Jak řešit ztrátu schopnosti navazovat vztahy?

Milé maminky, jdu si pro podporu a názory. Jsem maminka na mateřské, řeším úplně stejné problémy jako většina. Tu ztrátu svobody i vlastní osobnosti. Uvědomuji si to a pracuji na tom v rámci možností. Absolutně jsem neměla problémy navazovat vztahy. Mezi druhým a třetím dítětem jsem byla rok v práci. Jsem pomáhající profese, komunikace je můj denní chleba. Dokážu se bavit s kýmkoli o čemkoli, i ,,o ničem" sama se sebou, pokud se jedná o lidi s poruchou kognitivních funkcí, demencí, apod. Nikdy se mi nestalo, že bych nevyvolala aspoň nějakou reakci. Dokonce i u lidí, kteří mi nejsou sympatičtí, se snažím o elementární úctu a aby se necítili špatně.
Potkala jsem člověka, který mi byl velice blízký svými veřejnými postoji a názory. Potkávali jsme se v rámci malé skupiny. Je také pomáhající profese, i když jiného zaměření.
Zkusila jsem navázat nenásilně nějaké přátelství. Zavést rozhovor. Všechny hovory byly více než formální. Rychle vždy utíkal. Přitom ten člověk byl první, kdo se na mě usmál. A tak to bylo dva roky...někdy celkem v pohodě, jindy se choval tak, že mi zůstával rozum stát. Když si mě po těch dvou letech nepamatoval a zeptal se mě, jestli mám děti. Vím, že všechno je jednou poprvé, ale já jsem opravdu snadno zapamatovatelný typ i na první setkání.
Až mi začaly hlavou běhat myšlenky úplně konspirační.
Vybodla jsem se na tu podivnou hru. Byl služebně odvelen do zahraničí a mně se ulevilo. Teď jsme se po roce potkali, první setkání v pohodě, milý, jak se máš,..? Jsem si dělala naděje, že si aspoň popovídáme.
Podruhé jsme se potkali náhodou ve městě a on mi vpálil do očí, že vypadám unaveně...trochu netaktní k ženě a matce...žádné povzbuzení nebo pomoc...šel dál. A já zůstala strašně zklamaná. Úplně pochybuju, jestli mělo smysl se k němu chovat vždy tak mile, jestli si to nějak špatně nevyložil. Nikdy jsem ale k tomu nezavdala nejmenší impulz.
On se ale ke každému chová mile a mně propichuje pohledem. Veřejně je otevřený komukoli pomoci (je to jeho náplň práce), a se mnou jedná strašně odměřeně. Mám pocit odmítnutí a hodnocení.
Naposledy už jsem si to nenechala ,,líbit" a jednala s ním stejně. I když jeho společenský status je o dost vyšší. A tím to s ním uzavřela.
Co se mi ale nedaří uzavřít je to, čím to je. Jestli jsem nějak ,,dost" nebo ,,moc". Co tedy bylo špatně. Jestli je ta lehkost pryč tím, že mám děti a překročila jsem čtyřicítku. Jestli si mám zvykat, že to tak prostě je, protože pro společnost jsou matky nikdo. Pokud jde o objektivní i subjektivní skutečnost tak se cítím i vypadám dobře. A myslím, že jsem o dost silnější a zajímavější osobnost než třeba před deseti lety.
Chtěla bych se posunout dál a neplýtvat časem. Máte podobnou zkušenost? Díky za konstruktivní debatu (vždy optimista😃).