Nesplněný sen o svatbě: Jak se s tím smířit?
Pěkný večer, omlouvám se za anonym, ale jelikož tohle beru jako svoje selhání, schovám se raději za zeď anonymity. Ráda bych poprosila o pohled / názor / prostě, jak berete to, že se nikdy nevdáte. Ať už z pohledu toho, že samy nechcete nebo Váš partner nechce. Pro mě je velmi těžké smířit se s tím, že jsem vlastně nikdy nepotkala muže, kterému bych stála za to, aby si mě vzal a byli jsme rodina. Od mládí toužím po tom pocitu prožít den ve svatebních šatech a poté mluvit o partnerovi jako o manželovi. Už teď patřím spíš mezi ty starší, za pár let na mě svatební šaty budou vypadat spíš směšně než krásně (kdyby se náhodou někdo někdy našel). Možná je to umocněné i tím, že jsem sama, s otcem dítěte to máme spíš blbý než dobrý. Je tu také někdo, kdo po svatbě toužil a ví, že se tohle přání už nesplní? Díky, kdo dočetl až do konce.
A jeste musim dodat; jeden z duvodu, proc jsem svuj svobodny stav videla jako selhani bylo, kdyz jsem se podivala na zivoty predchozich generaci (mych rodicu, prarodicu...). Vsichni se zenili/vdavaly mladi, nejpozdeji ve triceti byl kazdy v chomoutu a mel deti. Byla jsem vychovana tak, ze tak je to spravne, tak to ma byt. Proto jsem se obvinovala z neschopnosti, ze jsem ve 'vyssim' veku STALE svobodna. Kdyz se ale podivas pod poklicku, zjistis, ze velka cast tech manzelstvi nebyla stastna a ze lide spolu casto zustavali, protoze rozvod byl spolecensky neprijatelny. Po revoluci prisla 'moda' rozvodu, spolecenska uvolnenost - spousta pratel a znamych mych rodicu se zacala rozvadet a dnes je jich vic nez polovina rozvedenych. Casto priznavaji, ze se brali rychle, neuvazene a proto, ze 'se to tak delalo'. Kdyby dnesni 'starsi' generace byla dnes mlada, taky by nebyli casto sezdani...oni se tehdy brali, protoze holt tezili ze spolecenskeho nastaveni, ktere velilo se brat brzy. Vztah, ktery tehdy trval rok, byl povazovan za velmi vazny. Dnes kolikrat lidi nejsou jisti, co od vztahu chteji, ani treba po 5 letech. Kdybychom se my, zakladatelko, narodily o generaci drive, tak jsme dnes vdane s detmi a vnoucaty, nebo vdovy😀. Je holt jina doba, ale to neznamena, ze je s nami neco spatne. Tak se neobvinuj😉
To je tezko neco radit. Ja to odjakziva mela nastavene tak, ze chlap, co si me nechce vzit, neni hoden toho, mi udelat dite. Takze jsem se placala v neuspesnych vztazich, ale aspon ne jako svobodna matka, a ted jsem stastne vdana a snazit jsme se zacali automaticky s tou svatbou.
Preju hodne stesti v hledani sve hodnoty, a snad se ti to splni.
za mne je lepší si počkat klidně i do vyššího věku na toho správného manžela, než si brát někoho a pak se za několik let rozvádět protože to neklape nebo se z nej vyklube debil 🙂 pokud si to opravdu přejete tak to jednou přijde 🤞manželova maminka teď měla svatbu, jsou spolu už přes 10 let takže ví že už to bude na pořád, a jsem si jistá že ty první dvě svatby v mládí by si raději odpustila, první alkoholik a zmrd a druhý v podstatě to samý jen bez alkoholu. Držím palce ať najdete co chcete, ale nepřikládala bych tomu takovou důležitost 🙂 Na svobodné silné soběstačné ženě není nic špatného 💪
Moje tchyne se vdavala v 60 a byla to ta nejhezci svatba,na ktere jsem kdy byla 🥰Nikdy nerikej nikdy🙂
Ja jsem zrusila naplanovanou svatbu se svym byvalym. Vse bylo nachystano, ale on se proste nechoval, jak bych od budouciho manzela ocekavala. Svatebni koordinatorka mi tehdy rekla, ze jsem super zenska, ze si do roka nekoho uzasnyho najdu a nejpozdeji do dvou let, ze bude svatba...nabizela mi, ze na tu svatbu mi da slevu😀 No a je to uz pet let a zatim to na svatbu nevypada...nejdriv me to mrzelo, taky jsem si to davala za vinu, citila se nedostatecna, ze nekomu kvalitnimu nestojim za to, aby si me vzal, ale postupne jsem to v sobe zpracovala. Neni vsem dnum konec a rika se, ze zivot zacina ve 40, takze ja ted ocekavam jen to nejlepsi a rikam si, ze ty s*acky a kopance, co mi zivot ustedril, uz mam za sebou a ted uz bude zivot jenom lepsi. Rozhodne to pomaha👍