Udělat vše pro to mít dítě nebo zůstat bezdětní?
Od tří od rána nemůžu spát.... přemýślím. S manželem jsme spolu tři roky, dva manželé, oba něco přes třicet let.. zhruba rok a půl se snažíme o miminko. Po roce neúspěšného snažení jsme se obrátili na pomoc CAR. Výsledkem je prodělaná infekce a pravděpodobně neprůchodné vejcovody.... začátkem července mě čeká operace jejímž výsledkem bude buď zprůchodnění nebo odstranění.... v případě odstranění bude jediná případná varianta pro početí IVF..... což je varianta se kterou zatím nejsem smířená, nevím, zda chci dítě "za každou cenu". Máme na to s manželem podobný náhled, mě to asi přeci jen trápí o něco více než manžela, manžel je pořád optimista, t´že to bude v pořádku...
Ráda bych si popvídala s někým, kdo by, je v podobné situaci.... oba máme dost plný život, koupili jsme velký statek, máme psy, pořád něco děláme... takže si asi umím představit, že bychom se "zaměstnali" a měli plnohodnotný život i bez dětí, ale......
Prosím nepi%ste mi jak je senzační mít děti a jak byste neměnily, pokud za sebou nemáte podobné rozhodování. Pokud by slo vś přirozenou cestou, už bych dávno maminka byla o něčem podobném ani neuvažovala....
@nita1984 Záleží v čem je problém. Jestli bys odstranění vejcovodů brala jako znamení, že to nemáš mít děti, nebo máš z IVF strach zdravotně-bojíš se injekcí atd. a nebo máš s IVF etický problém(zbylá embrya nechceš usmrtit , ani darovat, ani dát na pokusy, ani si nechat všechny zavést do dělohy. Tudíž žádná přijatelná možnost pro tebe).
Já osobně, kdyby to opravdu jinak nešlo a žádné dítě bych neměla, tak bych do IVF šla. Znám ale člověka, který nešel, přestože dítě strašně chtěl, ale IVF byl tak velký etický problém, že volil adopci. Zkoušeli inseminaci, to všechno ano, ale žádné mražení embryí, protože věděl, že víc jak tři si zavést nenechají a odmítal všechny možnosti ohledně zbylých embryí. Nech to v sobě ještě uzrát. je čas a třeba to nakonec ani nebude nutné🙂 A pokud by ses do té situace dostala, sama časem poznáš, co máš dělat.
@urtica adopce pro nás není cesta. Do té víme určitě, ze nepůjdeme.
Bohužel prodelana infekce byla chlamydiova, což je nejčastější problém při početí u žen.
Vejcovody pokud nepůjdou zpruchodnit musí ven, díky genetické zátěži mám velké dispozice k rakovině a tohle by byla ideální zivna půda.
Nemám s IVF etický problém. Přijde mi to jako dnes již poměrně běžná věc, ale u sebe to vnímám spíš jako strach z bolesti, selhání, také je to i otázka finanční. Řeším to spíš z praktických hledisek, než etických.
@nita1984
@nita1984 nemam vlastni, ale dost blizkou...svagrova ma pritelkyni, ktera nicky nechtela dite. Je o 15 let starsi, nez svagrova a vzdy bylo jasne, ze dite ososi ona. Bohuzel onemocnela, malem zemrela a par let na to navic prisla o delohu i vajecniky. Jeji pritelkyne tou dobou byla jiz po prechodu a najednou ji doslo, ze 1. to dite je pro mou svagrovou tak dulezite, ze by to jejich vztah nemusel usta, kdyby nebylo a 2. ze i ona zacina mit pocit, ze to neni az tak spatny napad. Nejvetsi strach mela z IVF a neuspechu.
Takze to zkratim...ve svych 49. letech porodila dvojcatka z IVF, darovana vajicka i spermie, otehotnela na prvni dobrou. Jedina vec, ktere lituje je ta, ze to neudelala davno...naprosto se v tom materstvi nasla. Je z ni nejvetsi advokat rodicovstvi a to jeste pred dvema lety by si ji clovek neumel s ditetem predstavit. Takze mozna nepremyslej o tom, jakou cestou se dostat k vysledku, ale o tom, jaky vysledek si myslis, ze bys rada s odstupem 20 -30 let...
Premyslis o tom, zda vas vztah ustoji opakovane IVF...premyslej i o tom, zda vas vztah ustoji bezdetnost. Ne nutne ted. Za deset, dvacet let...
@nita1984 Mám nevlastní sestru a dvě velmi blízké kamarádky, všem už je přes 40 a všechny jsou bezdětné... Všechny se k IVF odhodlaly nejdřív v pětatřiceti a už to ani jedné z nich nevyšlo. A všechny jsou dle lékařů zdravé a není důvod, proč by nemohly mít děti. Navenek jsou s tou situací všechny tři smířené, dalších pokusů už se vzdaly, ale vzhledem k tomu, že ke všem mám dost blízko, vím, jak je ta situace stále trápí a jak si vyčítají, že měly se snažením začít dřív. Všechny tři si našly jinou životní náplň, ale dle jejich slov to není stejné, jako mít děti.
Rozhodnutí, jak dál, je pouze na Tobě a Tvém muži. V tomhle Ti nikdo neporadí, protože Ti nikdo neřekne, jestli vaše snaha povede nebo nepovede k úspěchu. Jo, je spousta párů, kterým IVF vyšlo prakticky hned, je i spousta takových, kterým ne a jsou i takové (jako jedna z těch tří, o kterých jsem psala), kterým se nejen nepovedlo otěhotnět, ale následek neúspěšného snažení byla i ztráta partnera. Pokud Ty a Tvůj muž stojíte pevně při sobě, pak máte velkou šanci ustát i případný neúspěch.
A trocha povzbuzení ode mne, i když jsem nebyla v úplně stejné situaci - třetí dítě se povedlo přirozeně napoprvé v situaci, kdy mám pouze jeden vejcovod a jeden vaječník po na poslední chvíli odhaleném mimoděložním těhotenství.
@nita1984 Ahoj, my se snazili otehotnet skoro 6 let. Dva roky jen tak, pak sem tam s pomoci lekaru, sem tam jen tak, posledni rok a pul relativne intenzivne s pomoci lekaru - mam rostouci myom, ktery by od nejake velikosti byl s tehotenstvim neslucitelny a musel nejdriv ven, tak to byla trochu i soutez s myomem, v tehotenstvi se pry i muze zase zmensit ci co... Ted jsem tehotna, 4. mesic, pomoci IVF, resp. KET po neuspesnem IVF.
A uprimne - v poslednim roce ci dvou jsem dospela k tomu, ze tomu dam ty statem hrazene sance, jen ciste IVF. A pak ze to stopnu. Obcas mam pocit, ze jsem ztratila pet let zivota, kdy jsem se soustredila jen na to dite, ze jsem se z niceho neradovala, ze jsem se k nepoznani zmenila a ze uz nikdy nebudu jako driv (a ano, zmenu vidim k horsimu)...
5IUI, 3IVF+1KET ze kterého vyšel náš úžasný chlapeček. Nikdy jsem neřešila to, jestli vznikl přirozeně nebo z ivf a nikdy mě ani nenapadlo, že bych to vzdala. Ted bojuju za druhé miminko, zatím dvě IUI, čeká mě další a po prázdninách IVF a dokud na to budou peníze a nebude mi víc než 40let....tak mě to nenapadne vzdát, protože nic na světě se nevyrovná pocitu být mámou.
@nita1984 nevím, co ti psaly ostatní holky, nečetla jsem.
V prvé řadě byste si měli uvědomit, jestli dítě vůbec chcete. Jak i píšeš ty, za každou cenu.
My čekali na naši dceru 15 let. A taky jsme měli plnohodnotný život. Zvíře, zahradu, sporty, kamarády, chtěli jsme zrovna začít i cestovat. Pořídili si karavan a najednou bum a já byla těhotná. Ve 39 letech.
Dneska nechápu, jak jsem mohla bez dítěte tak dlouho žít. A asi bych to ani pochopit nepotřebovala, kdyby se mi malá nenarodila. Pokud vám vyhovuje život bez dítěte, nebo spíš to, že se dokážete v pohodě přenést přes to, že byste byli bezdětní, tak tomu nechejte volný průběh.
My jsme nepatřili mezi páry, kteří by se rozplakali nad kočárkem kamarádky, nebo cizí ženy. Nikdy jsem ani k malým dětem nějak neinklinovala, spíše ke zvířatům. Proto jsme ani moc pokusy IVF neřešili. Za těch 15 let jsme měli cca 10 IUI a 4 IVF, což není nic oproti mé kamarádce, která měla ivf snad 20. Razím heslo, nic se nemá lámat přes koleno. Ono to nějak dopadne. Ale pokud jsi pro něco rozhodnuta a nejde to, chce to jít tomu naproti a ty jsi k tomu rozhodnutí, zatím, nedospěla a možná ani nedospěješ. Takže je docela pravděpodobné, že budeš šťastná i bez děti, obklopena zvířaty, přírodou, atd......
Snad nebudeš za 10, 15 let litovat. On ten život bez těch dětí je pak docela stereotypní, leč pohodlný. Ale nikdy bych ani na vteřinu nechtěla ten starý život vrátit. Teď jsme konečně spokojení 🙂
Ahoj muj první syn byl přirozenou cestou. Kdyz jsme se s nynějším manželem snažili 1,5roku,tak jsem podstoupila profuk vejcovodů, kdy mi zjistili neprůchodnost.prvni pokus ivf se nepovedl. Příkladala jsem to stresu a presu ve kterem jsem zrovna byla. Pri druhem pokusu jsem poprosila o PN hned od zacatku s tim, ze je to pro nas posledni pokus. Smirovali jsme se s tim, ze miminko mit nebudeme a pokus se nepovede. Po transferu jsem byla smutná,protoze jsem nemela zadne příznaky. 9 den po transferu jsem si udělala test s tim, ze tam nic nebude. Na testu se objevili 2 silné čárky. Byla jsem z toho v šoku.jeste 5 dni jsem si delala testy a čárky porad byli. Potom jsem sla na krev na kliniku kde mi těhotenství potvrdili. Nyni mam 6 tydnu. Do porodu.
Sice jsem to nikdy nemusela rozhodovat, ale stejně se dokážu vcítit do Tvé situace. Počkala bych na výsledek operace a pokud by mi zbývala jen IVF nebo nic, rozhodla bych se podstoupit, ale ne x krát. Jak se znám, neměla bych na věčné pobíhání po doktorech sílu, nesnáším to a jakmile bych měla opakovaně podstupovat nějaké nepříjemné zákroky, došla by mi trpělivost a vzala bych to tak, že to zřejmě má tak být, matkou být asi nemám. Za každou cenu ne, ačkoliv sama jsem měla tři děti /jedno mi zemřelo/ a svoje děti miluji... za každou cenu bych na to netlačila. Přesně bych poznala, kdy už dost. Udělej nějaký pokus a máš-li mít dítě, podaří se, ale nenech se týrat do nekonečna. Myslím, že plnohodnotný život se dá žít i bez dětí.
Ahoj - přemýšlela jsem nad něčím podobným - před několika lety jsem prodělala masivní vleklou (pozdě léčenou - vinou dr.) infekci pánevního dna, dodnes mám bolesti - zřejmě zůstaly srůsty. Takže jsem taky přemýšlela...čistě teoreticky a eticky si rovněž - stejně jako Ty - nejsem jistá, zda by pro mě byla IVF správná volba...dlužno říct, že se nakonec zadařilo přirozeně, takže jak by mé konečné rozhodnutí dopadlo - nevím.
Mě k tomu, co jsi napsala napadly dvě věci - i v případě, že jsou vejcovody neprůchodné - je nutné je odstraňovat?? Zvažovali jste adopci?
To jsou otázky spíš pro tebe, tohle je rozhodnutí, které za Vás nikdo neudělá...držím palce, ať se rozhodnete správně...