• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
stejně jako @reruna tu Naomi moc nechápu. Příjde mi, že aby měl člověk strach něco říct, aby tím dítě náhodou nemanipuloval. Z toho, co jsem zatím četla, to není můj šálek kávy.
@palma111 já jsem zastáncem, že určité věci se musí udělat i přes odpor, třeba to čištění zubů, nebo přebalování. Komentovala bych to stylem, že chápu, že se mu to nelíbí, ale udělat se to musí a rychle to provedla. Ono to časem přejde, je to jenom období. Starší nosí plinky na noc a ochotně si na ni lehne sama. :slight_smile: A co zkusit přebalovat ve stoje? To u spousty dětí zabere.
@petranela zkusila bych si s ním v klidu promluvit, stylem: ty se asi na sestřičku zlobíš, že, když jsi ji bouchl. Takhle možná zjistíš, proč to dělá. Starší bije mladší, kolikrát kolem ní projde a bouchne jí po hlavě, nebo ji prudce otočí na záda, tak jsem se s ní nedávno takhle bavila a ona mi řekla, že mladší ji tahá za vlasy. To je pravda, takže jí to ani nemůžu mít za zlé :sweat_smile:
21. čer 2012 v 08:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, občas tady také čtu vaše příspěvky a rady a myslím, že to je super diskuze :wink: Já si teď taky nevím rady. Malej (budou mu 2 roky) má teď hrozně vzteklý období. Pokud něco chce (chce někam jít, něco dělat...) a není hned po jeho - třeba potřebuju dovařit nebo to prostě nejde hned mu vyhovět, tak ho chytne hysterickej záchvat a řve a řve. Snažím se mu to v klidu vysvětlit, že půjdeme, ale až za chviličku, ale on jak řve, tak mě vůbec nevnímá, nebo mi spíš přijde že mě nechce vnímat. A řve do té doby, dokud mu nevyhovím. A když mu teda řeknu, že už můžeme jít a že se půjdeme obléknout, vyčůrat, tak prostě nespolupracuje, myslím že už je tak mimo, že ani nevnímá, že mu plním to jeho přání. Jak na něj? Děkuji za rady :wink:
21. čer 2012 v 09:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik díky za vysvětlení, už asi chápu, jak ona to myslí, ale nejsem schopná si přestavit, jak to může fungovat ve skutečnosti v reálných situacích, kdy já jako matka bych měla mít taky právo na svoje emoce, pokud cítím například zlost, že mi dítě rozbilo můj oblíbený hrneček (tvůj příklad), tak se nedonutím v té chvíli cítit smutek -- ten nejspíš taky přijde, ale asi až po chvíli, ta moje emoce nebude cílit na dítě - když se tedy ovládnu a místo "ty zlobivý kluku, tys mi rozbil hrneček, ty jsi takový nešika, pořád mi něco bereš, pořád něco rozbíjíš atd atd. " řeknu rabrovské - já se zlobím, to byl můj oblíbený hrneček a teď je rozbitý - dítě určitě pocítí moji negativní reakci, pak se zeptám třeba - co s tím uděláme a starší dítě třeba napadne to slepit, mladší dítě možná napadne aspoň pohladit nebo říct promiň - nějak nevím, co na tom je špatného.
Podle toho, co píšeš jako by ta Naomi odmítala celý proces socializace, ale to by snad mohlo fungovat jedině tehdy, kdyby dítě vyrůstalo naprosto samo, v nějaké izolaci a pak by socializace asi neměla smysl. I když si dítě na vše přijde samo jen nápodobou a ne tím, že mu budeme říkat, co je v naší společnosti akceptovatelné a co ne, tak stejně bude napodobovat naše chování - tedy to, co my považujeme za správné a špatné, takže to ovlivňování dítěte musí v každém případě být, nechápu, jak by se tomu chtěla vyhnout. Jak se ona chce vyhnout svým vlastním emocím, ovlivňování dítěte svým vlastním příkladem, svým chováním, výrazem obličeje, atd. nevěřím jí, že by za všech okolností dokázala být k dítěti jen a jen laskavá
21. čer 2012 v 09:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@lopata49 v knížce Sourozenci bez rivality se radí, že malé hádky by rodiče měli přehlížet, aby si to děti vyřešily samy mezi sebou, když už máme pocit, že bychom měli zasáhnout, tak prostě popsat, co vidíme - třeba vidím, slyším, že chcete obě jednu hračku - tak co s tím? když na nic nepřijdou, v tomto věku asi na moc věcí nepřijdou, tak jim dát možnosti - můžete si autíčko posílat, můžete se střídat, můžete si s tou hračkou hrát spolu tak a tak a pak odejít a nechat je, když vidíme, že už se perou, tak zase - nejdříve popis situace, někdy už jen to pomůže a zastaví je - vidím jednu rozzlobenou holčičku, která chce kousnout svoji sestřičku (za mě osobně ale tohle je moc pomalá reakce, nejspíš by už k tomu kousnutí dávno došlo), takže já většinou přejdu hned ke druhé reakce a tou je rozdělení - vidím, že se perete, nechci tu žádné násilí - ty jdi do toho pokoje a ty do jiného - pak až se uklidní , tak popsat, co se stalo a hledat řešení
21. čer 2012 v 09:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@palma111 a byli jste už u zubaře, třeba by vysvětlení od dr. vzal lépe, jinak bych tedy taky zkoušela různé kartáčky, třeba na prst silikonový, různé pasty na zuby, říkanky, čištění spolu, vysvětlování... s přebalováním bych to řešila podobně jako betelgeuzz. K tomu kopání - nabídni mu různé druhy materiálů, do kterých může trénovat kopání - papírové koule, pet lahve, kelímky, měkké balony, venku šišky, kamínky, míče, prostě co jde.... pejska nemůžeš kopat, ale tady můžeš kopat do balonu a pak si s ním kopat, dokud ho to bude bavit
21. čer 2012 v 09:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hanulka_86 nejspíš nechápe, co znamená za chviličku, tak zkus být trochu víc konkrétní, až postavíš věž, až oběhneš 3X pokojík a pak mu to počítat, nebo ho zapoj do toho, co pořebuješ nutně dodělat - pojd´mi pomoct domíchat ten koláč, poj´d mi podávat kolíčky, vyndat tu pračku, pak můžeme jít ven atd. atd. když už dojde k řevu a záchvatu, tak bych ho buď nechala být a pak jen dala pochopení, že se vztekal, protože něco moc chtěl nebo bych se pokusila ho utěšit v náruči, podle toho, co u vás lépe funguje
21. čer 2012 v 09:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna
To rozdělení zní docela zajímavě, aspoň každá na jinou stranu místnosti, popsat kousnutí předem bych určitě nestihla :grinning: :stuck_out_tongue_closed_eyes:
Je fajn, že nesoudím co kdo komu má nebo nemá udělat, obzvlášť když jsou na tom mentálně stejně a ta těžší za to prostě nemůže, že má váhovou a tudíž i silovou převahu :unamused:
21. čer 2012 v 10:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj ve spolek, take patrim k tem co obcas sleduji deni v teto diskusi, v praxi s emi nedari bohuzel nic aplikovat, mam pocit ze jsem ve vlaku ktery uhani dal a dal porad a porad. Skoda ze jsem na rabr neprisla pri prvnim diteti, s jednim si clovek osvoji urcite postupy snaz a dalsi deti by uz jen pribyvaly k fungujicimu systemu :slight_smile:
No ale chtela jsem se zeptat zminujete tu NAomi, napisete mi prosim nekdo o co jde?
RAbr se musim priznat jsem ani neprecetla, ono se to cte celkem tezko a ty 3 minuty pred spanim co mam nez mi padnou vika mi moc nedaji :slight_smile:
predem diky!
21. čer 2012 v 10:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dludli naomialdort.cz
21. čer 2012 v 10:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dludli RABR se čte těžko, lepší je začít s knížkou Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a pak navazující Sourozenci bez rivality. Jsou celkem tenké, proložené komiksovými příběhy a dobře se čtou. Rabr z nich vlastně vychází, je to tam víc rozpracované.
21. čer 2012 v 10:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@majdula super dekuji !
21. čer 2012 v 10:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
no ja jsem parkrat prelouskala LIneho rodice, no tak aspon neco :slight_smile: sourozence jsem cetla kdysi, ale jeste pred detma. Jde spis o to ze nemam na to cteni moc cas, a nemam uz vubec cas silu ci jak to spravne nazvat v nejake situaci premyslet nad tim jak bych mela jednat spravne. Vim presne co delam blbe, treba dneska vyprava do skolky, to fakt nebyolo na metal z me strany, jenze proste nekdy potrebuju nejake veci opravdu hned, aby to nejak s tema detma fungovalo. MOc rada bych mela vsechno zazite, a umela to pouzivat, vsechny ty myslenky se mi moc libi a vystihuji to jak si myslim ze by to melo byt, no ale da to praci zkratka.

@betelgeuzz dikyza tip. ja rabr procitam snad rok uz, ale jak rikam po chvilkach, vzdycky mam dojem ze si musim delat zapisky, chtela jsme primet i manzu at si to precte ze na to budem dva, ale ten se cuka ze to musim nejdriv necim zabalit aspon novinama, ze nemuze tu obalku videt :grinning: ale mnohokrat mi uz pomohlo, s manzou jsme se preli o nejaky vychovny postup a ja mu kolikrat nedovedu vysvetlit co se mi nelibi, nebo spis jak by to melo byt lepe, a v knize najednou jednou srozumitelnou vetou presne to co jsem mela na mysli.
21. čer 2012 v 10:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
To je sranda, jak pro nekoho je rabr tezko stravitelnej, mne se naopak rozpacite cetli Sourozenci a dalsi obrazkove americko-pozitivni knizky :sunglasses: (myslenka super, ale to podani...) Naopak rabr jsem prelouskala nekolikrat, strasne me bavi prave ten "ucebnicovy" styl, kterej prispel i k tomu, ze pusobi duveryhodne i na manzela (pedagog :grinning: )

Jinak uz jsem dlouho neprispela, zurocuju nacteny veci v praxi - ne vzdycky se dari, ale POKAZDE je pripadnej pruser nebo neuspech ovlivnenej MYM nevyspanim, naladou. A cim dal vic fakt zjistuju, ze staci dat detem lasku, cas (a respekt tedy :wink: ) - a nechat je zit :dizzy_face:

Jedna tematicka :slight_smile:
21. čer 2012 v 11:30  • Odpověz  •  To se mi líbí (8)
@blandik suhlasim s @reruna . mne ta naomi pride strasne neosobna. ak by to bola architektura, tak poviem, ze je to cisty purizmus. ona sice necha dieta prezit emocie, ale tym, ze ich ako rodic v podstate ziadne neprejavuje - okrem laskavosti, tak mu nedava ziaden priklad, ze existuju aj ine. napr. moj muz sa dodnes nevie tesit - skratka doma boli tieto prejavy potlacovane. nevie sa hadat a dlho nevedel ani diskutovat o problemoch, pretoze ich otec, ak nejaky bol - tak mlcal alebo isiel niekam prec. co sa vedel - nahnevat, to doma videl - ale tiez len v miernej forme. a to vtedy jeho rodicia ziadnu naomi necitali-nevideli.
taktiez si neviem predstavit, ze by som dieta nepochvalila - nemyslim teraz ako sikulka sem, sikulka tam. ale ked za mnou pride lukas a opyta sa ma, ako som to vyfarbil - a je to fakt pekne vyfarbene - a vidim na nom, ako caka, co poviem, a ja mu poviem - vidim dinosaura - tak asi sa nepotesi, skor zazije sklamanie, kdezto ked poviem, krasne sa ti to podarilo, tak vidim tu ziaru v tych ociach a to je pre mna uzasne.

@palma111
takze co sa zubov tyka - tam som nekompromisna a pravdepodobne total nerabr - skratka ak nejde po slusnom dohovore a vysvetleni, preco treba zubky umyt, tak jednoducho upozornim, ze teda pojde do kliesti - t.j. jedna ruku drzim pod pazuchou, druhu v ruke a umyvam. to upozornenie vacsinou zaberie, ze otvori usta a necha si umyt zuby.
prebalovanie - kupila som od roka gatkove plienky na den - stiahnem a vytiahnem, je to sup-sup a hlavne rychlo. to by mohlo pomoct aspon pri pocikanych. pri pokakanych - mojmu to tiez nevadi a nevadilo, takze tiez to bolo vacsinou na silu a rychlo. ked som ho nechala dlho, mal vystipanu ritku a starosti na dalsie 2 dni. tiez som teda volila - rychlo a bez zbytocnych reci.
co sa psika a zajacov tyka - skusit nepustat ho vobec k nim, skratka zamedzit pristup. psa dat do inej izby, kraliky vyssie - alebo von. neviem, ake mas moznosti. ked si neda vysvetlit. tam je totiz riziko, ze ho raz pes rafne a bude po srande. :confounded:
21. čer 2012 ve 12:24  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@majdula autoři Rabru vycházejí z knížky Jak mluvit, aby.... původně ji chtěli přece přeložit, ale kvůli autorským právům napsali nakonec knížku vlastní, udělali z ní učebnici, spoustu věcí rozvedli, jej to mnohem hlubší a psychologičtější, než ta původní knížka - ale proto taky je podle mě hůře stravitelná pro běžného čtenáře a na mě osobně působila ta kniha poprvé spíš depresivně, když jsem ji četla, byla jsem zděšená z toho, jak nemožně se chovám a byla jsem přesvědčená, že nikdy nedosáhnu té dokonalosti rabrovského vyjadřování, měla jsem dojem, že jsem svého prvního syna nenapravitelně poškodila ve vývoji. Pak jsem teprve přečetla ty ostatní knihy s tím vším americkým pozitivismem a působilo to na mě daleko lépe, že nic není definitivní, že je vždycky šance znovu a znovu zkoušet ten pozitivní přístup. A te´d je tu Naomi, tu její knihu jsme nečetla, jen z toho co píše blandik jsem získala dojem, že ona knihy jako Jak mluvit, aby....Sourozence bez rivaliy atd. a kdyby znala Rabr, což nevím, jestli zná, ale je to jedno, protože ten z těch knih vychází - no že neguje to, co se v nich píše, degraduje to - říká, že je to špatně - ale to je možná jen mylný dojem, založený na tom, že ona odmítá ty pochvaly, dokonce i pozitivní zpětnou vazbu, já jsem to pochopila tak, že odmítá jakékoli "učení" jako manipulaci dítěte...Pro někoho je mimo chápání princip Rabru, někdo to nedokáže pochopit, že to může fungovat - pro mě je mimo chápání aktuálně asi ta Naomi, u nás v knihovně tu knihu nemají, takže dokud si to nepřečtu, tak mi to bude vrtat hlavou
21. čer 2012 ve 13:16  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@reruna Tak teď už chápu, proč jsem vzdala čtení, Jak mluvit, aby... Protože mi přišlo, že je to to samé jako Rabr a navíc ten styl mi fakt nesedl (je pravda, že Rabr je náročný, ale u "Jak mluvit, aby ..., jsem měla pocit, že autoři si myslí, že jsem pologramotná. :sweat_smile: a hlavně mi přišlo, že je to vlastně to samé, protože už jsem měla přečtený Rabr)
A ten pocit jako ty u čtení Rabru jsem měla taky. Že jsem úplně nemožná, že jako učitelka jsem nikdy nestála za nic a svoje studenty jsem strašně ochudila, že jako matka tohle nebudu moct zvládnout, protože spoustu věcí dělám i v jednání s dospělými špatně. Malému je teď 17 měsíců a jsme někde na poloviční cestě, snažím se mluvit, vysvětlovat, trénovat rabrovský přístup, protože mi na to přijde ještě malý, ale často sklouznu k tomu, v čem jsem vyrůstala já (příkazy a zákazy, direktivní přístup apod.). Snad to zvládnu :confounded:
21. čer 2012 ve 13:28  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@betelgeuzz pokud to jde - počůraná plínka - tak ve stoje přebalujeme. je to rychlovka. pokaděná ale takhle nejde :slight_smile: zkoušela jsem ho i naučit tzv. komín, že bysme i pokaděný zadeček utřeli vestoje... ale nechce o tom ani slyšet...
@reruna u zubaře už jsme byli a mám hrůzu z toho, že tam půjdeme zase. já mám ze zubaře hrůzu, tak s námi šel manžel, abych na něj nepřenášela nervozitu. vzal si ho na klín, povozili se na židli, ukázali jak svítí světlo, pokoukali po obrázcích, ale jak se dotkla doktorka pusy, bloknul se a nic z toho nebylo. takže nám do kartičky napasala, že zuby má v pořádku a ani je neviděla... teď když už mu budou ty dva, tak to bez otevření pusiny asi nepůjde, přeci jen bych byla ráda, kdyby mu je prohlídla, ale jak to uděláme, toť otázka...
@bubelko králíci jsou venku, to je ok. pes s námi bydlí doma, ale musím říct, že na to, jak ji kolikrát trápí (ukazuje očičko, tuhle chtěl, aby si honila ocas, jako sousedovic pes,...), tak ona je zlatá... nikdy ani nevrkla. myslím, že ví, že by to bylo její poslední a šupala by do ven boudy. snažíme se ho hlídat, ale občas je rychlejší. hlavně, když jsme všichni na zahradě. to klidně vezme motorku a udělá jí "buch" (jakože naboural)... dneska jí teda dělal "ráda, ráda", až jsem si říkala, že ji jednou chudáka uškrtí. takže zase vysvětlování, že musí na pejska opatrně... asi to jinak nepůjde :frowning2:
21. čer 2012 ve 13:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz Mně se třeba při přebalování ten názor trochu změnil, tak jsem to dělala "násilím" a jen projevila pochopení ústně, teď to dělám tak, že pokud vyloženě nespěchám (a i tak se snažím si udělat na to čas) tak ho nechám, ať si rozbalenej chvíli běhá po koupelně a on se pak nechá zabalit mnohem ochotněji, než když to chci udělat hned :slight_smile: Jinak z Naomi jsem byla napřed taky v šoku, jako že toto přece nejde, ale časem si mi to nějak "sedlo" do hlavy a přijde mi, že to má něco do sebe... Asi bych to nebrala na dvě stě procent ortodoxně, ale je fakt, že u spousty věcí, když se nad tím zamyslím, si řeknu - ale proč by nemohlo být v tomhle po jeho, čemu to vadí? A zjistím, že ničemu :sweat_smile:
21. čer 2012 ve 13:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@bubelko @reruna - no jenže ono to není tak, že ona chce, aby rodiče v sobě silou potlačili emoce, ale celou tou knížkou vlastně prolínají dvě roviny - dítě a rodič, takže ona tam popisuje, jak vnímají věci děti a současně dává návod, jak rodič se může osvobodit od zažitých stereotypů - takže ona nepíše - rodiče potlačte své emoce, aby jste nepoškodili vývoj dítěte, ale rodiče je zde cesta, jak sami sebe můžete dostat na jiné chápání a vnímání - sama v tom rozhovoru říkala, že nesmíme potlačovat emoce, že naše chování v určité sitauci (naše reakce) můžeme vylepšie, ale vždy jen trošičku. Právě, že pokud je potlačíme, tak ony propuknout později, při další příležitosti a popudem může být úplná prkotina..takže žádné potlačování...Já to chápu asi tak - když jsme dokázaly začít chápat dítě ve smyslu montessori - že nezakazujeme činnosti, které jsou destruktivní a u většiny rodičů vedou k negativní reakci a odsouzení dítěte (a uvědomujeme si následky), a naučily jsme se na dítě dívat s pochopením, že má vývojovou potřebu a nabízíme nedestruktivní alternativy, tak v nás proběhl nějaký vývoj...a stejně tak ona tam nabízí způsob, jak se dále osvobodit od jiných zažítých stereotypních reakcí, které si v sobě neseme, jako dědictví téhle společnosti.
Př. ten rozbitý hrneček - ona píše, že kdykoliv cítíme hněv, tak je to jen zastírací emoce, emoce pod níž se skrývá ještě jiná naše emoce, kterou si ale třeba hned nebo vůbec nepřipustíme, protože může být příliš bolestná (opět vliv potlačování důležitosti našich emocí z dětsví)..a tak jak jsem psala, nad hněvem je třeba se zamýšet, co za ním ještě je, co ještě jiného cítíme - hněv vždy hledá viníka, tedy viníme za svůj pocit někoho druhého a sami se stáváme obětí. Hledáním v sobě objeviíme stereotyp, který si přenášíme - třeba nás rodiče často vinili za věci, za které jsme nemohli - neudělali jsme to schválně a tak to přenášíme ...máme pocit, že máme právo se zlobit na ostatní, když něco zničí nebo že se nemají chovat rozpustile nebo máme pocit, že musíme cítit hněv, protože tohle naučí dítě si vážit věcí = nemáme důvěru v to, že dítě si bude vážit věcí samo o osbě...Třeba tohle musím napsat nemám, nestává se mi s Miškou, že bych někdy cítila hněv kvůli jeho chování, v podstatě chápu důvod jeho chování..ale mám to třeba s manželem, že do vztahu přenáším stereotyp, kdy mám pocit, že mi málo pomáhá /problém mých rodičů, kde máma to neřešila, jen jí to velmi okatě vadilo...a nikam to nevedlo..) a tak někdy do toh stereotypu upadnu a pak na něj cítím hněv a vztek a viním ho za jeho chování...

Takže ona podle mě nechce, aby rodiče potlačovali emoce, ale aby pracovali na tom, jak vnímají realitu kolem sebe, aby své vzteklé a nazlobené myšlenky, které je napadjí při pohledu na dítě, analyzovali a mohli najít svobodu se zachovat tak, jak skutečně chtějí /vždyť pokud poslechnemem mysl a jednáme pod hněvem, tak svého chování za pár minut litujeme a chceme ho vzít zpět - tedy nejednali jsme svobodně)...abychom odstranili stereotypy z myšlení a chování...Pak abychom vnímali dítě jako vždy správné, že jeho jendání je vždy to nejlepší, jakého je schopno a právě v situacích, kdy to nezvládne, tak mu dali lásku a pochopení...a pak abychom chápali, že dítě nikdy není příčina našich emocí, je leda tak jejich spouštěč, ale příčína je vždy v nás - únava, potřeba akceptace okolím, strach, že dítě špatně vychováme..atd.

Já nechtěla napsta, že ve světle Nami je rabr špatně, já beru osobně rabr jako skvělou školu respektu, změny komunikace..a navíc i dříve mi někdy přišel rabr takový nejasný, co se týče hranic, co se týče oné svobody pro dítě. jednou psali, že nikdy nemáme dítě nutit cokoliv udělat, co udělat nechce..a na druhé straně- dítě potřebuje hranice..a já si neuměla vybrat..
21. čer 2012 v 15:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@bubelko - ještě k tomu chválení, asi je to o tom, že když s tím člověk nezačne, tak dítě se nepříjde ptát - jak jsem to vybravil? Třeba na tohle se mě Miška nikdy nezeptal - že jak jsem to udělal? dobře, špatně...mě je tohle blízké, protože chci, aby si hodnotil své věci sám..samo, když to na něj někdo vybalí, že ho pochválí, tak vidím takovou mini jiskřičku někde tam, ale v podstatě na to nereguje..teď momentálně nepoužívám ani "vidím tam dinosaura.."..prostě si dělá věci pro sebe, vidím, že má radost, ale mou raddost k tomu nepotřebuje, příjde mi to ukázat neob mi příjde říct - poj´d se podívat, chci ti něco ukázat..ale nečeká na můj komentář.
21. čer 2012 v 15:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@schnucki - s tím spaním, že už chceš klid - prostě zkus si popřemýšlet, co stojí za tvou myšlenkou - večer už chci mít klid (předpokládám - mám právo na svůj klid, chci si odpočinout po celém dni, tak moc toužím si dělat svoje věci...)..a pak si zkus představit, jak se budeš cítit, když je večer a tvoje dcera prostě dostane svobodu jít do postele až když se bude cítit unavená...když odstraníš myšlenku - tak strašně se těším na svůj klid, tak možná zjistíš, že zvládneš mít radost z toho, že s ní ještě večer jsi..jde o to vůbec si tu mylšenku připustit a předtsavit si to, jak se spolu smějete, jak ji čteš, jak se mazlíte a jak jste obě šťastné..může to být jen součást vzdoru..ale v podstatě pomůže si i uvědomit, že stejně s tím asi nic moc neuděláš, nedonutíš ji spát..takžet si to můžeš budď užít nebo to nesnášet..jestli to dává smysl.
21. čer 2012 v 15:52  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@palma111 - neříkala bych mu, že autíčka to bolí, to není pravda. Auta se můžou poškodit, přemýšlela bych, co je za jeho destruktivním chováním...a může to být prostě jen potřeba do něčeho kopat..takže jak taky holky psaly, nabídnout něco na kopání...pokud kope do králíků, nevodit ho tam..pokud kope do psa, tak když se ti nepodaří ho zastavit, tak co takhle to zkusit nechat přejít bez poznámky vůči němu (že tohle nemůžeš, to ho bolí..atd.) ale věnovat se tomu psovi, že ho pohladit a říct- tohle muselo bolet, to věřím, že se ti to vůbec nelíbí..a tak to nechat..vůbec slovně s malým neřešit ten kopanec a jeho chování..on po čase začne kopírovat tvoje hlazení psa a bude napodobovat, že ho utěšuje..a přestane kopat (/se mi zdá, že tvoje reakce byly silnější - jakože nikomu nedělá dobře, když vidí, že se do zvířete kope) a tvoje dítě prostě ještě není vyzrálé chápat, že někoho něco bolí a jen to dělá kvůli tvé reakci, takže tvoji reakci zrušit na tvé straně, a nahradit chlácholením psa, když už k tomu dojde...
to samé auta - kopne, buď to tak nechat a jen na něj koukat, nebo říct po chvíli, podívám se na to autíčko, jestli je v pořádku, takto se může poškodit...a vůbec nekomentovat to, že do něj kopl...

Ad přebalování plenek - pokud možno vyčíhnout moment, kdy si nehraje, kdy není ničím zabavený, a v té chvíli mu začít povídat třeba z knížky, zaujmout ho a přitom mu jen tak mezi řečí říct, při tom tě přebalím..ale musí už být zaujatý tvou aktivitou - tím čtením s tebou (my to dělali u gauče, on stál, tak to šlo lehce..). Násilím bych to nedělala, jen se vám protáhne jeho protest proti tomu...
21. čer 2012 v 15:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik S tím chválením dítěte si taky docela lámu hlavu - já s tím stokrát můžu "nezačít", ale lidi mi ho budou stejně chválit, je to v nich, ve školce, babičky, apod. (já sama na to myslím, vědomě se snažím to nedělat a i tak se mi to tam vždy tlačí a co teprve lidi, kterým jsem sice třeba řekla, že bych uvítala, aby to nedělali, ale jim to přijde divný, nechápou to, nezáleží jim na tom až tolik...), a pak se bude ptát i mě, podle mýho názoru, jestli se mi líbí, jak něco třeba namaloval nebo udělal... A bude mít pocit, že když babička se nad ním rozplývá a já ne, tak se mi to třeba tolik nelíbí nebo ho nedej Bože nemám tolik ráda :unamused:
@schnucki Mně se to taky ne vždycky povede, ale vždycky se snažím představit si, jak to bude prima, když si spolu budem třeba hrát, jak bude šťastnej, jak se bude smát a jak bude roztomilej a mě to bude rozesmívat :dizzy_face: a pak se na to začnu kolikrát i těšit. Když se mi nechce, to je snadný. Těžší je pro mě, když vím, že mám nějakou práci, kteoru je třeba udělat, a když ji neudělám teď, budu ji holt dělat do noci... Chjo :stuck_out_tongue_closed_eyes:
21. čer 2012 v 16:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka - tak ono největší vliv mají rodiče, někde jsem narazila na to, že dítě odvozuje svůj postoj k sobě od postoje rodičů k němu. Záleží, co vidíš v tom chválení - ono u těch malinkých dětí je to těžké asi se tomu vyhnout, samy ještě nemluví...ale mě hodně zaujalo, že vlastně chválení zvyšuje a posiluje závislost dítěte na tom, co si rodiče myslí o jeho chování, konání, což se odráží do budoucna...naše posuzování, co si o nás mylsí okolí,jestli to, co jsme udělali, se někomu líbí...takže pak člověk nedokáže být sám sobě soudcem...Já malého nechválím, používala jsem tu zpětnou vazbu, ale upustila jsem od ní, nemám pocit, že by mu to nějak chybělo...Navíc vnímám chválu velmi manipulativně, že bere svobodu dítěte se chovat, jak to samo cítí, formu, jak laskavě dítě přimět něco dělat..Okolí - no, jedna babička nechválí moc, druhá trošku více..malý jakoby téměř na to nereaguje, tedy určitě ne tak přímo, že by hned pak chtěl, abych mu něco pochválila taky...co vím, tak dítě lásku vnímá spíše v jiných oblastech než je pochvala - a to tím, jestli mu dáváme přítomnost, jestli jsme empatičtí, jestli ho přijímáme jaké je a jestli neignorujeme..atd.
Vliv školky - chvilku tam chodil a měla jsem pocit, že na něj vliv má, že viděl ta jiná měřítka - třeba mi říkal, že učitelka říkala, že je nejhodnější a proto může sfouknout svíčky...ale i tak myslím, že nejdůležitější je to, co je doma.
21. čer 2012 v 17:27  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@blandik suhlasim s tym, ze najdolezitejsie je to, co deti zazivaju doma.
len mi pride naozaj divne, neocenit snahu dietata nijak, ked aj v profesnom zivote je clovek motivovany - vacsinou financnou odmenou a je vela zamestnani, kde sa dokonca plat odvija od vykonu. cize - motivacia. tak isto je clovek motivovany v sporte - cielom je vyhrat, inak dana cinnost nema zmysel (myslim sport na vrcholovej urovni, nemyslim teraz to, ze si niekto ide po praci zabehat).
tiez ma potesi, ked muz po nedelnom obede skonstatuje, ze mu chutilo. neznamena to vsak, ze to nebudem robit, ked ma nepochvali.
dalsia vec, co som si vsimla u nas: lukas napriek pochvalam, ktore dostane za kreativne vytvory zo skolky, doma netvori. aspon nie sam od seba. zato castokrat stavia z lega rozne vytvory, ktore nechava v kuchyni a ukazuje ich tatovi - dokonca aj ked tato nie je doma ich tam necha a poprosi, aby som mu ich ukazala. niekedy si rano spomenie a opyta sa, co tato na to a niekedy nie. ale to ho bavi a to robi, bez ohladu na pochvalu. to mi tak akosi ukazuje, ze ten predpoklad, ze deti budu robit veci potom len preto, aby ich niekto pochvalil, nemusi byt az tak pravdivy. ale je to len moj nazor, nie je to ziadna fixna poucka alebo tak.

co sa hnevu tyka - podla mna, ak dieta rozbije hrncek a urobilo to preto, ze sa blaznilo pri jedle a ja ako rodic som ho x-krat poprosila, nech prestane, tak podla mna mam pravo sa hnevat - predpoklad je, ze dieta uz je starsie a skutocne chape, co od neho clovek chce. je ina situacia, ak dieta ide okolo stola a zavadi o salku a ta spadne. to je nestastna nahoda.
neviem, ci som to pochopila spravne, ale podla tvojho popisu mi vychadza, ze v podstate nemozem od dietata nic ziadat - chciet ci ocakavat. a to sa mi zda, neviem, ako by som to napisala - malo? skratka mi to pride ako nechat dieta vyrastat ako chce, ved ono uz sa vyformuje. ja ho budem len lubit, a budem k nemu zakazdym laskava - pride mi to velmi prehnane. ale mozno je to len zle pochopene. a je fakt, ze som to necitala a vychadzam len z toho, co si popisala, takze aj to asi zohrava svoju rolu.
21. čer 2012 v 18:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@blandik asi tu knihu budu muset opravdu sehnat a přečíst si ji, spousta toho co píšeš se mi líbí a souhlasím s tím, ale jsou tam věci, které cítím asi jako bubelko v tom co psala o příspěvek nade mnou. S tou chválou opravdu nevím - ty píšeš, že tedy Mišku nechválíš a ani nepoužíváš ten pozitivní popis - opravdu neřekneš ani např. vidím, že sis poskládal věci do poličky, autíčka jsou uklizená v krabici... pozitivní popis a přitom se rodič samozřejmě tváří nadšeně, protože je přece rád. Já mám zatím dost problém zůstat jen u tohoto pozitivního popisu, přijde mi to málo, pořád tam někdy dávám i ty šikulky, síla zvyku, proto mi asi přijde ten přístup vůbec nepochválit naprosto cizí.
21. čer 2012 ve 20:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@bubelko
@reruna Já tomu s tím chválením rozumím asi takhle: Musíme si my položit otázku, proč chceme, aby dítě věci dělalo. Chceme, aby kreslilo, protože se to líbí nám nebo proto, aby z toho mělo dobrý pocit? Chceme, aby si uklízelo, protože se to líbí nám, nebo proto, že se mu v uklizeném pokoji lépe hraje? Chceme aby jedlo, protože nám tím dělá radost, nebo proto, že je to jeho přirozená potřeba?
Když dítě chválíme, dáváme mu najevo, že to dělá pro nás. A že když to udělá, potěší nás - čímž se pak z takových činností může stát způsob, jak se nám zavděčit (popřípadě, jak proti nám bojovat - když ví, že se mi líbí uklizený pokoj a bude mě chtít naštvat, tak ho uklízet nebude, adt.), protože každé dítě touží po tom, aby ho rodiče měli rádi. Nemyslím se, že by občasný šikulka mohl dítě "zkazit" (i když i na chválu jsou děti různě citlivé), ale když se na to člověk podívá pod tímhle úhlem, zjistí, že vlastně žádná chvála není potřeba. Je to jenom pozůstatek staré výchovy: buď trestám nebo chválím - od trestů se už oprostit dokážeme, tak teď je na řadě ta chvála :slight_smile:
21. čer 2012 ve 20:27  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@bubelko Podle mě je problém přesně v tom slově, které si použila ve svém příspěvku - "vyformovat" dítě. To je právě to, co Naomi odmítá - podle ní není vůbec potřeba děti nějak formovat, protože každý je předurčený k tomu, aby se rozvíjel (nebo chceš-li formoval) sám a na nás je jenom zajistit mu k tomu vhodné prostředí - děti mají rodiče proto, aby je dobře vybavili na jejich vlastní cestu, kterou ale rodiče neznají, a ne proto, aby je vedli po cestě vlastní.
Jsou tu dva přístupy: buď si můžu dítě představit jako těsto, které je tvárné a já ho upeču podle nějaké formy (třeba bábovky nebo z něj vykrájím srdíčka), nebo považuju dítě za semínko a sebe za zahradníka, který pečuje o to, aby mělo semínko vláhu a světlo, ale nerozhoduje o tom, co z něj vyroste, protože to není v jeho moci. V tom druhém případě mě nemůže ani napadnout, abych do jeho vývoje nějak zasahovala.
21. čer 2012 ve 20:35  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@hamma rozumím, ale pokud tedy použiju ten pozitivní popis - vidím, že sis uklidil všechna autíčka, co byla na zemi, takhle o ně v noci nezakopneš - co je na tom špatně? nebo máme prostě nechat dítě, aby si to řeklo samo v sobě vnitřně? - včera jsem zakopl o autíčko, když jsem šel v noci čurat, dneska si je uklidím - takhle mi to přijde srozumitelné. Nebo s tím malováním - určitě jen samotné jé, to je krásné - a přitom se ani nepodívám, nestačí, ale podívat se a popsat a rozebrat s dítětem, co na tom obrázku je - proč by to mělo být špatné? Proč by mělo být špatné, že dítě pozná, že o něj máme zájem, že nás těší, co dělá? V životě moc pochvaly nedostane, kdo jiný by ho měl podporovat, než rodiče? nebude mít takové dítě pocit, že o něj nemám zájem, když ho nikdy nepochválím? Když ani neokomentuju, co dělá? Podle mě prostě i jen úsměv je třeba pochvala, pohlazení, pomazlení. No, zase mám co k přemýšlení:slight_smile:
21. čer 2012 ve 20:40  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@hamma tím vhodným prostředím ale dítě stejně "formuješ", ať chceš nebo ne, do jeho vývoje stejně zasahuješ, už jenom tím, do jaké doby, státu, kultury, rodiny se dítě narodilo, už se začíná jeho vývoj a socializace
21. čer 2012 ve 20:46  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek