• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
ahoj holky

nene nejdu si stěžovat, jen se vykecat :slight_smile:

tak Beník do dětí už nebouchá, řekla jsem mu, že když je nebude chtít u sebe,tak ať neplácá, ale řekne "nechci" a začal to říkat, a když nějaké dítě se okolo něho pořád točí a Beník po několikátém necíííí :slight_smile: plácne, tak řeknu dotyčnýmu dítěti, ať Beníka nechá, že si chce hrát sám....
Ale pořád bouchá do nás-do mě, manžela, babičky, dědy, psa, pořád dokola řeknu, že ať udělá třeba malá, že je to lepší, tak někdy udělá a někdy prostě natruc bouchne zase :frowning2: ale on má potřebu tlouct do všeho, tak mu říkám, běž bouchat do postele a on nééé, že do mě-příklad :frowning2: jsem z toho trochu unavená a nervozní.....
Ale z druhé strany je to velkej mazlík, chodí objímá mě, pusinkuje a říká, že mě miluje....tak nevím proč má potřebu do nás bouchat. U těch dětí jsem to chápala tak, že nechce kolem sebe děti a že se tak brání, ale proč do nás ? Asi dělám někde chybu já, myslím, nebo spíše vím, že je chyba ve mě, ale ....prostě někdy ho plácnu, ptž mi ujedou nervy a nevím jak dál :frowning2:((
17. srp 2012 ve 20:53  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ahoj, mne je to jasne, tvrdia to aj vsetci psychologovia, ale aj tak som z toho nervozna, hlavne pred svokrou, ked bola tyzden u nas, som bola zrela na psychiatriu. potrebovala by som trochu vacsiu oporu u muza, ideme v oktobri spolu na kurz, tak dufam, ze sa to u nas zlepsi, aj ked je to tisickrat lepsie ako na zaciatku-myslim vztah mojho muza k RABR: teraz ked sme doma same dve s malou, tak si to tak neuveritelne uziva, je fakt perfektne dieta a viem, ze je to tym pristupom, preto je super, ze sem mozem v case pochyb obcas zajst a uistit sa, ze som normalna :slight_smile:
a presne mam ten isty pocit, co ty, co sa tyka toho, ze ju mozem nechat samu a pribuznych, minule mojmu ocovi vysvetlovala preco sa deti nebiju :slight_smile: teda on ju nebil, len sa jej vyhrazal, ale ked mi to hovoril, este stale sa na tom smial, ze mu vysvetlovala, ze deticky sa nebiju a ked urobia nieco co sa dospelym nepaci, staci ked im to povedia a vysvetlia, preco sa to nerobi :dizzy_face:
17. srp 2012 ve 22:19  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@klementina - podpora je důležitá, věřím, že vám kurz pomůže, bude tam třicet lidí podobně smýšlející a má to velkou mentální sílu, emoční prožitek..Mě se taky ulevilo, protože v rodině máme miminko, tak najednou Miška není nejmladší a pozornost se přesunula k nošení a vození....fakt úleva..Já si všimla, byli jsme nedávno na takovém společném pobytu..že většina komunikace dospělých vůči dětem se omezuje na příkazy, zákazy, sarkasmus, pobízení, aby jedly, na rady, jak mají věci dělat atd..prostě kdyby se tohle dalo pryč, tak si nemají ani co s nimi říct..JInak mě docela zaujalo, že prarodiče kopírovali styly komunikace podle toho, jak my rodiče s dětmi mluvíme..na našeho Mišku se téměř nesnesly žádné příkazy, zákazy, rady, jakoby ho více respektovali ..a na děti, které jsou vychovávané tradičně, kritizované atd., tak ty prarodiče s gustem drezurovali, připojovali se k napomínání rodičů a v jejich nepřítomnosti je zastupovali (hlídali, jestli dítě jí, a že to musí dojíst, utahovali si z nich atd..= prostě věci, které by si k našemu nedovolili)..
Pro mě je to velká úleva, že vidím ,že se dokáže sám za sebe postavit a s takovou přirozeností..nějak to přišlo ruku v ruce s tím, že už i chce s nimi trávit nějaký čas sám..To je krásná příhoda, jak vaše řekla dědovi, že děti se nebijí...Náš zase občas komentuje něčí chování vůči jinému slovy - oni ho nutí, to nesmí, proč ho nutí?
18. srp 2012 v 16:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@weri1 - jestli máš sílu a energii, tak můžeš to jeho bouchání převést na nějakou hru, kde si vybije svou energii - myslím ,že bouchání je spojené s tím, že dítě je buĎ vystavné nějaké bezmoci (vyplývající ze zákazu, nucení apod.) nebo prostě je to je signál, že potřebuje změnu - změnu aktivity - z klidné, na akční..takže předpokládám, že u vás to bude ten druhý případ ..takže můžeš zkusit s ním hrát hru, že ho chytíš a honit ho po bytě..že jé, ty jsi mě bouchl, já tě chytím..a pak ho na oko zkoušet chytat a nemoci ho dohonit, komentovat to tak, že já ho nemůžu chytit, on mi pořád utíká a nechávat ho proklouzávat kolem sebe..uvidíš, bude se chechtat a tetelit blahem..je dobré to nechat běžet tak dlouho, dokud to dítě bude bavit...ON to potřebuje dělat, takže mu nemusíš říkat ,že se to nedělá - spíše mu můžeš zkusit říct - mě to bolí (tedy neříkat mu to, co on nemá dělat, nebo co on dělá špatně, ale říct mu, že tebe to bolí)..ale to nejspíše nebude brát v potaz, takže bych prostě zkusila mu dát šanci se vybít z energie...
18. srp 2012 v 16:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik děkuji za pomoc, já to podle knížky neumím, připadá mi pro starší děti, ale ty a berenika mi vždy pomůžete. Přiznám se, ptž když chci pomoct, nebudu zatloukat, i zakazuji , nenutím ,ale sem tam něco zakážu :frowning2: vím, dělám hloupost, ale moje slova jsou rychlejší než myšlení :frowning2: musím se více snažit, ptž vidím, že když se snažím dělat, to co mi poradíš, tak je jinej- "lepší" píšu to v uvozovkách, ptž on je nejlepší :grinning: ale nedělá to co si nepřeji. Ještě jednou díky
18. srp 2012 ve 21:42  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri1 - ono dost záleží jaký máš svůj přístup. Ono v tom partnerském přístupu jsou dost velké nuance, takže my třeba nemáme žádné pevné hranice, jsou flexibilní, orientované na věci - jak s nimi zacházet..někdo jiný má zase přístup s více hranicema..Mě nejvíce pomáhá nebrat jeho projevy tak "vážně a trvale" - tedy nemít strach, že jeho plácání, pokud nebude potlačeno a nebude mu jasně naznačeno tisíckrát, že tohle tedy nesmí (jasně pokud to je jen proti členům nejbližší rodiny), tak bude přetrvávat celý jeho život a zvrhne se v agresi..Co tak si myslím, tak agrese není důsledkem toho, že se dítěti nezakáže plácat mámu, ale spíše důsledek bezmoci, kdy dítě se nemůže chovat tak, jak cítí, jeho emoce nejsou přijímány atd...Když se mi doma podaří se nastavit tak, že jeho plácání vnímám jako volání po změně, po hře a vezmu to s humorem a klidem, tak jde vše dobře..Někdy může být plácání projevem bezmoci, jak jsem psala v důsledku nějakého napětí, vícero zákazů, taková známka nesouhlasu dítěte..pak je dobré se zamyslet, co to mohlo způsobit a pokusit se tomu vyhnout..Je supr, že se vám podařilo mu ukázat, že se může bránit jinak než plácáním u jiných dětí, že řekne "nechci" - mylsím, že je to známka toho, že to plácání u vás doma není formou obrany (tak jako vůči dětem venku), ale výzvou k vybití energie, dovádění, touha po fyzickém kontaktu.
18. srp 2012 ve 22:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik
ta touha po fyzickém kontaktu myslíš jak ? jako více objímání ? to už snad ani nejde :slight_smile:
18. srp 2012 ve 22:12  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ale ještě fakt jednou moc díky, strašně mi to pomáhá :slight_smile:
18. srp 2012 ve 22:12  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri1 - myslím fyzické vybití spojené s fyzickým kontaktem. Mám na mysli stav, kdy blbnete, honíte se, on má převahu, utíká ti, ty se ho snažíš doma chytit, ale on se ti vysmekne, můžeš to dělat teatrálně, i ho třeba prosit, aby se nechal chytit a schválně ho nechávat proklouznout..dítě si prožije pocit moci, to vyrovná příležitostnou bezmoc, kterou zakouší denodenně a nemusí to být v souvislosti se zákazy, může to být jen důsledek omezené motoriky ve srovnání s námi....pozor jen na to, aby pánem byl on, ne ty. On má být režisér, ty herec..takže žádné lechtání proti jeho vůli, nebo nějaké omezování svobody formou "boje"..jestli mi rozumíš, on ti sám ukáže, co se mu líbí..Objímání je statické, potřebuje akci.. :dizzy_face:
18. srp 2012 ve 22:18  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@klementina @blandik zaujalo mne jak jste tu psaly, že děti když nejsou s vámi, ale třeba u tchánovců jsou v pohodě a nebrečí a jakmile jsou s vámi, chovají se jinak. U nás je to stejné! Mně je jasný důvod jejich chování, ale hrozně mne vytáčí tchýně, minule mi natvrdo řekla, že je to tou mojí výchovou!!!!!!!! :angry: :angry: :stuck_out_tongue_closed_eyes: Neuznává respektující výchovu podle Rabr, Aldortové apod.... výchově nerozumí, už párkrát jsme spolu měly výstup, ale ona nic nepochopila. Ona ani období vzodoru neuznává, myslí si, že jen děti hrozně zlobí :angry: Tchýni nic ohledně svých výchovných názorů nenutím, ani o tom sama od sebe nemluvím, všímá si sama a je z nás asi v šoku, ale tohle mne prostě dostalo. Nemáte k tomuto tématu nějaký článek z netu nebo odkaz na knížku? @blandik Ty jsi tu psala, že Naomi o tomhle píše, ale já přesně nevím kde to v knížce je, klidně bych jí nějaký úryvek nebo článek vytiskla a dala přečíst.
19. srp 2012 v 00:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
musim reagovat a podakovat sa autorom za tuto uzasnu knihu. je to vynimocny projekt a dufam, ze ked sa objavim na sk,, podari sa mi zucastnit sa kurzu, ktory autori pripravuju. je to proste pecka, ktora FUNGUJE.
19. srp 2012 ve 21:12  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
holky tak moje máma vždy říká, že je to normální, že dítka jsou "hodnější" u prarodičů jak u rodičů :slight_smile:
19. srp 2012 ve 23:02  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petranela - jejej, nepamatuji si, kde to bylo...Ale bylo to tam :dizzy_face: Dovedu si představit, jak tohle člověka točí, já si prožila něco podobného..jo, jo toužím se zbavit potřeby uznání a akceptace okolí, a sakra to jde jen ztuha..že by to byl vliv vět rodič- tohle nemůžeš dělat, tohle by té paní vadilo, co by si myslela o tobě..atd, atd..
19. srp 2012 ve 23:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik máš pravdu, taky si říkám, že si z ní nemám nic dělat, ale je to silnější :pensive: ale dneska mi to vadí už míň než včera, tak to stejně dopadne tak, že to s ní řešit zas nebudu :wink: Jo a dneska se mne zrovna manžel ptal, kdy začneme vidět ty výsledky jiné výchovy. Já myslím, že část vidíme už teď a další jistě budou přicházet postupně :wink: Ale dneska jsem byla v šoku, dopoledne na zahradě Davídek bouchnul velkým klackem Adrianku po hlavě, hrůza!!!!! Kvůli tomu, že mu nechtěla dovolit, aby si s tím klackem hrál v kyblu s vodou kde si hrála ona. A ona se tak skvěle slovně bránila a pak najednou velká rána :angry: Tohle mi vadí ze všeho nejvíc :frowning2: Nevy moje.... odpoledne už bylo naštěstí už úplně klidné :dizzy_face:
19. srp 2012 ve 23:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Krasne si sa rozpisala,dakujem,tvoje slova su mi vzdy prikladom. :slight_smile: Uz aj u nas to zacina pomalicky,ked nieco roztrusi,alebo rozleje,vezmem handru,alebo metlicku,s lopatkou a bez vyzvania mi sama pomoze. Prestala som na to tlacit a ide to samo od seba.
U malej som teraz spozorovala,ze je taka precitlivelejsia,uplakanejsia. Pripada mi to,ako keby zacala ventilovat tie emocie,ktore pocituje a viac ich preziva. Mali ste take obdobie? Inak to SALVE mi ide velmi tazko,skusala si niekedy to pretacanie situacie? Alebo,ze ta maly upozorni na to,ked vybuchnes?
20. srp 2012 ve 21:58  •  2 děti - čeká miminko, termín má v březnu 2013  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri1 ahoj. zkusila jsi někdy - když se chystá tě plácnout, mu nabídnout: plácneme si? chceš si plácnout? (a víš jak - jako dospěláci, dlaněmi křížem proti sobě...) .Petra tohle bavilo a jeho potřebu to uspokojilo.
Hlavně se z ničeho neobviňuj, to je strašně nebezpečný. Zamotáš se do kolotoče - dělám to špatně, polepším se, ono to nejde, výčitky....už to, že nad tím přemýšlíš, je děsně velký kus práce. Věř mi. Přeci to není dogma, že se musí všechno dělat podle knížky. Jde o ten princip - a ten jsi už pochopila a vidíš, že funguje. Dítě není nepřítel, není třeba s ním bojovat.

Jinak pro povzbuzení - Petr je tu možná nejstarší - ANO, vrací se to, nelituji ničeho, co jsem v batolecím věku říkala, dělala, malý mě denně dojímá, jak přemýšlí, mluví, jedná.... a mám pocit, že je prostě naše třetina, jeden z nás :wink:
20. srp 2012 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@tikasi - já si taky ráda čtu, že u vás to taky funguje, je to hodně o odvaze - sama jsem zvědavá, jak to půjde s druhým dítětem a jak tentokrát budu postupovat s batoletem, přeci jen u Mišky jsem hodně tápala, neměla jasno, pomalu se to vyvíjelo, a na začátku určitě byla spousta nucení za neutrálními formulkami z rabru...
moje zkušenost je, že ten batolecí věk je hodně proměnlivý, jednu dobu pomáhal takto jak píšeš, a pak přišla doba, kdy to začal bojkotovat se slovy - maminka sama...přišlo mi hodně důležité tohle ustát a nepodlehnout strachu - tak a začíná mě zneužívat, nikdy nic nebude dělat (neříkám, že se mi to dařilo, postupně jsem si na to přišla)..ale jakoby se dále jen věnovat tomu předmětu - rozlitému čaji, hozené hračce a komentovat svůj postoj - chci to vytřít, protože voda na zemi může zničit podlahu, může se zvednout..chci dát hračky na místo, mám ráda, když ráno začínáme den v pokojíčku, kde je uklizeno a máme prázdný koberec ke hraní...a nekomentovat jeho - já nechci, slovy - ty jsi to vytahal, spolu to uklidíme..to vede jen k odporu...
Těžko říct k tomu ventilování emocí, možná ano, určitě byl plačtivější a ukňouranější, ale na druhou stranu - náš jako batole býval hodně ukňouraný, negativní, jak jsem psala, třeba u příbuzných býval často špatně naložený i hodinu, nechal se nosit...nebylo to takové to typické dítě sluníčko, často jsme mívali zataženo a oblačno..každopádně mám ale pocit, že dříve býval více ukňouraný s manželem, jakoby se dožadoval nějaké potvrzení jeho lásky, to pominulo...
SALVE - než jsem si o tom přečetla teď v létě, tak mě pomáhalo k tomu, abych nereagovala prudce na chování malého několik věcí - hlavně to, že jsem vnitřně začala být přesvědčená třebas o tomto:¨
1. všechno co dělá, cítí je autentické, já nemám právo zasahovat do toho, jak věci prožívá - je jiná osoba, vyvíjí se, odpovídá to jeho mentální úrovni, jediné co můžu - můžu mu říct - co já potřebuji za sebe (ne jak já potřebuji, aby on se změnil, ale co já potřebuji, abych se já citila dobře - př. potřebuji klid)
2. nechat věci plynout a dát si na čas s reakcí - takže moje typická reakce na cokoliv (stížnosti, kňučení, zranění se..) je parafrázování - př Miška kňučivě:. táta se vrátí až za dlouho, to nevydržím...moje reakce- hm, chtěl by jsi, aby táta už byl doma, teď hned....dělá něco, co by mohlo být nebezpečné - popíšu situaci - vidím, že chceš skákat ze stolu...tím si dávám na čas a současně si uvědomím, co chce..a tím, že sobě i jemu dám takto na čas, tak jsem se téměř vždy přesvědčila, že jeho úmysly jsou čisté - př. jdem do koupelny, on odbíhá, já tam stojím jako jojo, moje emoce začínají bublat...on doběhne s traktorem, že mu taky vyčistíme zuby..můj monolog ve mě - už jsem ho chtěla zarazit, že JÁ tady čekám a on si klidně odběhne..moje protistrana: no jo, ale ten úmysl je čistý, přeci nejsem já pupek světa, abych nemohla na něj počkat, až bude starší, nebude tak odbíhat...takže dát si na čas, pozorovat jeho úmysl, nereagovat hned, jak píše NA - naučit se říkat jako první ANO, nutí to ke kompromisu, vidíme situaci jinýma očima....
3. cokoliv dělá - př. divně plive pastu - převedu si, že se tím něco učí, je to nějaká vývojová potřeba.to jsem si nějak vyvodila z Montessori, jenže to má rádo jasná pravidla, já to beru tak, že nechci v něm zarážet jeho iniciativu, protože mi jde o model chování - když dvouleté dítě budu zarážet v tom, co dělá /protože to já jako dospělý vím lépe/, tak ho možná naučím pár věcí, jak může udělat efektivněji, ale hlavně mu předám vzorec - někdo jiný ví lépe, co mám dělat, potřebuji poslouchat okolí, moje iniciativa není správná - budu pasivní......v tom mě NA podpořila, že není třeba mít strach, ale je třeba věřit přirozenému vývoji. Strašně se mi líbilo, jak jsme šli s MM shánět košili bílou pro MM na druhý den, a babi s miškou volali - že jestli už ji máme vybranou /se mu stýskalo/ a my mu řekli, že nemáme, že nemají dlouhý rukáv a tak budeme muset hledat jiný obchod..a Miška pak telefonoval za chvilku, že nám chce říct ,že si má manžel koupit košili s krátkým rukávem :dizzy_face: Takže se mi moc líbí, jak díky tomuto přístupu se považuje za právoplatného člena domácnosti, je proaktivní.
:dizzy_face:

Takže já jsem si nějak vznitřnila, že se nemůžu zlobit na kohokoliv pro cokoliv, všechno, co lidi kolem mě dělají, dělají jak nejlépe v danou chvíli dovedou, a když mám potřebu se zlobit, tak hledám v sobě moje vlastní potřeby, neobviňuji druhého, ale učím se říkat nahlas svoje potřeby...

Salve mi pomáhá v tom, že mi NA pomohla si uvědomit, že to, co nám mysl nabízí je jen stereotyp, který nepramení z mého srdce, je to něco, co se do mě dostalo z této společnosti - takže pomáhají mi, představit si, že to co cítím je jen stereotyp, který není můj a jak bych se cítila, kdybych tento stereotyp neměla - př. M si chce hrát, já si říkám - proboha, už zase, já už nechcííí..pak si představím, jak prostě tenhle pocit nemám, a jak s ním jdu s radostí si hrát, jak si to užíváme, jak mu svítí oči stěstím...a hned se mi chce..(raději si nepředstavuji moc, jak ho biju, křičím a ječím...to je pro mě nebezpečné, mohla bych se nechat unést tou myšlenkou a je pro mě těžké se pak zarazit..)

a malý mě ve svém věku upozorní téměř na jakýkoliv zvýšený hlas, cokoliv, co vnímá ,že není košer - poslední můj zvýšený hlas komentovat - to se nedělá takhle křičet..když jsem babi nutila ,že si má odvést ovoce od nás, protože už nestihla nákup a ona nechtěla, tak mi malý říkal - ty ale babičku nutíš, to se nedělá...Kdykoliv ho i někdo z příbuzných nutí k něčemu, tak dříve ječel, později křičel, natahoval - ty jako chceš, abych já tady spal sám, bez táty, to nééééé! že nechce..a teďkom už zvládne ho vyslechnout, pak zopakuje klidně, co chce on..(někdy tedy stále ječí..)

Takže za mě - strašně moc si to s malým teď užívám, po třetím a půltém roce nastal krásný věk, dítě začíná vracet..
20. srp 2012 ve 23:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@berenika39 ahoj děkuji za povzbudivá slova....jak jsem už psala blandik, moc mi to pomáhá, ptž reagujete přímo na můj "problém" :slight_smile:
Já bych měla fakt dřív přemýšlet než jednat ....to co mi tu píšete, čtu i manželovi a jde vidět, že se taky snaží :slight_smile: on je kliďas, ale má tu zastaralou výchovu, přeci jen je starší, tak to má hodně zažitý :slight_smile:

díky díky díky :slight_smile: a omlouvám se, že si chodím jen pro rady
20. srp 2012 ve 23:11  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri1 neomlouvej se pořád, bo nemáš za co. od toho tady ta diskuse je.
a znova - tohle všechno jsou jen přechodné záležitosti - nic z toho není výchovný problém a projde si tím plno dětí a vůbec - nestojí to za to, aby ses tím jakkoliv trápila :wink:
20. srp 2012 ve 23:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berenika39 to mi říká i kamarádka i maminka, že si vše moc beru, že bych se od toho měla více oprostit, nebo se zblázním....no když tak to má kousek, bydlím v Bohnicích :grinning:
20. srp 2012 ve 23:15  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berenika39 a víš co si myslím ? že za moji povahu mohou rodiče, tohle nechci dopustit u Beníka
já jsem fakt případ...byli jsme na bazeně a byl tam kluk tak 10 let a šlo vidět, že nemá v pořádku nervy, mluvil si sám pro sebe a pořád dělal něco s rukama,šlo to prostě na něm vidět a já si říkám....co když řvaním na Beníka z něho vyroste to samé ? co když kvůli mě bude mít nějakej problém ? a tak je to se vším :frowning2:
20. srp 2012 ve 23:17  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri kliiid. jsi na dobré cestě, uvědomit si problém:slight_smile:. ono to trochu pomine i s vyšším věkem malého, ted je středobod světa, je on - pak dlouho nic - pak ty, vy. ale jakmile se pustí do světa, třeba za rok, dva - stačí do školky, mezi děti, mezi dospěláky, nebude tě tak moc potřebovat - přejde tě to. najednou uvidíš, že umí stát na vlastních nohách, že nemusíš stát pořád za jeho prdkou, že můžeš trochu povolit - a věnovat se i jiným myšlenkám. na takové to "co by kdyby " nebude tolik času a prostoru....uvidíš.
20. srp 2012 ve 23:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte, ja som sa dost dlho neozvala. Vacsinou vas len citam, nestiham nejako reagovat, stale niekde leitame. Len som sa chcela s vami podelit o to ako uzasne u nas vsetko funguje. Hlavne so starsou dcerou, tak ako pise @blandik a @berenika vsetko sa nam to zacina vracat. U nas doma sa uz takmer vobec nevyskytuju nejake vacsie konflikty. Starsia zacina byt dobry diplomat, ak sa schyluje k nejkaej hadke medzi nimi dvoma tak normalne vidno ako jej pracuje kolieska v hlave a premysla ako ho vyriesit. Vzdy ma potesi ked vidim ako sa sprava aj medzi inymi detmi.
@weri1 aj moja mladsia dcera "placa" okolo seba...cudzie deti nie, to si nedovoli, ale svoju sestru a nas s mm. U nas je to vacsinou vtedy ak si vyzaduje pozornost, alebo ked vyslovene sestru provokuje. Ale je to uz o polovicu menej ako bolo napr. pred 2 mesiacmi.
Ja mam pred sebou dalsiu vyzvu, prestahovala sa k nam nasa 16 rocna neter, je to trosku komplikovana povaha a hlavne prezila si v zivote toho viac ako nejaky dospely, je velmi citliva, niekedy dlho premyslam ako s nou komunikovat aby som ju neranila ak sa ona napr. stazuje na nieco..aby jej este viac nepritazili nase klasicke vyroky...Zatial to ide, aj mm sa vlemi snazi, musim povedat ze on si v tomto da poradit a naozaj mi velmi pomaha :wink:
21. srp 2012 v 08:20  • Odpověz  •  To se mi líbí (6)
@blumka ahoj, to se hezky čte...tak at se daří i dál:slight_smile:.
21. srp 2012 v 09:26  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Já jdu taky pro radu. Už se to tu asi párkrát probírala, ale tehdy se mě to až tak netýkalo. Mám dvě holky, Ali má 3 roky, Julie skoro rok. A v poslední době začala Ali Julii dost bít a shazovat. Někdy její pohnutky i chápu, když si například hraje a Julie se k ní žene, tak ji odhání, aby jí to nebrala. Ale někdy je to úplně z ničeho nic. Julie sedí uprostřed pokoje, sama si hraje a Ali k ní příjde a něčím ji bouchne po hlavě, nebo do ní žďuchne, že se převalí a bouchne hlavou o zem. za 10 minut třeba příjde a chce jí dát pusu, pohladit, nebo potulit. Dělávám, že Julii chovám a říkám jí, že ji Ali bouchla, že ji to bolí apod., ale to mi příjde, že to Ali ani neposlouchá. A když si s ní pak chci v klidu popovídat, tak křičí nene a odstrkuje mě rukama. Jak teda v takových situacích reagovat?
21. srp 2012 v 09:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@weri1 - opravdu to chce klid, a nic si nevyčítat..mě taky ujede pusa i ruka, ale základ je být spokojená s tím, že se člověk snaží, mít radost z toho, že vidí jinou cestu a nemít pocit viny, vždy jednáš nejlíp jak v danou chvíli dokážeš..a všechny tady jsme se učily postupně, tápaly, já tedy hodně co se týče hranic, jak moc nenutit a kdy už nutit, mám ráda systém a režim a tak představa, že nechám dítě neumyté nebo nepůjde spát v sedm byla pro mě děs běs..a přesně jak píše berenika, ty problémy mizí i věkem ruku v ruce s tím, jak člověk získává zkušenosti...a někdy pomáhá si přečíst i nějakou diskuzi typu - moje dítě hodně zlobí, tady na MK jich moc není, ale na emiminu se jen hemží a ty rady a přístupy - sprcha, izolace, kopřivy...a ty tiky tam taky rozebírají..já mám neteř, čtvrtá třída..snaží se splynout s prostředím, se stěnou..když cítí, že se na ni díváš, tak se začne culit, na jakokoliv otázku odpovídá jednoslovně, a nejčastěji převažuje - já nevím...totálně pasivní člověk.


@blumka - to je krásné čtení, jsem ráda, že vám to taky funguje..s tou neteří doma, je strašně fajn, že je u vás, že dokážete dohlídnout vliv a sílu komunikace, určitě ji to pomůže a přeji hodně sil:o) Já jsem zvědavá na našeho, až bude miminko a někdy se děsím, jak budem zvládat kombinaci šest let a dva roky třeba, jak zajistím staršímu klid a mladší zase svobodu...

@betelgeuzz - nemám praktickou zkušenost, ale udělala jsem si představu, jak asi budu chtít postupovat podle toho, co vidím, jak doma Miška reaguje - př. včera se mu podařilo mi nechtít hopnout na břicho, jinak si dává extra pozor, když jsem na něj nějak automat.vyjela, že tohle nesmí, zvýšený hlas..tak mě ještě kopl do stehna, jakoby nevěděl, co se sebou..pak jsem se uklidnila, vrátila, a řekla mu, že vím, že se to byla nehoda a že nechtěl, že vidím, že si dává pozor na bříško, aby mu neublížil.. a to malý rozvázal, uplně jiná reakce než ten kopanec, začal mi říkat, že nechtěl, byla nehoda, dává si pořád pozor na bříško..prostě za mě - budu se snažit dát pochopení oběma - tebe bolelo, že jsi dostala po hlavě..a tobě vadí, že si chceš hrát v klidu a máš tady mladší sestřičku...jakoby budu to brát, že oba mají důvod se chovat, jak se chovají a budu se snažit oběma zajistit klid (ha, ha, jde to?)..jestli mi rozumíš, nebudu posuzovat, jestli měl zrovna důvod ublížit tomu druhému nebo ne..ale budu se věnovat oběma..myslím, že když se věnuje jen té "oběti", tak může oběť tohodle zneužívat, stejně jako agresor může zůstat agresorem proto, že je mu tahle role přisouzena..Můžeš tedy zkusit věnovat pozornost oběma hned po tom incidentu, pochopení pro obě a uvidíš, jestli časem starší rozváže a řekne své pocity (pro mě základ je bezpečí vyjádření pro obě děti, aby se nebály říct svoje negativní emoce, tím pádem musím odhodit a odstranit veškeré hodnocení situace, posuzování, kdo měl nebo neměl právo reagovat..co si tak myslím, tak pro staršího sourozence musí být hodně těžké mít kolem sebe batole, mentální rozdíl, nerespektování základních pravidel..atd..). Ale nevím, nemám zkušenost, možná holky se dvěma dětma poradí něco praktičtějšího.. :wink:
21. srp 2012 ve 13:12  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky, po dlouhé době sem zase píšu. Chtěla jsem jsem sem jen přispět, co mi teď ( alespoň na čas )dost pomohlo s čištěním zubů u malého, vím že to tu teď rozebíralo hodně maminek. Vždycky jsem mu vysvětlovala tak aby to pochopil, co se stane když si nečistí děti zoubky a papají hodně bonbonků. To trochu zabralo, ale úplně nejlepší bylo, když jsem mu to pustila na DVD v seriálu Byl jednou jeden život. Hodně jsem mu u toho vyvětlovala a on to pochopil a asi i jak to sám viděl tak to zabralo a čistí si zoubky daleko ochotněji.
No a další věc co mi teď trochu vrtá, je to tady taky hodně diskutovatelný chválení, Naomi neuznává ani popis ani uznání. Ale ono to prostě někdy nejde, obzvlášť když udělá něco na co jse pyšné. Jako když si ve dvou letch prozpěvuje písničky a říkadla které mu předčítám. Nebo když dneska před spaním si prohlížel onu knížku s říkadlama a u obrázku vždycky řekl tu básničku nebo písničku, která k tomu patří. No a mlčte v této chíly a jen tak koukejte...
A pak bych se ještě chtěla zeptat,jak zbavit malého příšerného zlozvyku - škrábaní nás - a to dost hrozně. Dělá to když je mu dobře, když je do něčeho zabraný a při kojení a usínání. Je to hrozně nepříjemné a nebezpečné ( kvůli znaménkům ). Dávám mu nějakou náhradu aby škrábal něco jiného, ale to ho neuspokojuje.
21. srp 2012 ve 14:07  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte. lukas zacal chodit do skolky a chodi sam. budu mat policajne skolenie o premavke - znacky, zakazy a prikazy, ako chodit cez cestu, co musia a so nesmu. co ma vsak v suvislosti s tou skolkou napadlo - ako vysvetlujete detom take veci, ze su niekde zakazy, prikazy a ine cedule, ktore su skutocne o zakazoch. niekedy ma k tomu ziadne logicke vysvetlenie totiz nenapada - trebars, ze je zakazane stat na na zakaze parkovania - jednoducho je to dost drahy spas ziskavat takto skusenosti. vysvetlenie, ze sa trebars nemoze stat na tom mieste kvoli tomu, ze to maju kupene ini ludia, pripadne ine dovody koncia vacsinou otazkami: a preco? a u policajtov asi nepochodim s tym, ze sorry, vysvetlujem dietatu dosledky jeho konania.
da sa vobec obist takyto zakaz bez toho, aby sa nieco zakazalo? :confused:
21. srp 2012 v 15:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@bubelko - myslíš, jak to bude vnímat, když na to doma není zvyklý? Náš to ve školce nijak nekomentoval, začal je pak více používat sám, to byla druhá stránka mince..komentuje to až poslední dobou, co mu budou čtyři, tak si toho více všímá....ale u dopravních značek normálně říkám - tady je zákaz parkování, zákaz zastavení -ten zákaz má vždy nějaký důvod, tak mu řeknu ten důvod - zákaz vjezdu náklaďáků je proto, že cesta je moc úzká a náklaďák je široký, ale může tam náklaďák se zásobováním...prostě řeknu ten důvod - kladu důraz na bezpečnost, aby všichni co jezdí autem mohli jezdit bezpečně..a když si někdo platí místo na stání, tak bych to tak řekla - ti lidi si platí místo na stání, na úřadě a pak tam můžou stát jen oni...na otázku proč povídám dál a dál proto, že...Myslím, že oni ty zákazy a příkazy nevnímají tak, jak my, co se snažíme je nepoužívat..zákazová nebo příkazová značka je pro ně přirozená, má důvod - bezpečnost a pořádek na silnici, jasná zpráva pro řidiče..kdežto jak mluvíme doma, že neřeknem - udělej to, nedělej to..to už je něco co jim dává určitou svobodu a důstojnost, nemyslím, že by tímto měli být zmatení..druhá věc je, že ve školce jsou zákazy a příkazy běžné..
Jinak u nás už Miška načal téma zákazy a příkazy a diví se někdy, proč někdo někomu říká příkaz, zákaz, sám se někdy ptá, jestli tohle je zákaz, příkaz, někdy si to ze srandy zkouší - tak mu říkám, že lidi takto normálně mluví ,ale že my s tátou se snažíme takto nemluvit, protože se nám to líp poslouchá a dávám mu třeba příklad - dojez to jídlo, umyj si ruce, hned..jestli se mu to dobře poslouchá...


@lusy82 - chválení má dost lidí jako sporný bod..někdo chválí, někdo ne..pro mě je primární radost toho dítěte, vnímám, že on nepotřebuje posílit tu svou radost, jde mi o jeho prožívání, když budu chválit, bubu dávat najevo - tohle chování se mi líbí, tuhle dovednost oceňuji a tuhle už ne..tím ho formuji a tohle nechci..když se nechválí, a jakoby se klade důraz na to, že dítě má radost z něčeho - náš když příjde s něčím, tak mu řeknu - vidím ,že máš velikou radost..vidím, že mi chceš něco ukázat..místo popisu co vidím se ho ptám - chceš mi o tom něco říct? A nechávám to na něm...a je fakt že moc nepozoruji jeho závislost na tom, co si o něčem myslím já (a toho si cením). A stejně tak to vnímám u sebe - neříkám nikdy - Miško, jak ti chutná ten oběd, podívej, jak se mi povedlo tohle nebo tamto..ale komentuji - ten oběd mi dneska chutná, jsem moc ráda, že jsem na to přišla a už vím, jak to mám udělat...Jakoby se ho neptám na hodnotící názor ohledně mých věcí a sama nehodnotím jeho věci..Ale jak jsem psala, tohle je silně individuíální.. a čím mladší dítě, tím asi hůře se člověk brání těm pochvalám...NO všechno to vnímám jako otázku vnitřní svobody člověka a já nechci posilovat jeho závislost na mém názoru. S tím škrábáním nevím, jde o zvyk, to je těžké vymýtit..a k zoubkám gratuluji:o)
21. srp 2012 v 19:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@blandik Já s tímhle vším naprosto souhlasím. I když zase jsi mi poukázala na jrdnu věc , která mě před tím nenapadla a to s tím chválením sebe a ptaním se jestli ostatním chutná. My se takhle s partnerem normálně bvíme ( jako chutná ti to,povedlo se mi to a tak ) Nikdy mě nenapadlo, že vlastně tím dáváme malýmu špatý vzor. Jeho nechválím, ale my se mezi sebou chválíme a vlastně to po sobě vyžadujeme.
Já spíš poukazovala na tu konkrétní situaci že je malý tak šikovný, co umí a mě to skutečně potěšilo a byla jsem na něj pyšná a přeci to v sobě nebudu dusit ( mimochodem na to NA taky poukazuje ). Já akorát se teda na něj šťastně usměju a dám mu pusu. I když mám chuť mu říct jakjsem na něj pyšná, protože kdo to v tomhle věku zvládne. Samozřejmě že v jiných sitacích ho taky nechválím, i když on tu pochvalu má rád díky jiným lidem ( nebo ho to občas přivádí do rozpaků ).
No au toho škrábání je nejhorší, že já už kolikrát reaguju dost agresivně, protože v některých situacích je to fakt neúnosný ( například po ránu, když ještě dospávám )a pak mě to akorát mrzí.
21. srp 2012 ve 20:49  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek