mrazu. Párkrát plácla neco, nad čím absolutně nepřemýšlela a na 90% to ani nemyslela tak, jak to vyznělo, ale mě to hodně ublížilo. A tenkrát to bylo ještě hodně živé. Ale zase jsem nechtěla vyvolávat další konflikty, těch už bylo dost. Navíc “nedám” by byla urážka toho největšího kalibru. I když jsem s ní měla problém a jsou věci které mě hodně točí do teď, tak nechci brát dětem babičku. Navíc pořád je to manželova maminka a chceme vycházet i jako širší rodina. Takze holt se stále učím - někdy diplomaticky prosadit svou, někdy něco spolknout. Asertivita moc nefunguje, ona to v pohodě nebere, hned by se urazila a řešit zase další výbuchy, na teď nějak nemám ani chuť ani energii.