Nezvladatelná téměř tříletá holčička
Píšu, protože jsem totálně na mrtvici. Mám doma krásnou vlasatou téměř tříletou holčičku, kterou všichni obdivují, jen já bych jí už nejraději zakroutila krčkem. Bojkotuje absolutně všechno, z jakékoliv činnosti dokáže udělat skandál, který končí řevem. Ničím se ji nezavděčím, cokoliv se po ní chce odmítá udělat a je velmi vytrvalá. Např. každé ráno, když si má sundat pyžamko končí tím, že leží vzteky na zemi, já mám ruce v pěst a bolí mě žaludek, To trvá třeba i hodinu a půl. Pak si řekne o jogurt, já jí ho podám se lžičkou a ona mi ho (v lepším případě) odstrčí a začne štěkat, že chce jiný. S tím samozřejmě u mě nepochodí a následuje obdobná scénka jako s pyžamkem. A tak to chodí s obědem, pak s oblékáním na vycházku, na vycházce, hned doma po ní za dveřma, když si má sundat boty se válí po zemi, pak sváča, večeře, mytí vlasů, čištění zubů atd. atd. a to nemluvím o usínání. Je to u nás jak v zoo, furt řev. Už mě to nebaví, netěší mě s ní být. Jediné, co trochu fungovalo bylo, že jsem jí v tom záchvatu odnesla a zavřela do pokoje, tam se vyvztekala a pak přišla jako vyměněná. Jenže jsem po konizaci a nesmím ji tahat. Ona byla od malinka celkem svéráz, ale čím je starší, tím to nabírá obrátky, ani si nepamatuju, jak dlouho to trvá. Nedá se s ní ani po dobrém, ani po zlém, jediné, co by jí vyhovovalo by bylo, kdybych ji na slovo poslouchala. Je mi na nic, totálně jsem selhala a o tom kolikrát dostala na prdel snad ani nebudu psát, nedokážu se už kontrolovat. Ona naprosto všechno ignoruje, nereaguje ani na oslovení. Podotýkám, že nežije v žádném šíleném prostředí, s manželem se nehádáme, ani nepereme 🙂 . Jsme normální, celkem fungující česká rodina.
@ivular Nevím, jak jiní psychologové důslednost a hranice chápou, ale podle mne je to právě, to co píšeš, že u Vás funguje (důslednost a hranice není totéž přísnost).
Hodně děláme s plastelínou, děláme figurky, vykrajujeme, teď máme doma spoustu listí z lesa a lisujeme, zítra budeme lepit na papíry, já i manžel s ní blbneme, lechtáme se, to miluje. U nás je buď hodně smíchu a nebo hodně řevu. Holt, každý má jinou povahu, jsem temperamentní a dost silná osobnost, jestli to tak můžu napsat, dost se krotím, a myslím to váže, ale nejde to do nekonečna, je to pořát dítě a já jsem rodič, který ji neskonale miluje, ale nenechá si sr.. na hlavu.
@salikova Tak to je taky slušné, omlouvám se, ale rozesmálo mě to s tím čištěním zubů a jak šel spinkat nahý, to je jako u nás 😲 . U nás právě ten odchod do pokojíku vcelku funguje, pak, když se uklidní se k sobě přitulíme, utřeme slzičky, vysmrkáme a řeknem si, že na sebe budeme hodné, na chvilku to funguje.
@kaculka46 Nooo, on je větší kliďas než já, ale v týdnu s ní logicky není celý den. Taky se jí hodně věnuje, za co jsem moc ráda, je super taťka. On vlastně nemá šanci se ani najíst, než si sundá boty, už už na něm visí 🙂 . Ale když jsem byla nedávno na víkend sama pryč, přiznal, že to bylo psycho a že by to celé dny sám nedal. No, uvidíme co přinese čas, snad se to věkem upraví.
@pouzarovaj Jak to myslíte 😉 ? Sedím si na vedení....
@mimco souhlasím, někdy povolit jde (já bohužel povolím častěji, než bych asi měla), ale někdy prostě ne, nesouhlasím, že pokud se nechce vysvléct z pyžámka, tak ať si ho nechá, to až pak půjdete za chvíli do školky, tak půjde v pyžamu? A ráno nebude čas na dlouhé diskuse... Děti musí mít přeci alespoň částečný řád a povinnosti. A taky si myslím, že by měly poslechnout rodiče, ať chtějí nebo ne... Přeci dvouleté, tříleté dítě nemůže rozhodovat úplně ve všem o sobě a tím i o nás... 🙂 Neříkám zbytečně "buzerovat" nebo jak to napsat, ale poslechnout musí, jde i o jeho bezpečnost apod. Samozřejmě si může vybrat, co na sebe (pokud to nejsou plavky v zimě 🙂), může si vybrat, co večeřet, nejsem bachař a nedělám jí naschvály, ale o něčem zkrátka diskutovat nelze.... A též nemám nervy na hodinové vysvětlování základních povinností, proč se umýt a proč jít spát apod., taky nejsem zrovna kliďas 🙂 Ale to neznamená, že se u nás křičí, když s manželem řešíme nějaký problém, nikdy před dcerou se nehádáme, doma nikdo nekřičí, máme normální rodinu, psa, kamarády, blízký vztah s širší rodinou, takže v tom problém nevidím a rozhodně nemyslím, že je to v tomhle... Je to spíš povahou a někdy je opravdu těžké a myslím, že ani ne správné ustupovat a ustupovat...
@pabka Přesně jak píšete, nejde ustupovat do nekonečna, některé děti holt ty hranice musí mít pevnější. Naši malou žádné vysvětlování nezajímá. Mám jeden postřeh z rodiny, kde moje teta vládla velmi přísnou rukou. Sestřenky dostávaly klepačem na koberec a to za blbosti, způsobně seděly u jídla, běda když ne, a živě si pamatuju, jak ta starší psala v létě z tábora domů dopisy, tetička jí opravovala červeně pravopisné chyby a ta chuděra to po návratu domů musela přepisovat na čisto. Nesměly sahat na vystavené hrníčky, samy si prohlížet fotky, nebo si půjčovat šminky. Tohle se mi navždycky vrylo do paměti, malá si může brát co chce, miluje mojí rtěnku, je to hrozně roztomilé, jak ji někdy najdu v koupelně a ona má našpulenou tu malinkou pusinku a maluje se tou malinkou ručičkou, to je k sežrání. Pak si tu pusku většinou utře do bílého ručníku a to jsou věci, které třeba mě vůbec natankujou. 🙂
Já myslím,že jen vzdoruje (období vzdoru).Naše 2,5-leťačka, když to na ní přijde,tak umí taky pěkně podrásat nervy 😀 .
Není to teda denně a u všeho,ale někdy z ničeho nic taky vybuchne a to je pak křiku na celý barák..úplně to vidím s tím jogurtem-podám ji jeden,ne chce ten druhý,podám druhý,ne chce ten první 😀 ale jinak je zlatá.
Já bych se asi poradila s psychologem..to nemůže být na škodu 🙂 😉
Ještě jsem chtěla napsat, že to chce mrknout sami na sebe...jaké jsme povahy, jací jsme byli jako malí....
Ne že by mi to nějak pomohlo, ale oba ogárci jsou zkrátka naše kopie a vlastně se nemůžu divit, že nejsou kliďasi (jsme oba s manželem docela temperamentní 🤐 - talíře u nás nelítají, to zase ne, ale klidné vody nejsme).
Díky moc Všem za reakce, odcházím do peřin 🙂
@mimco ale jak píšete/píšeš - příklad se sestřenicemi a tetičkou je sice přes čáru a drastický, ale pak seděly u stolu a jedly způsobně.. z takových příběhů si říkám, že přeci i výchova přinese ovoce a ne jen dokola diskutovat, kolem mě spousta kamarádek se svými dětmi diskutuje o chování a povinnostech a přiznám se, po návštěvě většiny z nich máme barák jak po výbuchu atomovky (a to nemyslím takový ten nepořádek, co udělají děti, že rozhází hračky, půjčí si tohle nebo tamto, roztahají věci, ale mám na mysli vyházenou hlínu z našich kytek, vylité pití do postele apod. a většinou je to důsledek "diskuse" mé kamarádky s dítětem, kterému po sté opakuje, že hlína z kytek se prostě po zemi a po jídelním stole nehází... přesto po jejich odchodu máme víc hlíny na zemi než v květináči...). A já jsem vždy zralá na dva Ibuprofeny a nebo lépe dvoudenní relaxační pobyt na samotě 🙂 Takže taková free rovnocenná výchova není úplně můj styl. I když radši ještě jednou - příběh "tetička" je moc, to bych nikdy nedopustila a neudělala, taky v hodně věcech s dcerou hledám kompromis, ustoupím, jak jsem psala, jsem spíš ustupovací typ, ale "vocaď pocaď" 🙂
Malá taky miluje šminky, půjčím, řadu z nich omylem upustila, rozbila, to není věc, za kterou se na ní zlobím a co po ní chci... Nechám jí si půjčit víceméně vše (ale musí se zeptat, pokud to nejsou její věci) a chovat se k nim slušně, hrajeme si, blbneme, udělá nepořádek, to mi nevadí... Chci, aby poslechla v důležitých věcech a měla slušné vychování a věděla, že taky něco holt musí....
@mimco ty zkrátka miluješ svoji holčičku, ale odmítáš ji dát přes prstíčky ....... období vzdoru to sice možná je, ale jinak tě má dost omotanou kolem prstu ........ co budeš dělat až půjde do školky?
Já jsem dala klukovi několikrát studenou sprchu, jak se vztekal až byl modrý ........ a přešlo ho to rychle ....... a to ještě nedělal takovou ostudu jako dělá ta tvoje.
Naopak, ona se ve společnosti chová slušně, umí poprosit, poděkovat, nikomu nedemoluje byt ani zahradu, né že by nechtěla, ale nenechám ji.
@kocka5 no a ta sprcha mi teda příjde dost hustá.. příjde mi to strašně ponižující pro to dítě 😢 Jako vím, že to spousta maminke dělá a že to i pomůže, ale nevím.. to už je na mě moc:( Ostudu spíš než malá tazatelky dělá náš malý mně:D
@miska85 Něco na těch povahách bude - starší je hodný,klidný, nechá si vše vysvětlit - jako můj manžel, když byl malý; mladší je zas po mně:D - vzteklý, vzpurný, tvrdohlavý a snad nebud po mně pořád, protože já měla opravdu dost těžkou pubertu:D
@mimco doporučuji knížku "Jak žít a nezbláznit se" od Lidmily Pekařové, jsou v ní velmi zajímavé postřehy, nedávno jsem byla na její přednášce a hlavní poznatek, který jsem si odnesla je, že když dítěti dáváme příkazy, že je prostě plnit nebude, že ani nám samotným by se nelíbilo, kdyby nám někdo celý den předříkával, co máme dělat, že se prostě šprajcnou, paní Pekařová doporučuje vyrobit si scénář dne, nalepit nebo vystříhat obrázky, v kterých bude znázorněno, jak jdou jednotlivé činnosti po sobě a když se nechce převlékat, tak naprosto v klidu nad ní stát, myslet si na svoje věci, mít ten rozvrh třeba u sebe a jenom klepat na ten obrázek, co má následovat a naprosto bez emocí, vypnout se, neprosit, nenadávat atp., tím vlastně děti učíme samostatnosti a hlavně přemýšlení a když třeba dostane nějaký vztekací záchvat, pomáhá uznávat emoce, "Chápu to, jsi naštvaná, chtěla jsi to jinak." a nic víc, hlavně ne žádné dlouhé povídávní a okecávání, stručně jasně a nechat je, aby si ten vztek sami v sobě zpracovali, vztekání je normální emoce a nemá smysl říkat, nevztekej se atp., jim se třeba v tu chvíli právě jako zbortil svět, že se stalo něco naprosto jiného atp. a my do jejich křehkých dušiček moc nevidíme
chce to pevné nervy, není to jednoduché 😉
Kamarádka hodila malou pod studenou sprchu a malá ji přestala dýchat, musela ji křísit. Tohle mě od toho odradilo pokaždé, když jsem byla v koncích a chtěla jsem to udělat, tohle je pro mě za hranicí.
Jinak, malá má povahu po mě, dle vyprávění jsem dělala ještě šílenější věci a v pubertě to gradovalo, mám se na co těšit🙂. Já jen chci najít nějaký kompromis, aby byla spokojenost na obou stranách, jaksi se mi to nedaří 🙂 . Jak píše jedna kolegyně zde, jsem na ni moc měkká 😀 .
Jsem na tom úplně stejně jen s tím rozdílem, že dcera už chodí do školky. Tam už za sebou pár pohovorů s učitelkou a doporučila mi knihu respektovat a být respektován. Chodí do soukromé, myslím, že ze státní by letěla ani by se nestihla otočit. Při předávání řev takový, že ji slyším po chodbě a do atria, které je asi 60m vzdálené. Je mi jí neskutečně líto a přiznám se, že kolikrát bulím jak želva, když ji tam nechávám, ale vím, že se k ní chovají hezky. Odpoledne pohoda, bylo mi dobře apod. A pak to začne, scéna (bez bačkůrek domů nejde), scéna ve vlaku, scéna při svlékání, mytí vlasů, spí jen v princeznovských šatech apod. Šílím.. Další problém je, že s nástupem do školky začala koktat a hodně, takže nesmíme zvyšovat hlas atd atd. Naprosto rozumím a jestli mi někdo dokáže poradit, tak sem s tím. Jinak bych ji umačkala láskou, je často nemocná a taková drobná, kruhy pod očima, tak se člověk pořád o ni bojí a pak jí chytne takový rapl, že bych nejradši zavřela dveře od baráku a šla do polí a už se nevracela 🙂
@janula28 presne moje rec, knizku jsem sice necetla ale tak nejak sama jsem k tomu casem dosla, nejvic mi pomohlo prestavit si ze ja sjem to dite a nekdo po me neco chce, ja nerozumim vsemu tak jako dospeli, ziju v jinem svete a oni se se mnou neumi domluvit 🙂
nerikam ze se starsi nekdy nezadrhne ale proste vim jak to resit. o vzteku jsme taky mluvili vi ze vztek je normalni ale musi mit sve meze kde se muze vybijet.
Moc děkuju za tuhle diskusi;) Sem ráda, že vzteklé a umanuté dítě nemám jen já sama:D U nás dřív dost pomáhalo, že když malý něco nechtěl udělat, nechala sem ho, ať to udělá sám - jakoby si sám vymyslí, že to udělá.. Např. nechtěl nikdy sedět na nočníku a dost dlouho byl s plínkama,tak jsem ho nechala chodit po pokoji nahého, nočník v místnosti a když jsem to po něm nevyžadovala, sedl si na něj a vyčůral se; to samé s oblečením - měl ho nachystané na židličce a jak se začal oblíkat jeho starší brácha, malý se začal oblíkat taky (i když to bylo o moje nervy - oblíkal se pomalu, kalhoty zadkem napřed apod., ale jak byl oblečenej sám, nechal si pomoct..)
Ještě co je u nás teď akutní problém - zásadně si obouvá boty naopak a nechce je mít správně, někdy zabere, že je to ostuda mít takhle boty a sám si je spraví,a le někdy nezabere nic...
@kocka5 No to mi příjde trošku jako způsob výchovy z 80 let 20 století. Možná ti to zafungovalo s tou sprchou jako forma šoku - někteří psychologové to dokonce snad i doporučují (li), ale on se ti tento způsob výchovy vrátí později i s úroky 😉 S tou ostudou jsi trochu úzkoprsá, ne? Děti jsou různého temperamentu, a vzhledem k tomu, že ty máš jen slabý odvar toho co má pisatelka, nemáš zkušenosti s širší škálou projevů vzdoru. Takové ty maminy jsou nejlepší, když dávají "zaručené rady" 😀
@mimco Syn je podobne povahy. Do dvou a pul let katastrofa. I kdyz to bylo velmi usmevave a spolecenske dite, daval mi neskutecne zabrat. Venku mi porad utikal silnic, nesilnic, kdyz mi mel dat u silnice ruku, sekl s sebou na zem, na jmeno nereagoval, vztekal se, jak nebylo po jeho, coz bylo casto. Ze bych mu ja vycistila zuby, nehrozilo, apod. Zkousela jsem to dlouho po dobrem, pak uz i po zlem.....Pak se to zacalo pomale obracet, porad je to velmi zive a svehlave dite, ale uz jde za ruku, necha si nektere veci vysvetlit, i kdyz s mnohymi jeste dost bojujeme. Momentalne docela pomaha 'nechces jit spat, dobre, bud tady, ja jdu spat sama', pred pul rokem by to nefungovalo, nyni docela jo. Takze to chce porad zkouset dokola, co zafunguje. Tezko soudit, kdy je to na odbornika.....ale urcite nic nepokazis, kdyz pujdes....v nasem pripade si ale rikam, ze ma jen nasi povahu...oba s muzem jsme velmi ale opravdu velmi tvrdohlavi, takze nemuzeme cekat, ze dite bude jine, jenze ono se jeste neumi ovladat, neumi pracovat s emocemi, takze to pak vypada tak, jak vypada. A jeste ma zkusenost je, neresit to s nekym, kdo takovou zkusenost nema. Nepochopi to, neda se to totiz predstavit...nekolikatydenni obdobi vzdoru je oproti tomuto nic. Pak bude akorat hledat, co jsi udelala spatne, ze to tak je.
Jéé🙂 Mám doma taky takového vzteklouna...
Teď už chodí do školky a jen co ho vyzvednu, tak problém a vztekání se.. - ve školce chce buď vzít bačkory domů (to ještě "zachráním" tím, že je dám do baťůžku a v nečekané chvilce přendám zpět do botníku:D) nebo v nich chce rovnou jít domů, bundu si chce obléct sám a když mu to nejde, tak začne řvát..snažím se mu domluvit, navrhuju, že to uděláme spolu, ale vždycky to skončí tak, že ho mám na klíně zmítajícího se ve vzteku a obouvámmu několikrát boty (když mu je obleču, hned si je vyzuje a: "NE" - jeho nejoblívbenější slovo) a po cestě domů to pokračuje taky nějakym vyválením se v kamínkách, když jdem domů, tak to začíná u vchodových dveří a pokračuje až domů.. Večer mu kolikrát musím doslova násilím vyčistit zuby a jde spát nahej.... Poslední dobou mi příjde, že se jeho vztekání stupňuje. Měl problémy i ve školce (dělal učitelkám naschvály). Kolikrát už na něj taky nemám nervy. 😖
A tedy řešila sem to i s dětskou doktorkou i s psycholožkou a prý má období vzdoru a že je to normální a že na takové vztekání má ve třech letech ještě nárok 😝 No, jak už zaznělo výše - náš malý má období vzdoru od června 2011 (to se narodil) :D
Mám ještě staršího a ten je oproti němu poklad -ten snad ještě období vzdoru neměl¨. Vychovávám je stejně, mám na ně stejné požadavky (umývat si ruce, jíst u stolu, po pohádce spát) a mladší to někdy v pohodě udělá a někdy i z nějaké prkotiny udělá problém století a vydrží se k vůli tomu vztekat třeba i hodinu...
Nepomáhá teda u nás, že je vztekající se v pokoji, protože to on hned zas příjde a řve mi u hlavy 😠 , ale pomůže, když prostě všeho nechám vezmu si ho na klín, mluvím na něho klidně a tiše a to se někdy uklidní, někdy ale taky ne.. Když se vzteká venku, nepomáhá vůbec nic, můžu si odejít kamkoliv, on si leží na chodníku naštvaně dál, příp. vstane a odchází druhou stranou..