• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
já sjem dneska s těžkým srdcem půjčila kamarádce Naomi (knížku) a nakoukla jsem do Rebecca Wild: Svoboda a hranice, láska a respekt (taky jsem se tu o tom dřív zmiňovaly) a skoro jsem to nemohla číst... pojem dětská manipulace rodičem se jí tam promítá na každé druhé stránce, achjo. Musím si dát pozor na propadnutí sektě Naomi :sweat_smile:
27. zář 2012 ve 22:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee - já četla obě knížky, a obě dvě se mi hrozně moc líbily. Strašně moc se mi líbilo vysvětlení potřeba a hranic u Rebecy Wild ve světě dětí, že pokud nerespektujeme jejich potřeby, a třeba nastavíme hranice příliš pevně, je to jakobychom jim narušili jejich membrány, poškodili je a to se pak už pořádně nedá spravit...Je to už delší doba, co jsem tu knížku četla a nemám ji doma (ačkoliv plánuji, že si ji pořídím), tak jsem z ní byla nadšená...
28. zář 2012 v 18:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna - děkuji za odkaz na článek, ráda jsem si přečetla. Ono je to hrozně těžké s tou volnou výchovou, protože ona /i v tom povídání v Duši K/ říká, že si často alternativní rodiče její přístup vykládají jako volnou výchovu, kde je vše povoleno a že to tak není, ale třeba v té knížce nedává moc návod na to, co ano, a co už tedy ne - trošku se mi ta její knížka jeví, že ji psala v době, kdy tyto myšlenky byly dost revoluční a nezvyklé a tak se více jakoby zaměřila na to, co bylo revoluční a jiné a že se ji nepodařilo vystihnout tu rovnováhu. Dát tam i ten protipól - který je více vidět v jejich článcích. V té knížce se hodně soustředí na to, jak se rodiče mohou změnit, jak můžou změnit své stereotypy myšlení, dávat tu "správnou" lásku - tedy jak zajistit těch pět základních potřeb...

No já jsem strašně moc zvědavá na vlastní přístup k druhému dítěti, přeci jen u Mišky jsme si věci ohmatávali postupně, zbavovali se strachu postupně (moje přirozenost je - režim, systém, tvrdá pravidla...takže jsem se předělala fakt hodně oproti původní výchovné vizi)...
Jinak tady je odkaz na článek paní Málkové - možná znáš - ředitelka zš - škola hrou - údajně jedné z nejúspěšnějších základních škol, píše o tom, jak přistupovat ke vzdělání dětí (viz článek - http://www.lidovky.cz/ucit-neni-treba-staci-jen-s-detmi-byt-rika-reditelka-malkova-p40-/ln_veda.asp?c=A100915_215821_ln_veda_kim )
28. zář 2012 v 19:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blumka můj synovec chodí do školy (extra prestižní anglická...) a to je ještě větší gól - tam mají ne body, ale dokonce "peníze", za který si pak ve školnim bufiku kupujou věci. Ptala jsem se co třeba - posledně si koupil figurku spidermana, kterej má ve štítu bonbóny. Ach jo. A ty body dostávají třeba za utření tabule, přezutí si bačkor... Ale můj brácha (jeho táta) je typ, co je hrdej, že Martínek má hodně peněz a dál neuvažuje. Jednou jsem slyšela Martínka říkat - Hugo mě tak štve, měl by platit učitelce...
Zase ta moje mantra - co se tím učí?!
28. zář 2012 ve 21:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee - hm, to je síla, vůbec to, co jsem si tady přečetla o některých školkách, co tady maminky píšou mě mrazí - jen při pomyšlení, že dítě má vydržet ležet dvě hodiny bez hnutí, dostane za to body nebo za zlobení symbolicky na zadek...nedávám to, nedokážu tam dát dítě. Penízky za dobré chování - uf, stojí mi rozum.
28. zář 2012 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik že? taky je mi z toho úzko... ale je nás takových menšina :frowning2: někdy mě napadá hrůzná věc - obstojí naše děti ve světě plným takhle ostrých loktů??
28. zář 2012 ve 21:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee - jj, taky mě to někdy trápí, na jedné straně věřím, že realitu si člověk tvoří sám (tedy ve smyslu - že neexistuje jedna realita - dnešní náhled - sobecký svět, plný ostrých loktů..že každý má svou subjektivní realitu....a že pouze existuje spokojený člověk sám se sebou a nespokojený, protože ani ten úspěšný neznamená spokojený, může být velmi nevyrovnaný a celý život se trápí uvnitř sebe a sám se sebou - takže mi jde o to vychovat nezávislého, svobodného člověka, který umí vzít ohled, ale necítí se nucen brát ohledy a být svázán povinnostmi a společenským uzem - a tohle věřím, že vychází z nenucení a z toho, když si člověk normy zvnitřní). jenže - tohle je dospělý svět, kde mám volbu, děti tu volbu příliš nemají - je tady povinná školní docházka, třída a učitelé...To, co si myslím je, že pokud děti mají šanci strávit dost času v kvalitním prostředí, tak dostanou pevný základ pro své postoje a nenechají sebou jednoduše manipulovat. Čas nám ukáže.
28. zář 2012 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (9)
@ofelieee jasné, že obstojí, bude mít sebevědomí které nebude závisllé na mínění druhých. Proto je taklhe vychováváme, ne aby byli průbojní, ale aby si byli jistí sami sebou
30. zář 2012 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@ofelieee ze peniaze v skolke...no z tycho deti fakt neviem co vyrastie :rolling_eyes:
ja som inak podobneho nazoru ako ma @lynks prave preto ze su od nas respektovane, ze maju pocit prijatia tak si buduju zdrave sebavedomie :wink:
30. zář 2012 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lynks @blumka přesně tak si to taky říkám... a někdy mě mírně opouští důvěra. V sebe, vlastně. Ale 90% času nepochybuju :slight_smile:
jen abych to uvedla na pavou míru, je to škola, měli to hned od první třídy
1. říj 2012 ve 12:50  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
jdu si pro radu. Většinu času jsem docela spokojená s tím, jak s Kubou vycházím, a i když spokojená nejsem, protože jsem unavená nebo spěcháme nebo..., tak nejsem nefér, takže dobrý. Máme ale jeden docela častej problém, kterej mě mrzí, a myslím si, že jsem trochu zacyklená v něm, neumím ho nadhlídnout... a budu ráda, pokud vás cokoliv napadne.
Jde o jídlo. Kuba je velikej jedlík, ale to není úplně podstatný. I když možná jě - souvisí to s tím, že skoro pokaždý, když vidí někoho jíst, jde loudit, i venku, v kavárnách a tak... a od dospělých skoro vždycky něco dostane (pokud to není něco, co nechci, aby jedl, nechávám to být, zasahuju jen když by bral něco dětem). Od jeho malička dbám na to, aby stolování probíhalo co nejvíc možná kultivovaně. Už několik měsíců jí sám, jen polívky mu trochu pomáhám. Bejvalo to prima, až poslední dobou to obvykle vypadá tak, že si sedne do svojí židličky, sní 3 lžičky/kousy svého jídla a začne se rozhlížet, co jedí ostatní, ukazovat na to, celej se třepat (taková ta řeč těla, směs radosti a žádosti), vstávat a vykřikovat TO TO, případně konkrétně, když ví, o co jde. Skoro vždycky máme na talířích všichni to samý, každej na svým. Já obvykle řeknu "Kubo, máme všichni stejný oběd, ty na svém talíři, já na svém, tatínek na svém" a on často začne fňukat, někdy si znovu kousne a pokračuje se třepáním a vykřikováním. Obvykle se pk už v klidu nenajíme, respektive vůbec nenajíme. Někdy mu dám ochutnat, ale i když zjistí, že je to stejný, pokračuje... Zkusila jsem si to s ním vyměnit (talíř), ale švidral po tatínkově...
Je to únavný. Napadá mě, jestli to nedělá když nemá hlad (což se mi nezdá, nejvíc je to při snídani), ale on má židli ze který si může sám odejít (rostoucí), řeknu mu, že pokud nechce jíst, může si jít (možná to někdy řeknu dost nakysle :sweat_smile: ) nijak ho u jídla nedržím. V čem jsem důsledná, že každý máme právo dojíst si svoje jídlo. Neděje se to, když jí sám (obvykle večeři, mívá kaši a tu já s ním jím jen někdy), umí dojíst, odsunout talíř a odchází... (tady je jeden problematickej moment, že na jednu stranu chci, aby si mohl odejít, když dojí (Rebeca Wild píše, že i jednoletý dítě má schopnost vydržet sedět, než se nají rodič. Tak to u nás zatím není, i když bych možná radši, abychom vstávali společně), na druhou stranu trvám na tom, aby se po jídle umyl) Já ale pochopitelně potřebuju, abychom mohli jíst pohromadě :slight_smile:
Uff, omlouvám se za román, snad tomu jde rozumět, budu ráda za nápady...
1. říj 2012 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee nevím, jestli ti to zrovna pomůže :sweat_smile: ale u nás jsme obdobné situace řešili tak, že pokud malej chtěl něco např. ode mně, tak si snědl nejdřív ze svého "tři lžičky" (nebo prostě nějaké množství) a pak dostal kousek ode mě. a pak zase "musel" jíst ze svého, atd.

my zas máme často, že si z oběda vyjí maso :sweat_smile: a pak chce další maso ode mě a přílohu nechává... takže to řeším stejně, sněz si tři lžičky rýže a dám ti kousek svého masa.....
nevím, zda je to úplně Rabr, ale předchází to vztekání a vstávání od stolu z jeho strany a přinasranosti z mé strany a jsme spokojení oba...

jinak pokud dojí, tak může od stolu odejít, ale máme stejně jako vy, že já od stolu prostě nevstanu dokud si nedojím svoje.
1. říj 2012 ve 21:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dnes pani ucitelka v skolke capla po zadku ine dieta (vraj len tak jemne Terezka mi to aj nazorne ukazala :grinning: ) a moje dieta sa ozvalo, ze pani ucitelka, ale deti sa nebiju :sweat_smile: Tak dostala odpoved ze ona ju nebije......
Vravela som manzelovi ze aky je rozdiel medzi 5 rocnym predskolakom a 6 rocnym skolakom...v podstate ziadny...ale jeden v skolke dostane na zadok, ked nie je nieco v poriadku, ale druhemu si uz nikto nedovoli v skole capnut....teda dufam...Podla mna je to dost aj o tolerancii rodicov, ked sa neozvu, ze im to vadi tak to pani ucitelky budu robit dalej..ved je to predsa vychovne :rolling_eyes:
2. říj 2012 v 18:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
no opravdu mi nepřijde smysluplné matku za facku dítěti zavřít, dětem ji vzít, pokazit tak mnohem víc... ale tendenčnost toho článku mě mírně nadzvedává.
@fender díky. hlavní je, že funguje. zkusím zapátrat, co zafunguje u nás... Kuba zatím umí počítat do jedný :sweat_smile:
2. říj 2012 ve 21:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, měla bych zase na vás dotaz. Jiřík my nechce odpoledne spát sám. Uspávat mi nevadí, ale vadí mi že se třeba po půl hodince nebo po třičtvrtě probudí a volámě zpátky a já tam s ním musím ležet. Když s ním usnu tak je schopný spát třeba i tři hodiny. Ale pořád kontroluje jestli tam jsem. Jenže na tohle já nemám čas ani chuť. Taky si chci udělat čas pro sebe nebo doma něco udělat. Jinak přes den je v pohodě samostatný. Není problém ho s někým nechat a zvládne být beze mě. Ale v tomhle je to hrozný. Včera už to bylo nad moje síly. Krásně mi během chvilky usnul tak jsem si říkala, že by mohl spát dlouho a já už s viděla ve svém klidu. Jenže jak jsem od něj vstala vrzla postel už to jelo. Pak jsem ho uspávala asi hodinu bylo to z řevem a já už byla vzteky bez sebe. No ani vám tu nechci popisovat jak to probíhalo ( dokonce i dostal na zadek a to fakt hnusně ). Nakonec když už jsem vzteklá odešla a on plakal a chtěl jít za mnou tak jsem tam zase vzteklá přišla a on se mě tak bál že přede mnou rychle zavíral dveře a pak s šel rezignovaně sám lehnout a pokoušel se usnout. To už mi došlo že to není dobře a šla jsem si k němu lehnout a omlouvala se mu a vysvětlovala že si potřebuju opočinout a že tam s ním spinkat nechci a že mě mrzí to všechnoa že ho mám ráda a bylo vidět jak se mu ulevilo, protože se mě asi fakt bál a asi se divil co se to se mnou stalo. Tolik se ke mě tisknul že jsem začala brečet s ním. Moc se za to stydím, už proto že se to začíná odrážet celkově na mé náladě. Poslední dobou už se dost odlučuju od RaBRu a je to znát i na malém. Teď se i dost hádáme s přítelem což taky na atmosféře moc nepřidá. Asi bych potřebovala veeeelkou pauzu od všeho a všech. Malej mi teď dost rozčiluje a je čím dál divočejší a nezvladatelnější. Už akt nevím co dělat a jak to vše překonat.
3. říj 2012 ve 14:57  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lusy82 a nemoze byt, ze uz skratka tolko spat nepotrebuje?
a to s tou pauzou, moze byt pravda. mas nejaky cas pre seba - kde si len ty? nejaky konicek, nakupy alebo ja sport? to dost pomaha aby clovek nacerpal sil, trocha ziskal nadhlad a odstup od problemov, ktore zaziva dennodenne s detmi :wink:
3. říj 2012 v 19:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@bubelko No stím spaním to máme podle toho kdy ráno vstává. A on právě usne a jak jsem psala když spí se mnou tak spí déle a když spí sám tak po probuzení si pro mě s brekotem přijde a´t jdu s ním spinkat a já už pak nemám jen tak šanci odejít.
Právě že moc šancí nemám. Teď jsem si chodila aspoň odpol. zaběhat jenže se změnou partnerovi práce už to nejde. Pro mě byl odpočinek ten odpolední spánek. Jediný co mi zbylo že když večer přijdem z venku tak malýho po večeři předávám tátovi a ten ho vykoupe a uspí. Na to se těším celý den :grinning: No a na jiný věci moc šancí není hlavně z finančních důvodů :cry:
3. říj 2012 ve 20:24  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lusy82 bože jak já ti rozumím....ale tohle není každý den, to si říkej pořád!.
Z tvého příspěvku je teda slyšet volání o volno . Vidíš, sama cítíš, že malý reaguje na tu tvoji nespokojenost a nejspíš bude protivný až dokud nevybouchneš a neuvolníš tu nahromaděnou energii. my některé mámy tutláme hněv v sobě, protože se stydíme za to, že chceme být někdy samy bez dítěte.
No chtěla jsem jenom napsat, že se mi tohle stávalo často, a pomohla jedině změna mého myšlení a mých priorit.Dítě nedonutíš aby spalo na povel.A jak ríká Naomi "dítě má vždycky pravdu v tom co cítí"
3. říj 2012 ve 21:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks Když ono je to za poslední týden každý den. Stále nějaký konflikt a boužel i to moje plácání. To mě taky hrozně mrzí a Jiřík je z toho taky hodně špatný. Začla jsem teď hrozně bojkotovat RaBR i Naomi. A dopadlo to tak že malej se teď vždy když pro mě něco udělá nebo to co by měl řekne sám pochválí a řekne že je moc hodný kluk. To nevím jestli je dobře. Prostě ráno vstanu s dobrýma ´myslama a už v poledne jsem vyčerpaná a vynervená. I vztah s partnerem je teď dost na štýru. 5íkám si že asi malýho strčím na výkend k rodičům a budem jen sami ve dvou. Ale ještě jsem tak dlouho malýho pryč neměla a navíc ho kojím ( a teď je teda hodně rozpytý a to mě taky už rozčiluje ), tak nevím.
Jinak s tím spaním, já ho nenutím, ale vím kdy spát potřebuje, jen to neumí sám. Já se na něj taky dívám jako nasebe, že když nemůžu usnout tak mě nadáváním nikdo nedonutí ( spíš to udělá opačný efekt ) a vím že ten včerejšek byo moc. Spíš mi vadí že mě u sebe potřebuje přes to poledne.
3. říj 2012 ve 22:01  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lusy82 takže tě štve se mu přizpůsobovat. Chceš mít i ty volno a být respektována. A čím víc ty se dožaduješ, o to víc on vyžaduje tvoji pozornost a přitomnost. Z takovéhle situace vyjde jeden poražený a jeden nespokojený.Souhlasíš?
Nic jiného se ted nedá dělat. Být teď sama, to je potřeba. Myslím, že v tomhle stavu by ti ani neprospělo být celý víkend spolu s partenerem, ale asi dáváš vinu sobě, že vám to neklape a chceš to napravit, tak se snažíš vyvíjet iniciativu přes svůj nedostatek energie... Nejspíš by jste se jenom pohádali, jedeš totiž na rezervu, potřebuješ dobít, a hlavně potřebuješ to všechno s někým probrat, vypovídat se...buď nejdřív sama,jdi tam kam tě to táhne nejvíc a pak takový ženský pokec na závěr soboty a dostatek spánku a neděle ráno, to uvidíš zase růžově :slight_smile: kdyby ne , reklamuj u mě :slight_smile:
3. říj 2012 ve 22:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks Jo asi si mě vystihla úplně přesně :slight_smile: To přizpůsobování není tak jednoznačný, ale z části ano. Jasně že chci pro něj udělat jen to nejlepší ale za ten poslední týden už toho bylo moc. Snažím se každého pochopit a co z toho.
S tím přítelm máš taky pravdu. Ale my se právě hádáme kvůli výchově a zároveň i kvůli odcizení, protože ( hlavně kvůli tomu Jiříkovo spánku ) spolu vůbec nejsme. Tak bych potřebovala aspoň jeden hezký večer abych věděla jak na tom jsme, než bude pozdě. Jenže jeho iniciativa je asi tak 10ti procentní a to když už jenejhůř. Ale pravda je že aspoň jeden den osamotě by byl fajn.
3. říj 2012 ve 23:13  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee - já to osobně vidím jako báječnou příležitost ukázat dítěti dělení, místo toho, aby si malý sám říkal, že chce od táty nebo tebe (nebo to indikoval), tak mu můžeš nabídnout ty sama ze svého talíře - můžu ti nabídnout? chceš ochutnat moje? ráda se s tebou rozdělím...tím ho učíš se dělit, i když on ti možná ještě dlouho nic svého nenabídne...osobně tedy nevidím důvod v tom nesdílet talříře - samo každý svou lžičkou, bakterie zubního kazu atd...asi má velmi citlivé obodbí na nové potraviny, snažila bych se to využít a nabízela mu nové potraviny, dávala je jemu i sobě na talíř...Co se týče vyčkání na dojedení všech u stolu, taky v tom nevidím moc hodnotu...prostě bych vstala a šla se s ním umýt, až by on dojedl - já si naopak vážím toho, že dítě řekne - už mám dost..pokud chci, aby jednou čekal, až dojí všichni, tak bych to nechtěla přímo teď po něm, ale sama bych se tak chovala, že bych vždy počkala, až on dojí, pokud by jedl jen on, tak bych u toho stolu seděla s ním a měla to domluvené s manželem, že my dva odcházíme od stolu, až oba dojíme ...jen s tou vyjímkou, že půjdete umýt ruce malému, když on skončí s jídlem...

osobně nechávám našeho odbíhat od jídla kolik chce, neřeším ho, taky nečeká, až dojíme, už si chce hrát...nemám s tím problém, protože když ho začnu "nutit", že od jídla se neodchází, tak mi řekne, že už nemá hlad - to hraní má větší sílu...ale vnímám, že časem prostě nebude mtí takové nutkání odejít a pro něco si dojít, jakoby časem se zklidní a ten "problém" odezní...
3. říj 2012 ve 23:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee priklanam sa k @blandik ze mozno by bolo namieste trochu popustit z narokov na stolovanie. Napriklad mne sa zda uplne prehnane od tak maleho dietata cakat, ze ostane pri stole, kym vsetci nedojedia (este na tom sice netrvas, ale ocividne ta stve, ze to zatial nefunguje). Na to zobanie z cudzich tanierov by nepomohlo, keby sa napriklad polozil hrniec na stol a kazdy si naberal, aby bolo zrejme, ze vsetci maju to iste?
Ja mam inak traumu z rodinneho stolovania, ja som bola ako dieta velmi mizerny jedak a mama trvala na poriadnom kulturnom stolovani, a cim horsie som jedla, tym viac na takom stolovani trvala, a vo mne to este viac prehlbovalo averziu k stolovaniu a k jedlu vobec... Normalne jest som zacala az ked som vypadla z domu, a dodnes ked vidim take nabubralejsie stolovanie (akoze sa pekne prestrie a trva sa na nejakych pravidlach), tak mi nabehnu zimomriavky a necitim sa prijemne. Takze ja mam teraz sama problem zaviest nejaky rozumny sposob jedenia v nasej rodine. Pre mna je to take memento, ze kam az moze viest dobry umysel.
4. říj 2012 ve 14:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee U nás je to teď taky podobně, nejvíc, když jíme jenom sami dva se synem - naberu nám každému na talíř to stejné a on často ten svůj odsune a chce jíst z mého a ještě trvá na tom, abych já jedla to jeho. Protože už jíme to stejné jídlo, tak mi to nevadí a udělám to tak, jak chce on (když si chci dát něco, co si myslím, že by neměl, tak si to sním, když spí).
Se vstáváním od stolu je to různé, někdy dojíme společně, někdy na něj čekám, když dojí on dřív, tak si většinou utíká hrát. Někdy si hraje sám, někdy mě tahá od stolu pryč - to se mu snažím vysvětlit, že mám ještě hlad a že to chci dojíst, někdy to pochopí, někdy ne. Pak si ho buď posadím na klín nebo mu řeknu, ať si přinese tu hračku ke stolu a když nic nepomůže a potřebuje mě někde, tak jdu s ním a dojím potom.
Jinak mám zkušenost, že když opravdu "stolujeme" a máme hosty, tak vydrží u stolu mnohem dýl a chová se "slušně" :slight_smile:
4. říj 2012 v 15:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
pridám tiež príspevok, jeme spoločne, ale keď malý doje môže odísť od stolu, nevidím v tom nejaký problém keď zje svoje jedlo, ostatní v kľude dojedia. Kedysi vôbec nevydržal pri stole, ale čím je starší tak sa to lepší a vydrží viac. Malý si nikdy c iných tanierov nepýtal, ale u neho je to o tom, že nerád ochutnáva nové veci. Ale tiež sme svojho času riešili všelijaké návyky, istá čas mal opatrovateľku a tá v dobre viere aby sa najedol ho vždy zabávala čo ja nerobím...potom aj doma nosil ku stolu všelijaké hračky a v podstate som ho nechala, nakoniec dnes vidí ako všetci jeme a už to nerobí. Mám pocit, keď tu čítam rôzne témy a starosti tak veľa z nich sú dočasné obdobia, ktoré sa po čase zmenia, ale človeku to nedá, lebo v tej chvíli sa veľmi zaoberá správaním dieťaťa, robím úplne to isté.

Nedávno som opäť čítala Rabr, lebo som zistila že moje reakcie po čase prestali byť úplne rabrovské. Teraz napr. riešim to že malý sa naučil od jedného chlapčeka na dovolenke také gesto rukou ako keď na niekoho mieri, striela a ešte pri tom robí také hrozné prskanie, fakt nepríjemné (podotýkam že žiadne hračky ako zbrane doma nemáme) a dosť často to urobí na dospelých aj deti a už viackrát som mu vysvetlila, že je to nevhodné. A už ma to párkrát na verejnosti tak nahnevalo, že som sa mu vyhrážala niečím čo nedostane :stuck_out_tongue_closed_eyes: a potom keď mi zahlásil že dostane autodráhu keď sa bude dobre správať až ma zamrazilo, lebo to je úplne opačný výchovný moment. Chápem, že keď sa dieťa nespráva dobre tak má pocítiť dôsledky, ale aké dôsledky by ste mi poradili v situáciách keď proste je správanie neslušné k ľuďom okolo seba ? samozrejme, že opakované som mu to vysvetlila, niekedy sa dá odísť preč, ale napr. v školke na deti keď to urobí tak sa s ním nebudú hrať tak neviem. Alebo keď robí zle psíkovi doma, ktorého všetci rozmaznávame ? @blandik poraď ty máš vždy dobré úvahy... :wink:
4. říj 2012 v 16:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky moc děkuju. vidím, že moje zacyklení jsem pojmenovala správně. Jasně, budeme se dělit! Jasně, on ode mě odkouká počkání se vstáváním na druhého! Jasně, budu první! :grinning: děkuju, opravdu...

@zelmirka ale to, že si s ním nebudou hrát děti, je ten nejpřirozenější důsledek... stejně jako by mi přišlo nejlepší, kdyby ho o té nevhodnosti zpravil ten, na koho to mířilo. A ne maminka. Já vůbec jsem pro to, dítě moc nekorigovat a nechat ho ozkoušet si, co se ve světě může. Že je naše společnost nastavená tak, že se lidi bojí ozvat a pak jsou až naštvaní za to, co se dělo, vnímám jako nemoc a mám chuť přispět k aktivizaci lidí... Jak má dítě vědět, že to těm lidem vadí, když mu to neřeknou? A jak to má vědět maminka? (samozřejmě nemluvím o extrémech - tam se to vědět dá jistojistě)
Dneska třeba jsme na písku byly jen dvě maminky a dva naši kluci. Ten starší (ne můj) začal vyhazovat písek do vzduchu, oběma na hlavu. Jeho maminka se na mě úzkostně podívala, já ale viděla Kubu, jak ho to baví, a nabírá taky a vyhazuje. Skončilo to divoukým vyhazovacím tancem, kterej vůbec nikomu nevadil, kluci si zablbli a pár zrnek písku ve vlasech mi opravdu neva. Kdyby tam bylo dítě, kterýmu by to vadilo, čekala bych, že se ozve ono, nebo jeho prostor ochrání jeho maminka - pak bych taky přispěchala Kubovi na pomoc s pochopením situace.
4. říj 2012 ve 22:34  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahojte, knizku som precitala davnejsie, ale nepamatam si co by som mohla pouzit na riesenie nasho problemu. Mame 3 roky a syncek zacal chodit do skolky. Chodime teraz mesiac.No nic sa nemeni. Prichadzame tam s obrovskym placom, lahne si do herne na zem a place. Rozdiel je len v tom, ze jedna pani ucitelka ho nejako vzdy presvedci, on sa ukludni po case a potom mi nakresli aj obrazok, aj cvici s detmi, aj sa hra. Ked je dalsi tyzden druha (syn chodi len na doobeda a ucitelky sa po tyzdni striedaju) vtedy s nim nikto nepohne, lezi na zemi, najprv place, potom mrnci, ale nepripoji sa na jej vyzvu ani raz...takto proste vydrzi kym nepridem...tada ja chodim ked sa naobeduje ale od ucitelky mam vzdy odpoved ze nic len plakal a mrncal. Doma sa ho pytam na dovod...ma na to vzdy len jednu odpoved...,,placem preto lebo som smutny, ze tu nemozes byt so mnou,,.Toto povedal vsetky ked sa ho opytaju ako je v skolke a ci neplakal. Povie jednoducho plakal som preto lebo som bol smutny ze maminka tam nie je. A TO JE U NEHO BODKA ZA VSETKYM. Povedal to uz ucitelke, susedam, babkam...jednoducho kazdemu kto sa ho pytal toto iste. Riaditelka nas uz chce v skolke stopnut, lebo vraj trpi a tiez to narusa kolektiv, kde ostatne deti sa uz ukludnili. Mne sa to po mesiaci zda kratka doba na 3 mesacne prerusenie, hlavne preto ze mam pocit, ze on si vlastne vytvoril tym svojim postojom a touto obrannou vetou asi meter ktory pouziva na vsetkych a veri ze casom zvitazi.
Neviem ci bojujem s tym, ze je este do skolky nezrely (a to si nemyslim), alebo bojujeme so vzdorom, na ktory ja neviem uz nic vymysliet, alebo s ucitelkou, ktora mu zrejme menej sadla...je starsia nez ta prva a ma taky ukricanejsi prejav (stazoval sa ze p. uc. krici). Nuz ale zvykat si musi aj na ine typy ludi ake on preferuje, ved nikdy sa nebude v zivote stretavat len s ludmi, ktori mu vyhovuju.
Ked tam nie je o skolke hovori pekne, aj ked ideme okolo autom, povie: mamina pozri tu je moja skolka.
Ale potom doda: ale ja tam uz nechcem ist.
Inak je zvyknuty byt aj odo mna na tyzden prec, u babky a vobec s tym nemal problem. No minuly tyzden boli s manzelom u babky na vikend a manzel isiel nieco vybavit so svokrom a maly sa rano rozreval ze on chce ocka....pritom predtym mu vsetko bolo jedno (teda kym nechodil do skolky), lebo babku ma rad a bol s nou aj tyzden v pohode.
Poradte, neviem co s tym...mozno ste podobny problem riesili. Dkujem za kazdu radu.
5. říj 2012 v 08:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@zelmirka1 nevím, jestli moc poradím. Já jsem začala rozlišovat chování na vyzrálé a nevyzrálé. Takže jsem vypustila chování vhodné a nevhodné, samozřejmě, pokud jde do extrému, tak to řeším, ale více jsem začala se vymezovat do polohy, o které píše @ofelieee, neřešti za ty lidi, když to lidem vadí, ať si řeknou, nechci do toho vstupovat. To vyzrálé a nevyzrálé má tu výhodu, že mi pomáhá chápat, že dítě na určité chování není ještě připravené a že třeba dané prostředí není pro něj vhodné, něco trvá příliš dlouho, nikdo se mu nevěnuje....atd. Mě to teď jde hodně ruku v ruce s tím, že zaznamenávám na Miškovi velké pokroky v oblasti empatie, v oblasti toho, že počká, pomůže, není nucen a funguje to krásně...takže jakoby vnímám "dobrý základ, tam uvnitř" - a tak, když se někdy chová nevhodně, tak nemám chuť ho začít vychovávat a korigovat, protože vidím a vím, proč to dělá...př. posledního asi půl roku se s námi hodně dělil, sám začal, začal nabízet i sladkosti, které miluje a komentoval to - já jsem se s tebou rád rozdělil...poslední měsíc má období - nedám ti, tohle autíčko je moje, nesmíš si s ním hrát /tohle dělá manželovi/ - já vím, že to je jen hra a tak s ním tu hru hraju...Když tady byli minulý týden na jmeninách babi a děda - tak miška vyprodukoval na dědu - dědku, dědku...a pak mu řekl dědoušku a dědečku tebe mám moc rád...- takže já při dědkovi nezasahovala, děda mlčel (asi to dost musel zchroustávat)..pak se mu nikdo nevěnoval, babi si povídaly, děda oprašoval kostru dinosaura a manžel skládal kamion, já chystala...on tady začal lítat, chtěl se prát, byl hlučný, skákal...bylo to otravné, ale nikdo mu nic neřekl...on sám i říkal - ty děláš tohle, babi si povídají atd..já si nemám s kým povídat...potřeboval vybít energii...neřešila jsem to, nechala jsem ho lítat a skákat...protože vím, že tohle není permanentní chování...možná to je chyba, ale jávím, že korigovat ho není cesta v té chvíli, nepomůže to..pomůže jen se mu jít věnovat...

Btw. jaké nevhodné chování máš na mysli? Co se týče toho střílení, náš to taky měl, odkoukal to od straších ve školce a už to jelo, taky na nás stříjel, zabíjel nás, cokoliv doma posloužilo jako střílečka..nepotlačovala jsem to, občas jsem mluvila o smrti, střílení, policajtech, co můžou nemůžou - o lidech, co někoho zastřelí - ale on v té době nechápal moc význam toho absolutního - umřít, vzít někomu život, pak byl jakoby ve dvou rovinách - při hře na střílení to vnímal jako zábavu, když jsme se bavili třeba o strejdovi, který umíral, tak povídal, že to je smutné...já ho při tom hraní nechala, bylo to dočasné (tedy asi půlroku)...Můžeš zkusit pracovat se sebou - co ti na tom střílení vadí? Dokáže vůbec dohlídnout význam toho střílení? Osobně jsem proto - nepodporovat, ale současně nepotlačovat...

Nevím, jestli ti to nějak pomohlo, je fakt, že ze školky toho nevhodného chování asi bude nosit více...aspoň takto - snažím se rozlišovat na to - tohle je jeho svět (on tam chce v něm skákat a vřískat) a já mám svůj svět - třeba mám potřebu klidu..ale můj svět nemůže převálcovat ten jeho svět jaksi apriori..takže pokud něco chci, mluvím za sebe - já potřebuji klid, bolí mě hlava...(místo - tohle chování je nevhodné) a nechávám na něm, co udělá...a snažím se vyhýbat jakémukoliv komentování toho - že tohle chování se nebude dědovi líbit..př. ten dědek - řekla bych raději - že když řekne slovo děděk, tak je to téměř jako nadávka a neposlouchá se to dobře (jenže on to ví...). On si to takto občas zkouší na druhou babičku - že ji říká babko, bábo, a pak ji řekne - babušinko..takže tak.
5. říj 2012 ve 13:21  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@moonlightka
Ad: zrelý /nezrelý na školku-- na základě čoho si určila či je zrelý.
Ad:bojujeme-- nebojujte, dieta má vždy pravdu vo svojich pocitoch. Keď je smutný, že tam neni maminka, tak je to pravda a nie jeho vzdor.Nepozná tam nikoho a zrazu sa tam ocitol na tak dlhé hodiny (z jeho hladiska) U babky vydrží bez teba, lebo ju pozná a venuje sa mu, v školke individualny prístup neni.
Je to vlastne klasická Rabr situácia. Na toto zaberá podla Rabru uznat mu jeho pocity. "Tak tebe chýbam v školke a preto si smutny" (opakovat čo hovorí on. Nechce vysvetlenie prečo tam je a prečo by sa mal cítit už dobre (keď tam chodí mesiac už) Chce len pochopenie. " Asi sa ti to zdá dlhá doba tam bezo mna však, radšej by si bol so mnou" "Rozumiem ti, chcel by si aby som bola v školke s tebou" Nedodávat prečo nechceš alebo nemožeš.
Učitelkám dať tvoju fotku,nech ju má pri sebe. Poprosit ich, či by mohli tiež používat tie vety, čo som napísala . Další stupeň je, že učitelky sa s ním budú rozprávat štýlom. " To by bolo fajn, keby tu bola s tebou tvoja maminka, však" "Čo by ste asi spolu robili" " možno by si jej chcel ukázat aké tu máme hračky" Dávat mu otázky a plniť jeho priania o tvojej prítomnosti, pomocou predstáv. Skúste to.
Ospravedlňujem sa za strohý príspevok, očividne mám ešte v sebe svoju traumu zo školky, tiež som plakávala a mama tajne mizla každé ráno bez rozlúčky (na doporučeni učiteliek) a ja som sa bála či sa po mna ešte vráti. A preto sa rozhorčím vždy, keď niekto necháva dieťa v školke aj keď plače a očividne tam byť nechce. Ja svoje dieťa do školky nedám. Jaj, brrr, zimomriavky. Prajem , aby ste mali obaja dobrý pocit.
5. říj 2012 ve 13:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek