Jak odmítnout nechtěné přátelství od sousedky?

Ahoj,

velice těžko se mi hledal název diskuze a i tak podle mě není vystihující, tak se omlouvám. Předem děkuji za každé přečtení, názor a klidně i za konstruktivní kritiku.

Máme v sousedství starý dům a někdy v květnu jsem si všimla, že ho obývá nějaká rodina z Ukrajiny. Co se týče konfliktu na jejich území, jednoznačně stojím na straně Ukrajinců, takže jsem s tím v žádném případě neměla žádný problém, chodím s dcerou 2,5r na procházky kolem domu kde jsou v pronájmu a vždy jsem se s paní slušně pozdravila a občas i prohodila pár zdvořilostních vět (diskuze byla ale vždy otevřena z její iniciativy). Paní docela obstojně mluví česky, dcera skoro vůbec. Nedávno se v okolí jejich domu začala vyskytovat malá koťátka a dcera jako milovník zvířat se tam samozřejme při každé procházce zastaví a kouká, jestli nějaké kotě nezahlédne. Pak vždy pokračujeme v procházce.

Dnes se ale stalo, že jsme si s dcerou vyrazily na procházku, fakt jsme si to obě užívaly a po cestě jsme narazily na tuto sousedku, vedla holčičku ze školky. Zapředla s námi rozhovor a ihned ho stočila ke kočičkám, k tomu že mají na zahradě houpačku, ať si jde moje dcera pohrát k nim na zahradu - jejich část rodiny totiž nedávno odjela zpět na Ukrajinu a děvče i maminka se doma očividně celkem nudí. Moje dcera samozřejmě okamžitě nadšeně zareagovala na nabídku vidět koťata a už se hrnula jejich směrem. V tu chvíli mi to přišlo neškodné, řekla jsem si že uděláme “dobrý skutek” a chvilku se s nimi pobavíme, když jsou teď často samy. Manžel zde v ČR pracuje několik let, ale asi se jim vrací domů pozdě večer.

Během cesty k nim se mi paní představila, podala mi ruku a když jsme došly na zahradu, začala mi nabízet kávu, kapučíno, byla neodbytná a tak jsem nakonec přijala nabídku čaje. Holčičky mezi tím hledaly ta koťátka a sousedka se vynořila ze dveří s čajem a spoustou sladkostí, pečeným koláčem, zkrátka plným tácem, jako bych přišla na regulerní návštěvu. Já tohle moc nemusím, protože mi není příjemné jíst a pít u lidĺ, které neznám a nevím, jak žijí doma (zda jsou čistotní a podobně). Nechtěla jsem ale urazit a moje dcera se samozřejmě vrhla na všechny ty sladkosti, které jí já doma běžně k dispozici nedávám.

Paní očividně chybí nějaká kamarádka, okamžitě mě začala zahrnovat informacemi o nich a jejich široké rodině, měla potřebu mi ukazovat miliony fotek a videí v mobilu, říkala mi i detaily o jejich rodinné situaci - kdy se jak pohádala s tchýní, sestrou manžela, prostě detaily a pikantnosti, které vážně nepovídáte někomu, koho znáte 20 minut. Bohužel povahově ta paní není můj šálek kávy a po chvíli jsem se tam začala cítit opravdu nekomfortně. Mezi řečí mi stihla říct, že manžel nadává na ty kočky, že jim lezou domů a že malá má od nich hlísty (???), to mi teda také moc v celkovém dojmu nepřidalo 😳😁. Už jsem se tam opravdu necítila dobře, pořád mi nutila další a další jídlo a byla přiliš familierní. Řekla jsem, že můj manžel už bude doma z práce a že už půjdeme domů za ním.

Holkám to kvůli jazykové bariéry na začátku chvilku vázlo, pak ale objevily společnou zábavu ve starém kotci po slepicích 🙃😫😀 a dceru jsem pak bohužel od této aktivity nemohla odtrhnout a dostat ji domů.

Slušně jsem za vše poděkovala a sousedka, jelikož je na jejich zahradě spousta stromů s jablky a nestíhají je upotřebit, vzala tašku a pár jablek nám nabalila do igelitové tašky. Snažila jsem se odmítnout, ale nedala se odbýt. Pak začala mojí dceři říkat, že příště si půjdou hrát k nim dovnitř, že tam mají spoustu hraček a že jí nějakou hračku dá. To už se mi fakt nelíbilo a vrcholem pro mě bylo, když nás šly kousek odprovodit a ona řekla své dceři, aby dala mojí holčičce pusinku na rozloučenou. Moje malá v šoku stála a já nestihla ani zareagovat a holčička jí pusu opravdu dala, na ústa. U dětí mých kamarádek mi to nevadí, když jsou zdravé. Ale tady mi to přišlo už za hranou a nebylo mi to příjemné, dcera je zatím malá a sama nesouhlas zatím vyjadřuje těžko, teď spíš stála jak sloup. Navíc vím, že ta holčička byla ještě nedávno nemocná.

Přišla jsem domů, vše vyprávěla manželovi a když jsem pak otevřela tašku s jablky, našla jsem tam tabulku čokolády. Bohužel to u mě spustilo opravdu velmi nepříjemný pocit, že na mě ta paní velmi, velmi nepřiměřeně tlačí ze všech stran.

K jádru toho, co teď řeším - já jsem člověk, co se v druhých většinou snaží hledat to dobré - takže mě samozřejmě hned napadlo, že se cítí osamoceně a snaží se tady najít kamarádku. Ale já už nyní vím, že to není možné - já si s ní opravdu nejak víc povídat nemohu, vysála ze mě energii a necítila jsem se tam dobře. Zároveň mi vadí chování její holčičky, která se k těm jejich koťatům chová vyloženě jako tyran, prostě bych si nepřála, aby se nějak intenzivně stýkaly. V domácnosti se , jak jsem zjistila, kouří, celkově je jejich život a výchova jiná, než u nás doma.

A teď nevím, jak “z toho ven”. Ulice na které bydlí, je jediná klidná cesta bez aut, chodíme tam v podstatě denně a já už teď vidím, že kdykoliv na sebe zase narazíme, bude sousedka dceru lákat na hračky, na kočičky a dcera je ještě malá, těžko se mi bude vysvětlovat že jsme jen na procházce a že se nezastavíme. Zároveň mám z toho už teď sužující pocit, že to budu muset pokaždé řešit, vysvětlovat a hledat “výmluvy”, proč se nezastavíme. Mám chuť tu čokoládu zanést zpátky, popravdě říct že děkujeme, ale že to dcera zatím nejí a dát jí nějak citlivě najevo, že si mě a dceru takto jako kamarádku koupit nemůže.

Já jsem v tomhle posera, asertivní jednání si musím vždy předem připravit, protože v dané situaci většinou zareagovat nedokážu a až když přijdu domů a situaci si rekapituluji, napadá mě až zpětně, co jsem mohla říct a jak zareagovat.

Upřímně nyní lituju, že jsem to hned nezarazila a nepokračovala s dcerou v procházce, ale teď už to nezměním a musím vymyslet, jak z celé situace vybruslit, aniž bych je nějak urazila nebo musela být nějak “ostrá”. To mi totiž upřímně nejde. Vypadá to také, že zde budou bydlet minimálně další půlrok a zvažují koupi chatky naproti jejich pronajatého domu. Já jsem na rodičovské a čekám druhé miminko, na jejich ulici se tedy budu procházet s kočárkem ještě velmi často 🙈.

Napadá vás někoho, jak z toho nějak kulantně vybruslit? Jak dát nenásilně najevo, že můžeme prohodit pár slov ale kamarádky co se navštěvují zkrátka nebudeme? Takto narovinu to totiž asi vyslovit nedokážu, nejde mi to přes pusu. Navíc to je o to těžší, když na to jde sousedka přes malé dítě, kterému se to ještě nedá dobře vysvětlit.

Předem děkuji za přečtení a za názory, ani jsem do textu nestačila napsat úplně vše a i tak je to děsně dlouhé! 🥱