• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Mám asi krizi středního věku. Co s tím?

10. srpna 2010 
Je mi 42, mám hodného muže, hodně dětí :slight_smile:, zbyli mi tady ale jen samí kluci, přišla jsem o milovanou a vytouženou holčičku a nyní to hlavní, proč zakládám diskusi, připadám si nějak strašně unavená, vyčerpaná fyzicky i psychicky, nějak se cítím nešťastná, byť si uvědomuji všechny důvody, které mám ke štěstí. Přitom se tak snažím vidět ty důvody k radosti, ale jediné, na co se opravdu těším je nebe, protože Tam si doufám odpočinu hlavně psychicky od všech trápení a nutnosti se vyrovnávat s tolika různými věcmi a otázkami. Nechci nijak urychlovat svůj odchod Tam, nemohu opustit ty, co mě tady potřebují, chtěla bych pro ně být veselá a plná energie a lásky a radosti, ale když se o to snažím, jde to nějak jen po povrchu, uvnitř si připadám spíš pořád smutná a hlavně taková vyčerpaná a zlomená. Snažím se žít zdravě, abych měla víc energie, ale nějak se mi jí stejně nedostává. Nemyslím si, že je to jen tou bolestnou ztrátou, byť mi připadá, že ta to odstartovala, musela jsem dát hodně duševních sil na vyrovnání se tím a připadám si jakž takž srovnaná, ale jakoby mě to vysálo. Ale možná se k tomu přidala i krize středního věku či co. Píšu to zvlášť ne do "zemřelo mi dítě", protože si myslím, že to není jen o tom. Nemohu z té únavy a i duševní vyčerpanosti nějak vybřednout. Beru každý názor, ale myslím si, že mě v tom více pochopí ženy přes 40 :wink: , možná je to i postupným ubýváním hormonů. Zkoušela jsem i různé doplňky stravy a Bachovy kapky a gynex, zatím nic moc výsledky. :frowning2:
Možná se to bude zdát divné, ale hrozně moc mi chybí dcera, nejvíc ta, kterou jsem ztratila, ale mě chybí prostě to, že nemám žádnou dceru nejen Milenku. To není nic proti klukům, nedala bych žádného z nich, ale měla mezi nimi být aspoň jedna holčička, připadám si v té své velké rodině osamocená a mnohdy nepochopená a ani jim to nemůžu vyčítat, jsou věci, které chlapi nepochopí a ani nemají chápat, jsou tak nastavení, to se nedá nic dělat a mě tak strašně chybí ta ženská dušička, která by pochopila.
Zajímalo by mě, jestli tohle někdo znáte a co vám pomohlo z toho ven, co vás nastartovalo. Mě chybí tah na bránu, jak se říká. Snažím se pro něco se nadchnout, na něco se těšit a nic, dovedu si rozumem vymyslet, že tohle by mě přeci mělo nadchnout, jenže uvnitř necítím nic a nebo mě to drží chviličku, než mě to zase přemůže. Holky, mě už nebaví ani ten sex, ale to není přesné, já nemám problémy s prožíváním sexu, mě už nebaví ani ty orgasmy, které nemám problém dosáhnout. :confounded: Já vím, to už je vrchol. :grinning:
Přitom nemám pocit, že bych byla v depresi, aspoň ne v tom zoufalém stavu, který jsem zažívala třeba po Milenčině smrti, kdy jsem zažívala hroznou, hroznou bolest, se kterou jsem si nevěděla rady, spíš je to nějaká apatie, žiju ze dne na den s tím, že se postarám, o co je třeba, ale jsem tak nějak divná, unavená, apatická, zlomená. Co s tím? Toť otázka. :unamused:
Já vím, že takové období má občas každý, ale mě to drží už nějak zoufale dlouho.
24. črc 2010 v 00:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
poslala som Ti IP :frowning2:
24. črc 2010 v 01:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi Nejdřív bych Ti chtěla říct, že je mi moc líto, že jsi přišla o děťátko. Nikdo z nás, co jsme to nezažili, si asi nedokáže představit, o čem to je. Jsi strašně silná a statečná, že bojuješ dál, i když je to někdy nad Tvoje síly. Já si právě myslím, že ty Tvoje stavy jsou do značné míry zapříčiněné tou tragédií. Mám kamarádku, které před 3 lety při nehodě zahynul bratr. Byl o 12 let mladší, takže ona ho v podstatě vychovala a ty city, které k němu měla, byly hodně mateřské. U ní je to horší v tom, že jeho tělo se nikdy nenašlo a existuje možnost, i když minimální a zanedbatelná, že to mohl přežít a že třeba někde žije se ztrátou paměti. Stalo se to v zahraničí. Já na ní právě vidím stejné příznaky, které popisuješ. Snaží se žít dál, ale jde to špatně, je z toho pořád nemocná, unavená, bez energie. BYla u psychologa, ale tvrdí že jí nepomohl. Já nevím, myslím, že to měla zkoušet dál, najít si někoho jinýho,pokud jí ten člověk nevyhovoval, pracovat s ním dál, neočekávat úlevu po prvním sezení. Protože, a to je i moje rada pro Tebe, dokud se nevyléčí duše, nemůže se vyléčit tělo. Nikdy na to nezapomeneš, nikdy se s tím nevyrovnáš, ale psycholog ti může pomoci to přijmout.
24. črc 2010 v 08:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi ahoj,nevim jak zacit,asi tim ze nekdy nejde necist prispevky na Zemrelo.....,ale priblizne vim oc tam jde a ty jsi moc statecna, :wink: .ale,kdyz sem ted cetla tento tvuj prispevek tak 75% sedi na me,bude mi 38 a nekdy se citim ze je mi aspon jednou tolik :unamused: ,presne jak to popisujes-vysata,prazdna,bez stavy.ja nevim,u tebe je to neco jinyho,tebe potkalo nestesti,ale u me,mam zdravy deti,myslim ze si nemuzu stezovat,treba je to tema hormonama,uspechana doba,neni cas se radovat z malickosti,porad nejak starosti,vyrizovani,litani po doktorech,co ma potom cloveka tesit,ze...asi jsem ti svym nazorem moc nepomohla,ale trochu asi vim jak ti je,i kdyz me nepotkalo to co tebe.taky me napadla ta deprese,ale doufam ze tak horkyto nebude? co si treba udelat kazdej den nejakou malou radost,koupit si napr.kvitko v kvetinaci(treba)....Me dela radost kdyz vidim pokrok u malych a tak,ale porad jaksi neco chybi...
24. črc 2010 v 08:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mili, to je moc smutne, co pises. Asi ti poradim jen to,abys zasla k psychologovi, vypovidas se a treba ti to pomuze. Placat se v tom sama nema smysl. Preju hodne sil :dizzy_face:
24. črc 2010 v 08:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi ahoj mili jsem teď přesně ve stavu co popisuješ.....vychovali jsme s manželem jeho 2děti,moje 3děti...doma nám zůstala jen moje 12letá dcera...už 4 roky se snažíme o miminko společné,nebo snažili jsme se....nejdřív to nešlo,pak před 2 lety odešel chlapeček když jsem končila 12tt, pak další zamlklé těhu...konečně se přišlo na to proč..... a teď jsem ani ne týden do dalším přerušení,museli jsme se rozhodnout o ukončení těhu v 15tt, miminko bylo dost nemocné....jsem prázdná,unavená a připadám si k ničemu...a hlavně nevím jak dál...nepochopí to mladé maminky,možná ani ty starší...bylo kolem mě tolik dětí velká rodina a najednou je doma ticho....mám svoji práci,která mě najednou nebaví,vůbec si neumím představit jak budu trávit dalších 20let....sama...
24. črc 2010 v 10:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Děkuji všem za názory i povzbuzení, víte s těmi psychology, psychiatry, já už jsem něco zkusila, ale u mě už to právě není o vypovídání se, já se vypovídávám, vypisuji a skutečně mi to uleví od bolesti, ale tu chuť do života, tu energii mi to stejně nedá. Já vlastně i znám všechno, co mi různí psychologové radí, předem vím, co budou říkat, znám argumenty, které budou uvádět, myslím nyní takové ty běžné tradiční psychology. Možná by mi pomohla nějaká ta regresivní psychoterapie, ale já mám trochu problém s tím, že tyto alternativní postupy jsou spojené s duchovními věcmi, které úplně neodpovídají mojí víře (minulé životy, duchovní průvodci atd.) Prosím, kdo to takto vnímáte, nijak se nechci dotknout vaší víry, jen to osobně takto nevnímám.
Co se týká těch drobných radostí, já se snažím je vidět, zvlášť ty pokroky dětí a hezké chvíle s nimi. Jenže nějak to uvnitř není ono, já jsem se dřív tak moc dokázala radovat právě z dětí!, úplně jsem se rozplývala štěstím, když jsem viděla, jak jim je dobře, jak jim prospívá moje péče a kde to dnes je? Tomík je to, čemu se říká výchovně náročné dítě, jako mimčo hodně plakal a nyní si pořád něco vymáhá, ječí, neustále za ním zůstává brázda bince, nedá se s ním nikam moc jít, protože pokud je někde něco nebezpečného, tak Tomík to určitě najde a bude o to mít eminentní zájem, musím být stále ve střehu, co kde provádí. Nic z toho není výčitka vůči němu, je takový, jaký má být a umí být i miláček, ale je to s ním teda dost náročné.

Aby toho nebylo málo, dost podobně jako já se cítí i můj manžel, asi je to trochu jiné, protože chlapi to prostě mají jinak, ale vidím na něm, že životní optimismus také ztratil, jsme oba takoví unavení, jen já jsem smutná a on spíš často naštvaný a rozlobený, ale uvnitř je podle mě stejně smutný, jen to navenek projevuje tou neustálou naštvaností.
24. črc 2010 v 11:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi a co treba nekam ,,vypadnout",procistit hlavu,s kamaradkou a bez deti,aspon vikend?-to je totiz neco o cem snim ja :wink: .nacerpat novy podnety,potkas ,,nezucastneny" lidi,chapes..
24. črc 2010 v 11:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi já bych ale právě řekla, že u tebe by se o depresi jednat mohlo... sama popisuješ tu apatii a neschopnost se z něčeho radovat apod. Podívej se třeba sem http://www.deprese.psychoweb.cz/ ... jsou tam pak i typy deprese.
25. črc 2010 ve 13:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi no ja tie alternatívne postupy ktoré spomínaš, tiež neuznávam :unamused:
25. črc 2010 v 19:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@maggie2 Je to celé dost složité, protože psycholog nebo psychiatr, který vychází jen z klasické medicíny založené na čistě materialistickém pohledu na člověka by mi vyhovoval snad ještě míň. Nepochopení té duchovní složky člověka mi vůbec přijde jako zásadní problém klasické západní medicíny a v psychiatrii psychologii je to o to víc. Pro mě osobně by nejlepší byla nějaká terapie vnitřního uzdravení založená na křesťanské víře, ale ani tam si nejsem jistá výsledkem, protože můj problém není ve vztahu k Bohu, ale v tom pocitu nedostatku energie a touhy ještě tady a teď něco prožívat.
Já ti ještě odpovím na IP do IP, ale od včerejška mám chřipku, 39 horečka, momentálně už sražená, ale pořád mě dost bolí hlava, tak jak mi bude líp, napíšu.
25. črc 2010 v 19:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi nechci být nezdovřilá ale nemůže to být už procesem přechodu? Já vím, jsi ještě dost mladá, ale mám kamarádku té je 33 a její gyndař jí řekl, že se u ní opravdu jedná už o přechod, má úbytek hormonů a tak jí nějaké předepsal...ona ta náladovost je toho součástí, taky pořád chodila, že je unavená, že asi omdlí, že už to nezvládne, že někdy svůj život vidí, jako by se koukala na film...u tebe je navíc strašný záhul tolik dětí a ještě ta smutná událost, což tě muselo stát a určitě stojí strašně moc duševní síly...víš, třeba ses s tím pořád nesrovnala, a není divu, a právě to ti ubírá tolik síly co bys potřebovala...určitě bys měla zajít za odborníkem, nemusí to být psychiatr...třeba nějaký duchovní učitel, co by poradil jak se lépe vypořádat se vším co prožíváš ...
4. srp 2010 v 16:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi myslím si, že opravdu trpíš depresí a ne jednoduchou a potřebuješ nutně odbornou pomoc. Nechci Tě urazit, já to vidím zvenčí. Možná by ti pomohlo, kdybys si zkusila ujasnit důkladně a jistě co všechno máš. Nejsem lékař, ale úplný laik taky ne. Tak to vidím. Příklady - můžeš se jít ráno vymočit, nemáš fyzickou bolest, která ti ukrajuje život, netrpíš rakovinou a máš děti!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nezapomínej na to!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Máš rodinu - manžela. Můžeš se milovat , nejsi zohavená, nechybí ti třeba prs, mám pokračovat? Nemusíš x týdně na dialýzu, nemusíš na chemo,na ozařování, nemáš přísnou dietu. Nemusíš jíst sondou přímo do žaludku. Máš zdravé děti - víš jak jsi bohatá?????
Máš taky velkou bolest po děvčátku, zbývá opravdu jediné, naučit se s tou bolestí žít. A dcerušku možná někdy taky budeš mít - máš syny, třeba si fajn ženu přivedou domů. Nechtěla jsem být k tobě krutá, to urřitě ne, přeju ti aby ses brzy cítila o kus lépe.
4. srp 2010 v 18:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@draga O tom jsem psala i v úvodním příspěvku, že to může být úbytkem hormonů, ten nastává už několik let před skutečnou menopauzou (posledním menses), jenže pokles hormonů je fyziologický, to je prostě běh života a všechny ženy to tak mají, s tím nic moc nenaděláme. Kromě toho já mám zatím stále ještě pravidelnou ms bez větších problémů.

@teckovanaorchidej Víš, to je právě to, že já si tohle všechno uvědomuji, rozumem dokážu vyjmenovat tisíc věcí, které mám a naopak tisíc zlých věcí, které nemám, nemusím řešit. Jak jsem psala, snažím se připomínat si všechno dobré. Problém je právě to, že to nepomáhá, že rozumem vím, ale nedokážu z toho mít radost, i když si uvědomuji, že je to důvod k radosti. Právě tahle neschopnost se radovat by svědčila pro depresi, ale dokážu vstát a o všechno se postarat a hluboká deprese se projevuje neschopností postarat se o běžné věci, někdy vstát z postele , vyjít ven. Takže u mě by se jednalo spíš o mírnou depresi, která by se měla léčit psychoterapii. Osobně mám psychický blok brát dlouhodobě léky a vůbec se tzv. dostat lékařům do rukou, stát se na nich závislá. Bojím se, že by mi to spíš ublížilo, nechci, aby mi řídili život. Raději se chci o sebe postarat sama, chci to mít pod kontrolou, představa,že přijdu k lékaři, on mi dá nějaké léky a já je poslušně budu zobat, je pro mě nepřijatelná. Musel by mě opravdu přesvědčit, podat důkazy, že mi to víc prospěje než ublíží a na to lékaři u nás nejsou zvyklí.
4. srp 2010 v 19:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi - psychický blok brát dlouhodobě léky a vůbec se tzv. dostat lékařům do rukou, stát se na nich závislá. Bojím se, že by mi to spíš ublížilo, nechci, aby mi řídili život. Raději se chci o sebe postarat sama, chci to mít pod kontrolou, představa,že přijdu k lékaři, on mi dá nějaké léky a já je poslušně budu zobat, je pro mě nepřijatelná -----

nezlob se, ale jak tě čtu, já být tvůj manžel, tak nejpozději zítra ráno jdeš se mnou k lékaři. Přiznej si, že to potřebuješ, to prozatím stačí. Kromě toho máš zcela nereálnou představu o léčení. Antidepresiva se užívají dlouhodobě, účinky se projeví klidně i po třech měsících, nikdo ti život řídit nebude. Taky se můžou v průběhu léčby měnit. Pokud necháš svůj stav progredovat, můžeš se dostat do stavu, kdy budeš potřebovat hospitalizaci. Zvážila bych ještě únavový syndrom. Ale začni něco dělat a to hned, máš rodinu, ta tě potřebuje zdravou.
4. srp 2010 ve 20:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@teckovanaorchidej "Antidepresiva se užívají dlouhodobě, účinky se projeví klidně i po třech měsících, nikdo ti život řídit nebude. Taky se můžou v průběhu léčby měnit."

To je přesně, co nechci, dlouhodobě užívat léky, jedny nezaberou, tak zkusíme druhé a třetí. :unamused: To není řešení pro mě.
Myslím, že na tom nejsem tak špatně, prostě jsem jen hodně unavená, fyzicky i psychicky, nemám energii k radosti, to je můj problém, možná by mi pomohla nějaká změna, více času pro sebe, chodit někam cvičit, ale zatím na to není správný čas, musím ještě chvíli počkat, až bude Tomík samostatnější.
Chybí mi Milenka, ale s tím už jsem se smířila, že mi bude chybět do konce života, to už lepší o moc nebude.
4. srp 2010 ve 21:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
teckovanaorchidej
osobně si tedy myslím, že antidepresiva se dnes předepisují na kdeco a přitom na máloco opravdu zabírají - bohužel. Být Miliharmi, ani já bych je nebrala, protože je doktoři předepisují, když neví kudy kam... alespoň mi to tak přijde, ze zkušeností kolem.
JInak k Tvému doporučení - není to nic moc pěkného a už vůbec to nezabírá,, v určitých situacích, to prostě nestačí říct si, že druhý se má hůř, tak já si tedy poručím cítit se fajn. Prostě to nejde.
Jako psycholog, co radí kamarádce, kterou podvádí manžel - "no , víte, zkuste to brát tak, že to není to nejhorší, co vás může v životě potkat. A tyhle prášky berte třikrát denně".... A ona nejí, nespí a jen se trápí....
Tudy cesta nevede...
4. srp 2010 ve 23:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mili,
možná jsi jen ve fázi, kdy Ti nezbyde nic, než se jen modlit a prosit, aby Bůh naplnil to, co Ty už sama naplnit nedokážeš. Prostě když už my dál nemůžeme, tak On nám pomoct může. Ikdyž přiznávám, že to čekání a trpělivost, to je na tom to nejtěžší...
Držím palce, nejsme na to sami :grinning:
4. srp 2010 ve 23:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@monikapok1 Já vím a věřím tomu, doufám, že to tak bude, že mi Bůh nakonec dá svojí sílu. :slight_smile: Někdy se máme něco naučit i pobytem v poušti duše.
4. srp 2010 ve 23:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj Mili. Nesouhlasím s teckovanouorchidejí v tom častém připomínání si jak se mám dobře a z čeho se mám radovat na příkladu smutných věcí, ono je na světě naopak i hodně věcí veselých, které se nás momentálně netýkají a průměrně inteligentní člověk to dřív nebo později vnímat začne a hodí ho to zpět. Dřív nebo později píšu schválně, protože tvůj stav není o nějakém brzkém řešení a o nějaké terapii, která zabere po jejím absolvování jednou provždy, je to podle mě celoživotní boj a opravdu se vše samo od sebe zmírní až ke konci tvého života, kdy budeš Milence blíž a to samo o sobě bude uklidňující.

Ale tato myšlenka není řešením, protože toho života máš před sebou ještě velký kus a měl by být prožíván s potřebnou energií a optimismem.
Nedokážu posoudit a z nás nikdo zda potřebuješ antidepresiva, ale tvůj přístup k nim je podle mě nějak zbytečně negativně ovlivněn, snad výchovou nebo vírou a je to špatně. Plno lidí takto uvažuje, ale zase plno lidí jen díky nim prožije plnohodnotný život .
Určitě by ti moc pomohlo najít odborníka, který ti bude sedět a kterému budeš věřit i v případě, že ti doporučí antidepresiva, což celkem čekám, ale vím, že tohle není vůbec jednoduché, ale pro začátek by ses na to mohla zaměřit. I to hledání ti může trochu energie dodat.
Nebo si piš s někým komu věříš a koho znáš a komu na tobě záleží a koho necháš opravdu vstoupit do svých pocitů.
Tohle je velká nevýhoda netdiskusí, rozum ti dovolí napsat něco, ale ne to co opravdu chceš, vyzní to kolikrát taky všelijak.
Nezlob se na mě, pokud ti něco z mých názorů nesedne, jsem ateista, s tebou má společné snad jenom to, že obě vychováváme tzv. výchovně náročné dítě, které obě srovnáváme s milými a jemnými dcerkami.
5. srp 2010 v 09:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi znáš slovo "vyhoření"? Používá se ho v souvislosti s nadměrnou prací,ale já si myslím,že se to velmi podobá tvému stavu...ty vlastně taky pracuješ 24hodin denně kolem dětí a rodiny...možná by jsi potřebovala nějaký prostor pro sebe,novou kamarádku nějakou novou neznámou aktivitu....
5. srp 2010 ve 12:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@monikapok1 Dnes jsem našla krásnou píseň jako modlitbu, to přesně potřebuji. :wink: Úplně mě to posílilo.
http://www.youtube.com/watch?v=s4l2yY2r95g&feature=related
5. srp 2010 ve 12:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@paegaska Já nejsem proti antidepresivův obecně, jsou určitě lidé, kteří je brát musí, aby vůbec dokázali nějak žít, jen se mi zdá, že je to až to poslední řešení, že to není první věc, po které bych chtěla sáhnout. Jinak vím, že některé maminky, co jim umřely děti, je braly a určitou dobu jim pomáhaly, ale právě jen určitou dobu a jen někomu, byly i takové, že jim bylo po tom ještě hůř.
5. srp 2010 v 17:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@janettka Termín "vyhoření" znám a celkem může vystihovat kus mého problému, ale zdá se mi, že není v základu, spíš to umocňuje.
5. srp 2010 v 17:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi možná by bylo potřeba odstranit kousek problému a pak zas další kamínek...třeba by se ti pak problémy ujasňovali a líp se řešili....já se teda zatím plácám ale vím,že jakmile mi bude líp začnu to řešit...nejdřív musím pořešit fyzičku a bude líp psychicky...
5. srp 2010 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@janettka To máš teda pravdu, taky to tak cítím, že ta fyzička mi chybí, dneska jsem si pustila nějaké cvičení a já jsem hned zadýchaná, točí se mi hlava, měla bych se víc hýbat, myslím něco cvičit, protože ten pohyb kolem Toma a domácnosti, to není ono, chce to nějaké cvičení, ale já mám problém jít někam cvičit s více lidmi, když jsem na tom tak špatně, asi zkusím být důslednější v tom domácím cvičení, jenže mě to drží vždycky pár dní a pak jednou vypustím, podruhé a je to zase, kde to bylo. Vzpomínám si, že kdyý byl Tomík ještě v kočárku, chodila jsem na dlouhé, docela svižné procházky a cítila jsem se i psychicky líp. Jenže dneska už jsme bez kočárku a musím jít podle něj a to víš, to se nikam nedostaneme, většinou tvrdneme u nějaké louže nebo na hřišti. :wink:
5. srp 2010 ve 21:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi já zas vím,že když vlezu do posilovny se sluchátky na uších tak je mi dobře, z toho že nejsem sama ale že na mě ani nikdo nemluví...a pak ta šílená únava vyplaví mučivé myšlenky a nejdřív mám teda tak týden pocit,že mě to zabije,ale pak se začne dostavovat to uspokojení z takové té jiné únavy....hned jak se zhojí tělo,valím do posilovny nebo jen tak trochu rychleji běhat ven....
5. srp 2010 ve 21:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi v prvom rade ti chcem povedať, že napriek všetkému ťa obdivujem, že to všetko zvládaš......Je mi strašne moc ľúto, že si prišla o malinkú, nebudem ti písať, že ťa chápem a viem ako ti je, lebo si to neviem predstaviť.....chce to určite strašne moc síl, premáhania sa a nútenia samej seba do bežného života...
Máš veľkú rodinu a určite nemáš čas na seba, si v jednom kole, každodenné stresy, riešenie problémov, ktoré sa neustále objavujú, do toho nostalgické chvíľky keď si spomenieš na malú....a stále niečo
Ťažko povedať či pomôže doktor alebo nie...niekomu pomôže niekomu nie...ja osobne by som sa asi bála, že počas užívania tých liekov, by som bola mimo a bolo by mi všetko jedno a predsa len neny som tu len ja a podobne si na tom aj ty.
Máš ešte malého, ktorý ťa potrebuje. určite ti nepridáva ani to keď má malý svoje chvíľky...
Ja mávam tiež niekedy také stavy, že mi príde všetko na nič, v tej chvíli nechápem prečo som vôbec tu, nič ma neteší...ale u mňa to trvá max. deň, potom si uvedomím, že mám dobrého muža, pekné deti, sme všetci zdraví a tak nejak sa to samé rozplynie....len u teba je v pozadí stále malá, možno máš aj pocit, že keď tu malá nie je nemáš právo byť šťastná...
Mne keď zomrela babička na ktorej som strašne visela a hrozne moc pre mňa znamenala, mala som pocit, že sa nesmiem už smiať ani tešiť. Keď som sa náhodou na niečom zasmiala okamžite som prestala, lebo som mala tak nejak vsugrované, že veď ja nemôžem byť šťastná, keď tu ona už nie je.....ale časom to prešlo. Avšak keď ide o dieťa, asi to neprejde nikdy...v tom srdiečku je miestečko ktoré patrí len a len maličkej a ten kus srdiečka je akoby mŕtvy ...akoby zomrel zarovno s malinkou....Ty máš pocit, že nedokážeš plnohodnotne žiť, lebo časť z teba chýba, ale napriek tomu sa musíš o to pokúsiť, lebo je tu kopec ľudí, ktorí ťa ľúbia a ktorých ľúbiš aj ty..Malinkej je už dobre, ju už nič nebolí, netrápi sa a určite by nechcela aby si sa trápila ty...
Skús trocha vypadnúť z domu, s kamarátkami, alebo len tak sama, prejsť sa, v kľude popremýšľať, možno ti pomôže aj keď pôjdeš na hrob malej a tam sa trocha vyplačeš, alebo skús ísť s mužom niekam, len vy dvaja...
Neviem...ale každopádne ti želám veľa veľa síl aby si toto všetko zvládla a aby si sa znova usmievala :pensive: :pensive: :pensive:
Viem, že som ti nijak nepomohla, ale len som chcela aby si vedela, že mi je to ľúto :pensive:

5. srp 2010 ve 21:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi já nepsala abys je brala. jen abys zapřemýšlela, zda nemáš předsudek. Když píšeš, že jsou určití lidé, kteří je berou, aby mohli vůbec žít ,tak odpovím, že jsou i lidé, kteří je berou, aby mohli být takoví jako předtím než je potřebovali.Možná někdy nepostřehneme, že jsme v určité skupině sami. Pro moji kamarádku, když jí zemřelo dítě to byla první věc, kterou udělala, její cíl byl být schopna pomoct manželovi, který se jí zdál slabší než ona.Předtím ji držela starost o nemocné dítě.A i když znala ortel, byla silná dokud nesla odpovědnost. Manžel slabší rozhodně byl, potřeboval změnu a prosadil si ji nakonec novým vztahem.
Další co udělala po přestěhování bylo věnovat se hodně sportu - ráda jezdí na kole a pomohli a pomáhají jí přátelé.Aktivně hledala a našla si pak přítele.Žila celý život ve vztahu a nechce být sama. Musela udělat tolik nových věcí, včetně změny zaměstnání.Je moc dobré se v něčem realizovat, ale u tebe to je vlastně další dítě. I s dítětem se dá zapojit do sportovního kroužku pro rodiče s dětmi.Za chvilku je září.
Možná by ti pomohl, sama jsi to tady už psala, nějaký údernější sport, endorfiny prospívají, odreagovat se nebo něco do čeho bys vkládala své naděje nebo v čem by ses realizovala.Něco nového.
MMCH dobrý psychiatr by ti při odmítnutí AD nabídl bylinky nebo sezení.
6. srp 2010 v 17:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Mili,
je fakt krásná . Mě nejvíc nabíjí Hillsong, Darlene Zschech a slovenský Tretí Deň. Když tak nějak nemám motivaci, nebo jsem unavená, nebo tak, tak si pustím něco z těch chval a pak je zase líp. Někdy nemám ani sílu se modlit, nebo nevím už jak, tak to mi taky pomáhá.
A zkus běhat, to je fakt dobrý. Nejlepší je to hodně zrána a večer a úplně nejlepší jsou kopce :slight_smile:
6. srp 2010 ve 22:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@miliharmi mili, pocit unavy a zivota bez ciela nemusi byt len depka. moze to byt nasledok komplexnych zmien na telesnej urovni. brala si aj jod, b-vitaminy? jod sa casto spomina u ludi okolo 40, jeho nedostatok v potrave ma za nasledok pocity unavy, pokles hormonov, sklon k priberaniu. tiez moze pomoct aromaterapia. a velmi dolezite - najst si nejaku zalubu, nejaky projekt, co ta zaujme a ponoris sa don, naplni ti ruky i mysel a dokaze potesit, ked uvidis vysledky. nepoznam ta, neviem ako zijes, ale napada ma narychlo - fotografovanie, zahradka, zviera, nejaky sport, mozno nejaka akitvita cez deti :wink: si silna zena, ktora prezila vela radosti i bolesti, mnoho ludi nema tolko zivotnych zakuti prelezenych mozno ani v 60-tke. mysli pozitivne, cesta sa ti ukaze :slight_smile: uz touto temou si sa pustila ju hladat. drzim palce :slight_smile:
7. srp 2010 v 19:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek