Ponesou si děti psychické následky na coronavir?
Včera mne napadlo, myslíte, že si děti ponesou psychické následky, myslím i malé ve formě špatných vzpomínek, či větší jako rozvoj úzkostnych poruch v souvislosti s coronavirovou krizí? Jako starší si pamatuju, ten strach, ustaranost rodičů, když bouchla JE Černobyl.. A i ten strach přenesený na děti. A dnes se o tom mluví daleko víc, ve zprávách nebylo 2 měsíce nic jiného, a i když to rodiče berou bez hysterie, zavřeli jim školy, seděly doma, nosí se roušky, a taky nejede se třeba do zahraničí, lidi přijdou o příjem atp. Otázka je řečnická.
Moje děti jsou v klidu od doby co je zavřená škola. Někteří spolužáci se dost "vyžívají" v děsivých zprávách a dcera mi každý den doma brečela, že v Itálii umřelo x lidí, že to ten a ten říkal, že brzo to bude i tady a všichni budeme nemocní. Syn se zas strašně bál o dědečka (věk 65+), protože mu spolužačka řekla, že všichni staří lidi umřou.
Trvalo pár týdnů než se mi je podařilo uklidnit. Teď považují covid19 za málem super věc :D Domškola je celkem baví, celý dny jsou na zahradě, vstávají o 2 hodiny později než normálně ...
Syn ( v červenci 6let) to vnímá, ale on se celkově zajímá o všeobecné dění..Klade otázky typu zda u nás ve městě někdo onemocněl a uspokojí ho odpověď že ne, což je pravda. Považuje tedy situaci za bezpečnou a ví že už to všechno končí. Ukázali jsme si kde je Čína, ví že tam to začalo protože snědli nemocné netopíry. Stejně mě včera překvapil. Stavěli jsme z Lega policejní stanici a on dal v jídelně pro policisty židličky daleko od sebe, prý bezpečný odstup kdyby některý přišel do práce nemocný 😀 Takže si myslím že vzpomínku na to mít bude, nicméně nebude traumatizován a určitě né v rozsahu takovém jako např. děti z válečných oblastí, nebo děti z oblastí kde chybí jídlo a léky prakticky na gokoliv.
@madamas jistě, nelze situaci srovnat s opravdovými traumatickými, jako války atp.
@journals přijde mi, že tady přispíváme všechny ty osvícené, co berou situaci s rozumem (jako ostatně je lidská přirozenost přidat se, souhlasit se skupinou podobně smýšlejících) a ty, které psaly opravdu rozrušené příspěvky ne (nebo změnily názor, nic špatného)
Moje děti rozhodně ne, narozdíl ode mne 😀 Pokud rodiče seděli doma a třepali se strachy, tak asi na to děti můžou mít špatné vzpomínky, ale rovnou psychické trauma, to si nemyslím 🙂 Naše děti byly z té situace nadšené. Jsme oba doma, pořád něco podnikáme, vaříme si samy dobroty, teď už se i vídáme s kamarády. Zprávy jsme před nima nepouštěli a o nemoci mluvili tak, aby pochopili ta omezení, ale zároveň se jí nebaly - tedy že chráníme staré lidi.
Pokud jim to nenaočkují rodiče, tak ne. Ale my dospělí máme tendence myslet si, že děti všechno berou jako dospělí. Neberou, hromada věci je pro ně hra, berou věci tak, jak jsou.
@lv já si pamatuji že když bouchnul černobyl, bylo mi okolo 10 let, tak že se máma koukala víc na zprávy. A že jsme asi rok nechodili na houby, protože akumulujou ten spad. Ale já jsem dost splachovací a myslím že všechny pohromy beru v celkem v klidu. Tedy ne v klidu. Šílím, ale jen chvíli - třeba hodiny, maximálně den. Ale to už přemejším a zjistím že život jde furt dál a akceptuju novu situaci.
Pokud rodice magorili (a ze tu par takovych bylo), tak verim tomu, ze stres prozivaly i deti. Zalezi... vim i o detech, kteri 2 mesice (!) nebyly venku