Smysl života. V čem ho vidíte, Vy?
Moje mamka nebyla nikdy příliš přemýšlivý typ. Ne, že by snad byla hloupá, ale je typickým zástupcem generace našich rodičů, kdy se příliš nefilozofovalo nad životem, spíše se dělalo, co bylo potřeba. Chodila do práce, starala se o nás, o domácnost, chalupa, občas nějaká dovolená, posezení s přáteli. Nemyslím si, že by měla špatný život, ale spíš že se vždycky tak bála vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco nového. A proč to sem píšu... Bude jí 60 let a najednou začíná bilancovat a zamýšlet se nad životem a smrtí. A když si o tom povídáme, tak povídá: "pořád si říkám, to je jako všechno, to už nic víc nebude?" Pořád čeká, že ještě něco musí přijít a má strach, že nepřijde. Potom jsem o tom přemýšlela, jak snadno se tohle stane. Život s dětmi tak letí, člověk pořád něco řeší a najednou se otočí a zjistí, že půl života je pryč a přemýšlí, jestli ho využil naplno. Tak mě napadlo tohle téma k diskuzi, jak vy pracujete na tom, aby váš život byl bohatý a naplněný? 🙂 Umíte si užít každou maličkost, každý okamžik, nebo máte nějaké velké sny a plány, na jejichž uskutečnění pracujete?
@peleta zajimava uvaha 😊
Pro me je smyslem zivota osobni pocit spokojenosti. Mam nejake vetsi zivotni cile co do oblasti rodiny, kariery, plneni nejakych mensich ci vetsich snu...atd. Takove ukotveni, smer zivota. Ale vse resim s ohledem na dany rok, ktery si peclive i na jeho konci bilancuji. Miluju cestovani a jedu hned, ne takove to jednou = nikdy. Vim kdy na moje sny dojde. Mam rada pocit, ze jsem za dany rok vyuzila vsechny moznosti a prilezitosti. A zpetne kdyz se na svuj zivot divam, jsem spokojena. Ve vsem je osobni zodpovednost menit veci, ktere mi nevyhovuji (partnerstvi, prace, finance) a aktivne zit, necekat ze neco samo prijde, mam to hmatatelne vim co chci a potrebuji.
ve své dceři. Muži jsou na dvě věci, rodina je daleko (mimo ČR), takže jedině v dceři. Když mi řekně, že mně má ráda nejvíce na světe, až do nebe, tak brečím štěstím. Takže mým cílem je z ní vychovat slušného člověka ❤
Když si čtu poselství lidí, kteří jsou smrtelně nemocní nebo staří a na sklonku života, většinou zmiňují strašně podobnou věc, že litují jen toho, co neudělali, co nevyzkoušeli. Proto se snažím žít tak, abych na žádnou výzvu neřekla ne.. a když se ohlédnu zpět, skutečně bych nic neměnila, přestože spousta věcí, co jsem udělala, byla vyloženě blbost, patří to ke mně, utváří to můj příběh.. Podle mě najít smysl života je dělat to, co nás naplňuje, vždycky to zahrnuje pomoc druhým.. Jsem taky věřící, takže si neumím představit, že smrtí vše končí, prostě mi to nedává smysl.. Shrnuto do jedné věty, smyslem mého života je být šťastná a činit šťastnými lidi kolem mě..
Když jsem ještě byla nešťastná a uvězněná v bývalém vztahu, kde jsem prožívala psychické ponižování atd.. tak vždy když třeba jsem byla někde u ohně nebo jsem koukala na noční oblohu a hvězdy jsem si vždycky přála jen jednu věc v životě - BÝT ŠŤASTNÁ. Ze vztahu jsem utekla ač zbaběle (zhroutila jsem se) ...Rok se z toho dostávala psychicky a ikdyž mám ještě šrámy můžu si teď říct , že jsem hodně tomu si říct že jsem opravdu šťastná, teď zatím spokojená 🙂 ALE mohu si říct jednu věc, která mě hřeje u srdce - JSEM VOLNÁ, JSEM SVOBODNÁ DUŠE ❤ A ten pocit žít jak chci a možnost říkat své názory, kdy tě druhý vyslechnou a nezakopou do země je svělý!! 🙂