Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

souhlasím s tím, že my, co jsme ovlivněni RABRem, to všechno mnohem víc vnímáme a řešíme a trápíme se věcmi, které pro osatní nepředstavují žádný problém, jen dobré úmysly a (prarodičovskou) lásku.
moji rodiče malého zbožňují. jsem přesvědčena o tom, že můj táta - jakkoli divně to bude možná znít - ho má radši než mě s mým bráchou dohromady (je to dlouhá historka, výchova se na něm podepsala tak, že mu trvalo 60 let, než byl schopen se někomu naprosto s důvěrou otevřít - našemu malému). a přitom - to, co z táty kolikrát vypadne, nebo co udělá, z toho mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě a dva dny z toho nespím. a to přestože vím, že ho opravdu miluje, strašně moc, a všechno, co řekne, říká s naprosto neochvějným přesvědčením, že je to správné a pro prcka nejlepší.
a další věc - moje mamka je takový trochu přirozený RABR, ne úplně ale hodně to má v sobě. ale spousta toho, co mě vadí, ji přijde v pořádku a myslí si, že to moc řeším. v čemž má možná pravdu.....
myslím, že nemá cenu se tím trápit a přemýšlet nad tím. co ale má cenu, je pokračovat v tom, co děláme - protože to povede k tomu, že ti naši malí jednou řeknou - babi (dědo) mě se tohle nelíbí, co kdybychom to udělali takhle? (jak bylo napsáno výše, počkej, já teď stavím domeček, až to dodělám, budem dělat něco jiného).

@fender bezva, tak to je. taky mě to nesvádí k pochybnostem o nastoupené cestě 😉

@prom - to je fakt klasika. Přesně tohle si myslím, že se pak ani nedivím, že ty děti reagují někdy jak reagují, že je k tomu nutí dospělí svým přístupem..a jetšě jedna věc mě štve - a to tak, že někdy se ti dospělí chovají jako děti - že mají pocit, když se baví s dítětem, že se musí chovat sami jako kdyby byli dětmi - náš se nechce rozdělit, děda začne prosmívat - MIška je lakomý, MIška je lakomý...jakoby je kolikrát naučí totálně nesmyslné chování, a pak se je snaží důležitě odstraňovat...U nás ten nerespekt je dost značný u tchýně...jakoby vůbec nebrala, že dítě může mít názor (a to cítím, že se dost hlídá, když tam jsem..). No, u nás v rodině přibyde miminko, jsem tomu moc ráda, moc se těším, a taky i proto,že konečně si to bude moci tchýně užít dosytosti, podle svého a moc ji to přeji, ze srdce....A ve skrytu duše jsem zvědavá, jak se k tomu novému členu budou chovat, protože cítím, že to, jak se chovají k malému není jejich přirozenost, ale ví, že my si přejeme jiný přístup, tak se vlastně snaží - jen nevím, jestli dobrovolně nebo proto, že cítí, že naše vztahy nejsou ok. A tam je nikdo nejspíše nebude bzrdit...budou přirození - tak tuším samá čuňátka, tam je bubák, tohle nesmíš, nebo tě ta zásuvka kousne...jestli to nesmíš, nebude z tebe chlap...
@berenika39 - jo jo, otázky, otázečky a urážení - tohle dělá tchýně manželovi - její telefon je palba otázek..manžel stručné odpovědi, ano, ne, nevím, jak to mám vědět, makooo...a pokud jeho podráždění je cítít znatelně, tak se tchýně urazí, řekne mu, že ho asi otravuje a praští mu telefonem. Za dva dny zavolá se slovy - to jako kdybychom ti nezavolali, tak ty se neozveš...Sytém výčitek, výslechu...a za tím vším v podstatě láska, touha se obětovat, asistovat a pomáhat, být právoplatným členem, kterému se říkají věci, mít přehled /bohužel pak dále pouštět i soukromé informace/...rozdat se...Oba to vnímáme, že nás to dusí a nevíme, jak babičce i nám pomoci...Manžel je téměř po každém hovoru otrávený. Tchýně má pocit, že ztrácí syna (nejpíše kvůli mě, protože já jsem ten element, co občas řekne něco k něčemu a má s ní problém...). A moje máma - ta se mě za jeden dlouhý telefonát nezeptá na nic, čeká, co ze mě vyleze, protože ví, že co je důležíté, to ji řeknu...a vím, že ji to zajímá..nedává mi nevyžádné rady, pokud nějakou chci, tak si o to musím vyloženě říct...Mě se hodně líbí bereniko tvůj přístup, jak se v tom snažíš brusit a respektuješ to, že máma je už starší. Mám velký problém se srovnat s přístupem, který je diametrálně odlišný od mého (a ne jen vůči dítěti)...To jsi měla takto "vždycky" nebo to je nějaké moudro, na které sis přišla...já tak nějak čekám, že tohle smíření se s rodiči příjde..ale chce to určité vyzrání na mé straně...Jenže nevím, co s tím, myslím, že ji celé to nedorozumění mezi námi bere dost energie..

@fender - krásné. Taky vidím na tchánovi, že on dokázal u vnuka překročit svůj stín a tak jak nebyl zrovna vzorový táta, tak jako děda povýšil o level výše...a je to krásný pohled, jak mu vlhne zrak, když malý ho bere a chce si s ním hrát...a jde z něho takový klid...a malý ho má moc rád...Psala to tady kdysi fem, že v životě máme vlastně možnost si tohle zažít třikrát - jako dítě, jako rodič a jako prarodič..někdo se pohle, posune ve vývoji mentálním, někdo ne...

@blandik neměla jsem to tak vždycky, byla jsem rebel, držkatá - pardon, všehcno jsem hned řekla, často bez rozmyslu, páchala jsem i škody, které jsem samozřejmě neviděla. jediné, co mě ovlivnilo asi před pěti lety bylo to, že jsem poznala rodiče mého současného partnera, tchánovce. podotýkám, že jsou super, že s nimi nic zásadního neřešíme, vídáme se, fungujeme. přesto - jsou tam naprosto stejné "markery" toho, co způsobuje právě jjen věk. Mezi to patří i ta přehnaná citlivost, dřív by mávli rukou, ted se urazí. Všechno nekonečně pitvají, to,co píšeš - dál a dál posouvají informace, které jsou striktně soukromé (o zdraví, partnnerských vztazích, financích), a nedělají to se špatným úmyslem. Jen zřejmě z nedostatku jiného naplnění. takže jsem si to uvědomila právě na nich - aha, to není problém mojí mamči, to je problém starších lidí. obecně. a moc mi pomohlo koukat na to s odstupem. Ted už méně mluvím a více myslím. upřímně - po smrti táty, což není tak dlouho, jsem si pochopitelně uvědomila, jak jsou tyhle věci pomíjivé, no a co - tak se třeba kousnem, za chvíli zase pohoda....

I z toho, jak jsme se tady o tom všechny rozepsaly, je vidět, že není chyba u konkrétních osob, ale u toho věku, který s sebou nese změny v chování, reakcích....a oni se už nebudou nic nového učit, je to fakt asi na nás to respektovat🙂.
Jsem ráda za tuhle diskusi, vždycky si tu utřídím myšlenky.

@berenika39 - taky mám tuhle diskuzi ráda, upřimně, bez ní bych se cítila dost v tom snažení opuštěná, jen s manželem poboku, a vystavená tomu, že tchánovci i švagrová si ťukají na čelo, co to jako děláme...vždyť tady se nám podařilo na začátku přijít na to, jak na ta naše batolata, když rabr nefungoval...tedy aspoň já měla po přečtení tunu otázek a nejasností...
Já to mám takové trošku jiné, protože máma je přirozený rabr a ani táta nebyl žádný despota, navíc docela nezávislá a svobodomyslná povaha (narozdíl od mámy, která je zase dost sešňěrovaná tím, co na to okolí)...Tátu už takdy nemám, zemřel před dvěmi roky...takže ta pomíjívost -chápu..Jen já mám právě ten totální kontrast u babiček. MOje máma se neuráží, nevyslýchá, nechá dýchat, neradí a vyslechne.....Tchýně opak, včetně urážení, a tak já jsem zvyklá na ten moudrý přístup starších, jakoby ho automaticky očekávám u všech...S mámou mám pocit, že ji nemusím hlídat, že by něco vymamlasila...u tchýně ano... Takže pro mě je střet s tchýní jako střet s jinou planetou...Asi jsem pořád ještě v tom rebelském věku, i proto, že u mě nastal před třemi roky s narozením malého, předtím jsem byla kývací loutka, pořád jsem kývala jen slušně ano, ano..hlavně žádný konflikt...

@blandik to se utřese...musím letět, petr je auf...mám pro tebe dobrou zprávu, co přijde k vám zanedlouho🙂)): petr skáče. pořád. všude. nechodí, ale skáče, snožmo, jako klokan, úplně ho to dostalo. tak jdem skákat ne na procházku, ale proskákačku. pomooooooc 😀

@berenika39 - 😀 😀 😀 hm, tak nevím, asi raději budu klokan než otloukánek - těmi pěstmi jsem už dostala dva krát do nosa a několikrát po hlavě...zrovna do stehna...fakt uvažuji o domácím dětském boxovacím pytli - že bych mu dala zastoupení místo sebe...

mate uplnu pravdu baby, ked raz clovek pochopi Rabr tak uz to myslenie je proste ine, presne vidim ako too funguje lebo jedna babicka - moja mama stale Miska napomina, stale sa ho pyta aby nieco povedal aj ked vie ze on zatial proste nerozprava a vidim ze ho to otravuje, chce pusinku kedykolvek, ale aby si v klude sadla vedla neho a pozrela sa co robi to nie. Je fakt ze maly ju odmieta. Druha babi svokra uplny opak, na maleho hovori kludne a ticho (smejem sa ze preto lebo je psychiater, aj ja musim nastrazovat usi aby som ju pocula 😀 ), nevnucuje sa a ked sa s nim hra je uzasna a maly ju zboznuje aj ked ju vidi len par krat za rok.

Viete co ma zaujima ako je mozne ze my vychovane klasicky prikazmi, zakazmi sme sa dali na Rabr ???? 😀

my mame to iste co vy. sak svokry, vdacna tema, hned sa to tu rozbehlo 😉 moja mama sa da celkom poucit, aj pekne korigovat, aj ked ma v sebe zakorenene to ine myslenie, hlavne sa nevie zbavit citovych vydieraciek, co uspesne aplikovala na nas.
tu je podla mna aj odpoved pre @zelmirka1 ako je mozne, ze ideme podla RABR, lebo ja som bola nutena furt sa vcitovat do role inych, pri tych citovych vydierakoch, ze teraz mi to ide uplne prirodzene vcitit sa do pocitov mojho krpca 😀 😉
no a svokra, ked som sa jej snazila nieco naznacit, tak mi povedala, ze snad nebudem radit tej co vychovala 3deti a 5vnucat. ze ved ona vychovala, ona vie ako na deti 😉 tak sa uz do toho nestaram, nechavam tomu volne pole, len vzdy som nablizku, ak by bolo treba zasiahnut. ale niekedy sa spolu hraju pekne. asi je dolezite detom vstepit len to, ze ich maju stari rodicia radi, a oni si casom urobia nazor podla seba. a jedine, co mi vadi, ze svokra sa dozaduje obcas, nech im nechame malu na vikend alebo aspon na den samu, ale to urobim tak asi najskor za 2roky, to by som sa bala, ako by to bola zvladla teraz, predsa sa este nevie branit...

@zelmirka1 u mě to bylo jednoduché, proč rabr. tohle těhu a mateřská bylo taková flákárna, že jsem měla zbytečně moc času - tak jsem četla 😀 😀 . kde co, a vybírala, třídila myšlenky, až mi z toho zbyl jen RABR. 😀 😀
Ted vážně:
Nejsem úplně takový ten alternativní typ, na to mám už asi moc roků a z toho vyplývající konzervativní názory, a na druhé straně jsem měla pocit, že to chci dělat jinak, než to dělali naši doma, se mnou, jsem jedináček. protože já si opravdu moc dobře pamatuji ne málo takových malých křivd - kdy jsem byla zdrcená, zklamaná, neštastná (mluvím jen o občasných problémech, obecně dětství hodnotím pozitivně), a všechno plynulo z toho, že naši podcenovali moji schopnost "dělat si s něčím hlavu", v podstatě nebrali vážně moje emoce. Čekalo se, že budu hodná holka. A já byla. Tak co víc. Takže toho jsem se chtěla vyvarovat a to mi rabr nabídnul.

mně to bylo blízké tak nějak samo... ale přišlo to až poté, co se malý narodil. do porodu jsem byla taková ta děsně chytrá nastávající matka, jakože dítě nebude nikdy spát s náma, bude rozhodně usínat sám atd. 😅 😀 😀 😀 🤐
pak jsem o malého málem přišla při porodu a ten okamžik mi srovnal priority raz dva.....

mám doma knížku první tři roky života dítěte, kterou jsem dostala od manžela když se malý narodil a ta je svým způsobem taky hodně rabrovská, bylo mi to blízké... pak někdy kolem jeho roku a půl jsem se začala zajímat intenzivněji, protože se u malého začaly projevovat jeho cholerické geny po tatínkovi a byl to docela záběr.
no a s RABRem je to jak s jeskyňkama.... otevřeš jen na prstíček a už tě nepustí 😀

@fender 😀 😀 😀 to je dobre s tymi jeskynkami.
Ten Rabr sme asi kazda citili intuitivne, protoze ten k tomu nema vztah od prirody, tak moze precitat aj 20 takych knih a nebude to aplikovat. U mna mozno zafungovalo aj to, ze mi vyhovuje byt "liny rodic"
http://www.kosmas.cz/knihy/148188/liny-rodic/
zbytocne nezasahujem do dcerkinych aktivit, ked si neohrodzuje zdravie a pod. .......... ja sama odmalicka neznasam, ked mi niekto nieco organizuje ... a moja dcera je podobna, Este pred jej narodenim som bola dost v panike, ked som videla u ostatnych, co vsetko _MUSIA_ matky robit, aby sa dieta rozvijalo, neublizilo si .. ten humbuk okolo. Az potom som pochopila, ze to tak nemusi byt, tie stresy.
No a po tom prvom roku, ked sa naplno prejavil dcerkin divoky temperament, tak jedine rabr mi pomaha zvladat krizove situacie ... asi ako u teba Fender 😉

Ahoj, vy jste toho popsaly - téma starší generace je zajímavé, já se snažím to korigovat tak, aby naše vztahy zůstaly co nejlepší, protože s tchánovci bydlíme v jednom domě, takže s nimi se vidíme často, kluci je milujou, ale skoro všechno, co jste tady popsaly, různé ty situace, znám víceméně taky, jen se snažím to nebrat nějak moc osobně a snažím se reagovat podle sebe... já mám zatím stále ještě velký problém sama se sebou, prostě se mi nedaří a často jednám špatně, takže mi nezbývají síly ještě nějak usměrňovat druhé....
A jak jsem se dostala k rabru? někde jsem četla článek a pak tuhle diskuzi a pak knihu...

holky,teoretická otázka:dítě dostane na výběr,vybere si a pak si to rozmyslí.Křičí,brečí a chce to změnit-ale změna není možná,jak to řešit,aniž bych já křičela a dítě nemělo pocit ukřivděnosti?

@zelmirka1 - 😀 jo já mám taky takovou babičku - hodnou a mluví potichu, sleduje, nevnucuje se, neuráží, a když si spolu hrají, tak je to úžasné a Miška ji miluje Bývaly dny, kdy ji Miška celý den odmítal a běhal za námi, když byla u nás...neřešila to, nevnucovala se. A teď MIška září jako lampion když babi vidí, miluje ji.... Druhou babičku (tchýni) odmítá - nutí, tlačí, vyslýchá, moralizuje a vychovává tak, že to Miškovi vadí...Většinou ji hned odmítá, ale někdy ne a pak se snaží ji něco říct a hrát si s ní, ale ona ho dokáže otrávit, takže odmítá následně...
@klementina - to mě trápí taky - tchýně už téměř od narození chce, by mohla Mišku hlídat sama. Pořád se mě na to ptala a ani dneska nechce chodit k nám, ale pořád chce ho někam vzít pryč nebo mít u sebe doma a mě posílá pryč...A tak nevídá vnuka tak často, protože nechce vzít to, co jsem ji schopna dát, ale chce rovnou všechno a nechce slyšet o tom, co děláme...MIška ji odmítá...Teď jak byl Miška nemocný a já jsem čtyři týdny doma po nástpup do práce /odpracovaný týden/ mě děsilo, že by ho hlídala u nás doma sama...
@fender - mě se ty priority srovnaly právě až kolem 1,5 roku malého...Právě jsem si napáchala svoje chyby - viz tedy v oblatsí samostatného usínání..atd. Samozřejmě byl pro mě všechno, ale bála jsem se zbytečných zlozvyků...nevěděla jsem o tom nic, právě jsem neměla čas číst před porodem nic - takže malý se narodil a já čerpvala ze zkušeností okolí (ne tchýně, ale kamarádek.. 😉 ) a až postupně si dělala názor, pak přišel pod ruku rabr a mě to nadchlo...absolutně. Taky to bylo v době prvního vzdoru...

@petrunka01 - možná pomůže si uvědomit, že nemusíš křičet - respektivě proč bys měla křičet. Vybrala si, chce to změnit - už to nejde..pokud je v emocích, tak ji dát pochopení - chápu,chceš to změnit...až se uklidní, tak ji to vysvětlit...Není potřeba, aby ty ses vztekala a křičela...V rabru nejde o to, aby rodič donutil dítě zachovat se správně (což křik je..), ale aby mělo šanci pochopit, jak se má zachovat....Chápu, že tě to irituje, ale dítě dělá spoustu věcí, které nás iritují, často jen proto, že nemají ještě tu zručnost nebo sociální dovednost, nebo prostě chtějí, aby se věci děly tak, jak chtějí ony - dětský egocentrismus - děti věří, že když si něco přejí, tak se to stane, že věci se dějí kvůli nim...Jde o to zachovat "slušnost" a nechat dítě si prožít svoje emoce, dát mu pochopení, aby se cítilo chápáno a bráno se vším všudy...a mít víru, že z toho vyroste a jednou ti řekne to, co říkáš teď ty jemu - mami, já to chápu, to se stane...

@blandik jo,teoreticky to zmáknutý mám,ale stejně mi ty reakce ujedou.Štve mě to,fakt takovej styl komunikace nechci,chci to změnit,ale asi se snažím málo nebo co.Asi jsem moc hrrr a "správná" reakce mě napadne až pozdějc.

@petrunka01 ahoj, ono ani tak nejde o tu snahu (i když ta se taky cení, samozřejmě 😉 a je potřeba), jako o svoje vlastní nastavení - o tvůj vnitřní klid, o to, aby sis v takových situacích dokázala říct - ale upřímně: "jasně, vždyt jo, on má taky právo změnit svůj názor, asi si to rozmyslel...sice ječí, ale o nic nejde. " Když to domyslíš - o pravdu je to nějaký konec světa? Ne 😉
A mě někdy pomohlo - když jsem tušila, že bude zase "chci jablíčko - na - ne, chci sušenku - tady je - nechci sušenku - chci jablíčko - vždy\t jsem ti ho dávala - nééééééééé šušenkůůůůůů....." , tak jsem mu předem, bez těch lákavých nabídek, vysvětlila, co se bude dít a že jakmile si vybere, už u toho zůstaneme. Ale tohle je dobrý jen ojediněle, když opravdu tušíš nějaké extempore, protože jinak to zavání takovým tím předjímáním průšvihu, který se pak stane (to je takové to nelez tam, nelítej, nebo spadneš - prásk, odřený koleno).

@berenika39 a právě to přenastavení se je kámen úrazu.Rozumově vím.že o nic vlastně nejde,ale stejně se kolikrát sama vytočím.Potřebovala bych teda spíš návod,jak na sebe samotnou,než na děti.Jsem nervák,zvláště,když někam popícháme,nestíháme..ani tehdy o nic nejde-opět je to o mně,že nerada chodím pozdě.

@petrunka01 bu´d v klidu, kdyby sis myslela, že neumím vypěnit, tak to je omyl 😀 , to asi každý. přesně kritické jsou nějaké výjezdy na čas, ale tam se mi už daří si dávat hodně fóra, prostě mít trochu náskok, konkrétně ranní odjezdy do školky - stačí vyjet v 7,45, ale začali jsme vstávat o dvacet minut dřív, jezdíme v 7,30, takže jsem v klidu, protože vím, že to není jen tak tak a nějaký ten zádrhel se tam ještě vejde🙂.
S tím svým naladěním - já si vždycky , než vypěním, řeknu: je to důležité? vždycky mi vyjde: není. Zkus to.

@berenika39 zkusím..snad to stihnu,než vypěním🙂

@petrunka01 ano, ze začátku je fofr...🙂. ale jde to.
Asi jsem to nenapsala úplně jasně: ta otázka "je to důležité" nepatří tomu, co dítě vyvádí, to je totiž důležité vždycky, ale tomu, jestli je důležité, abych se u toho vytočila - ne, to není, naopak, ničemu to nepomůže a ještě to situaci zhorší.
pěkná motanice, ale funkční🙂

@berenika39 já to tak pochopila,jestli je důležité se kvůli tomu rozčílit

@petrunka01 - souhlas s berenikou, není to o tom se udržet, ale přenastavit se tak, aby ti to nevadilo a spíše se na aktivity dětí dívala s obdivem, láskou - jaké neotřelé nápady mají, jakou asi mají vývojovou potřebu, co se asi zrovna tímto chtějí naučit a nastavila se tak, že vlastně děti nemusí mít žádné zákazy, ale potřebují návod na to, jak se s věcmi zachází a za jakých podmínek (př. tohle budeme dělat spolu a to proto a proto, tohle u stolu, aby se neztratily šroubky...).A taky je důležité nastavení - moje dítě je dobré a za vším, co dělá vidím dobrý úmysl...a pokud vyloženě se chová "nepsrávně" - tak je to reakce na nějaký stres, na něco, co mu chybí, něco se mu nelíbí...anebo mu chybí v tom gramotnost, nezná to a potřebuje návod ...ale ne donutit, ale ukázat proč se tohle dělá tak a tak..a u batolat to chce hodně improvizace, hodně zábavy a srandy...A aby to neznělo jako volná výchova nadšeného a zaslepeného rodiče, tak to chce dělat pořádného průvodce světem a hodně, hodně povídat, jak se věci dělají, proč se tak dělají ...a nic netlačit stylem - uděláš to, protože jsem tak řekla...

Jdu si taky pro radu - konkrétní situace, která mě děsně vytáčí - Míša chrochtá, dělá to schválně, protože ví, že mě to vytáčí, tak chrochtá pořád dokola hrozně se tomu směje - já na to ze začátku klidně - Míšo, to chrochtání mi vadí, nelíbí se mi to - opakuju to 3X, víckrát to nemá smysl, dívám se při tom na něj, jsem u něj - z očí do očí, prostě to nezabírá - co ještě mám udělat - poslat ho do pokoje, aŤ si tam chrochtá a až se vychrochtá, tak a´t přijde? Asi je na mě moc vidět, že mě to štve, ale prostě štve...on to dělá všude, doma, ve městě, v obchodě, ve školce, ach jo, nevím jestli je lepší klokánek jako u @berenika39 nebo prasátko... děsím s etoho, až to po něm začne opakovat ještě Lukin 😠

@petrunka01 - úplně přesné to je tak - že tě ani nenapadne se kvůli tomu rozčílit...jedna věc je, když toho má máma dost a nemá čas na dítě zrovna v tu chvíli, a dítě pořád chce a chce pozornost a máma ujede, protože už to nezvládá...pak se může omluvit, je to ok...Druhá věc je - že máma má pocit, že musí donutit své dítě konat správně, pokud to neudělá potom, co mu vysvětlila rabrovsky jak se věci dělají a dítě jaksi podle toho nejedná a mámu to rozčílí a začne o svém dítěti smýšlet negativně - tady v tomto případě je třeba odstranit to negativní smýšlení a více se zaměřit na to, že dítě má právo na svůj názor (a zamyslet se i nad tímm, jestli dítě dostatečně pochopilo smysluplnost toho, co se po něm chce). Ale nenít třeba se rozčílit, spíše chápat dítě - že zrovna má jinou práci a nechce jít ven, nebo že ho něco rozlobilo, že se mu nedaří...a pak není nutné se rozčílit, protože dítě chápeš, jak mu je...ale to neznamená, že se nikam nepůjde, když musíte. Tady stačí pak říct - říkali jsme si o tom, k dr musíme, ona nás tam čeká, máme domluvenou schůzku. Čekám, že se oblíkneš a půjdeme. ..když se pořád nebude chtít hnout, tak mu řeknu - můžeš jít v teplákách nebo se olíkneš? už musíme jít...a když pořád nic, tak mu řeknu - že mu vezmu věci sebou a jdeme (vždy se pak obleče....a pokud pořád nic, tak ho vezmeš na ruce a pokud řve, tak mu můžeš říkat - já to chápu, nechceš jít..já jinak nemůžu, k dr musíme jít...Co tím chci napsat - pokud to je nutné a dítě předem o tom ví, proč tam musíte a kdy tam půjdete a nespolupracuje, tak není důvod se vytočit, ale prostě je to oprávněný požadvek, a vezmeš dítě, síce ječící a jdete...bez moralizování, bez naštvání, jdeš...a dáváš mu pochopení...až se uklidní, tak mu to vysvětlíš...(opět s pochopením...). A to je pro situace, kdy to jinak nejde...Jen jsem chtěla napsat, že to rozčílení většinou pramení z toho, že nechápeme dětské chování - bud¨nedokážeme identifikovat jeho potřebu a jeho aktivita se nám zdá zbytečná, destruktivní ...nebo máme pocit, že jsme vysvětlili a dítě neposlechlo.nebo nedokážeme poznat za jeho chováním nějaký stres, boj - tedy nějaké napětí - reruna má o tom pěkný výcuc ve fotoblogu...Ale nejsem psycholog, jen se mi tak jeví podle našeho dítěte 😉

@reruna - no napadá mě akorát mu přestat opakovat, že ti to vadí . Zkusit mu to říct večer před psaním, kdy to nedělá a jakoby to probrat v klidu...říct mu - já chápu, tobě se to líbí, si zachrochtat...Mě to někdy hodně vadí, zvlášť když mám hodně práce najednou...(a nevím jestli probrat, že je to společensky nevhodné a když si někdo zvykne na nevhodné chování, tak to pak může udělat i tehdy kdy nechce - nevím, jestli to je schopný pojmout...) A nechat ho, co k tomu řekne...pokud tam bude vůle, můžete se dohodnout, že se pokusí to nedělat...(ale zdůraznila bych to pokusí...)...a další den bych jen reagovala tak, že jak by to udělal s takovým tím kukučem, že co ty na to - provokace - tak bych mu řekla - Míšo, řekla jsem ti, jak se věci mají. Čekám, že se zachováš správně...a více bych na to nereagovala /podle mě čím více budeš tlačit, tím více bude chrochtat..ale zase neznám a nedovedu si až tak představit tu mentalitu skoro pětiletého, jestli se nepletu ve věku?)

@reruna - jinak u nás po čtyřech týdnech doma je jako tlakáč energie, běhá, skáče, tancuje a bouchá mě vší silou pěstí...jako klíště na mě přilepený...jediné, co pomáhá je lechtání, nahánění, polštářové bitvy a vybití energie...začal i děla nějaké věci typu - bouchne do zdi - což ví a chápe, že ne ...a stačí k tomu jen to, že se mu nevěnuji, nebo ho vícekrát odmítnu, že jdu udělat to a to..(není to pořád, jen se to asi třikrát stalo..ale uvědomila jsem si, jak málo jim stačí, aby se dostali do situace, kdy potřebují vyjádřit nesouhlas tímto způsobem, o kt jsi psala ve fotoblogu.).