• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Vztah mezi nevlastními sourozenci, máte zkušenost?

17. ledna 2014 
Ahoj maminky, chtěla bych se zeptat, jestli máte některá zkušenosti s vlastními x nevlastními dětmi? Čekáme s přítelem prcka, který se má narodit v létě. Přítel už má z předešlého vztahu dítě, kterému bude v tu dobu přes 5 let. U tatínka (u nás) bývá každý druhý víkend, je zvyklý na veškerou pozornost, že se mu každý vždycky hned věnuje, skoro všechno dostane. Mám docela strach, jak bude reagovat na naše malé. Jestli nebude žárlit, ubližovat prckovi a vynucovat si nějak pozornost tatínka. A taky jak bude reagovat na to, že on se v neděli vrací k mamce a náš prcek zůstává s námi? A jak a kdy to takovému dítěti oznámit co nejšetrněji? Zatím to ještě neví a na mě to moc ani nejde vidět, takže zatím vyčkáváme, ale určitě si později všimne rostoucího bříška... Děkuju za rady a zkušenosti :slight_smile:
16. led 2014 ve 13:53  • Odpověz  • To se mi líbí
presně stejný věkový rozdíl je u nás a funguje to skvěle. především asi proto, že přístup je k oběma stejně přísný. Ta starší, když je u nás, má taky svoje privilegia plynoucí z toho že je starší, mladší ji zbožňuje a tudíž je taky ta starší dávána za příklad, což pomáhá k tomu aby se tu cítila dobře.
Můj vztah s nevlastní je super kamarádsko/výchovný, vždycky jsem ji respektovala, snažila se jí radit se školou a obecně jsme si vybudovaly hezký povídací vztah...je to běh na dlouhou tra´T...dneska jí je skoro 14 a píšeme si smsky, vyzvedávám ji ze školy, učím ji třeba plést náramky a háčkovat, vaří se mnou atd :slight_smile:
Taky celá rodina vždycky večer nebo při snídani hrajeme hodně různý deskový hry a to všechny nádherně spojuje!
Navíc jsem nikdy neřekla křivý slovo proti její mamince :slight_smile:
16. led 2014 v 17:35  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
autor
Toho přístupu se právě bojím :frowning2: U staršího není tak přísný, může skoro všechno, všechno hned dostane, relativně se dá říct, že nemusí nic, všichni mu všechno odpustí a já už kolikrát nemůžu z toho, jak je mu všechno tolerováno. Já mám na výchovu úplně jiný názor. Někdy už jeho chování hraničí s rozmazleností a začínám z toho být nešťastná :frowning2: Proti jeho mamce jsem taky neřekla před ním špatné slovo, ale nemám ji v lásce. Je to líná ženská, která se nechá živit sociálkou a alimentama pro dítě, takže má financí dost, tak proč by šla pracovat... Navíc se ke mě doneslo, jak mě pomlouvá, i když mě vůbec osobně nezná... Mám stochutí, když od něj slyším pořád že maminka to a maminka tamto, něco říct, ale vždycky to držím v sobě, nedělalo by to dobrotu...
A asi jsem divná nebo si bude někdo myslet, že jsem sobec, ale chtěla bych, abychom po porodu byli v nemocnici jen ve třech. I když přítelovo dítě beru jako jeho součást, já budu mít tu svou vysněnou rodinu a chci si ty chvilky naplno užít (beru do rodiny i jeho dítě, ale přece jen to pro mě bude vzácná chvíle, která už se nebude opakovat). Ve zkratce prostě chci, aby viděl prcka až potom, jak budeme všichni doma. Já mám v hlavě tolik věcí a myšlenek, nad kterýma pořád přemýšlím, že už mi z toho hrabe :frowning2:
17. led 2014 v 11:06  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Toga 25 Ja jsem to mela podobne jako ty, proste jsem chtela v porodnici jen tu "svoji" rodinu, ja, pritel a miminko. Navic dcera byvaleho pritele uz ale byla velka, mela 15, kdyz se mi narodil prvni syn, takze se mi k ni tezko budovalo blizsi pouto, vnimala jsem ji porad jako "cizi". Takze jsem v sobe tady ty pocity dusila, nedokazala jsem o tom mluvit s partenerem, stydela jsem se za to, mela jsem strach, ze ho zranim, nastvu. Mlcela jsem, a to pak jde vztah do haje.
Dnes po 7 letech vim, ze jsem proste na vztah s clovekem se zavazky nebyla vyzrala (mela jsem tenkrat 24 let, muj prvni vazny vztah), chybela mi jakasi "citova velkorysost" prijmout bezvyhradne jeho dceru, protoze ta je ve vztahu s nekym, kdo uz ma deti z predchoziho vztahu naprosto nezbytna. Nejsi divna nebo sobec, jen ti asi zatim chybi tady ta velkorysost, k tomu se ale muzes dopracovat (nevim, jak jsi stara, jake mas predchozi vztahove zjusenosti).
Pokud ti na partnerovi moc zalezi, problem je jen toto, tak si o tom otevrene promluvte, nedus to v sobe. Sama vis, jaky je partner, jestli ti dokaze naslouchat, aniz by se urazil nebo z tebe udelal tu zlou. Pak to muzete urcite vyresit ke spokojenosti vas vsech.
Z toho, jak popisujes toho chlapecka a vse kolem, mam pocit, ze problem je trochu hlubsi, ne jen porodnice, ale ze k nemu mas vnitrne celkem negativni pristup a vidis spis vse v horsim svetle - ale chapu te, mela jsem to stejne, zarlila jsem na jeho dceru, vadilo mi jeji chovani, byla jsem nastvana na jeji maminku atd.)
Preji ti hodne sil, at to dobre vyresite.
17. led 2014 v 11:40  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
autor
U přítele mám naštěstí velkou oporu, strašně moc se snaží. Někdo by absolutně zastával své dítě, ale on ví, jak těžké to pro mě bylo hlavně ze začátku, zvyknout si na to, že má dítě s předešlého vztahu... Opravdu se mi to snaží ulehčit, jak může. Hlavně když bejvalka zjistila, že nám vztah klape, začla žárlit a jakoby se mu ,,vnucovat" či snad znova zalíbit... nevím, ale pro mě je hlavní, že nemá šanci :grinning:. Zpočátku, když mi dal pusu, tak malý řekl, ať mi nedává pusu. Někteří chlapi by dítě poslechli, ale on mu vysvětlil, že mě má moc rád a proto mi dává pusu, tak jako jemu. Hodně na něm oceňuju to, že i přesto, že dítě naprosto miluje a udělal by pro mě cokoliv, umí se zastat i mě. I když malý něco udělá nebo neposlouchá a já mu řeknu ať to nedělá, nebo že to nebudu říkat 10x, tak ho sám okřikne, že mu teta něco řekla a má poslouchat. Celkově si myslím, že s malým mám dobrý vztah, mám ho ráda a myslím, že i o mě, jen v poslední době neposlouchá a musí se mu všechno říkat i 10x a to mě štve. Už jsem si ale všimla, že mu došlo, že jsem trochu přísnější a musí poslouchat. Já nejsem ten typ, co by mu pořád něco kupovala nebo dělala vše jak chce, jen abych se mu zalíbila. Nemám ráda ,,kupování si" dětí. Upřímně, abych já musela učit dítě, že si po toaletě má umýt ruce mi přijde trochu moc na to, že žije většinu času s matkou. Je mi taky 24, ale není to můj první vážnější vztah, vím, do čeho jsem šla a i když jsem věděla, že to bude těžké, tak ten chlap mi za to fakt stojí :slight_smile: Já mám taky strach z toho, že když vidím, jak si vynucuje pozornost teď a všichni na zavolání jdou, jak to bude vypadat potom. Chci, aby se přítel zapojoval do starosti o miminko, i když bude malý zrovna u nás. Nechci žít v modelu, já mám ted své dítě u sebe, tak se postarej ted sama o naše... Svěřit se mu naštěstí můžu se vším a on se snaží to nějak změnit, ale nechci, aby ho něco mrzelo. Na druhou stranu, on šel taky do vztahu s holkou, která je mladá a nemá vlastní rodinu a jednou ji chtít bude, tak taky musí něco respektovat a přizpůsobit i něčemu dítě, ne aby se každý přizpůsoboval jemu... Já měla taky svou představu o své rodině a i když vím, že nemůže být všechno, jak sem si vysnila, tak myslím, že mám alespon malé právo to trochu zařídit i podle sebe, ne jen podle ,,dítěte, které je u nás 4 dny v měsíci". Přece jen s našim prckem budeme 24 hodin denně. Neříkám, že mu budu brát tatínka na ty víkendy, ale musí se naučit, že už není 1 ale 2 a tatínek musí fungovat pro oba... Bude to ještě kus cesty...
17. led 2014 ve 12:05  • Odpověz  • To se mi líbí
Tvůj příspěvek