• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
dludli
23. dub 2012
Verunce je jeden rok
Zobraz celou zprávu
dludli
30. srp 2011
Tak podle vseho koncime s kojenim, mliko zkratka neni. Je mi z toho moc smutno :frowning2:
Zobraz celou zprávu
dludli
18. srp 2011
A jsme zase v Deutschlandu:-/ sama samotinka tady, Zuzanka ma zacit chodit do skolky, vecery se pomalu krati...
Zobraz celou zprávu
dludli
24. črc 2011
Tak a zase balime do Cech, neslo by nas i se vsema vecma nejak teleportovat? Kazdopadne vzhledem k pocasi abych brala i zimni obleceni :-/
Zobraz celou zprávu
dludli
12. črc 2011
Verunka se začíná usmívat a Lucinka začala chodit. Za 14 dní jedeme zase domů, je nám tady smutno
Zobraz celou zprávu
dludli
29. kvě 2011
Ve stredu jedeme domu do Cech, uz se moooooc tesim :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
dludli
4. kvě 2011
A jsme vsichni doma :slight_smile: vsechny fotky zde https://picasaweb.google.com/MartinZuzka
Zobraz celou zprávu
dludli
29. dub 2011
Verunku prelozili na normalni oddeleni :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
dludli
27. dub 2011
22.4. na Velký pátek se nám narodila Verunka. Pospíšila si, o 5 týdnů dřív a přišla na svět císařem. Nemůžu se z toho všeho vzpamatovat, je mi děsně moc smutno. Mě dneska pustili domů, Verunka je na JIPce
Zobraz celou zprávu
dludli
27. dub 2011

Tak jsme se ani nenadáli a máme tři princezničky :slight_smile: Verunka se narodila na Velký pátek, 22.dubna ve 12:45, ve 35tt. Měla 2620 g a 46 cm.
 Její příchod a svět byl trochu nečekaný. I když možná to všechno začalo už skoro týden předem. To nám přijely na návštěvu babičky. Moje mamka s mojí babičkou. Přijely v neděli a my s manžou jsme se snažili využít hlídání a pondělí a úterý jsme po práci strávili po nákupech. Naše oblíbené výjezdy do IKEA...pak další obchodˇák s nábytkem, OBI, potraviny no měla jsem toho dost.A měla jsem při pochůzkách po krámech pocit, že nemůžu chodit a že vnímám tlak na konečník...říkala jsem si že to je ale hloupost.  Každopádně ve středu dopoledne jsem byla objednaná na kontrolu k doktorce. Už tam jsem se vlekla, zpátky jsem jindy čtvrthodinovou cestu absolvolala skoro třičtvrtě hodiny. Na kontrole sice všechno v pořádku, ale mimčo otočené hlavou nahoru (dvě předešlé KO byla už hlavička dole)a DR se teké zrovna ptala, jestli už máme vybranou porodnici, a poučila mě co dělat když nejdříve praskne plodová voda. TAky mě našla nejaký bakterie tak na to dala léky. Jako na potvoru jsem jí na dnešní kontrole moc nerozuměla (pro nezasvědcené před 2 měsíci jsme se přestěhovali do Německa) tak jsem šla z kontroly mírně v rozpacích. Třešinkou na dortu bylo, že plánovanou prohlídku porodnice právě na tuto středu jsme zrušili, jelikož zrovna přijeli do Německa manželovo kolegové z Čech a naplánovala se grilovačka. Mě nebylo večer moc dobře, ale přikládala jsem to únavě. Taky jsem jedla jak bezedná, i mamka hlásila, že mě nepoznává. No bylo mi to trochu podezřelé, cítila jsem podbřišek, tak jsem si slíbila, že ve čtvrtek budu konečně jen ležet, když máme to hlídání. SIce jsme chtěli především dovybalit a zařídit věci co se dělají s holkama těžko, ale co naplat. Ovšem ve středu večer když jsem šla spát, jsem měla něco co podezřele připomínalo kontrakce a nakonec jsem začala krvácet. DOst mě to vyděsilo, že nejsem na porod připravená, miminko není otočené a tak vůbec. Manža zůstal obdivuhodně v klidu, moc mi pomohl, takže i přes mojí touhu okamžitě vyrazit do porodnice jsme šli spát. V noci jsem měla nepravidelné bolesti, krvácení se zdálo, že k ránu ustalo. Tak mě manža ráno dovezl jen k mé doktorce. Byla tam sice jiná, ale to není podstatné.Ta nemohla najít důvod krvácení, chtěla nás hned poslat do nemocnice, nakonec po důkladném utz a kontrole čípku, řekla že je vše v pořádku, tedy až na to krvácení :slight_smile:.

Večer se ale situace opakovala,bolesti jsem už musela prodýchávat a během noci se z nich staly pěkné celkem pravidelné kontrakce. Už jsem moc nespala. BYla jsem z toho unavená, hlavně tím, že jsem nevěděla, jestli mám chtít rodit nebo ne, když bylo mimčo neotočené. Nevěděla jsem jestli mám kontrakce se snažit podpořit nebo jim tak nějak bránit. No každopádně ráno mě manža naložil a jelo se do porodnice. Moje Dr měla volno. Jeli jsme do té vzdálenější, kde je ale dětská klinika, tak nějak pro všechny případy a také jsem měla takový nějaký pocit, že bych raději neměla snídat. I když jsem měla pořádný hlad, to mi bylo pak už jasné, že prostě rodím. V porodnici udělali monitor a utz, miminku bylo dobře,
vše ale záviselo na tom, co na to všechno čípek. Ten byl zkrácený a otevřený, kontrakce neustávaly, miminko se nijak na posledni chvili neotočilo, no tak bylo rozhodnuto,že jdeme rodit císařem. Zhruba v tenhle moment jsem začala břečet a přestala asi tak druhý den :-/. Bylo to tak desně na rychlo (i když jak jsem psala ani jsem raději ráno nejedla, dokonce i něco jako tašku do porodnice jsem honem ráno balila) jenže stejně jsem tomu do poslední chvíle nevěřila. Uspat jsem se nechala jen částečně, abych mohla miminko vidět, ale moc příjemný zážitek to nebyl. Jak mě tak napojovali na všechno možný, dali přede mě plentu a přestala jsem ovládat tělo zhruba od pasu dolů, chytla mě děsná panika. Nemohla jsem vůbec dýchat,měla jsem potřebu všechny ty hadičky vytrhat a utíkat pryč.No nešlo to :slight_smile: nakonec jsem se uklidnila tím, že jsem si začala zpívat ukolébavky, co zpívávám holkám. Třeba i Verunce to maličko usnadnilo příchod na svět.

 Viděla jsem ji asi 2 vteřinky, pak ji odnesli a manža šel s ní. Nejdřív ho vyhodili, potíže s dýcháním, ale pak začala plakat konečně, tak udělal i pár foteček a Verunku odvezli na JIPku. Já si přála být z toho stolu co nejdřív pryč. A tak děsně moc mi chyběl ten úžasný pocit úlevy, když je mimčo konečně venku, ta spousta úžasných pocitů,které se prostě dají zažít jen při narození miminka. V tomhle směru jsem cítila takové velké nic. Tak moc mi chyběly ty dvě hodinky s miminkem na sále, tak moc mi chybí na miminko civět a přiblbe se při tom usmívat.  Veřte nebo ne, na porod jsem se moc těšila, chtěla jsem ho zodpovědně zvládnout a užít si ten fascinující pocit potom. Zatím mě fascinuje jak dovede jizva děsně bolet a jak příšerně se člověk může nudit když jen leží na zádech a kouká do zdi a nikomu pořádně nerozumí. 
Verunka je na JIPce, dýchá s přístrojem, správně by tu měla být do termínu porodu, takže 5 týdnů, ale tolik to snad prý nebude.

Čti celý článek
dludli
30. bře 2011
Tak jsme tu měsíc a vypadá to tu pořád stejně,krabice krabice a zase krabice, jen k tomu přibyl nějaký ten nábytek. Ale převažují dobré dny nad špatnými tak snad se to bude zlepšovat i dál. Začínají nám chybět nějaké aktivity, snad si tu něco najdeme
Zobraz celou zprávu
dludli
10. bře 2011

Před rokem, když jsem čekala Lucinku, jsme se stěhovali do našeho prvního vlastního bydlení. Bylo to náročné a to jsme se stěhovali o pár ulic dál, z domku od tchyně, kde jsme mohli libovolné množství věcí nechat a vrátit se kolikrát bylo třeba,

No rok se s rokem sešel, já jsem opět těhotná, čekáme třetí miminko, a opět se stěhujeme. Tentokrát o kousek dál, Renningen v Německu. Manžel tu má práci.

Než došlo na věc byli jsme tu s manžou dvakrát kvůli bydlení, Vybrali jsme takový starší domeček (kromě 3 dětí máme vlčáka) takže se snad nemusíme bát, že ho zdevastujeme. Okolí je tu krásný, hned za domem pole louky, ohrada s koňma, kousek dětské hřiště, no pro děti a psa ideální. Oproti bytu v paneláku příjemná změna, no ale domov je domov :-/

Původní nájemníci se z domku stěhovali nakonec později než původně chtěli, takže už před stěhováním to bylo náročné. Manža začínal v práci už 1.února. Tak nás čekal měsíc o samotě a jeho měsíc na hotelu. Já zůstala s holkama a se psem, samozřejmě s vydatnou snahou babiček mi pomoct. Možná to ale znáte, že ne vždy má byť dobře myšlená snaha pomoci ten efekt. Moje babička u nás přespávala no a někdy to zkrátka bylo jak když mám ty 3 děti už teď. No ale únor jsme přečkaly. Holky to zvládly dobře, Lucinka začala běhěm té doby lézt, stát, ZUzanka to bez tatínka taky nějak zvládla, i když se zdá teď zpětně,že potíže s kaděním které měla byly opravdu psychického rázu. Co jsme všichni pohromadě nás to už netrápí. No a taky je pravda si teď uvědomuju, že Zuzanka spala v noci mnohem hůř. Ve svých témeř 3 letech stále nespí celou noc, ale teď bez taťky doma se budila i 3x.  No ale nakonec přišel pomalu den D.

Já jsem doufala, že budu mít sbaleno co se dá dopředu, ale prostě s holkama to nešlo. TAkže těch pár beden ani nestojí za zmínku. Odjezd byl naplánovaný na sobotu večer, chtěli jsme s holkama a psem jet na noc, aby většinu cesty prospaly. Čekalo nás 6 hodin jízdy, pokud tedy půjde vše hladce. M dostal na pátek volno, ale nepovedlo se domluvit předání domku jinak než právě na pátek dopoledne, pak se musel přestěhovat z hotelu on sám, ještě něco vyřídit na radnici a pak teprve mohl jet domů. Jen třešničkou na dortu k tomu všemu blázinci bylo, že  manžovi zrušili telefon o 2 dny dřív a tudíž jsem vůbec nevěděla jestli je na cestě, co a jak, domlouval na sobotu pomoc kamarádů, jeden z nich nám půjčoval dodávku, no a ti mi všichni volali co se jako děje a jaký je plán na zítra, a já nevěděla která bije. Nicméně manža večer dorazil.

V pátek odpoledne dorazila moje mamka, vyměnila si službu v práci aby mi mohla pomoct. Takže jsme se střídaly u holek a balily. Začaly jsme s kuchyní, to by jeden nevěřil kolik to zabere času. Možná se hodí poznamenat, že naše německé obydlí zeje prázdnotou, stěhovali jsme se tedy kompletně se vším. Na druhou stranu, jelikož v bytě jsme byli teprve třičtvrtě roku a většinu peněz spolkla rekonstrukce kuchyně, moc nábytku ke stěhování nebylo...:slight_smile: No zkrátka a dobře kuchyň byla sbalená o půl 2 v noci, to jela mamka domů. já ještě něco dělala do půl 3, ale s vidinou co vše nás čeká zítra jsem musela jít spát. Manža se pátečního balení nezúčastnil, měl toho docela dost, dlouhou cestu za sebou a v sobotu měl balit a nakládat a jet zase zpátky. Takže ten šel večer spát.

V sobotu ráno si moje mamka vyzvedla holky aby jsme mohli s M makat. Dopoledne jsme ještě měli nejaké vyřizování, na poště měl M balík, od známých jsme měli půjčené nějaké věci a tak a chtěli jsme se stavit na hřbitově rozloučit, já s dědou a M s tatínkem. No pak jsme se zastavili za M mamkou,  kde jsme potřebovali ještě sbalit nějaké naše věci a rozloučit se. DOma jsme pak byli v 1 hodinu, objednali si tak nějak z nostagie pizzu  (první jsme objednali když jsme chodili uklízet do našeho nového bytu před stěhováním a teď nám akorát vyšla desátá objednávka, která byla zdarma :slight_smile:) no a pustili jsme se do díla. Na 16 hodinu byli domluveni kluci, že přijdou nakládat a v 7 jsme chtěli odjíždět. No někdy kolem 17 hodiny jsem už pomalu začínala mlít z posledního, ona to s tím mým panděrem nebyla žádná sranda. Ke konci mi pak pomáhali balit už i kluci (neměli co nosit) takže hrnuli do beden věci hlava nehlava, omotali izolačkou a šup do auta. Vybalovat to bude mňamka asi. M ten nakládal do auta, já byla presvědčená, že se to tam nemůže vejít, ale nějak všechno poskládal, jen kytky jsem nakonec nechala doma, akvarko se nám taky nepovedlo sbalit, tak jsme tam poslední zbytky věcí a děsný nepořádek nechali. Pro zbytky věcí že dojede někdy M třeba za 3 týdny nebo tak nějak, až bude mít náladu na tu cestu, že si udělá prostě výlet na víkend. Já osobně pochybuju, že se s holkama do porodu domů dostaneme, ta cesta je pro mě záhul a pro holky taky nic příjemnýho. A to jsem si nejdřív myslela, že budem jezdit každý měsíc, abych jezdila na KO k mému gyn :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: no utopie to je mi teď jasné. Na nepořádek v bytě po našem odjezdu nastoupila mamka, a vše tam uklidila. Je opravdu zlatá, bez ní bych to prostě nedala.

Z bytu jsme odjížděli pouze o hodinu později než byl náš plán, což je teda podle mě solidní výkon. Takže v 8 večer. Já jsem jela autem k našim pro holky, M s dodávkou vyzvednout dva kamarády, kteří jeli s námi jako řidiči. Jeden z nich nám také od sebe z práce půjčoval dodávku, takže na místě že nám pomůžou vyložit a zase si auto odvezou. NO ale odjezd z bytu byla fakt těžká věc. Vše prázdné, nejhorší pohled byl na Zuzanky pokojíček. Měla jsem v živé paměti úžasný pocit, když jsem v pokojíčku prvně stála a měla radost jak se nám povedl vymalovat, jaký perfektní koberec jsme vybrali, a vůbec to, že má Zuzanka vlastní pokojíček. No zkrátka začala jsem bulet, procházela opuštěný byt, loučila se s mojí novou vysněnou kuchyní, bylo to fakt těžký. Ještě únava k tomu, obavy jak holky zvládnou cestu, no jedno k druhému. Uklidnila jsem se po pravdě až u našich, mamce to určitě nepřidalo vidět mě takle vyvádět, no zkrátka pořád jsem byla hrdinka a teď to všechno šlo ven. Než pak dojel M tak bylo pomalu čtvrt na 10, holky byly už přetažené, hlavně Lucinka. Ta pak naštěstí poměrně brzy usnula. ZUzance to dost dlouho trvalo. Ještě zastávka na benzínce, to brečela fest, budila Lucinku, no ale pak jsem ji nějak pomocí dobrůtek a všeho možnýho udolala ke klidu a usnula. O půlnoci dělali kluci pauzu na benzině, M potřeboval vystřídat, byl už hotovej. TAhle zastávka byla mňamka  teda, jak zastavilo auto tak se obě vzbudily a brečely a brečely a brečely, ta čtvrt hoďka mi přišla nekonečná. Pak už se to dalo, holky se teda budily, ale Lucince vzdy stačila lahev s mlíkem, Zuzanka kňourala tedy dost, že chce ven a tak, no ale čekala jsem, že to bude horší. Já osobně jsem cestu taky nakonec celkem zvládala, docela jsem pospávala.  I přes to, že dost pršelo a jelo se pomalu mi to nakonec uteklo. DOrazili jsme nějak po 3 hodině na místo. Holky se obě probudily a nemohly děsně dlouho usnout. Spali jsme na zemi na karimatkách a ve spacácích v úplně prázdném domě. Lucinka pořád někam odlejzala, Zuzanka se vrtěla, já necílila celé tělo.

V neděli se pak vykládalo, nějak po poledni kluci odjeli a my zůstali sami. Když odjížděli ZUzanka prohlásila, že chce domů a mě bylo tedy docela úzko. První týden byl opravdu náročný. V pondělí měl M sice volno, ale byli jsme oba už nějak po tom všem celý pomlácený. M akorát smontoval postele (jediný nábytek co jsme si dovezli, k tomu tedy ještě malý stoleček a dvě malé  židličky a stím jsme tu trávily s holkama celý týden) no a já se dala do drhnutí kuchyně. TA byla celá taková zašlá, olezlá, no nic moc. VYbalování šlo a stále jde děsně pomalu. Než můžem něco někam dát musím to pořádně vydrbat a s břichem mi to jde úděsně pomalu. STřídáme se u holek, ale obě na M teď dost lpí, Lucinka když ho vidí začne děsně plakat, takže M neudělá vůbec nic, no a já taky ne páč jsem hned unavená a zadýchaná.První týden jsme tedy trávily s holkama na zemi,pro všechno jsme se přehrabovaly v krabicích, takže v nich to podle toho vypadá. Nejtežší to bylo asi bez netu, bez spojení, bez informací, nemohla jsem se ani kouknout kde co je, někam vyrazil, jen tak okolo, byla jsem tedy ve všem včetně nákupu odkázaná na M. Ten se vracel ten první týden dlouho, z práce jel rovnou po nákupech, jednou pro jídlo, jindy do bauhausu a tak shánět vrátka na schody (Lucinka zjistila hned druhý den, že se dá po schodech pěkně vylézt až nahoru, nemůžu se od ní vůbec nikam hnout) takže přes týden jsem prostě vůnec nic nevybalila. Nebylo zkrátka kdy, až pak večer s M doma, tak jednu či dvě krabice do kuchyně, na víc nebyla prostě síla.

Jako by to nestačilo začaly ve čtvrtek Lucinku trápit zuby, rostou ji 4 naráz nahoře a mám dojem, že i jeden dole. Takže ta asi 3 dny v kuse brečela, nejedla, nespala, pořád nosit. Dásnička se jí úplně zanítila, udělaly se jí hnisavé váčky, no doma bych už šla k Dr. TAdy zatím není jak, neměla jsem jednak možnost ještě Dr hledat, ani holkám ani sobě, a z nějakého důvodu stále nemáme kartičky od pojištovny. Tak ani nevím jestli by nás někde ošetřili. No konzultovala jsem to se zubařkou doma, říkala ať jsem v klidu, že je to normalní, když roste víc zubů najednou . Teď už jsou zoubky naštestí prořízlé, vypadalo to celou dobu, že bude mít zoubky zkažené, měla je takové načernalé a ty váčky k tomu. No potrápilo nás to  tedy fest.

Po tom prvním týdnu jsme se s M dohodli, že si ještě dojedná volno v tom dalším týdnu, takže byl do středy doma, jelikož se to prostě nedalo. V sobotu jsme se tedy vydali do IKEA na nákup prvního nábytku, ono se težko něco vybaluje když není kam. A já byla hlavně děsně unavená, že jsem si neměla kam sednout,kde chvíli dáchnout, kvůli každému přebalení sedat na zem, pak zase hned bežet chytit Lucinku na schody, no bylo to pro mě fakt namáhavý s bříškem. Nákup v IKEA teda ale stál za to. VYbrali jsme sedačku, židle, a jídelní stůl. ale domů odjeli jen s židlema. Na odvoz stolu a sedačky si byl M půjčit přívěs (tady na 3 hoďky zadarmo) už u půjčování přívesů byla fronta a šlo to pomalu, já s holkama byla tak po různu, naštěstí mají pro děti v IKEA docela zázemí, tak se to dalo, když konečně měl M přívěs a že vyzvednem nábytek a jedem, čekal na výdej zboží od 4 hodin odpoledne do 9 večer do zavíračky (nás mezi tím odvezl, takže jsem opět ukládala obě holky sama) pak tam řešil, že má půjčený přívěs, ale že nebyl schopen za ty 3 hoďky naložit zboží tak oni že tedy nám to zadarmo odvezou,ale až v úterý. No takže kromě úděsného zážitku jsme zase neměli nic takže nějaký posun ve vybalování se nekonal, páč nebylo co kam dát a z pobytu na zemi nás už nějak přecházel elán k čemukoliv. Ale zase jsme šli společně pouštet draka, a na procházku po okolí a tak :slight_smile: to se nám nějak doma nestalo. Většinou jsem poslala Zuzu s M ven a já chvíli relaxovala nebo pak s Lucinkou něco udělala, ale tady se to nedá. Pořád za ní běhám, z patra do patra kvůli všem věcem, doma jsme měli kuchyň spojenou s obývákem, takže i při vaření jsme na sebe s Lucinkou viděly, tady je to úplně oddělené, takže buď Lucinka děsně brečí v ohrádce, nenechá se tam dát vůbec, nebo jí musim mít na ruce, ale dlouho jí už neunesu, no a nebo prostě nic nedělám.

Od úterý kdy se máme kde posadit a kde jako lidi najíst je to lepší. ALe zase pro změnu má od úterka ZUzaka horečky, nic jí není jen topí jak kamínka, tak nevím co to zase je. (a jen tak na okraj, chlápci co nám dovezli nábytek říkali, že tam lidi byli do půl 2 v noci a odmítli prostě odejít bez svého zboží)

No a já mám z toho všeho smíšené pocity. ZUzanka prohodí sem tam, že chce domu, tak si o tom tak nějak popovídáme, já to pak ořvu, no a jdeme zase dál.  Nečekala jsem, že ty pocity kolem toho budou takové. Na jednu stranu si říkám, ze to je fajn, že děti a pes můžou být venku na zahrádce, že se dostanem ven mnohem snáz, doma jsem prostě radši nikam jen tak nešla, bylo to pro mě prostě nějak moc náročný. ZUzanka se zdá to nese celkem dobře, ale já to nesu špatně za ní. Že jsme jí odvezli od jejího, z prostředí na které byla zvyklá, od kamarádky a tak. Od září je přihlášená do školky, to nesu nejhůř. DOma měla chodit do školky k mojí mamce, a teď najednou úplně cizí školka a ještě německá, s tímhle se asi nesrovnám. Musím říct, že ten pocit zodpovědnosti a toho, že úplně ovládáme její život je opravdu tíživý.

K tomu se mi stýská, ani tak ne po lidech, ale po našem bytě. Ten pronajímáme, je tam tedy můj brácha a jeho kamarád se slečnou, ale sama nevím jestli je to pro mě snesitelnější nebo ne. VAdí mi prostě, že u nás doma někdo je. Volali jsme si s bráchou co a jak, a on že ta slečna chtěla vymalovat, že jí tam  vadily malůvky naší ZUzanky. No samozřejmě to chápu, že proč by měla mít počmárané zdi, ale dost mě to sebralo, a od té doby mě hned všechno rozbrečí :frowning2: To byly prostě první obrázky naší ZUzanky. Neměla jsem pochopitelně v plánu je tam sama mít už na vždy, no ale prostě teď to byly ještě aktuální výtvory a je mi jich líto. Nějak všeho je mi líto.

Večery jsou u nás hektické, doma jsem měla vše zmáknuté a nebyl problém abych obhospodařila obě holky sama najednou, ale tady běháme oba dva kolem nich a trvá nám to dýl než doma, než je obě zaparkujeme ke spaní. Je to všechno tak děsně moc jiné, nedá se to popsat. Prostě vše vzhůru nohama.

Čti celý článek
dludli
15. lis 2010
Do třetice všeho dobrého :slight_smile: 7 fotek
dludli
12. říj 2010
Bude nas vic, nebudeme se bat vlka nic :slight_smile: Vsechny nase fotky najdete na http://picasaweb.google.com/martinzuzka
Zobraz celou zprávu
dludli
26. čer 2010
Tak nasi Zuzance jsou prave dneska uz 2 roky
Zobraz celou zprávu
dludli
8. čer 2010
31.5.2010 v 9:05 se nam narodila dcera Lucinka. Vazila 4110g a mela 54 cm, je to poradny kus zenske :slight_smile: vsechny nase fotky najdete na http://picasaweb.google.com/martinzuzka
Zobraz celou zprávu
dludli
2. únor 2010
Naše druhé miminko 22 fotek
dludli
6. led 2010
U Bíců 23 fotek