Mám asi krizi středního věku. Co s tím?

Je mi 42, mám hodného muže, hodně dětí 🙂, zbyli mi tady ale jen samí kluci, přišla jsem o milovanou a vytouženou holčičku a nyní to hlavní, proč zakládám diskusi, připadám si nějak strašně unavená, vyčerpaná fyzicky i psychicky, nějak se cítím nešťastná, byť si uvědomuji všechny důvody, které mám ke štěstí. Přitom se tak snažím vidět ty důvody k radosti, ale jediné, na co se opravdu těším je nebe, protože Tam si doufám odpočinu hlavně psychicky od všech trápení a nutnosti se vyrovnávat s tolika různými věcmi a otázkami. Nechci nijak urychlovat svůj odchod Tam, nemohu opustit ty, co mě tady potřebují, chtěla bych pro ně být veselá a plná energie a lásky a radosti, ale když se o to snažím, jde to nějak jen po povrchu, uvnitř si připadám spíš pořád smutná a hlavně taková vyčerpaná a zlomená. Snažím se žít zdravě, abych měla víc energie, ale nějak se mi jí stejně nedostává. Nemyslím si, že je to jen tou bolestnou ztrátou, byť mi připadá, že ta to odstartovala, musela jsem dát hodně duševních sil na vyrovnání se tím a připadám si jakž takž srovnaná, ale jakoby mě to vysálo. Ale možná se k tomu přidala i krize středního věku či co. Píšu to zvlášť ne do "zemřelo mi dítě", protože si myslím, že to není jen o tom. Nemohu z té únavy a i duševní vyčerpanosti nějak vybřednout. Beru každý názor, ale myslím si, že mě v tom více pochopí ženy přes 40 😉 , možná je to i postupným ubýváním hormonů. Zkoušela jsem i různé doplňky stravy a Bachovy kapky a gynex, zatím nic moc výsledky. ☹
Možná se to bude zdát divné, ale hrozně moc mi chybí dcera, nejvíc ta, kterou jsem ztratila, ale mě chybí prostě to, že nemám žádnou dceru nejen Milenku. To není nic proti klukům, nedala bych žádného z nich, ale měla mezi nimi být aspoň jedna holčička, připadám si v té své velké rodině osamocená a mnohdy nepochopená a ani jim to nemůžu vyčítat, jsou věci, které chlapi nepochopí a ani nemají chápat, jsou tak nastavení, to se nedá nic dělat a mě tak strašně chybí ta ženská dušička, která by pochopila.
Zajímalo by mě, jestli tohle někdo znáte a co vám pomohlo z toho ven, co vás nastartovalo. Mě chybí tah na bránu, jak se říká. Snažím se pro něco se nadchnout, na něco se těšit a nic, dovedu si rozumem vymyslet, že tohle by mě přeci mělo nadchnout, jenže uvnitř necítím nic a nebo mě to drží chviličku, než mě to zase přemůže. Holky, mě už nebaví ani ten sex, ale to není přesné, já nemám problémy s prožíváním sexu, mě už nebaví ani ty orgasmy, které nemám problém dosáhnout. 😖 Já vím, to už je vrchol. 😀
Přitom nemám pocit, že bych byla v depresi, aspoň ne v tom zoufalém stavu, který jsem zažívala třeba po Milenčině smrti, kdy jsem zažívala hroznou, hroznou bolest, se kterou jsem si nevěděla rady, spíš je to nějaká apatie, žiju ze dne na den s tím, že se postarám, o co je třeba, ale jsem tak nějak divná, unavená, apatická, zlomená. Co s tím? Toť otázka. 😒
Já vím, že takové období má občas každý, ale mě to drží už nějak zoufale dlouho.