Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

Holky, díky ;).

Malá spí teď hodně po obědě. Původně jsem ji asi 3x vzbudila cca po 1,5 hodině, ale jak píšete, noci byly pak strašné a dny ještě děsivější. Takže po obědě nechávám spát, jak potřebuje. Dnes 3,5 hodiny, jelikož se pořádně rozchodila a dvě hodiny dopoledne chodí, opravdu cape, má kočárek, takže ani moc nechce na houpačky a písek.

Vždy jsem dávala spát tak v osm, než usnula, byla půl devátá. Jenže dneska jsem si říkala, že by tak brzy neusnula a posunula jsem večerku o půl hodiny na 20,30. Během deseti minut tuhoň největší.

Jak neřeším striktně aktivity, tak spánky dodržuju + - 15 minut. Dcerka je od malička nespavec, dokonce neurolog to viděl na insomnii a malé napsal už jako miminku prášky na spaní, které jsem nedala, prostě u miminek tomu nevěřím. Byla jsem na zhroucení, teď je to proti tomu ve zlatě, ale po těch skoro dvou letech už je to asi hodně a můj spánkový deficit je hodně vysoký 🙂. Manžel se nabídl, že se pokusí o víkendech, jenže jeho nevzbudí nikdo a nic 🙂, tak ho necháme vyspat.

Den začíná od pěti do šesti, kolem deváté, půl desáté ven, momentálně oběd v půl dvanácté, jelikož poslední týden chce sama od sebe do postýlky kolem dvanácté. Spí minimálně dvě hodiny, taky poslední měsíc, dřív to byly chviličky, teď spí takhle moc, viz dnešek. A dnes večer usnula po půl deváté.

Ofelieee, musím říct, že ten tvůj "původní názor", že si nás mimi vybralo, protože chtělo, se mi moc líbí, uklidňuje mě, protože zatím jsem to spíš brala, proč nám takového "nervouška poslali" 🙂. Maličká je moc hodná holčička, ale ... 😎

@silky123 nepostřehla jsem, co jsi psala, že je za problém? píšeš, že máte problém, že malá nespí a pak čtu, že spí od 20:30 do 5-6 do rána a pak ještě min 2 hodiny po obědě? To se mi zdá úplně normální na 22 měsíců, i to buzení v noci. Oba moji kluci to takhle měli v tom věku a od 2 let ani jeden už nespí po o, teda ve školce teď někdy usnou, ale doma ne.....a ještě pořád se v noci někdy vzbudí a já ráno musím do práce. No, poradit jsem ti moc neporadila, tak snad tě aspoň uklidní, že to není nic nenormálního 😉

@reruna

No, on je to takový začátek 🙂. Malá je totiž "náročná" na pozornost. Doslova těch cca třináct hodin chce každou minutu mou pozornost, ne "z mé výšky", ale pěkně na zem a být u ní. Někdy to je hodně náááročné 🙂, proto chodíme pořád ven, asi tak na čtyři pět hodin denně. Objevujeme nové věci, ukazujeme a já můžu chodit normálně ;). Akorát malá moc ven nechce, je to vždycky dost obtížné, když je pak venku, tak nechce domů.

Jinak takhle + - spí asi dva měsíce. Jinak spávala do čtyř ráno, v poledne tak půl hodiny a večer chodila spát kolem půl deváté. Do roka pak spávala hrozně, 3x 20 minut přes den, v noci vstávala 11 -23x a to do 16. měsíce. Zlepšilo se to, až když jsme se přestěhovali do nového bytu.

Takže už mi to přijde na palici ;)

@silky123 možná byly v tom starém bytě nějaké špatné zony, to je dobře, že v novém spí lépe. Vyžadování pozornosti - věřím, že je to náročné a tak doufám, že se počasí zlepší, abyste mohli být co nejvíc venku a neboj, tohle se časem zlepší, uč ji po chvilkách, aby se zabavila něčím sama. K tomu brzkému vstávání - já prostě dřív než v 6 nevstanu... když kluci vstanou dříve, tak prostě musí počkat, já už sice toho pak moc nenaspím, ale aspoň ještě odpočívám, oni si buď lehnou ještě k nám do ložnice nebo si s něčím hrajou....

@reruna

Taky si říkám, že ve starém bytě bylo něco špatně. Jsou to nové krásné domy, ale z doslechu vím, že i když tam dělali protiradonová opatření nejvyššího kalibru, tak to asi nefunguje. Malá je i hodně senzitivní. Stačí, když slyší z dálky pláč jiného dítěte a začne se děsit. Zrovna předevčírem začala plakat holčička vedle ní, tak spustila víc než ona...

Venku jsme pořád, když neleje nebo nesněží 🙂, díky za přání. Dneska jsem byla pyšná, jak zvládla být chvililinku, asi pět minutek, sama. Skládala jsem prádlo, vzala si ke mně pastelky a blok a malovala. Po těch pěti minutkách jsem ji moc chválila, jak úžasně mi pomohla, že jsem mohla složit trošku prádla 🙂.

Taky se těším, že to bude lepší 🙂. Dnes jsem to vyřešila tak, že si prostě vzala do naší postele dřevěné kostky a stavěly jsme je. Tatínek spí v dětském pokoji, aby se vyspal, i když ho nevzbudí nic a nikdo 🙂

Přiznám se, že mám období, kdy si říkám, že druhé dítko ani náhodou, že bych byla masochistka... Podruhé bych to už nedala, maličká měla "náročné" zdravotní problémy, které se začaly zlepšovat až kolem prvního roku, takže s jedním dítkem to absolvovat ještě jednou, tak se asi dobrovolně přihlásím do Bohnic ;)

@silky123 no vidíš, začíná se to zlepšovat, i 5 minut je úspěch a bude toho víc, neboj, malá poroste, začne chodit do školky, bude větší, samostatnější, pak třeba začneš i uvažovat o druhém. Míša měl 24 m, když se narodil Luki a někdy to bylo opravdu náročné, ale máme to za sebou a strašně rychle to uteklo

@prom s tou školkou to plně podepíšu. Taky jsem měla velké pochybnosti, po tom všem co jsem zde četla, zda malého tam dát. U nás ve školce jsou ale učitelky milé, ale zároveň tam fungují pravidla, do ničeho nenutí (ani do jídla), žádné černé puntíky. Na besídkách všichni zpívají, tancují a recitují dohromady, žádní outsideři ani hvězdy. Syn je tam čtyři hodiny (z toho dvě hodiny je na vzduchu na zahradě),a tento čas mám na věnování se mladšímu a když spí, tak aspoň něco malinko udělám.

@silky123 nas ma 3 roky a 3 mesiace a stale sa sam nezahra...tiez iba take svetielka do tmy zacinaju, ze obcas 5-10 minut, ale aj to uz je vela...jedine, co som ja mala ine bolo to, ze nas bol dobry spac...teda spi od 20:00 do 6:00 a cez den zhruba 1.5-2h...a spaval dobre uz od babatka..dobre myslim to, ze zhasnut svetlo, pusinka a spal celu noc..teda som mala vzdy pocit, ze toto je vyhoda, lebo sice sme vzdy vstavali skoro ale aspon som sa mohla vyspat...ale cez den je doteraz rovnaky...venovanie sa na 100%...tiez varim vecer, upratujem ked spi obedny spanok v sobotu...vysavam cez tyzden ked je v skolke.....teda kym nechodil do skolky, tak proste klasika kolotoc...pri nom sa nedalo nikdy nic...rano vstat, najest, hrat sa, vonku..obed, spat...atd atd..a nikde sa tam nezmestili ziadne domace prace ani varenie...plne venovanie sa...teraz chodi do skolky, ale tak vstavame o 5:30-6:00...hodinku sa hrame, potom napapame a ideme do skolky...privediem ho domov okolo 17:00 a ked je zima, hrame sa doma 3 hodiny ( pritom vecera) a vydychnem si az ked ide vecer spat..ale to nastupuje dalsia sichta zehlenia, varenia a aspon obcas aj PC ako teraz🙂 alebo nejaky film..vikedny su naplno na 100%....ale aspon sme doma dvaja, tak jeden vari, druhy sa venuje malemu...ked s nim ide jeden von, druhy stihne povysavat a nieco poupratovat..tesila som sa, ze hadam v skolke sa nauci aj sam hrat...alebo proste po celom dni v spolocnosti uvita nejake chvilky pre seba ked pride domov..ale to nehrozi..musime citat, hrat hry, pexesa, clovece, kadeco..,pustat si auticka, skladat puzzle..vsetko spolu...nechapem, ze si aspon tie puzzle sam neposklada...bez toho aby som pri nom sedela ani nezacne...neviem kedy to skonci..ale ja velmi chcem druhe babo, len manzel ma uz dost...ked vidi, ze po 3 rokoch stale bez zmeny....☹...a to mi manzelova sesternica prave hovorila, ze ich syns a zacal sam hravat ako 6 rocny..,az ked zacala skola..tak uz si zacal konecne trebars 2 hodiny v izbe skladat Lego sam..dovtedy len s maminkou...tak to ma oblial studeny pot 🙂 na jednej strane ale nas maly ma vedomosti, rozhlad, je velmi sikovny, stale sa pyta..teraz sme samozrjeme v obdobi "preco" takze to sa sype cely den otazkami a mna to tesi, ze je zvedavy a vnimavy..ale neuveritelne nas to vycerpava, ze ako rano o 6 otvori oci, ja sa nezastavim....
joj a samozrejme..vdaka za teple pocasie, lebo to sme tiez vonku cely den....to je spasa...ten by len lietal po ihriskach, lanovych centrach, ideme na prechadzky dlhe..vystavit ho🙂 A cas inak prejde...

@m.i.r.i

Uffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff!!!

Tak to už není sranda ani náhodou. Před chvilkou maličká usnula, já musím být s ní až do usnutí, teď si dávám chvilku oraz a čeká mě kuchyň a ještě uvařit na zítra. Dneska odpo bylo u nás opravdu ošklivo, tak jsme byly doma, ten čas se vleče, že?

Omlouvám se, protože se za to dost stydím, ale leckdy mě to hraní vůbec nebaví a musím se nutit, je to ošklivý, já vím. Ale těch 13 hodin v "akci" je opravdu někdy na krev. My se s manželem nestřídáme, jelikož maličká s taťkou nechce moc být, taťka je hodný, ale hodně hrrrr.

Při představě, že máme "za s sebou" teprve 1/3, tak mě taky oblévá ledový pot. Já při hraní musím být aktivní, zúčastňovat se se vším všudy. Maličká je opravdu milounká a hodňounká (tedy většinou 🙂 ). Jen někdy závidím maminkám, že přijdou na hřiště "vypustí" dětičky na písek a dětičky jsou tak šťastné a maminky si sednou na lavičku. Tohle neznám 🙂, pěkně na písek, na kolena a aktivně plácat bábovky, lízt po prolízačkách, klouzat se apod. To mi ani neva, aspoň se něco děje, ale co má člověk pořád vymýšlet doma, že?

Budu ráda, když třeba někdy písneš, jak se daří. Teď jen držím pěsti, ať je líp co nejdřív.

Jinak manžel mi řekl, že podruhé mě nevystaví takovým "hrůzám". Malá skoro do roka blila tak, že se dávila, lítalo jí to i nosem, a to neměla reflux. Primař to viděl na multialergie - lepek, KB, vejce, ryby, ex. ovoce. První příkrmy děs, běs. Kolem 16. měsíce to začalo být lepší, jenže malá odmítla skoro veškeré nové potraviny, takže jí jen banán, jablko, občas hrozno. Jogurty a mléčné výrobky vůbec, tedy jednou za čas kousíček sýra. No, náročné to je. Ke všemu hned v porodnici neurolog konstatoval, že patří mezi hodně dráždivé děti, takže jak jsem psala, skoro první rok "prořvala" 20 hodin denně, manžel mi volal co hodinu, jestli ještě žiju. Pak se na půl roce přidal ekzem a to už jsem si chtěla jít dobrovolně lehnout do blázince, protože mi to přišlo hodně nespravedlivý.... Jinak neuro říkal, že bude asi náročné až obtížné dítko.

Všechno se zvládlo, ale nevím, jestli jsem tak silná, abych to dala podruhé.... 🙂

Drž se!!!!!

@m.i.r.i ahoj. jenom jako nápad, neber to nějak zásadně 😉 😉
máš už kluka, který je velký, rozumný a schopný nějaké empatie, pochopení, určitě mluví a rozumí tomu, co říkáš. zkoušela jsi ted někdy, po třetím roce, s ním mluvit? i tak, že si myslíš, že to nechápe...(a on jo🙂 ) ale vysvětlit mu, že máš povinnosti, že máš nárok na kafe, že se těšíš, až přijde táta a budete mít společnou večeři a tu musíš uvařit? z čeho pramení ta tovje jistota, že "není schopný" si hrát sám? nemohlo by to být tak, že jsi se s tou představou sžila a ted už to je jinak? ono jak se k tomu postavíš ty, tak to bude mít on. spojené nádoby. to funguje od těhu do dospělosti (věř mi🙂 ). nezkusila bys opustit tu myšlenku, že tě "nutně ke všemu potřebuje, že musíš asistovat"....?
nejdřív bych mluvila. denně, chvilku, vzala ho k sobě do kuchyně na linku a ukázala, co všechno musíš dělat a co to je "práce". pořád dokola, aby to pochopil. až to budeš dělat po desáté,dej mu nějakou práci - ty budeš dělat tu svoji, on tu svoji, a přesto spolu, vedle sebe. a tak postupně - dej mu prostor, at se taky angažuje 😉 , a postupně prodlužuj ten čas, kdy budeš ty něco dělat a on taky - nejdřív to, co mu nabídneš, a potom to, co bude chtít. SÁM.
moc držím palce. určitě je to náročné.

@silky123 ufff.. no co ti napisat a radit..po tomto "vypise zo zdravot. karty" tvojej malinkej, co si uviedla. Ja sa obavam, ze tu ti niekto tazko pomoze, ja si teda nespominam na maminku s podobnym dietatom .. alebo mozno sa mylim.
Nenasla si na MK debatu s maminkami, co maju podobne "hodně dráždivé děti"? Akoze tvoja mala ma toho fakt nalozene, hned od narodenia .. a samozrejme ty s nou 😔 takze tiez len suhlas s teoriu od @ofelieee , lebo mozno ina mamina by to riesila inak.
Musis byt strasne silna zenska /jasne, co ine ti zostava/, no proste klobuk dole!

ahoj holky, občas sem nakouknu a čerpám inspiraci
@silky123 @m.i.r.i u nás to bylo se starším podobné, chtěl hodně pozornosti, skoro přes den nespal, v noci se dost budil a spravilo se to až s tím, když jsem byla těhu, zrušila noční kojení (pak se budil už třeba jen 3x za noc a uklidnilo ho ujištění, že jsme u něho ) a nechávala ho postupně si i hrát samotného (když mi bylo špatně, tak jsem neměla sílu stále něco vymýšlet apod.), myslím si, že to @berenika39 napsala dobře. Mně taky pomohlo to, že tu jednou někdo napsal, že prostě děti by měli vědět, že se např. jídlo samo neuvaří, takže jsem začala synka zapojovat do vaření (přes den vařím jen rychlovky, složitější i tak navečer, kdy je manžel doma, ať pak nestrávím celé dopo vařením) a nějak to jde. Jsou věci, které stejně při něm neudělám, ale stále se to zlepšuje a co se narodil druhý synek, tak to je zase lepší. Přijde mi, že nějak poznal, že prostě mě už nemá jen pro sebe a více si hraje sám, možná to je tím, že je starší. Spaní se staršímu přes den zlepšilo, až když spal 1x denně, ale i tak jsem ho musela uspat a být s ním do usnutí, ale teď už odpolední spaní nemá, neměla jsem sílu ho uspávat, když se mu nechtělo. Večer teda oba usínají mezi 21-22h a vstávají kolem 6h, resp. pokaždé každý jinak a navzájem se stejně vzbudí. Takže u nás se to vše zlepšilo kolem 2 roku, když jsem si říkala, že když bych nebyla těhu, tak by asi ten třetí rok byl nejpohodovější, dítě je už rozumné, více věcí ho zabaví, více se s ním dá dělat a tak. A pak ještě k druhému dítěti, bála jsem se toho, ale přijde mi to stejné teď se dvěma, jako když jsem měla jen jednoho. Oni se totiž trochu i zabaví sami navzájem ( i když to jsou teď boje 😅 ) Já teda mám oporu v manželovi, když je doma, tak se snaží co nejvíce pomáhat, buď s dětmi nebo s domácností, což je velmi cenné, jinak bych se asi zbláznila 😝 Jo i to hraní syna na venku např. na pískovišti se zlepšílo. Loni jsem musela jen s ním, teď už to zvládá také sám, ale jen, když tam nikdo není... to je teď zase náš problém, ještě písnu dotaz v dalším příspěvku

@prom

Díky, ale silná nejsem ani trochu, spíš už teď jedu na to, že jsem si "dala" předsevzetí, že naše dítko vychovám, tak se snažím. Jde už jen o mou paličatost 🙂.

No, nemůžu se nějak soudit, můj tatínek říká, že 99% lidí by to po třech měsících vzdalo a dítě dalo do postýlky a pryč. Po půl roce mně taťka říkal, že on by už byl asi souzený za ublížení na zdraví, což se divím, protože můj bráška byl prý taky uřvanec a nespavec, nicméně prý ne tolik. Neplácám se po ramenou, jen si říkám, že jsem šťastná, že jsem to přežila.

Berenika 39 píše, že nechat dítě zvyknout, tedy nepíše to mně.... Nicméně kdo nezažil, naprosto nepochopí. Když člověk rok spí tři hodiny na etapy, když dítě brečí, ječí. Pak to ustane, ale dítko chce být s vámi, při vás, nejlépe v náručí. Když je něco "špatně" - štípe, kouše, mlátí. To špatně je - vysokoadrenalinované prožitky, ať do plusu nebo do mínusu.

Spíš jsem tady do počtu, protože hodně rad je velmi dobrých a dají se aplikovat.

Ještě dodatek, když jsem našla e-mimino, tak mi hodně maminek napsalo, že jsem neschopná, moc to prožívám a mám ji prostě nechat řvát. Neurolog mi říkal, že plakat ano, řvát ne. Což je dost obtížné, když po 10ti vteřinách se dcera dostávala do naprostého amoku, kdy jsem nebyla schopná ji utišit.

Tak, prosím, se mnou mějte trpělivost. Říkala jsem si, že je mateřství náročné, ale tohle jsem opravdu nečekala 🙂

@silky123 ten neustálý pláč dcerky by mě asi také vyčerpával o dost víc, u nás také brečel, ale až tolik ne, jen jsem musela být stále s ním a dělat mu zábavu atd., a spinkal jen uvozením v kočárku, večer ukojením... Ale teda v noci jsem opravdu spala více jak ty, také tě obdivuji, já už bych byla v bohnicích ☹ Také jsem si myslela, že to mateřství je o něco jednodušší, hlavně s ohledem na mé kamarádky, které mají většinou nenáročné děti nebo se k tomu umí nějak lépe postavit nebo nevím ...

Já teď spíše řeším problém se starším. Bude mí tři roky a je hrozně bojácný, samo, že se bojí nejvíce cizích lidí, ale ani ne tak lidí, jako dětí. Z nich má úplnou hrůzu. A nevím, co s ním. Už od mala byl bojácnější, pravda, babičky, příbuzní daleko, ti co jsou blízko, tak moc nekomunikují, já jsem spíše introvert a sama se jen tak s někým nedám do řeči, prostě měl méně kontaktů s jinými lidmi, dětmi... od cca 3/4 roku jsme začali chodit na plavčo, pak po roce na cvičení, aby si více zvykal, ale stejně to nepomáhalo. Když jsem s ním a hraju si s ním, tak to jde. Sice ze začátku se bojí cizího prostředí, po čase si zvykne. Ale jak je nějaká kolektivní aktivita, tak to se vůbec nezapojuje (např. kolo kolo mlýnský), když už se někdy zapojil, tak to bylo tím, že jsme třeba nahrazovali hodiny z minula, takže měl kroužek třeba ve 2 týdnech 4x a více si zvykl, tak to už se do kolečka pak i přidal, ale musel se chytit z jedné strany mě a z druhé dospělého (ne dítěte). Za to, když o jednu hodinu přišel třeba kvůli nemoci, tak následující byla hrozná, chtěl např. odejít hned po začátku, brečel tam. Teď, když jsme někde a jiné dítě (stejně staré, ale i o rok i více mladší) se k němu přiblíží, chce mu něco ukázat, nedejbože vzít, tak se odklání, začíná brečet či se vztekat, hrozně se bojí. Na hřišti je rád, když tam nikdo není, když je tam jedno dvě děti a jsou dále od něho, tak to zvládá, ale jak by měl jít na klouzačku po/před někým jiným, tak chce jít raději pryč, domů, jinam, kde bude jen se mnou.... Myslela jsem si, že se to bude spíše zlepšovat, ale přijde mi, že je to stále horší a horší a to jsem si myslela, že by chodil od září do školky. Tam by si i více zvykal na ostatní, ale takto nevím, nevím... On se snad někdy i bojí mladšího syna, resp. teď už jistil, že je větší a má větší sílu, tak už asi ne vše mu zakazuje, nepůjčuje hračky apod., ale to je jiná kapitola.... Máte někdo zkušenost?

@silky123 já jsem to samozřejmě psala o dítěti větším, které už kooperuje, a v žádném případě jsem nemyslela tím "zvykonout" nechat vybrečet nebo prostě zlomit. k tomu mám opravdu daleko. spíš jsem narážela na to, že se někdy může mamča dostat do pesimistické polohy, kdy je odevzdaná, smířená, bere to jako nutné příkoří a přitom to tak už nemusí být. děti se mění, stejně jako my. problém je často to, že se z problému 😒 stane kolotoč. a zdá se, že z něj nejde vystoupit. ale někdo musí zabrzdit...a to musí být právě máma. dítě na to ještě nemá. něco změnit. něco vymyslet, ne se tomu odevzdat.
Já si upřímně takovou situaci, jako popisuješ, nedokážu přesně představit, jen píši svojí zkušenost - když je něco "špatně", nesetrvávat v tom a něco změnit. Sebe. Svůj pohled na věc. Lepší špatný rozhodnutí než žádný. At se ti daří🙂

@daisyr

Taky se přidám, dcera má to samé, je jí 22 měsíců, tak snad bude dobře. Nejspokojenější je, když je hřiště prázdné, max. tak jedno dítě. Když je na klouzačce víc dětí, tak hned leze dolů a nechce tam být.

@berenika39 to, co píšeš, určo dost platilo u mě a to možná už od začátku, moc jsem se tomu poddávala, sama nevyhledávala pomoc, hodně se v tom topila, připadala si jako oběť dítěte a neměla takovou radost z mateřství a někdy si myslím, že i teď to tak prožívám.. Jsem ráda, když to tu někdo takto napíše, abych uvědomila, že pro to musím něco udělat a nečekat na zázrak...

@berenika39

Taky jsem to nemyslela špatně 🙂, to "špatně" může být jen radost, že vidí dva šneky, tak hned štípne, kousání tak poslední týden skoro vymyzelo, ale trvalo to víc jak půl roku. Patřilo sem třeba to, že když se bouchla, třeba jen málo, šup a měla jsem ji zakousnutou ve stehně, ve tváři - to byly jediné situace, kdy jsem plácla na zadeček, aby mě pustila, bolelo mě to jako čert a snad by držela dodnes 🙂.

S těmito "špatně" nevím, co dělat, protože bych ji musela mít na zádech, aby se vyhnula bouchnutí nebo něčemu zajímavému 🙂

V těchto situacích jsem měla potřebu plácnout, ale sama za sebe jsem věděla, že když bych to udělala, tak už tom samém okamžiku by mě to štvalo, že jsem to vzala "hrubou" silou místo rozumem.

Takže jedu tak nějak, co si myslím, že dávám i po psychické stránce. Když chce kousnout, bouchnout a já to vidím, chytím ručičky, nožičky, v klidu mluvím a říkám, že se nenechám mlátit..., že podržím ručičky a až se uklidní, tak je pustím.

@daisyr ono je to hodně na hranici - kdy prostě sama se sebou něco udělat a kdy nechat dítě, počkat, neřešit a nechat "problém" projít, vyšumět. právě takové to kousání, štípání - @silky123 - tp třeba jsou věci, které se tu píší denně, hojně , a neznám dítě, ketré by později tohle dělalo, se zlým úmyslem. asi si tím musí projít. ale čím větší je snaha mámy to potlačit, vyřešit, přeprat, omezit, vymýtit, zrušit - tím to trvá déle. vím, že to bolí a že je jasné, že každý napíš: ale přeci se nenechám bouchat, kousat, štípat. ne. to ne. ale nemusí se kolem toho dělat žádný humbuk. neřešit, zastavit dítě, když to jde, nemluvit, nekomentovat. dítě to bude zkoušet, protože to potřebuje zkusit. at uděláš co uděláš, stejně to bude zkoušet. a jistojistě přestane. vsad se.

Jinak obecně - už to dneska vidím s odstupem ...v tu chvíli si máma myslí, jak strašný problém to je (aniž bych to chtěla zlehčovat), ale uběhne měsíc, tři, šest...a šup..problém nejen že není, ale je zapomenut. A tohle kdyby každý věděl předem, nebral by si to tak do hlavy. A opravdu to nechci znevažovat, tuším, že je to náročné, mít náročné dítě.

@silky123 no nas tiez uprednostuje mna pred tatinkom...ale on je zas skvely v tom, ze ked ja musim niekam ist,t ak on to berie ako fakt, ze maminka ide prec a on bude s tatinkom..a nema ziaden problem byt s tatkom...len ked sme doma obaja, tak tatinko si moze kludne sadnut k telke a pozerat a ja sa venujem malemu, kdezto u mna to nie je mozne...da sa mi ist vtedy varit ( cez vikend) napriklad a maly sa pohra s tatkom, aj ked ma chodi stale kontrolovat, ale aby som si sadla k pocitacu, alebo nejako relaxovala a tatko sa s nim hral, to je utopia 🙂 Maly este pochopi ze navarit musim...ale oddychovat to asi nie 🙂

@berenika39 dakujem...pekne pises...ono je to asi take z kazdeho rozka troska...ja nasho nepovazujem za narocne dieta, nebyval nejaky trucovity, nemali sme tazke obdobie vzdoru, skor tak ako pises v poslednom prispevku - ze take periody niecoho, ze nejaky cas reagoval na nieco podrazdene a vyzeralo to ako koniec sveta a nikdy to neskonci..a teraz uz ani neviem, ze co ma vlastne trapilo🙂 Ma obcas vybuchy ako kazde dietko ale nie je nejaky silne vzdorovity..skor uz to zacina byt o odvravani, "hluchote" ked nieco nesmie, robeni naschval ...zo skolky zacina nosit skarede slova, skarede ksichty...a ked ma svoje chvilky, tak to vytahuje ako najvacsiu srandu, lebo co asi maminka na to povie...a mas pravdu, uz je dost rozumny a velmi dobre vie, co treba, co sa smie..chape, ze pracujeme lebo zarabame peniazky aby sme si mohli kupit jedlo, veci...stale sa to pyta, netrucuje pri chodeni do skolky, chodi tam rad a aj rozumie, ze on je v skolke a my pracujeme...vie, ze sa nic nevari a neuprace samo.....ale u neho je to asi aj povahou...ja som bola podobna..tiez starsie dieta, ktore sa nevedelo same hrat..mne nasi dali ale hracku a to moju o 2 roky mladsiu sestru...teda asi 3 roky sa mi tiez bolo treba naplno venovat ale potom som uz mala partacku a mama vravi, ze si vydychla....aj ked v tej tobe sa neda povedat to, ze by sa mi az tolko venovali ako ja teraz nasmu...a to bol potom aj problem, ze som cely zivot pocuvala aka som bola zla, lebo to vyvolavalo konflikty prave vtedy, ked mama bola na 2 deti sama, bolo jej treba ja nakupit aj lekarke skocit, aj upratovala aj vsetko a ja som sa same nevedela zahrat.....vyfasovala som samozrejme bitku a krik....ja kedze toto absulutne neuznavam, snazim sa malemu vysvetlit a respektovat, ze asi nebude dieta s bujnou fantaziou a potrebuje partaka na hranie..
To ze ide o partaka som pochopila len nedavno...pretoze stacilo k nam zavolat kamaratku s dcerkou a moj syn si ma ani nevsimol...stiahol dievcatko za ruku do izby a hrali sa spolu...v skolke tiez s nim nie je problem...on potrebuje kamaratov, v skolke napriklad sa hra vela s dievcatkami, ktore mu vymyslaju hry...on sa zapaja, robi lotroviny, ale on to sam nevymysli...a ja ho aj chapem, lebo ja som doteraz taky typ..nulovo tvorivy s malou fantaziou..a vzdy som potrebovala na hranie kamaratku...sestra sa na mna nalepila lebo ma potrebovala ako istotu, ja som ju nepustila, lebo som potrebovala kamaratku.....
My surodenca pre neho nemame..a ani sme mensi rozdiel nechceli z roznych dovodov...volat si kamaratov sa tiez este casto neda, lebo nedokazeme sklbit s detmi cas, aby boli obe strany naraz zdrave...s mojou sestrou a neterkou sme sa nevideli viac ako pol roka a byvali sme 50 m od seba- lebo zakazdym bol chory jeden alebo druhy...vlastnu sesternicu si vidi nas maly na fotkach alebo 2x do roka ak nie su zazrakom chori ani jeden...

Dnes som s malym vysavala...ale ono to potom skonci akurat tak, ze on trosku povysava, ze velka zabava..potom uz nechce, ja to musim dokoncit a to uz je pre neho koniec..tak najskor zacne provokovat, lebo nema pozornost a teda mi bud vyskakuje na stolicky a lezie na stol, alebo uteka do kuchyne pohladat nieco co by som sa zlakla ze si ublizi...alebo proste robit nejaku velku lotrovinu..a to je zakazdym...v kuchyni pomahat ho vobec nebavi..maximalne sme na Vianoce valkali cesto na medovniky a aj to tak na 5 minut, nechcel ani miesat ani valkat...ked nahodou k niecomu pricuchne, tak to skonci tak, ze donesie auticko a hodi ho do hrnca alebo proste nejaku hlupost....

Vonku tiez ostatne mamicky sedia na lavickach, ja musim pochodovat okolo smykalky, sediet aspon na rozku pieskoviska...ked tam pridu ine deti do piesku, tak o nom neviem...ale akonahle ostane sam..nevie si uz ani piesok sypat a len ja musim kolaciky robit, piesok osievat...a veru, ja uz niekedy ani fantaziu nemam co s nim...
V zahrade pri dome chce robit len aktivity pri ktorych ma potrebuje - hojdat sa - to aj hodinu, ale ja ho musim hojdat...piesok, kde mu ja robim tunely, robim kolaciky...hadzat si frisbeee....hrat soft tennis...kopat si loptu - vsetko hry pre dvoch, ..este aj bublifuk musime riesit tak, ze ja fukam a on chyta tie bublinky, pripadne fuka on a musim stat pri nom, najlepsie by bolo ak by som behala aj ja 🙂

@m.i.r.i syn je hodně náročné dítě. Mívával velké záchvaty vzteku ještě donedávna. Když je doma, pořád chce moji pozornost. Buď hrát basket, fotbal, pin pong a nevím co ještě, nebo pexesa apod. apod. Stále má otázku "co budeme dělat". Jednou, když měl tak po třetím roku, mě taky tak uháněl, ať už jdu rychle za ním hrát, tak jsem honem naházela maso a brambory do pekáče. A když jsme šli obědvat, tak syn chtěl polévku. No a na to jsem mu řekla, že polévka není protože chtěl hrát a polévka se sama neuvaří. Od té doby ví, že je třeba vařit i uklízet, jinak by byl doma nepořádek (a ten se mu nelíbí). Takže souhlasím s @berenika39 - zkus s ním mluvit, vysvětlovat, proč i máma potřebuje něco dělat. Jinak taky vařím, uklízím, žehlím až děti uložím. Manžel taky mi říká, že se jim moc věnuji a že doma s ničím nepohneme. Ale snažím se, aby mi starší syn pomáhal - nosí nádobí do myčky, vodu při zalévání květin apod. - je to pro něho hra a já něco udělám a syn se nenudí.

@silky123 A zkoušeli jste pevné objetí?

@zimka

No, zkoušela, jenže to vyváděla ještě víc, dostávala se do úplného amoku, držela jsem statečně, chlácholila, vytáčelo ji to ještě víc....

P. S.

Dneska čtu svůj včerejší výtvor - hrůza, VYMYZELO, tak se omlouvám, samozřejmě mělo být vymizelo.... 🙄

@daisyr já to mám s kubou sice docela naopak, má děti rád, ale můžu k tomu napsat, že to, co píšeš, mi hodně připomnělo mě samotnou jako dítě... a pamatuju si, že když už jsem byla trochu větší, říkala jsem si často "ale já NECHCI si hrát s dětma, já CHCI sama, proč tomu nerozumíte?" a dneska to chápu i z druhý strany... byla to prostě moje povaha a táta by mě nejradši měnil (mám staršího bráchu kterej je naopak velkej extrovert, byla jsem trochu černá ovce), ale to přece nejde, leda se vybuduje hráz neporozumění... bývala bych tehdy ocenila, kdyby mi prostě řekl "nechceš si hrát tady když je tu tolik lidí, tak půjdeme jinam"... a a zároveň jsem neměla problém ve školce, hodně jsem si hrála sama, a pak jsem si tam našla někoho blízkýho, většinou velkýho outsidera (sociální cítění už odmala, smáli se mi 🙂 nakonec jsem studovala sociální práci) a s tím jsem si ráda kamarádila a vystačila... takže co mě napadá - nesnažila bych se přemýšlet "co mám udělat aby se nebál" ale vymyslet, jak mu dát k růstu takovej prostor, kterej sám potřebuje.

@berenika39 je pro mě hodně inspirativní, jak tu (už víckrát) píšeš o tom, jak je lepší moc nemluvit... vlastně je to teď můj velkej cíl, jednak můj muž je mistr takovejch těch zbytečnejch řečí a to nejlépe 3x zopakovanejch a jednak to na sobě vidím, že když jsem v klidu, tak to dokážu a věci se urovnají příjemně, a když jsem nervózní (a to teď jsem ,mám trochu hektický období, už aby bylo léto) tak ze mě lítá tolik keců, že bych si pleskla, a neplesknu a lítaj dál 🙂 tak pracuju na tom myslet na to i když se mi tmí před očima...
A taky se mi moc líbí to o tom "změnit něco u sebe" myslím že je to vlastně celý jádro věci, vždycky můžu měnit jenom sebe nebo svoje přemýšlení o věcech. Ale zase, když jsem nervózní, je tak snadný nechat se zajmout myšlenkama "ty vždycky... ty nikdy..." na tu moudrost potřebuju klid 🙂
@m.i.r.i @silky123 holky držím palce, to co popisujete mi zní k nevydržení... já naopak to mám nastavený tak, že když K spí, tak už nepracuju v domácnosti (zpravidla) - všechno, co je potřeba, musím zvládnout s ním, protože pak jsem z toho moc unavená a nezrelaxovaná (a navíc po večerech pracuju do práce) - a je fakt, že se K nechá vést k uklízení, věšení prádla, vaření i mytí nádobí... ale někdy je z toho zbytečnej pokřik, když už lumpačí a začne ničit práci (posledně rozňoupával rozválený těsto na jabkový knedlíky, no uznejte, to prostě zkazí celou práci 😀 ) a pak si říkám, že jsem ťula, že od něho očekávám něco, na co prostě nemá (knedlíky pro celou rodinu trvaj dlouho) a nervozitu plodím já sama pro nás oba...

@ofelieee že děkuji. mě se to prostě osvědčilo. a používám dodnes, petrovi bude pět. ráda bych povzbudila všechny, které kdy zapochybovaly, jestli tahle forma komunikace , myslím rabr obecně, ne dogmaticky, protože to já neumím, funguje - ANO. U nás fakt nehrozí rozcapenec, který skáče dospeělým po hlavě. Máme svá pravidla, ale vždycky se na nich dohodneme a petr vždycky ví, proč to tak je. nemá pak problém s tím to dodržet. hodně je to o povaze dítěte, já vím. ale na každý konflikt se dá koukat ze dvou stran. bud jako na průšvih nebo jako výzvu: jak to vyřešíme? větší zábava a výtěžnost je z varianty B 😀