Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Zemřela mi maminka a nic necítím

hanzbl00
27. srp 2015

Ahoj holky..
Název diskuze už napovídá,před třemi měsíci mi umřela maminka,bylo jí nedožitých 55 let,zemřela náhle,v únoru jí začli bolesti zad (v tu dobu se narodil i můj druhý syn) pak to šlo celkem rychle,trpěla strašně bolestma,měla rakovinu plic,nádor měla už snad v celym těle,byla dlouho doma a jen brala léky na bolest,normálně ale komunikovala,smála se..nám samozřejmě neřekla,že je na tom tak špatně,nic moc sem nevěděla,až do poslední chvíle sem věřila,že to bude dobrý..Najednou byl květen a mamka v nemocnici,byli sme se sestrama za ní,bylo to něco strašnýho vidět jí,zestárla tak o 30let,mluvila potichu,řikala,že je strašně unavená a ať nebrečíme..byli sme tam tak 5 minut,řekla sem jí,že jí mám ráda :( za 4 dny potom zemřela,až do konce měla vysoké dávky morfia..A já? brečela sem,když mi to volali a jinak sem uplně v pohodě..JÁ to prostě nechápu,do dneška nemůžu uvěřit tomu,že tu prostě neni,myslim na ní každej den,když si na ní vzpomenu tak se mi uplně sevře srdce ale jinak nic..Holky je to normální? Tak strašně moc mi chybí,měli sme od malička krásný vztah,kamarádský..Já prostě nemůžu uvěřit tomu,že už tu neni a nikdy jí neuvidim :( Přitom když umřela babička s dědou ( bylo mi 12let) bylo to uplně jiný,brečela sem,brala sem to prostě hůř než teď
Nevím,jestli to sem patří,ale potřebovala sem se vypsat..Holky jak ste to měli vy?

ivet1987
27. srp 2015

@hanzbl00 dle toho co píšeš bych neřekla že nic necítíš. Všechno mi přijde normální akorát. Navíc máš teď malého prcka, tak se vše točí kolem něj.

kacca11
27. srp 2015

Když mi umřel táta, prožívala jsem to podobné, napřed pláč z překvapení, ale pak klid, prázdno, necítila jsem nic. Je to normální, ale je to daleko horší a delší než si to prožít naplno. Mne se to nepovedlo, začalo se mi to projevovat psychosomatickymi problémy, dostávala jsem se z toho dlouho. Jednou se to prolomilo, pak se mi ulevilo.

bajapetra
27. srp 2015

@hanzbl00 Uz to bude ctyri a pul roku,co mi zemrel tata na rakovinu plic.Meli jsme spolu krasny a pevny vztah,byl pro me nejen tatou,ale i kamaradem a vzorem.Mnohdy jsme si rozumeli lip nez s mamkou.Ten den jako by se mi zhroutil svet,mela jsem pocit,ze uz muj zivot nema smysl a ze to tady bez nej nemuzu zvladnout.Pulroku jsem si pak pripadala,jakoze mi je vsechno jedno. Abych pravdu rekla,tak az letos jsem na nej schopna myslet bez place.Kdyz jsem byla u mamky,tak jsem mela pocit,ze se zkratka musi otevrit dvere a ze on v nich bude stat.Uz se tak bohuzel nestalo a nestane.Jako jedine z nasi rodiny se mi o nem obcas zda a ja jsem za ty sny vdecna.Moje babicka,tatova mama mi,kdyz taticek zemrel,rekla,ze clovek casem otupi.Rekla bych,ze to tak opravdu je.Chce to cas.

babbota
27. srp 2015

@hanzbl00 Předem ti chci vyjádřit upřímnou soustras! Možná si tvé tělo vybudovalo jakoui ochranu a vše na tebe dolehne mnohem později. Mě umřel tatínek před 11 lety, bylo mu nedožitých 48 let. Zemřel tragicky, takže ze dne na den jsem se musela smířit. Slo to ale velmi pomalu a mohu ti říct, že ještě 2 roky po jeho smrti jsem s tím nebyla úplně srovnaná. Dokonce mě "strašil" ve snech. Měli jsme spolu krásný vztah, ale v těch snech mi pořád hrozně nadával. Měěla jsem výčitky, že jsem se sním nerozloučila, že jsem mu nestihla říct vše, co jsem měla na srdci...

hanzbl00
autor
27. srp 2015

Holky moc děkuju za odpovědi
O mamce se mi ze začátku zdálo,že sme byli doma a ona měla pořád bolesti,takový sny sem měla skoro každý den,teď už nic
Poslední dobou jsem taková smutná,nechci být ani sama,potřebuju kolem sebe lidi,nikdy sem taková nebyla..myslím si práve,že to na mě ještě uplně nedolehlo,pořád tak nějak nedokážu uvěřit,že tu neni ☹ Ale už to budou 3 měsíce,takže nechápu..?

babbota
27. srp 2015

@hanzbl00 tak to je v pořádku, já jsem si říkala neméně rok, že to není pravda, že se určitě vrátí. Každý to prožívá jinak. Tedka me prepada smutek, protože táta nikdy nepoznal své vnuky a kluci dědečka, vím, že ny jim byl skvělým dědou.

zmrz_lina
27. srp 2015

Loni v záři mi necekane zemrel v 50 letech tata. Oplakala jsem to, ale jinak jsem "v klidu". Tata mi byl hodne blízký, myslím na něj denně, říkám si, jakouby mel radost z maleho a je mi do breku, ale takové to, jak píšeš, pořádné oplakani nepřišlo. Myslím, ze to neznamená, ze mi je to jedno. Je to proste jiny způsob truchleni, obavam se, ze ten ve finále náročnější a delší... :(

loafeer
27. srp 2015

Ahoj, upřímnou soustrast, je mi to moc líto...:o(
Před čtyřmi lety mi umřel tatínek. Bylo mu 54 let, měl rakovinu. Bylo to strašné, chlap jak hora, plný elánu a optimismu a nemoc z něj udělala uplnou trosku....Miluju ho, taky byl pro mě vzor, když jsem nevěděla kudy kam, volala jsem taťkovi, byl takový...lidový a uměl uhodit hřebíček na hlavičku....V té době byly mému synovi- jeho prvnímu vnoučkovi, tři týdny!
Co se týče toho období PO...Necítila jsem nic na pohřbu....Byla jsem jak sklad vyhořelého paliva, jak nějaká loutka- divák za sklem...už v průběhu jeho nemoci jsem toho hodně nabrečela a ten pohřeb- to byl prostě konec....
Teď tě čeká nejspíš takové nejhorší období. Ten první rok byl hrozný, kolikrát jsem se úplně rozklepala hrůzou, jeslti je to pravda, že už nemám tatínka?...čas postupně tu bolest trošku uhladil, s postupem času- ale u mně až po prvním roce- se s tím člověk naučí trochu žít...
Ty stavy, které prožíváš, jsou normální...myslím, že teď jsi pořád jakoby v šoku a současně nechceš uvěřit tomu, co se stalo....Deprese a smutek nejspíš teprve přijdou :o(...ke smíření se s tím je ještě dlouhá cesta, přeji ti, aby si k němu došla co možná nejdřív to bude možně:o(

Mně se po tátovi stýská pořád, i když dokážu o něm mluvit bez brečení, aleněkdy to na mě v noci padne...A poslouchat některé písničky, které měl rád...z too mě bolívá srdce

konidana
27. srp 2015

Když mi umřela babička, tak nic. Studovala jsem, byla jsem na brigádě (au-pair), ani jsem nemohla na poslední rozloučení. A pak, po několika letech, jsem si na ní vzpomněla a řvala jsem celý den. Teprve od té doby mi začala chybět.

zo_ja
27. srp 2015

Upřímnou soustrast! Babička a děda jsou obv. starší, nebo se nám to jako dětem tak jeví. Je to tak nějak přirozené, že staří lidé umírají. Tvoje maminka byla ještě celkem mladá, byla jsi blízko, a roli hraje i to, že jsi věřila, že se to spraví a pak to byl rychlý konec, nebylas na to připravená, velký skok atp. To, že to s vámi nesdílela, bylo to šok celé ještě víc.
Trvá to tak rok, než to trochu vybolí, a nech to vybolet, vyjít ven, mluvit s někým, kdo pro to má uši a pochopení, pokud takový člověk je v dosahu, vyplač se atp. Docela pěkná knížka je od C. S. Lewise Svědectví o zármutku, může Ti trochu pomoct.
Každopádně, ať už jakýmkoli způsobem, tak ven ze sebe, smutek pustit, dát mu prostor, kdybys měla jít za nějakým psychoterapeutem, psychologem (ale dobrým!) nebo knězem třeba. Už jen to, že o tomu budeš mluvit, dostaneš to ze sebe, utříbíš si všechno, a oni zase mají zkušenosti odjinud, a ano je to bolavé, je to normální, je to tak zdravé.. divné by bylo, kdybys smutek a bolest necítila.

Jak to snáší sestry? Nevím, jaké máte vztahy a jak spolu dokážete komunikovat, ale třeba může být užitečné i to, kdybyste se sešly, nebo jen s jednou a mluvily o tom, může je trápit totéž, nebo můžou mít pro Tebe maximální pochopení a vhledy. Někdy je to mimo, buď vztahy nejsou ok, nebo se sestra do sebe uzave a nechce o tom mluvit - ale to se pak právě podespíše všelijak psychosomaticky.

lucykal
27. srp 2015

Myslím si že klid prázdno je možná ještě horší:( zkusila bych o tom s někým mluvit nemusí to být psycholog třeba jen někdo kdo tě vyslechne. Taky jsem takhle řěšila smutnou životní situaci (nebylo to umrtí rodiče) Necítila jsem nic chodila jsem jako bez duše bez citu ač jindy mě vše dojímalo nic mě nerozplakalo přišlo mě jako bych citově otupěla. Upřímnou soustrast.

simone5
27. srp 2015

To je tím šokem, bohužel jsem to zažila taky (ale u někoho jiného). Já se tehdy tak moc soustředila na to, že se uzdraví, že když náhle nastala smrt, taky jsem byla jakoby citově prázdná. Na pohřbu jsem měla pocit jako bych se na to všechno dívala z velké dálky nebo jako by se to týkalo někoho jiného. Až později to na mě padlo se vším všudy. Podle mě sis to prostě ještě pořádně neodžila a mně na to osobně nejvíc pomáhá nějaký rituál na rozloučenou. Radši si dej tu šanci si tu obrovskou bolest prožít teď, později by to mohlo mít mnohem větší následky. ☹ Jinak loafeer má pravdu, ten první rok je nejhorší. Je mi moc líto toho, co se ti přihodilo. 😢

karlajasmine
28. srp 2015

Ahoj, je mi to moc líto ☹ moji mamince umřela maminka v dospívajícím věku a říkala mi, že první rok po její smrti ji neukapla ani jedna slza. Prvni faze truchleni je šok a nevěřícnost, je to normální. Když mi umřel milovaný pes,obrecela jsem to z ničeho nic po pěti letech. Před rokem a půl mi umřel strejda a ještě mi neukapla slza,vím, že to na mě padne jednoho dne z ničeho nic. Moje maminka mi na 40 výročí smrti její maminky zavolala a přes slzy nemohla ani mluvit, přitom se celý můj život zdálo ze je se smrtí svoji maminky smirena. Neboj se,jsi normální. Slzy přijdou až přijdou. Upřímnou soustrast. :(

loafeer
28. srp 2015

hrozně moc ti závidím a myslím, že ti to i pomůže, že jsi se s maminkou rozloučila....Žes jí řekla, že ji máš ráda

ilonkaseda
28. srp 2015

@hanzbl00 Možná je to tím,že podvědomě víš,že už ji nic nebolí,že je ji zkrátka líp jak kdyby se tu trápila nemocná.Není pravda,že nic necítíš

radapokec
28. srp 2015

@hanzbl00 vůbec bych neřekla ze nic necitis,naopak. Podle me jsi za maminku rada ze už netrpí a to te hreje. Mela jsem tři měsíčního syna když tatka zemřel, takže vim ze se ted vše točí kolem tvého bobanka a kvůli němu jsi i silnější. Mamku jsi moc milovala,to se pozná.

hanzbl00
autor
28. srp 2015

Děkuju vám všem moc
Sestra je dvojče,bere to taky uplně stejně jako já,jakoby bez citů..Druhá sestra je nevlastní..Mám ještě dva bratry,ale s těma se skoro vůbec nestýkáme.
Mamce sme pohřeb nedělali,jelikož vždycky řikala,že až umře,pohřeb nechce,tak si řikám,jestli to není tím,že sem se s ní vlastně ani nerozloučila,na tom pohřu bych třeba pochopila,že už je uplný konec,nebo já fakt nevím..
Koukám na její fotky a nic,ani to semnou nehne,přijdu si divná a fakt bezcitná,mamka byla něco jako moje nejlepší kamarádka
Ale máte pravdu holky,sem na druhou stranu ráda,že netrpí,nikdy sem jí v bolestech neviděla,ale udajně řvala bolestí ☹
@loafeer hodně sme přemýšleli,jestli za mamkou jet,věděli sme jak na tom je..Jsem ráda,že sme za ní byli,ona ale jakoby ani nevnímala.Mrzí mě ale,že sme to tak nezvládli,sestry i já sme se během minuty rozbrečeli a po 5 minutách sme šli,to se opravdu nedalo jí tak vidět,nikdy na ten její pohled nezapomenu ☹

simone5
28. srp 2015

@hanzbl00 Opravdu doporučuji udělat rituální rozloučení, takový neoficiální intimní pohřeb, například jen ty a sestra, ale udělejte to jak se patří. Oni ty rituály v životě člověka mají svůj hluboký spirituální smysl a osobně si myslím, že lidé si hodně ubližují, když od toho v současné době opouštějí.

fredericka
28. srp 2015

Čtrnáct dni po maturitě mi umřel táta, vzala jsem to vše v klidu, min tři měsíce nebyla schopna ani brecet. Udusila jsem to v sobě, čtyři měsíce nato jsem se složila. A jak už to zaznělo, bylo to delší a bolestvejsi, než kdybych se vybrecela rovnou. Takže za me najít si někoho, s kým se o všech tech pocitech da mluvit a pokud možno se vybrecet.

julietta111
28. srp 2015

@hanzbl00 V první řadě je mi moc líto co se Ti stalo☹ Mně mamka umřela letos v červnu. Taky tomu pořád nemůžu uvěřit, první měsíc jsem jí několikrát denně chtěla jít zavolat, ještě jsem to taky nepřijala a nesmířila se s tím, že je to fakt pravda. Taky normálně funguju, někdy se až divím, ale myslím že je to tím, že právě jsem se s tím pořád ještě nevyrovnala a nepřijala ten fakt že už tady není a nikdy nebude☹

petru80
28. srp 2015

Ahoj me umřel táta před třemi lety a taky mne to hrozne překvapilo, že jsem plakala jen jeden den a potom prázdno, ale tak nějak jsem na to byla připravena já vlastně tak nějak vnitřne už půl roku předem věděla , že zemře. Nevím nedokáží to vysvětlit, ale viděla jsem ho jak jde po nemocniční hale a najednou jsem věděla, že brzy zemře a po půl roce zemřel ve spánku puklo mu srdicko - infarkt. Přitom se léčil s cukrovkou.

domorodka
28. srp 2015

@hanzbl00 upřímnou soustrast přijmi též odemne...
také si myslím, že ten fakt, že ji to už nebolí je pro tebe ulehčující a také právě to, že máš malého chlapečka, máš jiné myšlenky, starosti...
Synek ti jistě dělá radosti 😵 a také jsi v jednom kole... není čas na tvé city a emoce...

myslím si, že je to v pořádku co píšeš, není to nic divného, pokud nejsi jak tělo bez duše... prostě sis to ještě nepustila, nenašel se na to prostor... a to určitě přijde hned, jak ti to dojde naplno, co se vlastně stalo - to nemusí být okamžitě... opravdu jsi zaneprázdněná maminka... a uvidíš, časem to přijde, vypláčeš se a uleví se ti 🙂 určitě to přijmeš a bude zase všechno v pořádku 🙂

To že jste neměli rozloučení na pohřbu - to nemusí být tím... moje babi taky pohřeb nechtěla a já řvala už pár dní před, než zemřela a co teprve když jsem se to dozvěděla... věděli sjme, že to brzy nastane... očekávali jsme to a připravená jsem nebyla...
řvala jsem 3 dny vkuse - vůbec se to nedalo zastavit... bylo to tak moc silné... plakala jsem kudy jsem chodila... ... ... (řvala je ošklivé slovo, ale já fakt řvala 😀 to se ani nedá nazvat pláčem )
až jsem se začla obávat, zda jsem vpořádku 😀 pak sjem si řekla, že už plakat nechci, že už to musí přeci ustat... a najednou, jako když utne to samo přestalo, anjednou jsem nic necítila... bylo to zvláštní, nastalo pak něco krásného... pak přišlo něco, co bych mohla nazvat skutečným osvobozením...
Pak sjem plakala asi tak 1-2x do týdne... pak 1x do měsíce... dnes už málokdy, spíš si vzpomenu se slzami v očích a s úsměvem na rtech a hřejivým pocitem na srdíčku současně 🙂
a ano, ten první rok je nejhorší... ... ... já dokonce babičce téměř denně zapalovala svíčku doma... což jsme nikdy nikomu nedělala, jen když jsem si vzpoměla.. ale u babičky jsem si vzpoměla každý večer, možná taky proto, že jsme s dědou v každodenním kontaktu... a je to zvláštní, ale přesně po roce jsem tu svíčku přestala zapalovat denně... najednou to nebylo potřeba...
Mě třeba teď zas přijde líto, že babi nezažila mou dcerunku - měla dva syny a já prvorozeného taky syna, strejda má syna bezdětnýho zatím a já byla jediné děvče a ona se těšila na pravnučku 🙂 tak teď ji má, jen ji nezažila... ale já vím, že je tu s námi spojená křehkým poutem 😵 a má radost s námi a je hrdá, jaká je dcerunka šikovná a krásná 😵
hřeje mě u srdíčka... babičku miluju navždy... a právě teď mi zas tečou slzy... ale už neřvu jako předtím... 🙂
opravdu častokrát si na ni vzpomenu... jak říkávala, že si na ni vzpomenu... 😵
měla veliké srdíčko pro každou ublíženou dušičku a také jsme měly kamarádský vztah 😵

Určitě so dejte se setrou vzpomínací setkání 😵 to bude krásné... 😵 popovídejte si o mamince ♥ 😵
maminka vás spolu jistě ráda uvidí 😵 sedněte si nad fotkama, dejte si čaj nebo kafe, co vám maminka ráda vařila... upečte si buchtu, co jste od ní měly nejraději 😵 😵 😵 a zavzpomínejte, popovídejte o svých pocitech 😵
prostě tu už neni... ... ... fyzicky... ... ... ale ve vašich srdcích je na věky ♥ 😵 tomu věřte 😵

luckaamilan
28. srp 2015

začneš si to uvedomovat až o rok. prvy rok je tzv. bublina, po roku si to vacsinou ludska mysel uvedomi a je to sok. Ja som prišla o najlepšieho tatinka na svete, zobrala mi ho rakovina. Vedeli sme, že je to zle, ale tatinek fungoval uplne normalne, až zrazu nedelu vecer zacal divne hovorit, pohybovat sa, pondelok už len ležal, rakovina zasiahla mozog a v piatok vo velmi rannych hodinach zomrel po mojom boku, ležala som vedla neho, pretože som uz bola strasne unavena, dodnes to tak moc lutujem, že som zaspala.
Prvy rok som bola v bubline, starosti okolo domu, mamy,.... ale po roku som si to zacala uvedomovat, čas to oputi, ale je to bolest a strasna strasna nespravedlnost. Bol to najlepsi clovek na svete, na pohrebe mal 2000 ludi,nikdy nepochopim prečo musel zomriet v bolestiach, prečo ked už to muselo byt, to nebola rychla bezbolestna smrt, to ma bude trapit už navždy.

domorodka
28. srp 2015

@luckaamilan zemřel vedle tebe ? Zemřel šťastný ! ♥ 😵 nelituj, že jsi to zaspala, to vůbec nevadí... byla jsi přeci s ním... ♥ 😵

tasmyska
29. srp 2015

@hanzbl00 Ahoj, dneska jdu pochovat moji maminku, mela by narozeniny 53 let. To co popisuješ jsme měli úplně stejně. Ještě před rokem na moji svatbě byla krásná a mladá a na konci byla jak 90leta stařenka. Tak moc jsem ji milovala, že když jsem viděla jak se trápí, přála jsem jí smrt co nejdřív, ikdyž mi to srdce mohlo uthrnout. Nevím jak dnešek zvládnu a snad emocema neublížím prckovi. Doktor mi doporučil meduňku na uklidnění. Prozivaly jsme spolu celé těhotenství a malýho už ani neuvidí. Taky jako by mi to ještě nedošlo. Stěhujeme se a je tolik práce, že nemám čas se poddávat velkýmu smutku. Myslím, že to přijde tehdy, až budu s něčím potřebovat poradit, nebo pomoct a ona nebude. Drz se nejsi na to sama!

lucie11111
29. srp 2015

Ahoj, i mně v dubnu umřela máma, bylo jí 61 a v podstatě to prožívám úplně stejně jako ty. Kromě toho, že jsem si poplakala a jak píšeš, při každé vzpomínce na ni se mi sevře srdce, ale jinak nic. Funguju uplně normálně. Je to patrně pro to, že jsem hlavně máma od dvou dětí a není prostor na nějaké hroucení, nebo já nevím. Ale když mě před pěti léty zemřela tchýně taky v 61, byla jsem v 36tt a to jsem se teda málem zhroutila. Sama si to taky neumím vysvětlit, jakto, že to zvládám tak dobře, neboť než mamka zemřela, měla jsem pocit, že její smrt nepřežiju. Asi je to jak se tu píše víš, obranná reakce organismu a vše si začnem uvědomovat až postupně za čas. @hanzbl00 @tasmyska držte se

julietta111
29. srp 2015

@lucie11111 Mám to naprsoto stejně jako Ty, mojí mamce bylo taky 61 a zemřela v červnu ☹ Hodně lidí říká, že mě obdivuje jak to zvládám a co mám dělat když mám tři děti a nejmladšímu je teď rok, tak člověk prostě musí. Drž se...

julietta111
29. srp 2015

@tasmyska Upřímnou soustrast...drž se budu na Tebe dnes moc myslet☹

hedus84
29. srp 2015

Mě maminka umřela před třemi lety...bylo mi 18 a mamka nedožitých 44......měla akutní infarkt a nebylo jí pomoci...mozek už nereagoval než přijela záchranka....týden v kuse sem brečela a teď už to mám taky jinak.....beru to tak že se má líp.....ale doktor říkal že musela mít bolesti už mnohem déle před tím než se jí to stalo a teď to možná vyzní hnusně ale chvíli po její smrti sem si myslela že mě opustila naschvál....Berte to tak že každej se se smrtí blízkého člověka vypořádává jinak....každý je jiný a i psychika se liší.....já to mám tak že to tak asi mělo být a myslím na maminku jen v dobrém a doufám že mě vidí že sem to zvládla 😉

lucie11111
29. srp 2015

@julietta111 asi jo, člověk prostě musí. Taky se drž

Sem začni psát odpověď...

Odešli