Přijde láska k dítěti?
Ahoj holky. Jsem připravena, že řada z vás mě tady odsoudí, tak ať. Pro tu radu si stejně zajdu. Před 3 a půl tydnem jsem porodila krásného zdravého chlapečka. Byl neplánovaný, ale ne nechtětný, porod stál za prd. Hned poté ho ode mne vzali na vyšetření a pod. Trápí mě ale jedna věc. Necítím ten příval mateřské lásky o kterém jsem tolik slyšela, jak mamka hrdinsky snad i položí život za svého potomka.. já prostě nic, i když jsem se počas těhotenství těšila, viděla se, jak si budem hrát, vzdělávat se a pod. Spíš mě jeho brek obtěžuje a jediné co chci je to, aby konečně stichl, v noci je to ještě horší. Jinak to se mnou nějak nic nedělá. Rozumem vím, že ho milovat prostě chci a že je to nevinné dítko, které nemůže za to, jakou má mámu a štve mě to. Emočně jsem ale vyprahlá. Mám myšlenky, které děsí i mě samotnou hraničící až s agresí. Mám strach sama ze sebe, zdali ho zvládnu a zároveň zvádnu sebakontrolu. Poslední 4 dny se pořád šíleně vzteká a to můj stav jenom zhoršuje. Jsem unavená, nevyspaná, podrážděná a je mi téměř do breku. Jistým způsobem ho asi ráda ale mám. Když první den po příjezdu z porodnice spinkal ve vedlejší místnosti a spustil se falešný poplach na monitoru dechu, vyskočila jsem ze židle a letěla za ním. Byl to takový adrenalin, že jsem i zapoměla na to, jaké jsem měla bolesti po nástřihu a šití i na to, že jsem sotva seděla a vstávala. Špatně mi ze strachu bylo ještě nějakou dobu. Zajímá mě, zda si tím prošel ještě někdo další, jestli to přešlo a případně jak to řešil. Chci být dobrou mámou, to dítko nemůže za to, že nevím jak na to....
Brečela jsem po porodu každý den večer v posteli, aby mě manžel neviděl. Byla jsem smutná že už nikdy nebude nic jako dřív, už ho budeme mít furt na krku a svoboda skončila. Neboj, to přejde. Za prvý si myslim že to prožívá většina žen, jenže to nepřiznaj. A za druhý, teď možná jen brečí nebo spí nebo má hlad, bolí bříško atd., ale až začně pozorovat okolí, začne se smát, až si nějak nastavíte režim, na tohle období už si ani nevzpomeneš. Říká se, že nejhorší jsou první 3 měsíce a je to pravda.
Ahoj, nečetla sem reakce, jen tvůj úvodní příspěvek, a ani nevíš, jak ti rozumím! Mě taky nikdo nepřipravil na to, že ta mateřská láska není hned po porodu. Jako ano, malou sem měla ráda, ale spíš tím stylem, že se mi líbila, protože je prostě takové to ukázkové dítě (blond, kudrny, modré oči, dlouhé černé řasy, malý nos, jemné rysy...), ale nebyla to žádná hluboká láska, co hory přenáší. Měla sem i stejné/podobné myšlenky jako ty. Já si neustále opakovala, že teď už prostě chápu ty matky, co to dítě opustí, nebo i to miminko zmlátí - ano, je to hnus, ale při tom, když to dítě ječí a ty se potřebuješ vyspat a nikdo nepomůže, je ta psychika tak nalomená, že člověka bohužel napadá i toto. U mě se to začalo zlepšovat až když sem viděla, že mě malá rozezná od ostatních, ale pořád žádná sláva. Taková ta (asi) pravá mateřská láska přišla až když bylo malé kolem 6 měsíců a začala svět vnímat jinak a jinak reagovat....
Takže je to těžké, rozhodně nejsi jediná, ale vydrž! Bude dobře, i když teď se tomu těžko věří. Překonávej jeden den po druhém a časem pak uvidíš, že je najednou vše fajn a za prcka bys takříkajíc i dýchala 🙂
Jak už tady psaly ostatní maminky, kdo říká, že z něj byla matka lvice po porodu se chce jen zalíbit a vytahovat před ostatními maminkami. Zvlášť prvorodičky zažívají neskutečný zmatek v hlavě. Já první 3 měsíce po nocích chodila s malou na rameni, ta brečela a já zoufalstvím taky. Rozhodně jsem se nevznášela láskou nad zemí. Byla jsem nešťastná a říkala si proč jsem vlastně to dítě tak chtěla. Postupem času se to skutečně začalo měnit a obě jsme si k sobě nacházely cestu. Teď jí je 10 měsíců a řekla bych, že ta matka lvice jsem. Dala bych za ní život. To však neznamená, že někdy fakt nemusím počítat do 20 abych se uklidnila, když nemá svůj den....
Zažili jsme to všechny a kde je vlastně napsáno jak moc musíš své dítě milovat? Metr na to není. Kašli na filmy kde jsou matky hrdinky, dokonalé hospodyně a skvělé milenky po porodu 🤣
Dík všem moc holky, hrozně jste mi pomohly... jsem ráda, že nejsem sama (i když to asi hezké není), kto měl začátky těžké. Dodáva mi to naději, že se na toho prcka budu dívat jinak než na někoho, kdo mi sebral nynější život, záliby, letní cestu na hory a podobně. Samozřejmě, starám se o něj a snažím se, ale zatím je to spíš to takový sebecký "ať mám klid".... stydím se za to, ale je to tak :( právě usíná a je neskutečně roztomilý, ale nedokážu cítit to takový to... prostě to. Doufám, že se to to nejdříve změní stejně jako u vás 🙂 moc moc moc děkuji za podporu a pochopení, jste skvělé.. moc si toho vážím ❤ ❤
@mala_zabka Prave to me taky zralo nejvic.To ze takhle vubec premyslim.Mam kamaradku,ktera me dodnes nechape a odsoudila me za to...ale ja klidne kdyz bylo male 14dnu ji nechala u sve mamky na odpoledne a udelala si s manzelem vylet. To vis,ze jsem si to pak vycitala,ze si jen tak odejdu a "vubec" se mi nestyska,ze jsem divna. Ale dneska je ji 6m a ja vim,ze ji muzu nechat pres noc u mamky uplne v pohode,kdezto ona je zavrena doma a nemuze nechat maleho ani s tatkou jak je na ni fixovany.
U nás byly taky těžký začátky... Bála jsem se svých myšlenek... No hnus... Ale prcka jsem podvědomě prostě milovala od začátku... Podle mě z to může i ten nával zodpovědnosti... Že najednou víš, že tady musíš být a starat se a nemůžeš si jen tak ležet a dítko nechat plakat... Věř tomu, toto přejde a budeš svoje dítě milovat nade vše na světě... Hlavně si teď nic nevycitej, protože to ti nepřidá... Ber to prostě tak jak to je... Čím min se tím udělá zabývat, tím dřív se to zlepší.. Vim o čem mluvím... ❤️
Měla jsem to podobně... v porodnici to ještě šlo ale jak jsem se vrátila domů tak to na mě padlo a brečela jsem několikrát denně snad 2 měsíce než se to srovnalo... Byla jsem ráda když malá spinkala v postýlce a byl klid... Teď už je větší, je s ní i sranda a jsem šťastná, že jí mám-i když teda někdy si i dnes zavzpomínám (hlavně když má den který se provzteká nebo prokňourá) jaký to bylo když jsem byla jen s manželem... ale konečně už cítím to jak jí moc miluju, dřív to tak nebylo...
Tak u prvni dcerky,kdy byl porod dlouhy a narocny,jsem tu lasku citila snad hned po jejim narozeni.Byla vymodlena .U druhy holcicky,ktera se narodila po dalsich 2 letech,to bylo jine.Nebyla planovana ale ne nechtena.I jsem se na ni těšila.Po porodu mi ji hned narozdil od prvni dcerky dali na břicho..a nic....Jo byla jsem rada ,ze je zdrava...ale bylo to teda narocny,moje poporodni komplikace,bolestivy kojeni a jeji zloutenka.Do toho doma dvouleta zarlivka.🙂 Taky me napadlo ,jestli jsem se tehdy nemela rozhodnout jinak,když jsem zjistila ze jsem v tom.Bylo mi lito nasi starsi a i me.Sestinedeli byl opravdu masakr.Potom se obe holcicky srovnaly, a obzvlášť ta druha je za odmenu ..Je to zlaticko a starsi je sikovna a obcas i pomaha.Obě je moc miluju🙂
Ahoj holky. Asi to nikoho nezajímá, ale to zase nezajímá mně! 😃 mám hroznou radost, takže se o ní podělím. Je to asi 10 dnů, co se Kubíček vědomě usmívá a začíná si žvatlat. Nevěřila bych, jak moc mě dostane to, když se na mě podívá, zašklebí od ucha k uchu a zažvatlá to jeho "gáá gáá" ❤ Dokonce už ani když brečí k němu nevstávám s nechutí, ale spíš s potřebou, že mu chci nějak "pomoct". Konečne začínám cítit, co to TO vlastně je a miluju ho každým dnem čím dál víc 😍 .
Taky se přidám k těm, co nebyl supr unešené láskou. Měla jsem docela těžký porod zakončený CS, separace, kojení nešlo, špatné přisávání a téměř hned bradavky do krve. Z porodu jsem si odnesla trauma k jakýmkoliv bližším dotekům (i manželovým), mimino jsem vnímala jako TO, o co se musím postarat, ale co mi bere spánek, klid, co mi vzalo sociální život, koníčky, volný čas, dobrou náladu a radost. Byl hodně ukřičenej (asi taky následkem porodu i dalších věcí), občas jsem k němu nebyla zrovna šetrná (ne že bych mu ubližovala, ale když mě už po xté v noci budil, tak to vyndávání z postýlky nebylo šetrné a mazlící). Aspoň něco pozitivního se začlo objevovat až při prvním úsměvu, ale spíš až když začal nějak reagovat na podněty. Má tři roky a stále občas hledáme cestu k sobě. A je to fakt tvrdě vydřená láska. A asi tak nějaký ten náběh an poporodní depku. U mladší to šlo mnohem líp, je to takové to hodné miminko, ne že by neřvala, ale bylo snazší ji uspávat a kojila se hned od začátku hezky...