Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@dagina - děkuju. Taky čtu znova, otevírají se tam nové dimenze, které mi předtím unikaly. Taky se snažíme. Je pravda, že ubylo podstatně vypjatých situací - myslím, že jsme to začali aplikovat právě před obdobím vzdoru, protože už se dokáže pořádně čertit, a kdybych na něj vyrukovala se zákazy, pak by to asi bylo nelehké.

@blandik to mame uplne rovnake, maly tiez strasne rad soferuje, ale tam sa tiez dari dohodnut dopredu ze budem ja soferovat a ked prideme domov bude moct on 😉 a vzdy to potom splnim.
Inak posledne dni mame tazke chvile lebo sa hneva pre vsetko, ono je pekne vysvetlit, jasne ze deti vela rozumeju ale podla mna si nedokazu poradit so svojimi emociami, lebo ja uplne vidim ako maly niekedy uz sam nevie co zo sebou, nahneva sa pre cokolvek a nevie si rady.
Napríklad ta hojdacka ked sa chce hojdat on chape ze sa hojda niekto iny, ze musime pockat a potom sa bude hojdat on ale proste chce hned a hneva sa, pozornost odputat nehrozi, je uplne hotovy ze nemoze robit to co chce....myslim ze to proste chce cas a vela trpezlivosti, ina cesta asi nie je.
Co sa tyka vyberu tak tiez neviem ci vzdy funguje, maly je schopny mi odkyvat vsetko alebo prave naopak nic, este nerozprava len kyve hlavou nie, ano. A ked ho chcem prebalit tak je jedno ake miesto mu mu ponuknem, proste nechce. Aj sa dohodneme dopredu ze za chvilku ked precitame knizku sa pojdeme prebalit aj tak potom nechce.
Urcite je kniha super a dava zaujimavy pohlad na vychovu trochu iny ako sme zazili my, ale myslim ze sa lepsie bude uplatnovat na vacsie deti a tiez kazdy rodic musi hladat svoj sposob na svoje dieta.

@zelmirka1 - máme ty klučíky podobné. Náš malý taky nemluví, taky jen kyve, ale domluvit se dá slušně.Spát v poledne už nechodí, nabídnu - nechce, tak to nehrotím. Zatím spává většinou v autě, když někam jedem, ale to je manžel doma momentálně, tak to jde. Jinak s tou plenkou - taky nechce nasazovat - taky nic nepomáhá - mám trošku pocit, jestli to nesouvisí s postupným zbavováním se plen - tak na něj doma až tak netlačím, protože je to posun ku předu oproti dřívějšku - to nechtěl o nočníku ani slyšet. Na druhou stranu zase máme doma velmi často nehody - tedy loužičky na zemi. Což je léto. Mě se nejvíce nedaří odstranit pokyny, snažím se, ale ne vždy to jde. MM se taky snaží, ale tomu to utíká víc - asi není tak slovesný. A je vidět, jak to občas malého točí, když namísto vysvětlení slyší - ne, počkej...Ale jinak se mu principy líbí, tak snad to chce jen čas.

Myslím, že u nás ještě ten pravý vzdor nenastal - to co popisuješ jsme ještě neměli. Ale strašně se mi líbí, když třeba občas naznačuje, že by jezdil autíčkem po zdi - to nesmí, a chce slyšet, kde jezdit může. Občas na něj aplikuji protiotázku - že se ho zeptám, kde autíčko jezdit může.. a on ukáže. (když je ale na mě naštvaný, nebo prostě jen se vzteká, tak vezme auto a jezdí po zdi, já mu odtáhnu ruku a on se čertí...). Jak se to daří tobě s těmi pokyny?

@blandik no s tymi pokynmi sa mi dari ako kedy, este sa casto pristihnem ze ich dam, a tiez je problem ze muzovi s a nechce kniha citat tak vie len to co mu poviem ja. Bola by som rada keby aj on si ju prestudoval lebo inak to bude tazke dodrziavat. Ja som bola vychovavana dost prisne a niektore veci ma clovek zazite, ale od zaciatku ako sa maly narodil som chcela maleho vychovavat inak, moji rodicia mi casto hovoria ze mu vela dovolim, ale ja to beriem tak ze objavuje svet a pokial to nie je nebezpecne alebo vyslovene nevhodne necham. Tiez vela veci robi doma so mnou, pomaha mi a je rad.
U nas myslim uz ten vzdor trochu zacal, verim ze este bude aj vacsi ale uz sa maly dost hneva, teraz napriklad chce vela veci sam, neda ruku po schodoch, chce si sam otvorit jogurt a podobne a ked nie je po jeho tak si hned cupne alebo sa hodi na zem. Nastastie ho to rychlo prejde ked ho necham tak, skusala som aj zobrat ho na ruky a objimat kym sa ukludni ale to moc nefunguje sa mi zda, lebo ho to rozcerti este viac. Akurat ze je toho cez den dost a je to fakt unavne.
Co sa tyka naucenia sa pytat na nocnik zatial sa nedari, ked ho necham bez plienky tak mu nevadi ze sa pocika alebo pokaka a ked bol nahy v zahrade a videla som ze cika tak som ho upozornila a zobrala ho ze polejeme kvetinky a hned prestal. Nepodarilo sa mi este dosiahnut to aby sa vycikal alebo vykakal ked ho dam na nocnik alebo zachod, on aj posedi ale nikdy nic neurobi. Nestresujem sa, to pride ked bude spravny cas.
Inak sme prave na dovolenke a knihu ma zo sebou tak studujem a skusam... 😉

@zelmirka1 - je to sranda s něma. Já sjem měla zase výchovu podobnou rabr - tedy, co se týče toho vysvětlování, ani mě naši asi neplácali. Vím, že máme se se mnou snažila vycházet po dobrém a líbí se mi, jak teď jedná se svům vnukem...Ale rabr to rozvádí do netušených dimenzí. Já zvažuji, že bych manžela poslala na seminář na podzim, prý se to lidem moc, moc líbí - tak by tam mohl pochytit to nadšení. On s těmi principy souhlasí, ale v realitě skutek utek. Tedy nemůžu říct, že by na malého křičel, jen prostě rád používá - počkej, stůj, ne,ne,NE...A tak mu to nechci nějak zprotivit, ale jsem prudší povahy, tak to jde občas těžko..a je mi jasné, že nálada v rodině je důležitější než nepoužívání pokynů...S tím nočníkem je to u nás asi podobné - malý spíše nepřízná, že se mu chce čůrat, ale když to poznáme, tak se na nočník nechá posadit. Lulu volá, když už čůrá - a je to pokrok, protože zatím volal pořád jen tata. Taky to nehrotím - oproti dřívějšku,kdy na nočník vůbec nechtěl tak jsme to vůbec nezkoušeli, je to pokrok. Ještě k tomu manželovi a pokynům - je úžasné, jak jde komunikovat, když si člověk uvědomí, že ty pokyny nejsou důležíté - že když dělá něco, co nechci, stačí vysvětlit,aniž bychmusela nejprve říct - ne, nech toho...a to se manželovi nějak nedaří. Automaticky vypálí nejprve ten zákaz, ale abych byla fér - snaží se.

@blandik ten kurz to je super napad, ale neviem ci take kurzy prebiehaju aj na Slovensku, skor nie takze si budeme musiet vystacit s knizkou. Problem je aj to ze moj manzel bol vychovavany presne ako tam pisu ze sa to nema robit, niektore priklady komunikacie, trestov co su tam zle tak mi popisoval ze presne ze zazil. Ale je pokrok ze knizku cita a budeme sa snazit. Aj ked je pravda ze aj ja niekedy sa necham vytocit a na maleho zakricim co nechcem. Ale beriem to tak ze dolezite je ze som knizku objavila a ze vdaka nej mame trochu iny pohlad na vychovu a casom sa urcite naucime viac veci uplatnit. Dufam lebo urcite je lepsie vychadzat po dobrom a dohodnut sa. 😉

@zelmirka1 - byli jsme na dovče, tak jsem se odmlčela. Bylo to zajímavé, protože tam s náma byly další děti - komunikační styl - anti rabr. Žádné vysvětlování, žádné důsledky - samé tresty, nucení k jídlu...a taky bylo vidět, že když tatínek nebyl v dohledu - děti dělaly zakázané věci....Mým potěšením bylo, že manžel prohlásil, že u nás určitě pojedem dál rabr. Nám to taky ujíždí, ale malý je malý a tak se to postupně učíme...ale není to jednoduché, když má člověk úplně přehodit styl komunikace.

@blandik to je sranda ale ja si teraz tiez viac vsimam ludi s detmi okolo a na dovolenke som presne zazila to co pises, same zakazy, vyhrazky, tresty, kricanie...hned som si povedala ze takto to naozaj nechcem. Je to fakt tazke zmenit styl komunikacie, myslim ze ten kurz moze byt fajn, lebo nazivo si to clovek aj precvici a urcite tam clovek pride na mnohe dalsie veci ktore robi a hovori a ani si to neuvedomi. Dolezita je snaha a ze vieme co chceme. 😉 zlepsime sa 😀

@blandik presne toto som zaznamenala na dovolenke aj ja. Takmer všetci rodičia 98% komunikácie dookola boli len krik a zákazy, tresty, nesmieš, nerob, nechoď, nekrič, strelím ti jednu, chceš po riti... No mala som dosť, toto ma utvrdilo v tom, že si dávam ešte väčší pozor pri tom, čo hovorím. Predtým, kým som nemala dieťa, som to nejako nevnímala, prišlo mi to asi normálne, ale teraz mi to trhá uši

@zelmirka1 - kurz bude určitě supr, měla bych ho už zabookovat, aby nebylo plno 😒 Nevím, jestli je na Slovensku taky pořádají. U nás to pořádá jedno MC, a měli by tam být Kopřivovi.

Jinak souhlas - taky teď všude slyším věci, které mi dříve přišly v pořádku - přeci nechci rozmazlené dítě, které nebude poslouchat na slovo....Momentálně jsem u nás uchvácena tím, že nemusím říkat malému, co má dělat a že to taky funguje. Že když chci, aby mi donesl misku, abych mu tam dala jablíčko, tak stačí říct - Miško, na gauči je miska. Můžeme do ní dát jablíčko a on jde a donese ji. Prostě řeknu to, co bych řekla normálně, jen bych před to ještě dodala - Michalku, dones mi misku, je na gauči. Jsou to takové jemné nuance a tak nějak věřím, že už v tak malém věku učí dítě myslet, rozhodovat se. Samozřejmě máme občas problémy, když malý něco nechce udělat, co považuji za nutné a pak je pro mě těžké ho respektovat.
A řeknu vám, že mi poslední dobou i hodně rve uši slovo šikulka - to je zastoupené snad v každé pochvale.

@blovitc120 - a jakou máš ty zkušenost s Rabr? Koukám, že máš podobně staré dítko. Budu moc ráda, když napíšeš své zkušenosti, jak dlouho to zkoušíte....Já mám asi největší problém se celá přenastavit na onen respekt. Změnit komunikační styl bylo těžké na začátku, samozřejmě to pořád jetšě ujíždí. Ale často se přistihnu, že nedokážu vždy respektovat, když malý něco nechce a že bych mu měla dávat více prostoru pro vlastní rozhodnutí (a pak je akceptovat) - samozřejmě úměrně věku.

@blandik dietko mame rovnako stare a este aj meno rovnako 😉 pekne...
som s Rabr na zaciatku, knizku som citala ked sa maly narodil ale az teraz pred mesiacom som ju znovu citala a zacala uplatnovat, ja som od zaciatku nebola zastancom niakeho tvrdeho zakazovania, nechavam maleho objavovat svet a stale pocuvam od nasich ze to nie je dobre 😒.
Inak ta komunikacia je velmi zlozita, casto sa pristihnem pri prikazoch, sice jemne povedanych ale prikazoch co ma robit 😝,
- skusam tie moznosti vyberu, ale to zatial moc nefunguje, casto mi prikyvne na obidve moznosti alebo naopak,
- velmi pozorne pocuva ked vysvetlujem dosledky niakeho konania, mam pocit ze rozumie lebo si da vysvetlit, tiez ked poviem co je potrebne urobit, alebo ked sa dopredu dohodneme ako to bude
...aj napríklad "Misko sandalky" celkom funguje 😉
- problem mam s tym ked Misko chce nieco co naozaj nejde a zacne sa velmi hnevat, vidim na nom ze sam nevie zvladnut tie negativne emocie a ked ho skusam upokojit... ze vidim ze sa hnevas, ze si sklamany /napriklad ze musi pockat lebo na hojdacke je ine dietatko/ tak to moc nejde, su chvile kedy sa proste hodi na zem a vobec nepocuva co hovorim,
no a ta sikulka, to je desne slovo, ktoreho sa ani ja neviem zbavit 😝 chcem ale to mi fakt casto ujde lebo este neviem vzdy najst inu adekvatnu pochvalu.

@blandik veru ta komunikacia je velmi zlozita hlavne ten respekt, casto sa pristihnem pri prikazoch, sice jemne povedanych ale prikazoch co ma robit 😝,
- skusam tie moznosti vyberu, ale to zatial moc nefunguje, casto mi prikyvne na obidve moznosti alebo naopak,
- velmi pozorne pocuva ked vysvetlujem dosledky niakeho konania, mam pocit ze rozumie lebo si da vysvetlit, tiez ked poviem co je potrebne urobit, alebo ked sa dopredu dohodneme ako to bude
...aj napríklad "Misko sandalky" celkom funguje 😉
- problem mam s tym ked Misko chce nieco co naozaj nejde a zacne sa velmi hnevat, vidim na nom ze sam nevie zvladnut tie negativne emocie a ked ho skusam upokojit... ze vidim ze sa hnevas, ze si sklamany /napriklad ze musi pockat lebo na hojdacke je ine dietatko/ tak to moc nejde, su chvile kedy sa proste hodi na zem a vobec nepocuva co hovorim,
no a ta sikulka, to je desne slovo, ktoreho sa ani ja neviem zbavit 😝 chcem ale to mi fakt casto ujde lebo este neviem vzdy najst inu adekvatnu pochvalu.

@zelmirka1 - ahoj. Já vím, že máme podobně staré dítko 😉 a stejného jména, je to supr, že jsme se tu tak sešly. Právě tady napsala i blovitc120, ta má taky podobně staré dítko, tak je fajn, že si můžem vyměnit zkušenosti.

Jinak u nás výběr taky moc nefunguje - většinou nekývne na nic, že ano nebo ne. Ty důsledky taky poslouchá, ale potřebuje to slyšet vícekrát, respektive - je potřeba mu to říct jendou, a pak si sám řekne o zopakování - že na věc ukáže a chce slyšet, co a jak. Tady bylo u mě nutné si uvědomit, že né vždy chce "porušit naši dohodu", ale že prostě jen chce slyšet znova co a jak. Taky to někdy zneužívám - vidím, že se chystá třeba sáhnout na spouštěcí čudlík u počítače, a tak namísto zákazu, mu znova řeknu - ano, to je to tlačítko, kterým se zapíná počítač a domluvili jsme se, že počítač může zapínat jen máma nebo táta. A ono to většinou zabere. Ale přesně jak píšeš, když něco moc chce nebo je přetažený a prostě potřebuje udělat něco zakázáného, pak je to těžké. To mu prostě musím chytnout ručičku a nepusit ho k tomu. Vzteká se. Říkám, vysvětluji. Vzteká se. Ale většinou toho nechá. Naštěstí se jim dá docela dobře odvést pozornost.

U nás je třeba takový komandýr tchýně - nedávno mu říkala, pojd si sednou do kočárku, jsi unavený, zlobíš. Tady si sedneš, budeš spát a pak budeš zase šikovný kluk ....Nebo ho popadne a chce ho někde proti jeho vůli nést...To pak úplně rostu, a říkám ji, ale on to nechce ...A přesně jak píšeš, že okolí se na to tváří nechápavě - u nás to samé - když jsem načala téma - Na MIšku přišlo období vzdoru, koupili jsme si zajímavou knížku...ani mě nenechali domluvit a už jsem slyšela, že tam nejspíš píšou, že je třeba přitvrdit, nepovolit, abychom měli poslušné dítě...Tak jsem jim jen řekla, že ani ne...a nechala toho.

@zelmirka1 - ano - a dvouslovné věty taky u nás fungují. Miško, boty....To je paráda. To se mi moc líbí. Taky u nás dost funguje malého připravit předem na něco - dohodnout se předem (kdy bude sedět za volantem...)

sorry za dva rovnake prispevky, blbne mi pripojenie na net a este ani necitam poriadne co pises, oslovila si blovitc 😀
no neva...
som sa zasmiala co pises o tchyni, aj moji rodicia obcas pustia niake perly, ale co uz, je to velmi zazite ten sposob vychovy prikazmi, zakazmi a hlavne prisnostou ktora vobec nerespektuje. Aj ked si hovorim ze ja som napriklad mala tvrdu vychovu a celkom som to zvladla bez vaznych nasledkom...alebo si to len myslim ze som v poriadku ??? 😀 😀

ahoj.
opravdu se i mě zdá nejhorší na jakémkoliv jiném způsobu výchovy nenechat se vyvést z míry okolím. možná tak dokonale jako vy nenásleduji RaBR, ale snažím se, často i podvědomě, prostě nechci, aby tupě poslouchal na slovo, chci ho naučit přemýšlet....
hodně u nás funguje předem vysvětlit, co bude, jak bude, a pak to dodržet. to má rád a rozumí tomu, nic ho pak nerozhodí a není důvod nic řešit. a souhlas s @blandik, všimla jsem si, že když se snaží udělat něco, co nemá, chce jen znovu slyšet tu story...bačkůrky je lepší mít obutý, protože budeš mít nohy buď studený,brrrr nebo upatlaný, máma bude vytírat až večer a jsou tu drobečky...to se tváří spokojeně a jde si ty bačkory sám hledat, donese je a pomůžu mu obout.
děti jsou lidi jako my, málokdo to chápe, my taky na sebe nehýkáme tady si sedni a jez, nebo uvidíš.

v autě třeba pořád botama kopal do palubky (vozím ho vpředu po směru s airbagem). řekla jsem mu, že auto je jako my, chce být čistý a voňavý a z botiček je špinavý a smutný. a on ted auto pohladí, jako že ho má rád, protože nás doveze za babičkou a dědou a nechce být špinavý...a nekope. vyprávím mu to klidně obden, ale nemusím na něj řvát - nekopej do palubky. o tom to je, si myslím.....

@blandik ja mám rovnako najväčší problém sa celá prenastaviť na ten rešpekt, tiež bolo náročné zmeniť komunikačný štýl a stále sa mi to úplne nedarí. Najväčší problém je podľa mňa v tom, že my sme tak vychovávaní neboli, nemáme tie zásady proste vštepené. Museli sme poslúchať a basta (aspoň u nás), nikto sa ma nikdy nepýtal, čo si myslím ja a či niečo chcem alebo nechcem, jednoducho sa povedalo a poslúchla som. Bola som poslušné dieťa a možno aj preto mám v dospelosti často problém sa rozhodnúť sama. A tiež mám často problém akceptovať dcéru, keď niečo chce resp. nechce, prípadne jej dať viac priestoru. Najčastejšie skĺzam do príkazov a zákazov a nerešpektu vtedy, keď máme proste málo času a dieťa to akoby vycítilo, že sa niekam ponáhľame alebo musíme niečo urobiť a vtedy ako naschvál chce všetko úplne inak ako ja. Žijeme v dobe, kde sme stále niečím tlačení, tak je to náročné. Keby som bývala kdesi na lazoch a chovala kozy+hrabala sa v záhradke, asi by to bolo inak 🙂.
A k mojim skúsenostiam. Ja mám tak trochu špeciálne dieťa keď ho porovnávam s ostatnými. Mala som ťažké tehotenstvo, ťažký pôrod (pre dcéru ťažší ako pre mňa - kliešte), potom mala veľmi silnú žltačku, boli sme v nemocnici 11 dní, ale ona bola na detskej JIS, kde rodičia nemohli byť stále, tak si myslím, že má dodnes traumu z pôrodu a samoty. Skúšala som na ňu strašne veľa štýlov, nevedela som si rady, lebo najskôr mi asi 9 mesiacov takmer vkuse preplakala, bola som zúfalá. Nikdy nechcela čítať knižky ako iné deti, opakovať, dodnes prakticky nehovorí, hoci vidím, že rozumie a keď na ňu pritlačím, tak aj povie, ale mám pocit, že má všetko v paži, nech sa snažím akokoľvek. Tak som šla posledný polrok cez Koncept Kontinua a RABR a zisťujem, že keď sa naozaj snažím nestrácať trpezlivosť (u nás nie je 100-200 opakovaní na jednu vec, ale asi 5000) a dodržiavať princípy, je to lepšie. Ale robím to len ja, niekedy mám pocit, že dieťa má z toho pekný chaos. Moja mama stále nesmieš, nerob, ty si šikulka, krásne si to urobila, obrovský potlesk za všetko, vonku jej nič nedovolí, dvíha ju skôr ako spadne a podobne. Malá je z toho dosť zmagorená, keď trávi čas aj s inými ľuďmi, lebo ona je neskutočne rituálové dieťa, spokojná je, keď má veci ako je zvyknutá, aj hračky a vaknúšiky v posteli si uprace vždy rovnako. Každú činnosť si zapamätá, ako sme ju robili a aj nabudúce to vždy chce, ale nie vždy to ide, proste niečo do toho príde a už leží na zemi a hádže sebou, reve ako stádo paviánov, MM niekedy hovorí, že ten jej rev vymysleli ako pomstu rodičom 😀. Skúšam na ňu aj PO, ale strašne často je v takom hysterickom kŕči, že sa mi ju proste ani nepodarí chytiť, nemám toľko sily a ona zistila, že keď sa začne celá prehýbať do luku a hodí sa na zem, tak sa mi to ťažko darí. Často si myslím, že pri tehotenstve a pôrode sa stalo to, že má nejakú ľahšiu mozgovú dysfunkciu, má nejako narušené centrum emócií alebo čo, lebo vzdor má prakticky už od narodenia. V každej situácii zareaguje úplne inak ako ostatné deti, všetkého sa strašne bojí, istá si je len vtedy, keď sme s MM pri nej. Máme skvelú pediatričku a ona mi vždy hovorí, že takéto deti ako je Michaela si proste pamätajú veľmi dlho traumu, s ktorou sa narodia a trvá im roky, kým sa znormalizujú. Keď sa vžijem do situácie, že by som mala hlavičku napevno zastoknutú 20 týždňov v matkiných pôrodných cestách, narodila by som sa tak, že ma za tú úbohú hlavu proste vytiahnu nasilu von a namiesto k matke ma dajú do modrého inkubátora na 11 dní, asi by som mala tiež traumu a bála sa, že ma rodičia opustia... Vravím si, že vydržím a zisťujem, že rabr je asi najlepšia cesta, len je to strašne náročné, lebo často mám pocit, že to dieťa ešte nechápe, čo mu vysvetľujem. Keď začne normálne rozprávať (dúfam, že naozaj začne, že to nebude nejaká skutočná vada, ale len jemná dysfázia), bude to snáď ľahšie, že sa dohodneme. Ale všetky vaše zážitky a príspevky mi dávajú veľa sily, v mnohých iných témach mám totiž pocit, že existujú len samé geniálne a poslušné deti, ktoré už snáď od narodenia rozprávajú a chodia čúrať na nočník 😀. Čítam to tu rada, hoci som neprispievala.

@blovitc120 fuha to bol dlhy prispevok 😎
ako pises tak mas naozaj narocne dietatko a urcite to suvisi s tou tramu okolo porodu, je to beh na dlhe trate a len trpezlivostou a laskou sa to da postupne odburat. Nastastie pre tvoju malu to vsetko vies a tvoj pristup je super, fakt super, bodaj by takych mamin bolo viac. Inak naucit zvladat emocie je tazke aj pre dospeleho niekedy a pre deti tiez,
ja takisto vidim na malom ako sebou hodi o zem a krici ze to nezvlada a casto aj neskor sam nevie co zo sebou, neodputam ho nicim inym, objatie tiez moc nefunguje dost sa brani a neudrzim ho. Ale som rada ze som objavila knizku Rabr a snazim sa ho respektovat. Najhorsi je samozrejme casovy stres, nastastie ho nemame casto kym som doma na materskej, bojim sa ked pojde do skolky a ja do prace ze to bude tazsie. Ozaj moj maly tiez vobec nerozprava ale viem ze rozumie vsetko tak to neriesim. Drzim palce, som rada ze si piseme skusenosti....

@blovitc120 chcem aj ja pridat par povzbudivych slov. Pri style vychovy, ktory si zvolila je najdolezitejsia trpezlivost. Mozeme byt vlastne stastne, ze je 3rocna materska, lebo tie prve tri roky su ozaj dolezite a niekedy je velmi tazke si uvedomit, ze na konci tych 3 rokov mozeme mat dieta, ktore s nami ochotne spolupracuje. Myslim, ze kazda mama ma chvile, kedy si povie, ze to uz dalej nezvlada, ma tendencie vratit sa k tradicnej vychove svojich rodicov, alebo proste od vsetkeho utiect.

S MM sa tiez snazime syna co najviac respektovat a dat mu co najviac volnosti a moznosti vyberu. Mali sme ten luxus vychovavat prvych 22 mesiacov bez vplyvu rodicov, takze nam do toho nemal kto kecat a stretavali sme sa prevazne s mamami, ktore mali rovnaky vychovny styl. Teraz sme na SK a pocitujem tlak aj zo strany mojej rodiny aj s manzelovej. Najhorsie, ze sestra ma syna o 20 mesiacov starsieho od naseho a vychovava ho tradicne a ked idem k nasim a oni ho tam maju, lebo jej ho dost casto strazia, tak mam tendencie vklzat do naucenych vzorcov spravania a zvyknem kricat aj na vlastneho syna ovela viac ako normalne. Zaujimave je, ze ked sme raz strazili synovca s MM, mali sme ho cely den, tak som s nim nemala absolutne ziaden problem, este aj posluchal viac ako inokedy. Proste vplyv mojich rodicov velmi pocitujem na vlastnom postoji k synovi.
Takze tlak okolia moze byt velmi velky a podpora podobne zmyslajucich rodicov je velmi dolezita (preto je dobre stretavat sa na forach ale aj v realnom zivote. Som z TN, takze ak ste niektora blizko a chcete sa stretavat tak ma kontaktujte).

Co sa tyka deti treba ich co najviac respektovat, skuste cielene vyhladavat situacie, kedy maju moznost presadit si svoju volu: ist von a nechat ich rozhodnut kam sa pojde (my sme s malym asi mesiac chodili kazde rano na potulky za susedovym psikom). Doma ich nechat robit co chcu, ak nechcu ist von ostat doma. Nechcu ist k babke, tak ist na druhy den, atd.
V podstate vo chvilach, kedy to nie je casovo nutne, nechat dieta rozhodnut ako bude travit cas. Potom su ovela ochotnejsie akceptovat situacie, v ktorych sa role vymenia a oni musia posluchat. (Treba ist na nakup, atd.)

A podla mna najdolezitejsi pravidlo, ktore chyba aj vela rodicom, ktory robia vztahovu vychovu (RaBR) je: Dajte pocitit detom svoju lasku a naklonnost. Vzdy a vsade. Aj ked sa nanho hnevate a vysvetlujete mu, ze sa nieco nesmie. Aj vtedy ho na konci objimte, pobozkajte, pohladkajte a povedzte mu, ze ho lubite. Deti velmi potrebuju pocitit nasu naklonnost. Otcovia na to dost casto zabudaju, tak im to pripominajte. Tym objatim mozno dosiahnete u deti viac ako 1000 slovami, kedze nie vsetkemu uz rozumeju ale rozhodne rozumeju tomu, ze ich ma niekto rad.

Inac objatie je skvele, ale nemusi platit na vsetky deti, hlavne ked sa hnevaju. Vtedy ich nechajte, nech sa trosku vynervacia, dajte pozor aby si neublizili a ked sa upokoja, tak to na ne skuste s objatim, rozhodne sa nenechajte odradit tym, ze ho nechcu hned, niekedy treba aj viacej pokusov.

Snad to nie je dlhe a docitali ste to az sem a dava vam to aj zmysel. My sme uz trosku dalej a tiez som mala par mesiacov dozadu pochybnosti, ale zacinam vydiet vysledky a to ma velmi povzbudzuje. Tak len vydrzte, cas ukaze, ze ste zvolili spravnu cestu, hoci este nie je vyslapana.

máme te´d problém s rozhodováním, syn neustále, ale opravdu neustále mění svoje rozhodnutí - když mu dám vybrat - cokoliv - tak si něco vybere, ale okamžitě křičí, že ne, že už to nechce a chce to, co předtím nechtěl a takhle to změní třeba 20X za minutu - poradíte????

@reruna už jsi mu řekla, že se musí rozhodnout a co zvolí, to platí? Možná bych řekla na tu máš toto a nebo si chceš vybrat? Jo? Tak levá nebo pravá? A jak si vybere, tak super volba! Nelíbí se ti? Bohužel jsi měl možnosti a za tím si stát. Možná vidí,že mu sice dáváš možnost výběru, ale povolíš, když chce něco jiného. To je pak takové, jako bys mu dala všechno. Čili dle mého názoru ho podpořit a pomoct mu pochopit, že je bezva, že má možnost vůbec volit, ale volba byla jeho a musí si nést následky. Byť takové, že se mu to nelíbí. To je život.

@reruna tady s tím taky bojujem občas, souhlas s evaje, chvíli ho nechám, ale pak na jedno z těch rozhodnutí přistoupím a už to neměním. většinou to skončí hudráním (chceš jabko nebo pomeranč? třikrát jabko, třikrát pomeranč, dám mu pomeranč, nechce ho...nemá ani jedno a jdem si hrát). dál to nepitvám. příště mu vyprávím, jak to dopadlo, když takhle donekonečna měnil chutě 😉 , on si je asi schopný si ty situace zpětně vybavit, a zabrzdí a když řekne, že jabko, vezme si ho a jí.
(se to špatně popisuje, ale prostě ho nechám v té konkrétní situaci udělat špatnou zkušenost a on se podle toho přístě zařídí, funguje to).

Já zase bojuju s mladším synem a jeho "majetnictvím". Kdykoliv mu kdokoliv sáhne na vyloženě jeho věci (kočárek, kolo, maminku) tak k němu letí jak tornádo a vypadá, že dotyčného zmlátí. Fakt z něj jde až hrůza. Vím, že je to období, vysvětluju mu, že se to takhle může půjčovat a tak. Snažím se ho krotit v tom vsteku, který se u něj v tu chvíli objeví. Beru ho pryč a zabavuju jinou věcí a pak v klidu vysvětluju. Ale třeba máte někdo nějaký fígl, který zabral? 😕

😉 😉
@evaje počkat dva měsíce🙂

Jasné, čas je nejlepší lékař 😀 Ale matka se učí trpělivosti spolu s malým, tak to vypadá, že než se ji naučím já, tak i on, co? Peťa ti to taky dělala? Já to totiž od staršího syna vůbec neznám.Drsný to je v tom, že když za mnou příjde starší Maty, třeba jen něco pofoukat, tak ho Mikoláš letí přetáhnout čímkoliv co drží v ruce, protože si dovolil se ke mě tulit. Tak bych ho nejraději taky přetáhla, že si starší nemůže dojít ani nechat pofoukat rány. To je mi ho vždycky nejvíc líto.

každý dítě je jiný, petr tohle období neměl, je celkem klidas, takže si sice asi myslel svoje, ale počkal si....a to, že se s nima učíme i my, třeba té trpělivosti, to je svatá pravda. taky to pozoruju. dřív jsem byla impulzívní, kvůli ledasčemu vyprskla, ale ted jsem tak nějak v klidu. a věřím, že máma s dítětem jsou spojené nádoby..jednak citlivě vnímají naše rozpoložení, a pak napodobují v rámci vývoje, dělají to, co my. docela si myslím, že petr je pohodář po mě, a jsem za to ráda.
kamarádka neustále remcá, jak má nervy v kýblu, jak je pořád ve stresu, co malej zase vyvede, jak nonstop musí na něj řvát, aby nedělal to a to a on? je nervačisko.
(to pochopitelně @evaje nemyslím, že by byl tvůj případ, jen to píšu, že jako příklad, podle kterého se řídím - tak to nechci).
ta tvoje věta "nejradši bych ho ..." je možná to, kvůli čemu to mikolášek dělá, chce tvoji pozornost a je mu jedno, jak ji získá. není to jednoduchý, vím, že jedno a dvě děti - zvlášt malé, je rozdíl.
ale celkem u všeho se mi osvědčilo prostě počkat, je to vývoj.

petr třeba snad dva týdny dělal to, že když manža přišel z práce, projevoval mu náklonost a radost tím, že na něj skočil, hopsal mu po břiše, kousnul ho, jakoby ho plácal, a manža se rozčiloval, křiknul na něj, i ho plácnul, - petr to druhý den zopakoval v ještě větší míře. tak jsem tomu utnula tipec🙂)), dohodli jsme se, že jakmile manža přijde z práce a petasek k němu poletí do náruče, daj si pusu a hned si sednou k něčemu děsně zajímavýmu, na chvilinku, k duplu, který miluje, garážím...prostě neměl příležitost se na tátu vrhnout, zapomněl za nějaký den na ten brutální uvítací rituál a přestal to dělat.
netušila jsem, že budu muset nad vším tak moc přemýšlet, první syn a jeho výchova - to byl samospád. ted je to jiný.

Ahojky maminy,
a co dělat, když dcera nechce/nepřijme ani výběr, nenavrhne svoji variantu, jenom to její NE, NE, NE.., někdy už dochází síly to řešit v klidu, ale snažím se. Ale já prostě potřebuju "něco" udělat, ale s ní to nehne. Někdy se stane, že se ani nedostaneme na venek, bo nám dlouho trvá než se domluvíme... . Fakt jak magor si připadám. Vím že to che čas..., navíc já sama se tuto metodu prve osvojuji a zároveň mám tak jednat i s dcerou, je to náročné.

Ještě jedna věc, která se týká spíše prarodičů a okolí vůbec. S malou často mluví tak, jak mluvili s námi když jsme byli děti - prostě rozkazy, příkazy, shazování...., když se ohradíme, tak jsme špatní, že všechno přeháníme ... . Kašlete tedy na to, a tu chvíli překousnete, nebo jak to řešíte???

@dagina jojo, já na to tak nechávám, asi záleží na intenzitě kontaktů, něco jiného je, když se babičky motají do výchovy - třeba bydlí spolu, nebo když se vídají o víkendu, jen jakoby návštěvy. nechám je, at si s petrem jednají podle svých představ, protože si myslím, že i on se tím učí, že jsou jiná prostředí, jiné způsoby komunikace a bude si moct sám pak vybrat, co je pro něj lepší cesta. navíc představa, že vychovám dítě v bublině mých představ - nevím, pak přijdou do školky, školy, a budou koukat jak puci🙂))). tak nějak - 70% je moje cesta, moje klidná výchova,Rabr, zbytek jsou vlivy okolí, nápodoba toho, co žijí jinde a jinak. Nejsem pro extremy, nedělají dobrotu.
jen můj názor.