Jak zvládnout komunikaci s lidmi po pandemii?
neumím komunikovat s lidmi. od covidu šli všechny mé vztahy dolů vodou, najednou mám ze všech lidí stres, nevím být sama sebou a ztratila jsem všechny kamarády. ve škole se mnou baví asi 3 spolužačky, ale to jen když tam nemají žádné jiné kamarády. mám pocit že jsem v té třídě nepotřebná. řeší se mnou jen školu. já to už nedávám. je mi špatně doma, je mi špatně ve škole, po škole kroužky, které mě baví 2 týdny a pak se to stane stereotypem jako všechno
konec výlevu
já o tom neumím mluvit, umím to jen napsat a na terapii bych jen tiše seděla a byla ve strašném stresu
Prvně by si měla o svých pocitech říct rodičům. Předpokládám, že ti ještě nebylo 18. A pak s pomocí rodičů vyhledat opravdu dobrého psychologa. Ten tě rozmluví a nebo mu bude stačit, i když mu své pocity jen napíšeš na papír. Hlavně to nedrž v sobě.
Tak to tomu psychologovi napiš do mailu, že máš takové potíže a nedokážeš o tom mluvit. On si s tím nějak poradí.
Tak třeba to nejsou ty pravé kroužky, někdy to trvá než najdeme svůj koníček.
Spousta dospělých neumí vést komunikaci, spousta manželství řeší problémy po SMSkách. Je to tak, nejsi sama, nejsi o nic horší než ostatní. Je to velmi těžké dospívat, taky jsem byla ve třídě v té samé situaci, ale tak po 15.roce věku mi to začalo být putna, věnovala jsem se škole, chodila jsem na historický kroužek, s těma potom na procházky Prahou po historii, chodila jsem zpívat do školního sboru, doma jsem měla psa na procházky po přírodě a hodně jsem četla. Brzy jsem potkala manžela, takže pak jsem byla už všechen volný čas s ním. Důležitý je se srovnat sám se sebou.
Musíš se naučit tomu čelit. Postavit se tomu čelem. Terapeut ti pomůže, má tam daleko těžší případy. To je život. Někdy prostě musíme sebrat všechnu odvahu a jít do toho, čeho se bojíme...jinak nás to semele.
Jednou na sebe za to budeš pyšná.
Přece před tím nechceš celý život utíkat...
Je mi 16 let, rodiče o tom vědí a myslí si, že psycholog mi nepomůže, jde o to že s rodinou komunikuji naprosto v pohodě, ale jakmile mám jít mezi lidi, ještě předtím, než je vůbec pozdravím, mám pocit, že je nezajímám, prostě se dokážem bavit. jen o základních věcech, žádné hlubší vztahy a to mi strašně chybí
Rodiče mají právo na svůj názor. Ale tohle je na terapeuta na 100%. Nemusí jít o psychologa, ale terapeuta. Nepotřebuješ diagnózu nebo prášky ( psycholog), ale terapii, která tě naučí s tím pracovat a lépe to pochopit.
No lidi často nerozumí psychickým problémům a bagatelizují je, dokud si je sami neprožijí, v tomhle je blbé, že rodiče nezafungovali, ale to neznamená, že se nemůžeš nikam obrátit bez nich.
Obrať se na svého lékaře - pro děti a dorost, mohl by ti napsat žádanku k psychologovi, tím pádem by to bylo na pojišťovnu.
Ve škole by mohl být psycholog/výchovný poradce.
Aplikace, webovky nepanikař https://nepanikar.eu/aplikace-nepanikar/ je tam chat, kam můžeš napsat, prozkoumej ji.
Nejsi v tom sama, kdo nezapadá. Vím, že je to těžké, ale budeš muset zabojovat a nají si své místo pod sluncem, i když teď je to mega těžké.
Ahoj je fajn, že si to uvědomuješ I to že o tom umíš mluvit. Nevím, jestli máš finance na terapeuta, ale určitě bych ti ho doporučila.
Já sama jsem na terapii chodila a bylo to nnejlepší rozhodnutí v životě. Změnila můj život k lepšímu.
Šla bys na terapii?